Jak se zdá, vyřídili jsme nyní všechny systémy, kromě socialistického. Než se obujeme do tohoto, dovolím si vás upozorniti na jistý zjev, který se opakoval při zkoumání většiny ostatních systémů. Snažili jsme se najíti zdravý způsob rozdělování peněz a ať již jsme navrhovali dělení podle osobní zásluhy, titulů, hodnosti nebo vůbec podle osobních známek jakéhokoli druhu, vedl vždy nastíněný systém k protismyslu. Když jsme se pokusili uvésti peníze v poměr k práci, utrpěli jsme naprostou porážku; nešlo to. Když jsme se pokusili stanoviti poměr mezi penězi a chováním, neměli jsme rovněž úspěchu. Když jsme se pokusili o zjištění poměru mezi penězi a úřední autoritou, byli jsme znovu poraženi. A když jsme konečně upustili od toho jako od práce zcela nevděčné a chtěli nechat věci při starém, shledali jsme, že to také nejde.
Uvažujme tedy chvíli, jaké účinky musí míti kterýkoli z těchto systémů, má-li býti přijatelný. A poněvadž každý (s výjimkou Františkánů a Klarisek) řekne, že přijatelným bude pouze takový systém, který odstraní chudobu (vždyť i u Františkánů musí býti chudoba dobrovolná a nikoli vynucená), věnujme především pozornost chudobě.
Lidé se všeobecně shodují na tom, že chudoba je velmi nepříjemnou věcí pro postiženého. Avšak chudí, netrpí-li právě zimou a hladem, nejsou nešťastnější, než bohatí; často je to právě naopak. Naleznete snadno člověka, který je ve svých šedesáti letech desetkráte bohatší, nežli byl ve dvaceti, ale ani jeden z nich vám jistě neřekne, že je také desetkráte šťastnějším. Všichni myslící lidé vás ujistí, že pocit štěstí nebo neštěstí je věcí vnitřního založení a nemá nic společného s penězi. Peníze mohou odpomoci od hladu, ne však od neštěstí. Potrava může ukojiti chuť k jídlu, ne však duši. Slavný německý socialista Ferdinand Lassalle pravil, že jeho snahy vzbouřit chudáky proti chudobě zmařila nenáročnost chudých. Nebyli ovšem spokojeni — nikdo není spokojen — ale nebyli natolik nespokojeni, aby se opravdově starali o změnu svého stavu. Chudá žena si představuje, jak by bylo krásným, kdyby měla veliký dům, množství služebnictva, tucty toilet, rozkošnou pleť a krásně zkadeřený vlas, zatím co bohatá žena, jež to vše má, ztráví velkou část svého času cestováním po divokých krajinách, jen aby tomu všemu unikla. Potřebovati denně dvě nebo tři hodiny na mytí, oblékání, kartáčování, česání a převlékání, zkrátka býti pořád a pořád v rukou komorných, není vcelku šťastnějším údělem, než zbývá-li člověku pět minut na takovou dřinu, skoro jako na vojně. Služebnictvo je takovou morovou ranou, že mnohé z dam, když se sejdou, nedovedou skoro mluvit o ničem jiném. Člověk opilý je šťastnější než člověk střízlivý; proto nešťastní lidé hledají útočiště v opilství. Existují jedy, jež vám dopomohou k extatické blaženosti, ale zruinují při tom vaše tělo i duši. Hlavní je naše vnitřní hodnota; pečujte o ni a štěstí přijde samo. Správní lidé nemají pokoje, dokud není vše v pořádku, jsou však příliš zdraví . příliš zaujatí svojí prací, než aby se starali o štěstí. Moderní chudoba není chudobou blahoslavenou v kázání na hoře: námitkou proti ní není, že dělá lidi nešťastnými, nýbrž že je ponižuje. Skutečnost, že chudí mohou šťastně žíti ve svém ponížení, jako nad nimi stojící ve svém povznesení, činí stav věcí jen horším. Pravil-li Shakespearův král:
Jen ulehněte, Šťastní ve své nízkosti,
královská hlava bdí na loži v úzkosti —
zapomněl, že štěstí neomlouvá nízkosti. Božská jiskra, v nás skrytá, protestuje proti tomu, aby souhlas s ponížením byl vykoupen za trochu štěstí, jehož může dosíci každé prase a každý opilec.
