Můžete se ptáti, proč nejen boháči, nýbrž i chudí trpí to všechno, ba dokonce to i vášnivě obhajují jako zcela zdravou veřejnou morálku. Mohu jen říci, že ne všichni se staví za tuto obhajobu. Ušlechtilí reformátoři a lidé, jimž se nesnesitelně křivdí, útočí na tento stav v tom nebo onom směru. Shrneme-li však vše dohromady, jsou podle mého názoru hrozné následky korupce a falšování zákonů, náboženství, výchovy a veřejného mínění tak pronikavé, že mozky průměrných občanů nejsou s to jich vůbec pochopiti, kdežto malé výhody z nich plynoucí chápou snadno a ochotně. Boháči jsou velmi dobročinní; chápou, že musejí platiti výkupné za své bohatství. Prostá a slušná venkovanka, jejíž muž je drvoštěpem, zahradníkem nebo hajným a jejíž dcery se přiučují dobrému chování v domácí službě na zámku, posuzuje zámeckého pána jen jako hodného gentlemana, který prací poskytuje lidem živobytí a jehož paní obdarovává chudé šatstvem, pokrývkami a jinými malými dárky, předsedá v provinciální nemocnici a při všech těch zábavách, sportovních slavnostech a dobročinných podnicích, jež zpříjemňují jednotvárnost denní dřiny a ubírají nemocem něco z jejich hrůzy. Dokonce i ve městech, kde se bohatí a chudí neznají, je okázalé vystupování bohatých vždy populárním. Lid má radost z podívané, jež mu skýtá látku k hovoru, obchodníci jsou pyšni na bohatou klientelu, služebnictvo se vychloubá bohatým domem, v němž slouží. Při veřejných zábavách boháčů je vždy pamatováno několika levnými místy na chudé. Průměrní nemyslící lidé jsou zamilováni do takové okázalé nádhery. Čtou o ní horlivě, prohlížejí si se zájmem fotografie v obrázkových časopisech; když však se jim před očima mihne zpráva, že úmrtnost dětí do pěti let věku stoupla nebo klesla, je to pro ně jen nudnou statistikou, zatěžující zbytečně časopis. Teprve, až se lidé naučí otázce: »Prospívá ta a ta věc všem lidem a trvale, nebo je to pro mne jen chvilkovou zábavou« — teprve potom budou na cestě k poznání, že jedna módně oblečená krasavice může státi život deseti dětí.
I po tom ještě pokládají tito lidé za jedinou alternativu, že nebude-li dobře oblečených bohatých žen, budou všechny ženy špatně oblečené. Toho se však nemusí obávati. Dnes je z desíti žen devět špatně oblečeno. Kdyby byly důchody rozumně rozděleny, mohlo by se všech deset žen oblékati, jak by uměly nejlépe. Je jistě rozumným pravidlem, že by ani jedna žena neměla míti diamantů, dokud nejsou všechny ženy slušně oblečeny, třeba že se to nebude zamlouvati ženě, která by měla sama ráda diamanty, nestarajíc se při tom ani za mák, jsou-li ostatní ženy oblečeny dobře či špatně. Taková žena pociťuje možná i jisté uspokojení, vidí-li, že jsou jiné ženy oblečeny hůře než ona. Avšak tato omezená ješitnost, tato tajná radost z neštěstí bližního, kterou Němci jmenují Schadenfreude (angličtina nemá pro to výrazu), musí skončiti dříve či později výbuchem revoluce, jak tomu bylo v Rusku. Diamanty pak putují do zastaváren, kde se zdráhají na ně půjčiti sebe menší částku, protože nikdo již nemá peněz na diamanty, a vznešené dámy jsou nuceny nositi staré toalety a levné, špatně ušité konfekční šaty, až pak nakonec nemají se vůbec do čeho obléci. Protože se to však neděje najednou, jsou nemyslící lidé přesvědčení, že policie nenechá k tomu dojíti, a omezencům je jedno, dojde-li k tomu kdy nebo ne, jen když se tak nestane za jejich života.
Je ještě jiný důvod, proč tak lpíme na této hazardní hře, slibující nesmírné výhry: je to sen, že my sami zbohatneme nějakou náhodou. Čítáme časem, že nějakému nádeníkovi nebo myčce zemřel v Australii strýček, o němž jakživi neslyšeli, a odkázal jim 100.000 liber. Nebo slyšíme, že někdo z docela obyčejných smrtelníků vyhrál hlavní výhru. Rovnost důchodů by takové sny zničila. A lidé chudí jako kostelní myš, tak chudí, že si nemohou dovoliti ani jedné sázky při koňských závodech, nejvíce lpí na těchto snech. Ve své touze po vlastním, ojedinělém zisku, zapomínají na milionové ztráty, jež musí za. platiti miliony nešťastníků.
Chudé ženy, jichž přirozený rozum je příliš vyvinut, než aby mohly býti ukojeny sny hazardního hráče, obětují zase vše nadějí, že studium umožní jejich dětem, aby se povznesli nad bahno chudoby; a opravdu někteří mužové, nadaní výjimečným stupněm oné zvláštní bystrosti, která dopomáhá ke školním stipendiím, děkují za své povznesení svým matkám. Avšak výjimečné případy, ať jsou některé z nich sebe více oslňující, nemohou skýtati naděje průměrným lidem, protože svět sestává z průměrných lidí; vždyť to je smysl slova průměrný. Dítě průměrně bohaté ženy a dítě průměrně chudé ženy narodí se se stejnými vlohami; avšak až budou vstupovati do života jako dospělí muži, bude míti syn bohaté ženy mluvu, chování, zvyky, kulturu i cvik, který ho činí schopným k veškerým zaměstnáním vyššího druhu, kdežto syn chudé matky nebude ani svým zevnějškem možný v nějakém místě, kde by mohl přijíti do styku s kultivovanými lidmi. Takto přichází vniveč a zkazí se veliká část duchovních hodnot národa, neboť přírodě jsou lhostejny rozdíly mezi chudými a bohatými. Příroda na příklad neobdařuje každého vůdcovským nadáním. Pokud je to od ní odvislé, stane se tak snad v jednom případě z dvaceti. A však příroda nevybírá pro své vrtošivé dary výlučně dětí boháčů. Připadá-li na každých dvě stě lidí pouze dvacet boháčů, dostává vůdcovské nadání devět chudých dětí a jeden bohatý. Mají-li však bohatí možnost pěstovati toto nadání a chudí ne, přichází pak devět desetin přirozeného vůdcovského daru vniveč, národ je o ně ochuzen a nedostatek vedoucích hlav bude pak nahrazen zpupnými lidmi, nemajícími jiného oprávnění, než že jsou zvyklí komandovat chudé.