Abychom zjistili účinky nerovného rozdělení národního důchodu na instituce své země, na život a blahobyt celého národa, musíme přihlédnout k průmyslu celé země a pozorovati, jak na něj působí nerovnost důchodů. Musíme po řadě probrati instituci manželství, činnost soudů, počestnost našeho parlamentu, duchovní nezávislost církve, užitečnost našich škol, vlastnosti našich novin a uvážiti, jak která z těchto věcí závisí na způsobu, jímž jsou rozdělovány peníze.
Začneme-li s průmyslem, zapadneme ihned až po krk do vědy, jež se nazývá národním hospodářstvím — na rozdíl od domácího hospodářství, s nímž jsme všichni až příliš dobře známi. Muži považují národní hospodářství za nezáživný a nesnadný předmět a vyhýbají se mu právě tak jako domácímu hospodářství; národní hospodářství není však nic zvláště tajemného, nýbrž je to umění hospodařiti v zemi, právě tak jako hospodyně hospodaří v domácnosti. Vyhýbají-li se mu muži, musí se do něho pustiti ženy. Národ má k svému hospodaření určitý důchod k disposici, zrovna tak jako hospodyně, a jedná se o to, jak tento důchod vydati, aby obecný prospěch byl pokud možno největší.
Nuže, každá hospodyně musí si nejprve zodpověděti otázku: Čeho se potřebuje nejvíce a bez čeho je možno v nejhorším případě se obejíti? To znamená, že hospodyně musí určiti pořadí, v němž je potřeba jednotlivých věcí. Půjde-li na příklad hospodyně v době, kdy není v domě dost jídla, na procházku a utratí všechny peníze za lahvičku voňavky a za náhrdelník z nepravých perel, bude pokládána za marnivou a hloupou ženu a špatnou matku. Žena-politik ji však nazve jednoduše špatnou ekonomkou, t. j. ženou, která neví, co je potřebnější ve chvíli, kdy dochází k vydávání peněz. Žena, jež nemá tolik rozumu a sebeovládání, aby nahlédla, že nejdříve je třeba jídla, šatů, bydlení, topení a teprve mnohem, mnohem později voňavky a náhrdelníků, ať již pravých či nepravých, není hodna, aby jí byla svěřena domácnost. A když už jsme u klenotníka, je tu předmět, který má jako skutečně užitečný vždy přednost před náhrdelníky, totiž náramkové hodinky. Neříkám tím snad, že pěkné věci nejsou užitečné, jsou naopak velmi užitečné a zcela na místě, dojde-li na ně řada, nejsou však první na řadě. Je snad velmi chvalitebným darovati dítěti bibli, avšak darovati bibli hladovícímu dítěti místo kousku chleba a šálku mléka mohl by jen šílenec. Intelektuální schopností ženy jsou něčím podivuhodnějším než její tělo, nebude-li však její tělo nasyceno, zajdou i její rozumové schopnosti, kdežto nakrmíte-li tělo, postará se už rozum sám o sebe a o tělo také. Na prvém místě tedy je jídlo.
Představte si celou zemi jako jedinou velikou domácnost a celý národ jako jednu velkou rodinu, čímž také ostatně jsou. Co uvidíte? Na všech stranách polohladové, chatrně oblečené, nemožně bídně ubytované děti; peníze, jež by měly připadnout na jejich patřičnou výživu, ošacení a ubytování, jsou v milionech vyhazovány na voňavky, perlové náhrdelníky, pokojové psy, závodní automobily, čerstvé jahody v lednu (s korkovou příchutí) a různé jiné výstřednosti. Jedna ze sester národní rodiny má jediný pár děravých střevíců, takže má po celou zimu týmu a k tomu ještě nemá kapesníku, jímž by si utřela nos. Jiná sestra má 40 párů střevíčků s vysokými podpatky a tucty kapesníčků. Jeden bratříček se pokouší vyrůsti při denní potravě za 1 penny, při čemž jeho matce puká srdce a dochází trpělivost, když chce stále ještě a ještě, zatím co jeho velký bratr, jehož oběd v elegantním hotelu stojí 5 nebo 6 liber a který pak ještě večeří v nočním klubu, musí se uchýliti k lékaři, protože jedl a pil příliš mnoho.