Taková chudoba, jaká řádí dnes ve všech našich velkých městech, ponižuje chudého a degraduje celé sousedství. A co může degradovati městskou čtvrt, může degradovati zemi, kontinent a konečně i celý civilisovaný svět, který není ničím jiným než velkým sousedstvím. Ani bohatí neuniknou jejím špatným následkům. Vypukne-li následkem chudoby zhoubná epidemie, což se vždy dříve nebo později stane, nakazí se i boháči a musí bezmocně přihlížeti, jak jejich děti umírají nákazou. Vede-li chudoba k zločinnosti a násilnostem, žijí bohatí v bázni před nimi a jsou nuceni k velikým výdajům na ochranu svých osob i svého majetku. Jsou-li důsledkem chudoby špatné mravy a hrubá mluva, pochytí je i děti boháčů, třeba byly sebe pečlivěji isolovány, což jim ostatně více škodí než prospívá. Dospějí-li chudé a hezké dívky k názoru, že mohou vydělati daleko více neřestí než poctivou prací (a obyčejně k němu dospějí), budou otravovati krev mladých boháčů, kteří zase, až se ožení, nakazí své ženy a děti a způsobí jim mnoho neduhů, končících někdy znetvořením, někdy slepotou nebo smrtí, vždy však působících více nebo méně škod. Stará představa, že lidé mohou žíti pro sebe, že se jich naprosto netýká, co se stane s jejich sousedy, nebo dokonce lidmi, žijícími sta mil daleko, je neobyčejně nebezpečným omylem. Rčení, že jsme všichni údové jednoho těla, není pouhou zbožnou průpovídkou, dobrou k tomu, aby se bez. myšlenkovitě odříkávala v kostele. Je to pravda do posledního písmene, neboť, ačkoli se může městská čtvrt boháčů vyhnouti soužití se čtvrtí chudáků, nemůže se vyhnouti tomu, aby s ní neumírala, když v městě vypukne epidemie. Lidé budou moci žíti pro sebe podle své chuti teprve tehdy, až udělají konec chudobě. Do té doby se jim však nepodaří, aby vyloučili ze svých denních pochůzek pohledy, zvuky a zápachy chudoby, ani aby se cítili bezpečnými, že je přes sebe silnější policejní kordon jednoho dne nepostihnou její nejprudší a nejzkázonosnější následky.
Dále: dokud nebude chudoba odstraněna, nebudeme nikdy jisti, že nepostihne právě nás. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá: kdo jámy nezasype, může se jednou dožíti, že tam spadne jeho dítě, jež si u jámy hrálo. Každodenně padají do nezasypaně jámy chudoby rodiny zcela nevinně a počestné, a víme snad, nebude-li příště řada na nás?
Největší pošetilosti, jíž se může některý národ dopustiti, je užívati chudoby jako trestu za provinění, za něž se lidé neposílají do vězení. Řekne se snadno o lenochu: »Jen ať je chudý, patří mu to za jeho lenost, dostane alespoň za vyučenou!« Podobné řeči jsou jen důkazem toho, že jsme sami příliš líní, než abychom trochu přemýšleli před vyřčením závažných úsudků. Nemůžeme si v žádném případě dovoliti, abychom měli chudé, ať jsou líní či pracovití, opilí či střízliví, ctnostní či neřestní, spořiví či marnotratní, moudří nebo pošetilci. Zaslouží-li, aby trpěli, nechť se tak děje nějakým jiným způsobem, ježto pouhá chudoba neublíží jim ani z poloviny tolik, jako jejich nevinným spoluobčanům. Chudoba je stejně veřejným zlem jako soukromým neštěstím. Strpěti ji je zločinem na národu.
