Což abychom tedy nechali vše při starém?
Právě za tohle se přimlouvá značná většina. I když se jim nezamlouvá dnešní stav, kterému již přivykli, obávají se, že by změna mohla vésti k něčemu ještě horšímu. Nazývají se konservativci, ač je jen spravedlivo, abychom připojili, že žádný z konservativních státníků, majících všech pět smyslů pohromadě, jakživ nepředstíral (snad s výjimkou volební kampaně, kdy se pravda neříká), že je možno konservovati věci tím, že je necháme prostě při starém.
Nechati věci při starém se zdá nejsnadnějším a nejbezpečnějším jednáním; ale je nemilosrdnou skutečností, že je to nejen nesnadné, nýbrž i nemožné. Když Jozue kázal slunci a měsíci, aby se na nějakých 24 hodin zastavily nad Gabaonem a Ajalonem, byl skromným člověkem u srovnání s těmi, kteří si myslí, že svět se zastaví, budou-li jen dávati pozor, aby se s ním nehýbalo. To byl Jozue chytřejší, neboť věděl, že si žádá zázraku.
Nynější uspořádání věcí je tak špatné, že nikdo, kdo si uvědomuje jeho špatnost, nebude souhlasiti s návrhem, aby vše zůstalo při starém. Ale o to se nejedná, neboť na to by nám leckdo mohl říci, že není-li nám to vhod, musíme to spolknouti, poněvadž, jak se zdá, není ještě nalezen způsob, jak by se měla změna provésti. Avšak to je právě to: věci nezůstávají při starém, ať se sebe pečlivěji střežíme zasahovati do jejich vývoje. Právě tak byste mohla přestat stírat prach ve svém bytě a myslit si, že za rok bude vše v témže stavu jako dnes. Stejně tak byste mohla nechati doma kočku, spící u kamen, a domnívati se, že ji najdete tam a nikoli ve špíži, až se vrátíte z kostela.
Ve skutečnosti mění se věci, nechají-li se na pokoji, mnohem rychleji a nebezpečněji, než když se k nim řádně dohlédne. Za posledních 150 let došlo právě v otázce námi projednávané (výroba a rozdělování národního důchodu) ke změně přímo omračující, a to právě proto, že se o záležitosti všem společné nikdo nezajímal a že se věcem ponechal volný průběh. Zavedení strojů, poháněných parou a později elektřinou, rozváděnou po městě jako voda nebo plyn, vynalezení strojů, jež nejen táhnou vlaky po zemi a lodi po moři i pod mořem, nýbrž nosí nás i zboží ve vzduchu, zvýšilo možnosti výroby, usnadnilo a urychlilo práci do té míry, že by již nikdo z nás nemusil býti chudým; Dům, opatřený k úspoře práce plynovými kamny, elektrickým světlem, telefonem, vyssavačem prachu a radioaparátem, je jen slabým odleskem moderní továrny, plně automaticky fungujících strojů. Kdybychom se i nyní, v době míru, střídali a odpracovávali po řadě množství práce na nás připadající, jako jsme to musili dělati za války, vyrobili bychom krásně vše k životu potřebné — jídlo, šaty, obydlí, osvětlení — za méně než polovinu dnešní pracovní doby a druhá polovina by se uvolnila pro umění, vědu a vzdělanost vůbec, pro hry a potulky přírodou, pro výzkumy a zábavy všeho druhu.
Stanuli jsme před novou situací: překvapila nás změna, zatím co jsme žili v domněnce, že zůstává vše přesně při starém. A poněvadž jsme si této změny nevšímali, neřídili ji a nevyužili jí ve prospěch celé země, dopadlo to fakticky tak, že se chudým vede mnohem hůře, než se jim vedlo, dokud neexistovaly stroje a dokud si lidé musili vážiti pencí více, než dnes šilinků. Zatím bohatí se stali závratně bohatými a lidé, kteří by se mohli zaměstnávati výrobou chleba pro hladově, šatů pro nahé, domů pro nebydlící, utrácejí neužitečně svou pracovní sílu při výrobě přepychu a v osobních službách zahálčivých boháčů, lidí to podle dříve platných pojmů nevychovaných a neurozených, jichž lenost, frivolnost a výstřednosti jsou nejvýš zhoubným mravním příkladem.
Tatáž změna vyvolala již jednu poloviční a dvě celé politické revoluce, jimiž postupně svrhli průmyslníci pozemkovou šlechtu, finančníci průmyslníky a odborové organisace zpola finančníky. Tohle vysvětlím podrobněji až později; jistě jste sama na vzrůstu dělnické strany pozorovala tolik účinků oné změny, že mi prozatím uvěříte bez dalšího dokazování, že — jako v průmyslu — věci nezůstanou na svém místě ani v politice jen proto, že miliony bojácných lidí se staromódními názory hlasují při všech volbách pro něco, čemu říkají konservatismus, lépe řečeno pro zavázané oči a otevřená ústa.
Kdyby byl někdo řekl králi Alfredovi, že to bude v Anglii jednou vypadati tak, že jedna nepracující rodina bude míti k disposici pět velkých domů a parní jachtu, kdežto těžce pracující lidé budou bydleti po šesti v jedné místnosti a ještě při tom napolo hladověti, byl by odpověděl, že jistě Bůh nedopustí nikdy nic takového, leda na národ v hříších tonoucí. Nuže, Boha jsme nechali stranou a dopustili to, nikoli z bezbožnosti, nýbrž proto, že jsme nechávali věci při starém a namlouvali si, že při tom také zůstanou.
Mimochodem řečeno, všimla jste si toho, že se již v poslední době tolik nemluví o ponechání věcí při starém, jako se to říkávalo za starých časů? Nyní říkáme, že necháváme věci běžeti, a to je už velkým pokrokem smyslu pro skutečnost. Znamená to, že jsme konečně zpozorovali, že věci se vyvíjejí a nezůstávají státi. Je tím dále řečeno, že nechati věci běžet je slabošským způsobem jednání. Musíte proto jednou provždy vykořeniti ze své mysli představu, že je možno věci nechati při starém a při tom očekávati, že se nezmění. Nikoli! Nechati věci při starém můžete pouze jediným způsobem: sedět nečinně a být zvědava, co se stane za chvíli. A to je totéž — nikoli, jako byste se posadila u řeky a pozorovala plynoucí vodu — nýbrž jako byste seděla nečinně v kočáře, když se kůň splašil. Můžete stokrát za sebou říkati: »Nemohla jsem dělat nic jiného, než klidně sedět« — ale vaše neschopnost neodvrátí rozbití vozu. Lidé, nalézající se v tak nepříjemné situaci, musí usilovně hledati nějaký způsob, jak by se opět zmocnili otěží, a zatím všemožně dbáti, aby se povoz nepřevrhl a nevjel do škarpy.
Politiku, nechávající věci při starém v tom praktickém slova smyslu, že se vláda nemá nikdy vměšovati v obchodní záležitosti nebo obchodovati sama, nazývají národohospodáři a politikové politikou laisser faire. Zklamala však v praksi tak naprosto, že je nyní zdiskreditována. Před sto lety však byla v politickém životě velikou módou a je dodnes obhajována vlivnými lidmi obchodního světa a jejich přisluhovači, jimž by se ovšem líbilo, kdyby směli hromaditi peníze, jak se jim zachce a bez ohledu na veřejné zájmy.