Přikročíme-li nyní k námitkám proti rovnému rozdělení důchodů, shledáme, že většinou neobsahují nic jiného, než takovéto důvody: nejsme tomu zvyklí, považovali jsme ne. rovné rozdělení podle tříd za tak samozřejmé, že nám nikdy ani nenapadlo, že by bylo možno něco jiného, nemluvě ani o tom, že učitelé a kazatelé, přidělení nám vládnoucí třídou bohatých, vtloukali do nás pečlivě od samého dětství, že je hříšné a nesmyslné pochybovati o oprávněnosti některých lidí na lepší a skvělejší život.
Přece jsou však i jiné námitky. Vyřídili jsme jich již tolik při svém zkoumání systémů s nerovným rozdělením, že nám zbývá pohovořiti si již jen o dvou.
Prvá námitka je, že nebude-li možno, aby jedna žena měla více peněz nežli druhá, nebude se dostávati této druhé ženě podnětu k usilovnější práci.
Na to lze především odpověděti, že nikdo nežádá, aby jedna žena pracovala na národním úkolu usilovněji druhé. Naopak, je žádoucí, aby břímě práce, bez něhož by nemohlo býti důchodů, bylo rovnoměrně rozděleno. Někteří lidé nejsou šťastni, nejsou-li zavaleni prací, a trvají na tom, aby mohli pracovati déle pro své potěšení; nesmějí však předstírati, že přinášejí tím bolestnou oběť, za niž by se jim muselo zvláště platiti. Mohou ostatně přebytečnou energii věnovati svým zálibám.
Jsou zase lidé, kteří reptají nad každým okamžikem prací ztráveným. To však není důvodem pro to, aby jim byl pro. minut jejich podíl na práci. Každá žena, která pracuje méně, než činí podíl na práci na ni připadající a bere plný podíl z bohatství, vyrobeného prací všech, je zlodějkou a mělo by se s ní nakládati jako s každou obyčejnou zlodějkou.
Avšak líný Honza řekne třebas, že nenávidí práci a že se raději spokojí s málem, zůstane chud, bude žíti ve špíně, otrhaný třeba až do naha, jen aby vyvázl s menším přídělem práce. Toho však, jak jsme viděli, nelze trpěti: dobrovolná chudoba je právě tak sociálně zhoubná, jako nedobrovolná, a národové, vědomí si své lidské důstojnosti, musí trvati na tom, aby jejich příslušníci byli slušně živi, majíce svůj plný podíl jak na práci, tak i na národním důchodu. Až si líný Honza odpracuje svůj díl, může lenošit do libosti. Bude mít dost volného času, aby ležel na zádech a poslouchal zpěv ptáků nebo pozoroval pilnější sousedy, jak horlivě se zaměstnávají svými zálibami: sportem, badáním, literaturou, uměním, vědou nebo kteroukoli jinou činností, jež pěstujeme z pouhé lásky k nim, jsou-li naše hmotné potřeby ukojeny. Avšak chudoba a sociální neodpovědnost budou zakázaným přepychem. Líný Honza se bude musiti podřídit — nikoli nucené chudobě, jako je tomu dnes, nýbrž nucenému blahobytu, čehož se bojí daleko více.
Svobodě pracovati více nebo méně než ostatní na všeobecné národní výrobě staví se dále v cestu různé technické překážky. Tato práce není dnes oddělenou individuální prací, nýbrž organisovanou kolektivní prací, prováděnou ve velkých továrnách a kancelářích, v nichž je začátek a konec pracovní povinnosti pevně stanoven. Své prádlo na příklad svěřujeme ve většině případů parním prádelnám; všechny úkony, jež dříve obstarávala jedna žena ve svých neckách, na svém mandlu a žehlicím prkně, jsou tu rozděleny mezi skupiny žen, jež pracují se stroji a v místnostech, jichž by žádná z nich nemohla užívati samostatně, i kdyby si je mohla koupiti, a jejichž činnost je možna jedině za pomoci mužů, obsluhujících parní potrubí. Kdyby se někdo z těchto žen nebo mužů nabízel, že za přídavek na mzdě bude choditi dříve do práce nebo zůstávati o 2 hodiny déle, řekli by mu, že podobný pořádek je nemožný bez kooperace s ostatními. Neboť nemůže použíti strojního zařízení, dokud není uvedeno v chod pro všechny. V tomto případě platí: všichni nebo žádný.
