Zaslechli jsme otázku: Bude vůbec prostý lid šťastnější, bude-li míti více peněz? Na tak hloupou otázku má člověk především chuť vzíti tazatelku za ramena a vytřást z ní duši. Není-li rodina nasycená, slušně oblečená, dobře bydlící, řádně vzdělaná a sečtělá, znalá dobrých mravů lepší, než rodina polovyhladovělá, v cáry oblečená, špinavá a na sebe natěsnaná, pak nemají slova významu!
Nerozčilujme se však zbytečně. Dobře živená, úpravná, slušně bydlící žena je ovšem lepší ženy, která se pokouší žíti o čaji a škvarkách, v špinavých šatech a ve světnici, plné nečistoty. Ale zrovna tak je i dobře živená a umytá svině lepší než svině hladová a špinavá. Proto však přece zůstane sviní a z jejího ucha neuděláte hedvábného šátku. Kdyby prostě ženy budoucího věku neměly býti lepšími našich dnešních bohatých dam, třeba i těch nejlepších z nich, bylo by takové zlepšení daleko toho, aby nás uspokojilo. A tato nespokojenost byla by požehnanou nespokojeností. Uvažme tedy, jaké účinky by měla rovnost důchodů na vlastnosti našich spoluobčanů jakožto lidských bytostí.
Někteří lidé tvrdí, že mají-li se lidé státi lepšími, je dlužno je pěstovati zrovna tak, jako pěstujeme plnokrevné koně a výstavní kance. Jistě že ano, ale je při tom dvojí potíž: za prvé nelze pářiti ženy a muže jako býky a krávy, hřebce a kobyly, kance a svině bez jakéhokoli jejích vlivu na volbu druha. Za druhé: i kdyby to bylo možno, nedovedli bychom toho, poněvadž nevíme, jaký druh lidského tvora chceme vypěstovati. Jedná-li se o koně nebo vepře, je věc zcela jednoduchá: potřebujete buď velmi rychlého koně na závody, nebo velmi silného koně k tahu, u vepře pak počítáte s množstvím sádla a masa. A přece, při vší té jednoduchosti, každý odborník v chovu zvířat vám řekne, kolik nezdaro ho přes všechnu jeho pečlivost čeká.
Jakmile si položíte otázku, jakého druhu dítě si přejete — jdete-li ovšem dále, než přáti si hocha nebo děvčete — musíte si sama sobě přiznat, že vlastně nevíte. Můžete nanejvýše uvésti několik druhů dětí, jichž si nepřejete, na příklad mrzáků, hluchoněmých, slepých, slabomyslných, epileptických nebo alkoholických dětí. Ani v těchto případech však nevíte, jak se tomu vyhnouti; vždyť často rodiče takovýchto ubožáků jsou na pohled bez vady. Přejdete-li od negativních přání k positivním, řeknete asi, že chcete hodné děti. Za hodné dítě pokládáte ono, jež nezlobí rodičů; avšak někteří velmi významní mužové i ženy se nazlobily v dětství velmi mnoho. Se stanoviska rodičů jsou děti, nadané energií, obrazností, podnikavostí a statečností neustále v nebezpečí, že provedou nějaké darebáctví. A dospělí geniové jsou zřídka oblíbeni před svou smrtí. Uvážíme-li, že jsme za obecného souhlasu otrávili Sokrata, ukřižovali Krista, upálili Johanku z Arcu, rozhodnuvše na základě procesu, vedeného odpovědnými právníky a církevními hodnostáři, že jsou příliš špatní, než aby směli dále žíti, pak se budeme asi sotva vynášeti jako znalci dobra nebo jeho upřímní milovníci.
Kdybychom už i chtěli svěřiti nějaké úřední autoritě, aby nám Vybírala naše manžely a manželky s hlediska zlepšení rasy, octli by se tito úředníci v nemožných rozpacích, jak vybírati. Mohli by snad začíti s jakousi neurčitou představou, že je nutno zabrániti sňatkům mezi osobami, v jichž rodinách se vyskytují nějaké stopy tuberkulosy, šílenství, syfilidy, alkoholismu nebo náchylnosti k požívání opojných prostředků; to by však dopadlo tak, že by se vůbec nikdo neoženil ani nevdal, poněvadž ve skutečnosti není rodiny, jež by byla úplně prosta takových stop. Jakýpak vzor by vybrali v ohledu mravní výtečnosti? Byl by to svatý František, George Fax, William Penn, John Wesley, George Washington? Nebo Alexander, Caesar, Napoleon, Bismarck? Svět se skládá z lidí všeho druhu, ale nápad, že by nějaký státní úřad měl vyšetřovati, kolik různých druhů je zapotřebí a kolik osob od každého druhu, a pak se postarati o jejich chov patřičnými sňatky, je sice zábavný, ale neproveditelný. Nezbude nic jiného, než ponechati lidem, aby si sami volili druhy a družky a spoléhati se, že příroda se postará o dobrý výsledek.