Musíme proto považovati za nepostradatelnou podmínku správného rozdělení statků, aby každá žena nebo muž dostali podíl, který by je chránil před chudobou. To není naprosto novinkou. Již od časů královny Alžběty bylo v Anglii vždy zákonem, že nikdo nesmí býti vydán šanc naprostému nedostatku. Obrátí-li se člověk, který je úplně bez prostředků, o pomoc k opatrovníku chudých, je tento povinen opatřiti mu potravu, šat i přístřeší, byť šlo o osobu, jež si toho ani v nejmenším nezasluhuje. Opatrovník učiní tak možná se zdráháním a nelaskavě, poskytne snad pomoc pouze za podmínek tak nepříjemných a ponižujících, jaké jen může vymysliti; možná, že přidrží prosebníka tělesně schopného k protivné, bezúčelné práci a že ho dá zavřít, nebude-li se mu chtít do práce; možná, že jako bydliště bude mu vykázáno místo v smutně proslulém všeobecném chudobinci, kde jsou dohromady jako stádo bez výběru sehnáni staří, mladí, zdraví, nemocní, stejně nevinné děvče nebo chlapec, jako prohnaná pouliční holka nebo zpustlý tulák — s tím výsledkem, že se nakazí navzájem. Nebo může opatrovník svou pomoc kombinovati se společenskou degradací chudáka tím, že mu vezme volební právo (má-li jaké), způsobilost k vykonávání jistých veřejných funkcí nebo přístup k jistým veřejným úřadům. Zkrátka: opatrovník chudých může dohnati zachovalého a své cti dbalého chudáka k tomu, aby snesl raději nejzazší bídu, než aby žádal za pomoc, musí však potřebným, o to žádajícím, volky nevolky pomoc poskytnouti. Po té stránce je tento anglický zákon ve svém základě zákonem komunistickým. Veškery příkrosti a všechna zlomyslnost, se kterou se tento zákon praktikuje, jsou velkým omylem, poněvadž místo toho, aby jím byla země ochráněna před ponížením chudoby, činí vlastně chudobu daleko více ponižující, než je nutno. Nes to však zásada je zde dána. Královna Alžběta pravila, že nikdo nesmí zemřít hladem a zimou. Po strašlivých zkušenostech, jež jsme učinili s účinky chudoby na celý národ, ať bohaté či chudé, musíme jíti dále a říci, že nikdo nesmí býti chudý. Při každodenním rozdělování statků prvou povinností musí býti, aby bylo postaráno o každého do té míry, aby mohl slušně a přiměřeně dobře žíti. Dopustí-li se kdo něčeho, nebo opomine-li něco, co by mohlo býti důvodem k výroku, že si nezaslouží svého podílu, pak mu zabraňme v nesprávném chování, nebo donuťme ho k náležitému jednání zrovna tak, jako to činíme s kterýmkoli provinilcem, zabraňujíce mu v něčem, případně nutíce ho k něčemu, nedopusťme však, aby lidé byli za své chyby trestáni chudobou, za což pak trpí též všichni ostatní.
