Podíváme-li se blíže na soudy, je nemožnost spojiti nerovnost důchodů se spravedlností tak očividná, že Vám to již muselo býti nápadným, máte-li pro to jen trochu postřehu. Nejzákladnější podmínkou spravedlnosti stělesněné v zákonech je, že se nemá ohlížeti na osoby, že má držeti nestranněváhy mezi ženou nádeníka a milionářkou, a že nikdo nemá býti zbaven života nebo svobody, leč výrokem poroty svých pairů, t. j. lidí sobě rovných. Ale ani jeden nádeník nebyl ještě nikdy souzen porotou svých pairů; vždy ho soudí porota, složená z poplatníků, kteří mají proti němu velmi silný třídní předsudek, poněvadž mají větší příjem a proto se považují za lepší lidi. Ba i boháč souzený porotou prostých občanů musí počítati jednak s jejich závistí, jednak s jejich servilností k svému bohatství. Proto je mezi námi také obecně rozšířeno úsloví, že jiný zákon platí pro bohatého a jiný pro chudého. Tak docela tomu není, neboť pro každého platí týž zákon, ale bylo by třeba změniti důchody. Neboť k tomu, aby byla uvedena v chod mašinerie občanského práva, jimž se vymáhá plnění smluv a náhrady za škody a urážky, nespadající pod pravomoc policie, je třeba tolik právnických znalosti a tolik řečnického umění, že průměrná žena, nemajíc ani právnických znalostí, ani výmluvnosti, může míti z něho užitek jen tehdy, najme-li si za strašlivé peníze právního zástupce, z čehož ovšem plyne, že kdežto bohatá si může dovolit obrátiti se k soudu, chudá nikoli. Bohatá žena může terorisovati chudou tím, že ji pohrozí soudem, nevyhoví-li jejím přáním. Může nedbati práv chudé ženy a říci, aby jen žalovala u soudu, je-li nespokojena; ví přece zcela dobře, že chudoba a nevědomost její oběti zamezí, aby se jí dostalo patřičné právní porady a ochrany. Zalíbí-li se bohaté ženě v manželu chudé ženy a přemluví-li ho, aby tuto opustil, může bohatá žena si ho skoro jako koupit tím, že hladem dožene opuštěnou ženu, aby za příslušné alimenty svolila k rozluce. V Americe, kde může manželka žalovat za náhradu škody, je cena rozluky vyšší — toť vše. Nedá-li se opuštěná žena takto dohnati před rozlukový soud, může si naopak neústupností vynutiti přemrštěný obnos za to, že uvolní manžela k novému sňatku; zrovna tak se může vydražiti opuštěný manžel. K takovým a podobným účelům lákají se dnes mužové a ženy navzájem do manželství jako do pasti, a to se děje tak často, že v některých zemích alimenty znamenají prostě totéž, co vyděračství. Pamatujte si, nepřezírám ani významu rozluky, ani alimentů. Ale není v pořádku, může-li kterákoli žena pouze převahou svého důchodu zaříditi život manželu jiné ženy daleko příjemněji, než jeho vlastní žena, nebo může-li kterýkoli muž nabídnouti manželce druhého muže přepych, který ji nemůže opatřiti vlastní manžel. Zkrátka řečeno, není v pořádku, že peníze padají jakkoli na váhu při uzavírání nebo rozlučování manželství.
Ačkoli dychtivě hltáme zprávy o procesech s vrahy a podobných věcech, není trestní právo tak důležité jako občanské, poněvadž jen několik abnormálních lidí páchá zločiny, kdežto všichni se ženíme a uzavíráme soukromé smlouvy. Kromě toho zahájí policie chod trestního řízení, aniž by co účtovala poškozené straně. Přes to jsou na tom obvinění boháči lépe, neboť mohou vydati velké obnosy, aby si najali slavné advokáty ke své obhajobě, aby sháněli důkazy po celé zemi nebo i po celém světě, podplatili nebo zastrašili svědky, využili každé možnosti, jakou dává odvolání nebo odklad procesu. Rádi poukazujeme na případy známé z Ameriky, kde běhá na svobodě řada boháčů, kteří by byli pověšeni nebo popraveni elektřinou, kdyby byli bývali chudáky. Ví však někdo, kolik v tomto okamžiku v Anglii sedí ve vězení chudých lidí, kteří by byli bývali osvobozeni, kdyby byli měli několik stovek liber na svou obhajobu?