»Tedy přesně totéž, co děláme nyní,« řeknou mnozí. Ale to právě nikoli! Kolik volnosti je ponecháno komukoli z nás, když nadejde chvíle volby druha nebo družky? Příroda může ženě ukázati druha tím, že v ní vzbudí lásku na prvý pohled k muži, jenž by byl pro ni nejvhodnějším druhem; nemá-li však tento muž náhodou přibližně stejného důchodu jako její otec, je mimo její třídu a mimo její dosah, ač už společensky nad ní, nebo pod ní. Žena shledá, že si nemůže vzít muže, kterého má ráda, nýbrž muže, kterého může dostat, a to je velmi zřídka týž muž.
Ve stejně nemilé situaci je muž. Všichni jsme instinktivně přesvědčeni, že je nemravné vdávati a ženiti se pro peníze nebo společenské postavení místo z lásky; a přece jsme věcí zařídili tak, že se musíme více méně všichni ženiti a vdávati pro peníze nebo pro společenské postavení, nebo pro obojí. Je velmi lehkým říci slečně Smithové nebo slečně Jonesové: »Jděte, milá slečno, za hlasem svého srdce a vezměte si metaře nebo vévodu, podle toho, kterého máte raději.« Ona si však nemůže vzíti metaře a vévoda si nemůže vzíti ji, poněvadž ona i on a příbuzní obou stran jsou naprosto jiných mravů a zvyků, a lidé různých mravů a zvyků nemohou žíti pohromadě. Rozdíl v mravech a zvycích je následkem rozdílu důchodů. Slečna Smithová a slečna Jonesová se nakonec musí smířiti s myšlenkou, že musí míti rády, koho mohou dostati, ježto zřídka kdy mohou dostati, koho by měly rády. Můžeme bez přehánění tvrditi, že ve srovnání s jinými činiteli má příroda za dnešních dob neobyčejně malý vliv na výběr při uzavírání velké většiny manželství. Nešťastná manželství, bezútěšný rodinný život a nezdárné děti jsou velmi častými zjevy. Mladá žena by měla míti možnost vybírati si ze všech svobodných mužů v zemi a — pro případ, že její prvá volba padne na muže, který neopětuje její náklonnosti — měla by míti spoustu dalších želízek v ohni; ve skutečnosti však má mladá dívka volbu jen mezi dvěma nebo třemi muži své třídy a je třeba, aby ji bylo hodně lichoceno a aby byla drážděna fysickým laskáním nebo aby byla na pokraji zoufalství ze strachu před opuštěností, než je s to namluviti si, že opravdu miluje toho z nich, který je ji nejméně odporný.
Za takových poměrů nebudeme nikdy míti dobře vypěstovanou rasu a všeho toho je vinna nerovnost důchodů. Kdyby byly všechny rodiny vychovány stejným nákladem, měli bychom všichni stejně zvyky, mravy, kulturu a vytříbenost a pak by si mohla metařova dcera vzíti vévodova syna, zrovna tak snadno, jako si dnes bere syn majitele bankovního závodu dceru bankovního ředitele. Nikdo by se neženil a nevdával pro peníze, poněvadž by nebylo možno sňatkem peněz získati nebo ztratiti. Žádná žena by nemusela opustiti milovaného muže, protože je chudý, anebo sama býti opuštěna z téhož důvodu. Zklamání byla by přirozenými a nevyhnutelnými zklamáními a byla by spousta jiných možností a útěchy. Nezlepšila-li by se rasa i za těchto okolností, pak nad ní musíme udělat kříž. Ale i kdyby tomu tak bylo, již přírůstek štěstí, získaný odstraněním bolu, jenž dnes trápí svět a zejména ženy, stál by za to, aby se podniklo vyrovnání důchodů, i kdyby pro to nemluvil vůbec žádný jiný důvod.