Zkrátka, kolektivní práce a tovární práce — tedy onen druh práce, jenž umožňuje existenci našich moderních civilisovaných velkých mas obyvatelstva — nebyla by možná, kdyby každá dělnice směla začíti a skončiti, kdy by se jí zachtělo. V mnohých továrnách udávají stroje tempo jak líným, tak pracovitým. Železniční doprava by pozbyla smyslu, kdyby strojvůdce nebo vlakvedoucí směli zastaviti vlak, kdykoliv by se jim zachtělo dívati se na footballový zápas. Příležitostní pracovníci nejsou k ničemu v moderním průmyslu, a naopak zase onen druh lidí, kteří si žádají delší a intensivnější práce než ostatní, sezná, že je to možno jen v zaměstnáních poměrně samotářských. Dokonce i v domácnosti, kde rozdíl mezi nedochvilnou, loudavou a nepořádnou služkou a vzornou pomocnici v domácnosti je velmi znatelný, udržuje sama běžná denní rutina každou služku na určité úrovni výkonnosti, bez níž by byla v kterémkoli místě nemožná. A loudalka se nespokojí ani s nižší mzdou, ani ji nenapravíte vyšší.
Prvotřídní pracovníci nepotřebují vnějšího podnětu, aby věnovali práci své nejlepší síly; na neštěstí zřídka kdy si tím vydělají na živobytí. Kvalitní práce se za dnešních dob koná za podmínek, které k ní chuť naprosto odnímají. Je na příklad nemožno dostati za ni tolik, jako za práci druhořadou. Není-li vůbec honorována, těžko se pro ni najde volná chvíle po čase, věnovaném běžné práci, nutné k uhájení holé existence. Lidé zřídka kdy odmítnou zaměstnání lepšího druhu, jestliže si na ně troufají. Odmítnou-li však přece, je to z toho jednoduchého důvodu, že je vyšší zaměstnání tak nepřiměřeně špatně placeno anebo pro jejich společenský stupeň tak nevhodné, že je jim nepřístupno. Typickým je poddůstojník v armádě, který odmítne povýšení na důstojníka. Kdyby výdělky a výlohy službu vedoucího seržanta nebyly větší důstojníkových a kdyby oba mužové patřili ke stejné třídě, nebylo by zapotřebí další pohnutky ve formě vyššího platu, aby kterýkoli voják rád přijal povýšení k nejvyšší hodnosti, pro niž se cítí schopným. Odmítne-li, jak se to někdy stává, je to proto, poněvadž by byl chudším a cítil by se méně volným ve vyšší hodnosti, nežli v nižší.
Co se však stane se špinavou prací? Poněvadž se nám stalo běžným, že tuto práci dělají zamazaní a uboze placení lidé, považujeme ji za ponižující a domníváme se, že by vůbec nebyla obstarávána, kdyby neexistovala třída špinavých a opovrhovaných lidí. To je však nesmysl. Některé z nejšpinavějších prací na světě jsou vykonávány graduovanými chirurgy slavných jmen a lékaři s vysokoškolským vzděláním, dobře placenými a pohybujícími se v nejlepší společnosti. Ošetřovatelky, jež jim pomáhají, rovnají se jim začasté všeobecným vzděláním a někdy je předčí svým společenským postavením. Nikomu nenapadne, že by ošetřovatelky v nemocnici měly býti hůře placeny nebo méně váženy, než stenotypistky v kancelářích, jichž práce je nepoměrně čistší. Laboratorní a anatomická práce, spojená s pitváním mrtvol a analysou sekrecí a výmětů živých osob, je často odporně špinavá se stanoviska čistotné hospodyně; a přece musí býti konána pány a dámami svobodných povolání. Každá čistotná hospodyně ví ostatně, že domácnosti nelze udržeti v čistotě bez špinavé práce. Rození a kojení dětí není naprosto elegantní salonní zábavou, nikdo se však neopováží nadhoditi, že by v tom bylo něco nečestného; také ani nejkultivovanější dámy se mu nevyhýbají, přijde-li na ně řada.