To je ovšem hrozně špatné národní hospodářství! Požádáte-li nemyslícího člověka o vysvětlení, řekne vám: »Nu ano, žena se 40 páry střevíčků a muž, hýřící v nočních klubech, mají peníze po svém otci, který nabyl svého jmění spekulací s gumou; děvče s děravými střevíci a onen kluk-uličník, jemuž jeho matka zrovna napohlavkovala, to je jenom sebranka z před městských brlohů.« Je to sice pravda, ale nemění to nic na skutečnosti, že národ, který vyhazuje peníze za šampaňské, dokud všechny jeho dětí nemají dost mléka, který krmí vybranými jídly sealyhamské jezevčíky, alsaské vlčáky a pekinčíky, zatím co statistika dětské úmrtnosti ukazuje, že jeho děti umírají po tisících podvýživou, je národem špatně spravovaným, pošetilým, ješitným, tupým a nevědomým, a dopadne to s ním nakonec špatně, i kdyby se sebe více snažil zatajiti sám sobě pravou situaci, počítaje perlové náhrdelníky a pekinské psíky do národního jmění a domnívaje se, že je třikráte bohatší, má-li každý párek pokojových psíků po šesti štěňatech.
Národ může zbohatnouti a dosíci blahobytu jedině dobrým hospodařením, což znamená, že uspokojuje své potřeby podle pořadí jejich důležitosti a nedopustí, aby se peníze promrhaly v rozmarech a přepychu, dokud nebyly plně opatřeny věci potřebné.
Nepomohlo by však, kdybychom vinili majitele psíků. Tyto všechny zhoubné nemožnosti neexistují proto, že by lidé, mající všech pět smyslů pohromadě, si jich přáli, nýbrž proto, že k nim musí dojít vždy, kdykoli několik rodin bohatstvím značně předstihne ostatní. Boháč, jehož příkladu jako manžela a otce následuje rodina, opatří si jako každý jiný člověk napřed jídlo, šaty a přístřeší. Chuďas si počíná stejně. Jenže, když chudák vydá na ryto nezbytnosti vše, co mu jeho prostředky dovolují, má ještě pořád nedostatek: jeho strava je nedostatečná, jeho oděv je starý a špinavý, jeho příbytkem je jediná světnice (mnohdy jen její část) a ještě k tomu nezdravá. Naproti tomu však boháč, když se nasytil, oblékl a ubytoval co nejnákladněji, má ještě stále dost peněz, aby hověl svým choutkám a nápadům a hrál značnou úlohu ve společnosti. Říká-li chudý: »Potřebuji více chleba, více šatů a lepšího bytu pro svoji rodinu, nemám však na to peněz,« boháč říká: »Potřebuji garáže plné automobilů, jachty, diamantů a perel pro svoji ženu a dcery a honebního revíru ve Skotsku. Peníze nepřicházejí v úvahu; mohu to zaplatit a třeba i desetkráte přeplatit.« Samozřejmě, že obchodní svět se ihned přičiní, aby automobily i jachta byly hotovy, diamanty nalezeny, perly vyloveny, lovecký revír zřízen, při čemž chuďas se svojí do nebe volající bídou a prázdnou kapsou zůstává bez povšimnutí.
Můžeme tutéž věc vyjádřiti ještě jinak: Chuďas by potřeboval, aby se pracovalo na výrobě oněch věcí, jichž se mu nedostává — aby se peklo a tkalo, šily šaty a stavěla jednoduchá obydlí — nemůže však tkalcům a pekařům platiti tolik, aby tito mohli platiti mzdy za práci tohoto druhu. Naproti tomu boháč nabízí tolik, že lze dobře zaplatiti za veškerou práci, již žádá. Možná, že tito všichni jím placení lidé pracují těžce; výsledek jejich práce zahrnuje však nadbytkem lidi, kteří mají již více než dosti, místo aby živit lidi, trpící nedostatkem. A proto je jejich práce využito na nepravém místě a jejich úsilí je promarněno, neboť zůstavuje zemi chudou, ba dokonce ji ještě více ochuzuje pro zachování několika lidí v kastě boháčů.
Pro tento stav věcí není vůbec omluvou, že boháči poskytují lidem zaměstnání. Zaměstnávati lidi není zásluhou: vrah zaměstnává kata, automobilista, který přejede dítě, zaměstná nosiče záchranné stanice, lékaře, pohřební ústav, kněze, obchod smutečními šaty, kočího pohřebního vozu, hrobníka — zkrátka tolik ctihodných občanů, že by se zdálo krutým nevděkem, nezříditi mu, až se zabije, pomník jako veřejnému dobrodinci. Peníze, jež slouží k tomu, aby boháči zaměstnávali lidi neúčelnou prací, byly by spotřebovány na správně použitou práci, kdyby byly rovnoměrně rozděleny; nikdo by nemohl nabízeti dříve peněz za automobily a diamanty, dokud by všichni nebyli nasyceni, ošaceni a ubytováni, nebyla by také mužům a ženám nabízena mzda Za to, aby opustili užitečnou práci a stali se přisluhovači lenochů. Bylo by méně okázalosti, méně zahálky, méně marnotratnosti, méně neužitečnosti, bylo by však více potravin a šatů, byla by lepší obydlí, bylo by lépe postaráno o bezpečnost, zdraví a ctnost. Krátce řečeno, bylo by více opravdového blahobytu.