Nyní přijde na řadu pátý způsob, podle něhož sice každý má pracovati, společnost se však má děliti na tolik tříd, kolik je různých druhů práce; různé třídy pak mají býti různě placeny za svoji práci, na příklad popeláři, metaři, služky, posluhovačky a hadráři měně než lékaři, faráři, profesoři, operní zpěvačky a umělkyně vůbec, a tito lidé opět méně než soudcově, ministerští předsedově a králově nebo královny.
Řeknete, že tak právě je tomu nyní. Jistě se tak děje v mnohých případech, není však zákona, podle něhož by lidé, zaměstnaní prací jistého druhu, měli býti placeni lépe nebo hůře, než lidé, zaměstnaní prací. jiného druhu. Přivykli jsme myšlence, že učitelky, faráři a lékaři, kteří jsou vzdělanými dámami a pány, musí býti lépe honorováni, než nevzdělaní lidé, kteří jsou živi prací svých rukou za týdenní mzdu. Za dnešních dob však každý strojvůdce, ač si nečiní nároku na to, aby byl považován za gentlemana nebo osobu s vyšším vzděláním, je placen lépe než mnozí faráři a někteří lékaři, učitelka pak nebo vychovatelka může si gratulovat, je-li na tom tak, jako dobrá kuchařka. Mnozí z našich nejslavnějších lékařů musí-li až do svého čtyřicátého nebo dokonce padesátého roku ubožácky zápasiti s nedostatkem prostředků a mnohý farář vychoval rodinu z ročního platu 70 liber šterlinků. Musíte se proto dobře vyvarovati obecně rozšířeného omylu, jako bychom v dnešní době byli nuceni platiti více za urozenost a vzdělanost než za tělesnou sílu a přirozený důvtip, nebo že to tak opravdu vždy děláme. Velicí učenci nevydělají často nic nebo jen velmi málo, a urozenost bez majetku může se státi značnou překážkou člověku, který si chce sám vydělat na své živobytí. Velká bohatství byla ponejvíce nashromážděna v obchodě nebo peněžnictví, a to často lidmi bez jakékoliv urozenosti nebo vzdělání. A mnohé životy svatých nebo geniů, jichž velikost byla poznána až po jejich smrti, byly prožity v největší chudobě.
Musíte se také zhostiti představy (máte-li ji ovšem; ne-li, pak mi promiňte, že jsem vás podezříval), že náklady na živobytí jsou u jedněch pracovníků větší než u druhých. Porce stravy, jež zachová při dobrém zdraví nádeníka, zachová při něm i krále. Mnoho nádeníků jí a pije mnohem více než král a každý nádeník obnosí šaty mnohem dříve než král. Náš král není boháčem v dnešním slova smyslu. Pan Rockefeller považuje asi Jeho Veličenstvo za chudého člověka; vždyť pan Rockefeller má nejen mnohem více peněz, nýbrž není ani zavázán vydávati je na udržování velkého dvora, to jest vydávati je pro jiné lidi. Kdybyste však mohla přesně zjistiti, kolik král a pan Rockefeller utratí za své osobní potřeby a záliby, shledala byste, že to nedělá víc, než kolik dnes utratí kterékoli jiné dvě osoby, žijící v dobrých poměrech. Kdybyste zvýšila královskou apanáž, nejedl by proto král dvakrát tolik, ani by nepil a nespal dvakrát více, a také by si nevystavěl dvakrát většího domu, než je Buckinghamský palác, ani by si nevzal druhé královny a nezaložil dvou rodin místo jedné. Když tisíce zesnulého pana Carnegie vzrostly na statisíce a statisíce na miliony, dělal ohromná věnování ze svých peněz, ježto nebylo již nic, o co by stál a co by mohl za peníze koupit pro sebe a pro svou rodinu.
Dále je možno ptáti se, proč dáváme některým lidem více než potřebují a některým méně? Odpověď zní, že ve většině případů nikomu nic nedáváme. Lidé si berou sami, neboť jsme nevydali všeobecného pravidla, kolik kdo má dostati, a ponechali vše náhodě a lidské hrabivosti. Pouze v případě krále a jiných veřejných funkcionářů jsme stanovili, že mají míti slušné příjmy, poněvadž si přejeme, aby byli zvláště ctěni a váženi. Avšak získaná zkušenost svědčí o tom, že autorita není nikterak v poměru k důchodu. K nikomu v Evropě se nevzhlíží s takovou úctou jako k papeži, a přece nepovažuje nikdo papeže za bohatého člověka; začasté jsou jeho rodiče, bratři a sestry velmi skromní lidé, a on sám je chudší než jeho krejčí nebo hokynář. Kapitán oceánského parníku sedí každodenně u stolu s desítkami lidí, pro něž by nic neznamenalo, kdyby hodili jeho plat do moře a přece je jeho autorita tak naprostá, že ani nejdrzejší pasažér si nedovolí chovati se k němu neuctivě. Venkovský farář nemá snad ani pětiny důchodu staršího své církve. Velitel pluku je třeba nejchudším člověkem v důstojnické jídelně a každý z podřízených mu důstojníků může míti daleko větší důchod než činí dvojnásobný plat plukovníkův a přece je plukovník pro ně nejvyšší autoritou. Tajemstvím velitelské moci nejsou tedy peníze.
Ti z nás, kdož se těší všeobecně osobní vážnosti, nejsou nikterak nejbohatšími lidmi. Milionáři v luxusních autech poslouchají policisty. V naší společenské stupnici mají šlechtici přednost před statkáři, tito opět před lidmi svobodných povolání, lidé svobodných povolání před obchodníky a zase opět velkoobchodníci před maloobchodníky, maloobchodníci před kvalifikovanými dělníky a tito opět před dělníky nekvalifikovanými. Kdyby však společenská stupnice se měla říditi důchodem, bylo by celé toto odstupňování přeházeno, nebol obchodníci by se dostali na prvé místo, a papež i král by musili salutovati před lihovarníky a uzenáři.
Mluvíme-li o moci boháčů, máme na mysli něco velmi podstatného: bohatý člověk totiž může propustiti kohokoli ze svých zaměstnanců, když se mu znelíbí, a může odejíti od obchodníka, který se k němu nechová dost uctivě. Avšak výhoda, jež tkví v tom, že člověk může zničiti svého bližního, je zcela něčím jiným než autorita, jež je nutna k udržení práva, pořádku a lidské společnosti. Lupiče, který vás přepadne na silnici s revolverem a žádá peníze nebo život, asi poslechnete. Zrovna tak poslechnete majitele domu, který žádá, abyste platila větší nájemné anebo táhla i se svými haranty na ulici. Ale to není poslušnost vůči autoritě, to je pouhé podřízení se hrozbě. Opravdová autorita nemá nic společného s penězi a je od krále až k poslednímu vesnickému strážníku uplatňována ve skutečnosti lidmi, kteří jsou chudší než mnozí z těch, jimž poroučejí.