Považujeme tedy za definitivně vyřízenou věc, že lidé nesmějí býti vůbec vydáni chudobě; musíme však ještě uvážiti, smějí-li býti bohatými. Máme, až se zbavíme chudoby, trpěti přepych a rozmařilost? To je ošemetná otázka, protože lze daleko snadněji určiti, co je chudoba, než co je přepych. Trpí-li nějaká žena hladem, chodí-li v cárech, nebo má-li alespoň jednu slušně zařízenou místnost ke spaní, pak zcela zřejmě trpí nouzí. Je-li úmrtnost dětí v jednom okrese vyšší než v druhém; je-li tam průměrná délka života kratší než biblických sedmdesát let; je-li průměrná váha dětí, zůstavších na živu, menší než váha dětí dobře živených a opatrovaných, pak můžete s jistotou tvrditi, že obyvatelstvo onoho okresu trpí nouzí. Naproti tomu je však těžko říci, kdy lidé trpí bohatstvím. Že bohatí lidé značně trpí, je známo každému, kdo zná poněkud zblízka jejich život. Jsou tak nezdraví, že se stále shánějí po všemožných lécích a operacích. A nejsou-li doopravdy nemocni, alespoň si to myslí. Mají mnoho trápení se svým jměním, se služebnictvem, chudým příbuzenstvem, s problémem, jak uložiti peníze, s požadavky svého společenského postavení, a mají-li více dětí, také s nemožností zůstaviti každému z nich tolik, aby to stačilo na stejný způsob života, v němž byly vychovány. Nesmíme totiž zapomenouti, že mají-li dva manželé s 50.000 librami ročního důchodu pět dětí, mohou zůstaviti každému dítěti jen 10.000 liber ročního důchodu, ačkoli je před tím vychovali způsobem, odpovídajícím důchodu 50.000 liber, a uvedli je do společnosti, jež žije na stejné úrovni. Nemohou-li se děti náhodou bohatě oženiti nebo vdáti, dochází k tomu, že žijí nad své poměry, neboť neumějí žíti skromněji — a jsou za chvíli až po uši zadluženi. Svým dětem odkáží pak sotva co jiného, než své drahé návyky, přátele a dluhy, a tak bída stoupá od pokolení k pokolení. Tím lze vysvětliti, proč se všude sedáváme s dámami a pány, kteří nemají potřebných prostředků, aby se representovali podle svého společenského postavení, a jsou na tom mnohem hůře než obyčejní chudáci.
Možná, že znáte zámožné rodiny, které nedělají dojem, že by trpěly bohatstvím. Nepřejídají se, vyhledají si práci, aby si udrželi zdraví, nestarají se příliš o zachování společenské prestiže, umějí peníze uložiti bezpečně a spokojí se s malými úroky, vychovávají své děti prostě a k užitečné práci. To ovšem znamená, že vůbec nežijí jako bohatí lidé, a že by.mohli právě tak dobře míti prostřední příjmy. Boháč běžného typu neví, co by dělal samou bujností, a dopadne to obyčejně tak, že mu nezbude nic jiného, než vřaditi se v ustálený běh společenských závazků a zábav, vymyšlených ponejvíce kramáři z Westendu a tak zoufale nudných, že po skončení společenské sezony jsou bohatí lidé vyčerpanější, než jejich služebnictvo a jejich dodavatelé. Boháč, i když náhodou nemá smyslu pro sport, je nucen svým společenským postavením zúčastnit se velkých dostihů a jezdit na štvanice. Hudba je mu třeba španělskou vesnicí, ale musí poslouchat opery a koncerty, které jsou právě v módě. Nesmí se obléci, jak se mu zamane, a nesmí vůbec dělat, co by chtěl. Poněvadž je bohat, musí napodobit způsobem života ostatní bohaté lidi, leda že by začal pracovat, čímž ovšem by se okamžitě ocitl na úrovni obyčejných smrtelníků. A tak — nemůže-li dělat, co by se mu líbilo, musí se snažiti, aby se mu líbilo, co dělá, a namluviti si při tom, že se znamenitě baví, zatím co ve skutečnosti je k smrti otráven svými zábavami, voděn za nos svými doktory, obírán svými dodavateli; ohrnují-li nad ním nos lidé bohatší, než je on sám, zbývá mu smutná útěcha, že sám může opět ohrnovati nos nad méně bohatými.