Zákony samy jsou porušeny ve svých základech tím, že je dělali boháči. Podle slov zákona může býti kdokoli z dospělých mužů i žen zvolen do parlamentu a dělati tam zákony, dovede-li přesvědčiti dosti lidí, aby jej volili. V posledních letech byla učiněna některá opatření, aby bylo umožněno chudým vykonávání tohoto práva. Členové parlamentu dostávají nyní diety a jisté volební náklady, které dříve musel hraditi kandidát, jsou nyní hrazeny z veřejných prostředků. Avšak kandidát musí předem složiti 150 liber, a volební kampaň stojí jednoho kandidáta Stále 500-1000 liber. I když je kandidát zvolen, plat 400 liber ročně, jenž není spojen s nárokem na pensi ani jinými vyhlídkami, je-li jednou mandát ztracen (což se může stát při nejbližších volbách), nepostačuje k takovému způsobu života v Londýně, k jakému je zavázán člen parlamentu. To je pro boháče takovou výhodou, že ač je chudých v zemi devíti desetinná většina, jejich zástupci jsou v parlamentě v menšině; a většina parlamentního jednání je zabrána — nikoli debatou o tom, co by bylo nejlepším pro národ a usnášením tomu odpovídajících zákonů — nýbrž třídním bojem mezi většinou zástupců boháčů, chtějících udržeti a rozšířiti svá privilegia, a menšinou zástupců chudých, chtějících je obmeziti nebo zrušiti. To jest, maří se jen zbytečně čas.
Nejméně spravedlivou a nejzhoubnější z výsad, na něž si bohatí činí nárok, je to, že mohou zcela beztrestně zaháleti. Bohužel, má tato výsada tak pevné základy, že ji považujeme za něco samozřejmého a dokonce se před ní skláníme v úctě, jako před důkazem pravosti dámy nebo gentlemana, neuvědomujíce si, že osoba, jež zkonsumuje jistý statek nebo přijímá službu, aniž by za to vyrobila statek rovnocenný nebo prokázala rovnocennou službu, škodí zemi stejně jako zloděj; vždyť tohle je skutečný smysl krádeže. Ani ve snu nám nenapadne, abychom dovolili lidem vražditi, prováděti únosy, vloupání, žhářství, škody na zemi i na moři, nebo žádati osvobození od vojenské služby jen proto, že zdědili velkostatek nebo tisíc liber ročního důchodu po nějakém přičinlivém předku, ale zahálku, jež nadělá za jeden rok více škody, než všechny zákonem trestané činy v celém světě za 10 let, dovolujeme. prostřednictvím své parlamentní majority trestají boháči s nelítostnou krutostí takové formy krádeže, jako vloupání, padělání, zpronevěru, kapesní a drobnou krádež a loupež na veřejné silnici, kdežto vznešené povalečství je beztrestné, ba dokonce považují je za vysoce ctihodný způsob života, vpravujíce tak našim dětem názor, že živiti se vlastní prací je něčím méněcenným, ponižujícím a zahanbujícím. Žíti jako trubec z práce a služeb jiných znamená býti dámou nebo gentlemanem; obohacovati národ prací a službami znamená býti nízkým, bídným, sprostým, opovrženíhodným člověkem, vyživovaným, šaceným a ubytovaným za předpokladu, že pro drvoštěpa nebo nosiče vody je všechno dobré. To však není ničím jiným, než pokusem obrátiti řád přírody vzhůru nohama a za národní heslo vytyčiti: Zlo nechť je mi dobrem! Setrváme-li v tom, musí naše civilisace zhroutiti se právě tak katastrofálně, jak se to stalo se všemi velkými říšemi minulosti. Nic však není s to zabrániti, aby k tomu nedošlo, je-li důchod nestejně rozdělen, ježto zákony jsou bezpodmínečně dělány boháči, jimiž nikdy nebude vydán zákon o všeobecné pracovní povinnosti, zákon to, který by měl míti přednost přede všemi ostatními.