Právě tak jako parlament a soudnictví, je i církev v područí boháčů. Průměrný farář na venkovské škole nenabádá k poctivosti a smyslu pro rovnoprávnost, nýbrž učí poníženosti před bohatstvím a jmenuje to loyalitou a náboženstvím. Je spojencem venkovského šlechtice, jenž ve své funkci smírčího nebo policejního soudce provádí zákony, vypracované v zájmu boháčů parlamentem boháčů, a nazývá to spravedlností. Obyvatelstvo, jež nezná jiného náboženství nebo jiných zákonů, ztrácí brzy jakoukoli úctu před obojím a stává se naprosto cynickým. Snad i nadále smekají a ohýbají hřbety, ale mezi sebou si šeptají, že milostivý pán je vyděrač a utiskovatel chudých, byť by jeho žena byla o vánocích — beztoho jen ponoukána hlasem svého svědomí — sebe štědřejší, a že farář je starý pokrytec. V revolucích jsou to právě ti přeuctiví sedláčci, kteří vypalují zámky a fary, napadají katedrály, aby strhli sochy, rozbili barevná okna a rozmlátili varhany.
Mimochodem řečeno, znáte snad faráře, kteří nejsou takoví, jako ti, o nichž mluvíme. Já sám jich znám několik. Vždy se najdou mužové a ženy, kteří se postaví proti bezpráví, ať má toto sebe více úspěchu a pochvaly na své straně. Ovšem následek je, že jim samým se dostane velice málo chvály z rozhodujících míst. Avšak naše společnost musí býti posuzována ne podle svých několika odbojných duchů, nýbrž podle milionů svých poslušných poddaných.
Tatáž korupce zasahuje na školách naše děti. Učitelé, kteří učí své žáky takovým základním pravdám, jako že je jejich prvou povinností vůči národu, aby opovrhovali každým tělesně schopným dospělým člověkem, jenž si nezaslouží vlastní prací svůj díl ve společnosti a aby jej měli za zločince — takoví učitelé jsou propouštěni ze služby a někdy i stíháni pro vzpouru. Počínaje tímto základem morálky a konče nejodlehlejšími filosofickými přednáškami na universitě vládne tatáž korupce. Věda se stává reklamou dryáčnických mastí i pilulek, které vyrábějí akciové společnosti, ovládané boháči jak pro nemoci chudých, kteří by pouze potřebovali lepší stravy a zdravého bydlení, tak i pro nemoci bohatých, kterým by pouze účelné a užitečné zaměstnání zachovalo zdraví. Národohospodářská věda se stává nestydatým dokazováním, že mzdy chudých nemohou býti zvýšeny, že bez zahálčivých boháčů bychom zahynuli pro nedostatek kapitálu a zaměstnání, a že kdyby chudí se zařídili tak, aby měli méně dětí, vše by bylo v nejlepším pořádku v tomto nejhorším ze všech možných světů.
Tak jsou s jedné strany chudí udržováni v chudobě svou nevědomostí, s druhé strany ti, jichž rodiče jsou příliš zámožní, než aby je mohli nechati nevědomými a kterým se tedy dostane tak zvaného vyššího vzdělání, jsou učeni tak nehorázným lžím, že jejich falešné vědění je daleko nebezpečnější, než nepěstěný přirozený vtip divochů. Všichni haníme bývalého německého císaře, že vyhnal z německých škol a universit všechny učitele, kteří neučili, že dějiny, věda i náboženství svorně dokazují, že vláda rodu Hohenzollernského, to jest vláda jedné rodiny boháčů, je nejvyšší formou vlády, jíž se může lidstvu dostati. Činíme však totéž až na to, že místo uctívání jediné rodiny (Hohenzollernské) klaníme se celé třídě zahálčivých boháčů, ačkoli Hohenzollernové mají rodinné tradice (mezi nimi také m, že každý mužský člen rodiny se musí naučiti jednomu řemeslu), čímž získávají daleko větší smysl pro odpovědnost, než ji mohou míti naši Tomové nebo Dickové, kteří náhodou svými obchody získali velikého jmění.
Poněvadž tisk má tak veliký vliv na mínění lidí, nevadila by korupce školy tolik, kdyby tisk byl svobodný. Tomu však tak není. Ježto v Londýně stojí založení deníku alespoň čtvrt milionu, jsou noviny vlastnictvím boháčů a mimo to jsou závislé na inserci jiných boháčů. Redaktoři a dopisovatelé, jichž mínění se nestotožňuje se zájmy boháčů, jsou propouštěni a nahrazováni úslužnými kolegy. Noviny jsou proto jenom pokračováním díla, započatého školami a universitami. A tak se podaří jenom duchům nejsilnějším, nejneodvislejším a nejoriginálnějším, zůstati nedotčenu spoustou falešných nauk, jež jsou jim vnucovány nepřetržitým vlivem a působením spojených sil parlamentu, soudů, církve, školy a tisku. Jsme všichni vychováváni zvráceně: aby místo revoltujících silných duchů stali se z nás ponížení otroci.
Objeviti tuto pravdu a uvěřiti jí je proto tak těžké, že falešné nauky jsou rafinovaně smíchány s mnohou pravdou, protože do jisté míry i zájmy boháčů jsou zájmy všelidskými. Klam začíná teprve tam, kde se jejich zájmy začínají lišiti od zájmů spoluobčanů. Na příklad: bohatí mají strach před železničními neštěstími právě tak jako chudí; a proto zákony o železničních neštěstích, traktáty, školní výklady a novinářské články o nich jsou všechny zcela poctivě ovládány snahou zabrániti železničním neštěstím. Avšak nadhodí-li někdo, že by bylo méně železničních neštěstí, kdyby pracovní doba železničářů byla kratší a jejich mzdy vyšší, nebo že by při rozdílení výtěžku železničních podniků mezi akcionáře a dělníky měli akcionáři dostati méně a dělníci více, nebo že by jízda železnicí byla bezpečnější, kdyby železnice patřily stáru jako pošta a telegraf — tu se okamžitě zdvihne v tisku i parlamentě pokřik proti takovým nápadům a původci jich jsou podezříváni z bolševismu nebo čehokoli jiného, co je právě v módě jako nadávka pro nejhorší vyvrhele.