Aby unikli této nudě, vstupují schopní a po činnosti toužící tvorové do parlamentu, diplomatické služby nebo armády, nebo se zabývají správou a zvelebováním svých statků a řídí své investice, místo aby to přenechali advokátům, bursiánům a agentům, nebo se vydají na výzkumné výpravy do neznámých končin, což je spojeno s velkým strádáním a nebezpečím — vše s tím výsledkem, že se pak jejich život neliší ničím od života lidí, kteří to musí dělat pro uhájení své existence. A tak pro ně bohatství pozbývá smyslu a kdyby nebylo stálého strachu před zchudnutím, který nás dnes všechny pronásleduje, vzepřeli by se tito lidé rozhodně, aby byli zatěžováni příliš velkým majetkem. Pouze lidé, kteří si libují v zahálce a myslí si, že jsou něčím lepším než jejich bližní, a že se podle toho s nimi musí jednati, shledávají v tom zvláštní potěšení, že mají více než druzí. Avšak žádná země si nemůže dopřáti přepychu, aby hověla snobismu některých svých obyvatel. Lenost a ješitnost nejsou ctnostmi, hodnými podpory, nýbrž neřestmi, zasluhujícími vyplenění. Ostatně přání zůstati nečinným a líným, moci poručníkovati chudé, nebylo by uskutečnitelným, i kdyby bylo oprávněným, kdyby nebylo chudáků, odsouzených k poslušnosti. Nemělo by býti ani chudáků ani boháčů; měli by býti lidé s dostatečnými prostředky a lidé s více než dostatečnými prostředky. A to nás přivádí konečně k obtížné otázce: Co to znamená dosti?
V Shakespearově slavné divadelní hře je o to spor mezi králem Learem a jeho dcerami. Learova představa o tom, co je dosti, je míti sto rytířů k svému doprovodu. Nejstarší dcera míní, že padesát by také stačilo. Její sestra pak nenahlíží, proč je mu zapotřebí vůbec nějakých rytířů, mohou-li její služebníci udělati králi vše, čeho potřebuje. Lear odpoví, že chce-li obmeziti život pouze na potřebné věci, měla by též odložiti svůj krásný oděv, neboť by jí bylo tepleji v houni. Na to princezna nemá odpovědi. Neboť nikdo nemůže říci, kolik je dosti. To, co stačí cikánce, nepostačí dámě, co je dostatečné pro jednu dámu, neuspokojí naprosto druhé. Jakmile jste jednou překročili hranice chudoby, není příčiny, abyste se zastavili. Pomocí moderních strojů lze vyrobiti mnohem více, než je zapotřebí k dostatečnému nasyceni, ošacení a. ubytování všech lidí. Počet nových věcí, jichž užívání se nám může ještě státi běžným, není nijak obmezen; právě jako je neobmezena možnost zlepšení všech věcí, kterých již užíváme. Naše babičky věděly si rady bez plynových sporáků, elektrického světla, automobilů a telefonů; dnes však všechny tyto věci již dávno přestaly býti zvláštnostmi nebo přepychovými předměty a staly se nepostradatelnými samozřejmostmi: o tom, kdo si jich nemůže poříditi, nikdo neřekne, že se mu vede dobře.
