Když jsme dospěli až k tomuto místu, nesmí nás zmásti skutečnost, že se setkáme často s lidmi, kteří sice požívají důchodů nezískaných vlastní prací, ale nejsou naprosto lenochy nebo povaleči. Ti z nich, kteří oplývají energií, začasto přehánějí svou činnost a musí se pak léčiti odpočinkem. Ti pak, kteří si představují běh svého života jako jediné veliké prázdniny, dospějí k názoru, že i z těchto ustavičných prázdnin je třeba si časem oddechnouti. Nečinnost je něčím tak nepřirozeným a nudným, že svět tak zvaných zahálčivých boháčů je světem neustálé činnosti nejúnavnějšího druhu. Možná, že ještě najdete na polici se starými knihami zapomenutou knihu z XIX. století, v níž se módní dáma z doby vlády královny Viktorie hájí proti nařknutí ze zahálčivosti, vypočítávajíc všechny práce spojené s její úlohou hostitelky nebo hosta, jež jí diktují společenské závazky jako členu londýnské společnosti. Za sebe mohu prohlásiti, že bych raději zametal denně ulice, nežli bych se dal donutiti k něčemu takovému. Pro pobyt na venkově vypracován je tak přesný program honů a podobných podniků, že každý z měsíců má svoji vlastní specialitu; ryby, ptáci, zvěř, jež jsou předmětem těchto lovů a honů, jsou pečlivě chováni a pěstěni, aby mohli býti kdykoli loveckou trofejí. Smělé kousky, úmyslné vystavování se nebezpečí, silácké výkony, o nichž chudí v městě nemají ani zdání, jsou obyčejnou věcí na venkovském zámku a zlámané klíční kosti jsou tak běžné, že je sotva lze počítati k nehodám. Není-li panstvo na honech, provozuje různé sporty: lyžaření, sáňkování, polo, tennis, bruslení na umělém kluzišti atd.; tělesná činnost na to vynaložená je daleko více vyčerpávající, než by mnoho chudých žen bylo ochotno vynaložiti. A po dni plném takové námahy mladá dáma protancuje ještě mezi obědem a uložením se ke spaní vzdálenost delší denní pochůzky listonošovy. Jedinými opravdu nečinnými, a to odporně nečinnými, lidmi jsou děti lidí rychle zbohatlých, t. zv. nouveaux riches. Poněvadž tito nešťastní šťastlivci nemají ani sportovního výcviku, ani společenské výchovy boháčů od narození, pro něž tak zvaný high life (život vznešených vrstev) je kvalifikovaným uměním, vyžadujícím přísné učební doby, nevědí, co by si počali. Jsou opravdu k politování, jak se bezradně povalují a přejíždějí v autech z jednoho prvotřídního hotelu do druhého, konsumujíce nemožné spousty dortů, cigaret, cocktailů a méněcenných románů a magazinů. Avšak v nejbližší generaci, nezchudnou-li znovu, chodí do školy se společenskou vrstvou, k níž nyní podle svých prostředků patří, a získají tak její přednosti, kázeň i chování.
Avšak mimo tento spartánský způsob života, jenž byl vynalezen pro lidi, kteří se nemusí živiti vlastní prací, jenž všimněte si toho dobře — je zbytkem starobylé kmenové soustavy, kdy bojovníci lovili a válčili, zatím co ženy obstarávaly domácnost, existuje ještě nezbytná veřejná práce, kterou vládnoucí třída musí obstarati, chce-li udržeti politickou moc ve svých rukou. Tyto funkce udržují si boháči pro sebe tím, že jich buď nehonorují, nebo velmi nepatrně, takže člověk, nemající zděděného důchodu, nemůže jich převzíti, dále tím, že dosažení vyšších míst ve státní službě činí závislým na zkouškách, při nichž mohou obstáti pouze lidé s nákladným vzděláním. Tím lze vysvětliti jinak nepochopitelný zjev, že třída kapitalistů, ač měla většinu míst v parlamentě, odporovala vždy každému pokusu, zvýšiti plat členů parlamentu, tak aby z něho mohli býti živi. Ačkoli dodávali armádě důstojníky, přičinili se všemožně, aby důstojník nemohl býti živ ze svého platu. Ačkoli bojovali o každý mandát v parlamentě, byli zásadně proti honorování poslanců a hrazení volebních výdajů z veřejných prostředků. Ačkoli diplomatická služba byla vlastně revírem, vyhrazeným jejich mladším synům, ztížili vstup do ní tím, že kandidát musel míti nejméně 400 liber ročního soukromého důchodu. Tak bojovali a neustále bojují proti tomu, aby se vládnutí stalo zaměstnáním, schopným uživiti lidi se mu věnující, protože by to otevřelo dveře nemajetným a zničilo jejich monopol.