Podobně vzrostla průměrná úroveň vzdělání a kultury. Pokojská, jež by byla tak nevědomá, jako byla královna Viktorie při svém nastoupení na trůn, byla by za dnešní doby považována za duševně méněcennou. Ježto však královna Viktorie si počínala znamenitě. přes svou nevědomost, nelze říci, že by znalosti, jimiž dnešní pokojská vyniká nad královnu Viktorii, byly nějakým nezbytným příslušenstvím civilisovaného života, jako to nelze říci třeba o telefonu. Avšak je rozdíl mezi civilisovaným životem a životem vysoce civilisovaným; co stačí pro onen, nestačí pro tento. Přijměte do domácnosti děvče jen napolo civilisované, bude snad zdatnější, ochotnější a lepší povahy, nežli mnohá vysoce civilisovaná dívka, ale zato rozbije vše, co nesnese hrubšího zacházení. Nedovede ani přijmouti ani odeslati písemný vzkaz; a až půjde o to, aby pochopila taková kulturní zařízení, jako jsou budíky, koupelny, šicí stroje, elektrické vařiče a vyssavače prachu a dokonce s nimi pracovala, budete šťastna, docílíte-li toho, aby zavřela v pravý čas kohoutek a nenechala vody přetéci. A zase vaše vycvičená komorná, na niž se ve všech těchto věcech můžete úplně spolehnouti, počínala by si jako slon v krámě s porculánem, kdyby byla vpuštěna do laboratoře, kde vysoce kvalifikovaní vědečtí odborníci pracují se stroji a přístroji tak jemnými, že jejich pohyby jsou neviditelny jako chod hodinových ručiček, nebo manipulují a konají pokusy s ohromně nebezpečnými jedy a výbušnými látkami, nebo do operačního sálu, kde chirurgové stojí před úkoly, při nichž nejslabší smeknutí ruky může býti osudným. Kdyby každá služka měla jemnost hmatu, znalosti a trpělivost, jež se vyžadují (na neštěstí však vždy nebývají) v laboratořích a operačních sálech, došlo by k velkým přeměnám práce v domácnosti; nejenže bychom mohli nynější práci udělati mnohem rychleji, dokonaleji a čistěji, nýbrž mohli bychom udělati ještě mnohé, co je dnes zhola nemožným.
Nuže, vychovati a vycvičiti laboratorního pracovníka stojí více, než vychovati a vycvičiti služku, a vycvičiti služku více, než chytiti divošku. Co stačí v jednom případě, nepostačí ve druhém. Tázati se tedy naivně, co postačí k existenci, znamená klásti otázku, na niž nelze odpověděti. Odpověď závisí zcela od způsobu života, který máte na mysli. Co stačí pro existenci tuláka, nestačí pro způsob života kulturního člověka, který je spojen se všemožnými zjemnělostmi, atmosférou hudby, umění, literatury, náboženství, vědy a filosofie. Těchto věcí nemůže býti nikdy nadbytek; vždy lze objeviti něco nového, nebo zlepšiti staré. Krátce řečeno: kultury nemůže býti nikdy dosti, ač může býti v daném okamžiku dosti různých věcí jako chleba nebo střevíců. Znamená-li býti chudým, že je nám zapotřebí něčeho více a něčeho v lepší jakosti, než právě máme — a těžko říci, v čem jiném by spočíval pocit chudoby — pak se musíme vždy cítiti chudobnými, ať máme sebe více peněz, protože nebudeme míti nikdy dosti ode všeho, třebas bychom mohli míti dosti od jednotlivé věci. Kdybychom tedy navrhovali, aby se některým lidem dalo dosti a některým více než dosti, musí takový plán ztroskotati, protože veškeré peníze budou spotřebovány dříve, než bude jediný člověk uspokojen. Nikomu ani nenapadne, aby se obmezil ve svých požadavcích jen proto, aby se uměle vytvořila a udržela třída povýšenců, kteří konec konců budou ještě méně spokojeni než jejich bližní.
Jediné východisko z této nesnáze je dáti každému stejně, což je socialistickým řešením problému distribuce. Ale řeknete mi asi, že se raději smíříte s onou nesnázi, než se socialismem. Většina z nás rak začíná. Opak se dostaví, jakmile poznáme hrůznou řadu běd kolem sebe a před sebou nebezpečí, k němuž si netroufáme otočiti se zády. Možná, že nejste s to viděti nějakou ideální krásu v rovném rozdělení důchodů. Ale i nejméně idealisticky založená žena může pozorovat zhoubné následky nerovnosti, když se jí ukáže, že zla, s nimiž sama denně zápasí, dají se z této nerovnosti odvoditi. Přistupuji tedy k vysvětlení této souvislosti.