Poněvadž však práci vlády musí někdo obstarati, obstarávají ji raději sami, ježto nechtějí, aby k ní byli připuštěni jiní. Proto také zjistíte, že boháči pracují v parlamentě, v diplomatické službě, v armádě, ve smírčích soudech, v místních samosprávách, nemluvě ani o tom, že spravují své statky. Lidi takto činné nemožno tedy zváti zahálčivými boháči v přesném slova smyslu. Bohužel, veškeru tuto vládní a správní činnost vykonávají s předsudkem ve prospěch hlavní výsady své třídy, výsady na zahálku. S hlediska veřejného blaha bylo by daleko lépe, kdyby se bavili jako ostatní část jejich třídy a ponechali vládu dobře placeným úředníkům a ministrům, jichž zájmy by se shodovaly se zájmy veškerého národa.
Životním smyslem žen nepracující třídy bylo dříve, že rodily děti a obstarávaly domácnost. Nyní však mnohé z nich se uchylují k zamezení těhotenství (nazývajíce to regulací porodů) — nikoliv, aby regulovaly počet svých dětí a dobu jejich narození, nýbrž aby se vyhnuly rození vůbec. Bydlení v hotelích či pensionech a přenesení tak funkce hospodyně na dámy, zaměstnávající se tím z povolání a fungující v praksi jako ředitelky soukromých hotelů, nastupuje stále více na místo staromódního vedení domácnosti. Kdyby se to rak dělo za účelem řádné dělby práce, umožňující ženě, aby se cele věnovala odborné práci jakéhokoli druhu, bylo by možno dáti k tomu souhlas; neboř mnoho žen, jak jste si zajisté často všimla, nemá schopností pro práce v domácnosti a nejsou na svém místě v kuchyni a dětském pokoji, právě tak jako se to konvenčně předpokládá o všech mužích. Existují-li však ženy s nepoměrně velikým důchodem, který není ovocem jejich práce, a mohou-li bydleti v hotelích a pensionech, znamená to, že se stanou docela neužitečnými tvory a budou jen hověti svým choutkám, čehož mnohé bohaté ženy, neumějíce nic jiného, využívají vrchovatou měrou.
Najdete vždy několik málo případů, že výjimeční mužové a ženy, mající zděděný důchod, jenž jim postačuje k pěknému životu, aniž by museli hnout rukou, pracují namáhavěji než většina těch, jimž práce je podmínkou existence, a vydávají značnou část svého jmění na pokusy polepšiti svět. Florence Nightingalová organisovala sanitní službu krymské války což mimo jiné znamenalo i vtloukání rozumu do hlav armádního lékařského štábu a mnoho nepříjemné a nebezpečné dřiny při ošetřování raněných — ačkoli měla dosti, aby mohla pohodlně žíti doma a zaháleti. John Ruskin uveřejňoval účetní zprávy o tom, jak utratil svůj důkladně velký příjem a jakou práci vykonal, aby ukázal, že alespoň on je poctivým pracovníkem a věrným správcem oné části národního jmění, která na něj připadla. To však bylo lidmi tak špatně pochopeno, že mysleli, že se zbláznil, a když pak později pod dojmem špatnosti a protismyslnosti kapitalistické civilisace propadl jako děkan Swift těžkomyslnosti a zoufalství, konstatovali s radostí, že se ve svém úsudku nezmýlili.
Když jsme tedy podali veškeré možné vysvětlení slov zahálčiví boháči a bylo-li plně porozuměno tomu, že neznamená nic nedělající (což je nemožné), nýbrž nic užitečného nedělající a stále konsumující, aniž by co produkoval, stane se jasným, že onen výraz se vztahuje na třídu, čítající nejvýš jednu desetinu obyvatelstva, k jejímuž udržení v nečinnosti ostatních devět desetin je udržováno v otroctví tak dokonalém, že ho ani není třeba legalisovati, neboť hlad udržuje chudáky dostatečně na uzdě, aniž by ukládal pánům jakékoli z těch povinností, jež činí otroky pro otrokáře zbožím rak nákladným. A nad to: na každý z pokusů bohaté ženy, chopiti se ze zdravotních důvodů nějaké obyčejné práce, budou chudé ženy hleděti s velikou zlobou, poněvadž s jejich stanoviska to značí, že dotyčná bohatá žena z hrabivosti ubírá chleba chudé ženě.
Nyní se nám objeví vrcholná ironie toho všeho, ironie, kterou mnohá inteligentní žena raději nazve božím trestem. Když jsme těmto lidem propůjčili onu tolik žádanou výsadu, míti mnoho peněz a nic nedělati (náš nesmyslný recept na dokonalé štěstí a naprostou svobodu), shledáme, že jsme je udělali tak nešťastnými a nezdravými, že namísto, aby zaháleli, stále dělají něco, aby se udrželi ve formě pro další zahálčivý život. A místo aby dělali, co se jim zachce, podrobují se namáhavé dřině, kterou jmenují společenskými povinnostmi a zábavami a které bychom nemohli vyžadovati na žádné pokojské, aniž by nám dala okamžitě výpověď, ani na žádném trapistovi bez nebezpečí, že ho doženeme k atheismu, aby jen tomu unikl. Pouze jediná část toho všeho, ona indiánská část, otevřený to návrat k primitivnímu životu, lov, střílení, život na venkově, je snesitelná — a to ještě musí být člověk polodivochem, aby ho to stále bavilo. Tolik tedy o strastech zahálčivých boháčů!