Nesmíme také zapomínati, že mnohé práce, považované dnes za špinavé, poněvadž jsou vykonávány špinavými lidmi a primitivním způsobem, mohou býti vykonány daleko úpravněji čistotnými lidmi. Dámy a pánové, kteří si sami obstarávají čištění svých aut — a je jich hodně — dovedou to udělati s menším nepořádkem a ušpiní se při tom méně, než nedbalá služka pro všechno při pouhém zatápění. Množství špíny, vzniklé při vykonávání užitečných prací všeho druhu, nemusí býti vcelku takové, aby je zdravý člověk kterékoli vrstvy nemohl snésti. Jádro věci je v tom, že lidé nepohrdají ani tak určitým druhem práce, jako spíše její spojitostí s chudobou a ponížením. Tak venkovský šlechtic nevidí v tom nic špatného, řídí-li sám své auto, neoblékl by si však za nic na světě livrej svého šoféra. Nebo: dáma si docela nic nedělá z toho, uklidí-li si byt, ale podstoupila by raději nejhroznější muka, než by se ukázala v čepečku a zástěrce své pokojské, ač jsou to věci velice roztomilé a slušivé. Jsou stejně úctyhodné jako každá jiná uniforma, a mnohem úctyhodnější než nádhera nepracující ženy. Pokojské reptají nyní proti tomuto způsobu oblečení hlavně z toho důvodu, že bylo dříve slučováno s otrockou ponížeností a bezohledným zacházením, čehož si ovšem dnes pokojská nedá líbit. Proti svému zaměstnání však pokojská nic nenamítá. Jak pokojská, tak její zaměstnavatelka (neodvážím se říci: její paní), milují-li květiny nebo zvířata, budou celé dny pracovati na zahradě nebo koupati pejsky a osvobozovati je s největší starostlivostí od blech, a ani jim nenapadne, že by snad špína, spojená s těmito pracemi, byla na závadu jejich důstojnosti. Kdyby byli všichni popeláři vévody, nikdo by nic nenamítal proti popelu, a popeláři by si dávali na dopisní papír obrázky svých čepic se štítkem, právě tak jako dnešní vévodové tam mají vévodské korunky; každý by se holedbal tím, že bude u něho obědvati popelář, sníží-li se tento tak hluboce. Můžeme směle tvrditi, že nikdo neopovrhuje jakýmkoli druhem práce pro ni samotnu; byl by však nesmírně dotčen, kdyby byl viděn při práci, jež je obvykle vykonávána lidmi nižšího druhu nebo barevnými otroky. Může se dokonce někdy státi, že děláme nějakou věc špatně, protože ti, kdož ji vykonávají bezvadně, jsou považováni za méněcenné. Příkladem může býti třebas synek bohaté rodiny, který je tak pošetilý, že úmyslně kazí svůj rukopis, protože kancelářští úředníci píší krásně. Nebo republikánský vyslanec, který nosí u dvora dlouhé kalhoty místo krátkých spodků a punčoch, přes to že tyto jsou hezčí; je to však livrej a republikáni považují livrej za odznak servilnosti.
I když už jsme pustili z hlavy všechny ty nesmysly o špinavé práci, zůstává nezměnitelnou skutečností, že ač všechny užitečné práce jsou snad stejně čestné, nejsou dozajista stejně příjemné nebo stejně namáhavé. Této skutečnosti se můžeme vyhnouti tvrzením, že jsou lidé, kteří mají docela prazvláštní chuti, takže je skoro nemožno najíti zaměstnání, pro něž by někdo nebyl nadšen. Nalézti ochotného kata není nikdy těžké. Jsou lidé, jimž je štěstím, mohou-li konati službu na majáku na mořské skále tak nebezpečné a vzdálené, že to často trvá dlouhé měsíce, než mohou býti vystřídáni. A považme, že to ještě celkem nic není, poněvadž maják trčí nehybně v moři, kdežto majáková loď se ve věčném pohybu zmítá na vlnách, takže by asi většina z nás volila raději smrt, než život za těchto podmínek! A přece se najdou lidé, kteří si zvolí službu na majákové lodi, dostávajíce při tom stejnou mzdu a pensi, jako za kterékoli dobře placené zaměstnání na pevnině. Hornictví se zdá strašlivým a nepřirozeným zaměstnáním a přece není neoblíbeno. Dítě ponechané samo sobě vyhledává si pro svou zábavu ty nejnepříjemnější a nejobtížnější věci, podobajíc se tím velice švábu, který může lézti po celém domě, ale dá přednost sklepu před salonem. Pořekadlo, že žádná práce nebyla stvořena, aniž k ní nebyl stvořen muž či žena, jest do jisté míry oprávněno.
I když připustíme možnost všech podobných osobních zálib, zůstává nicméně pravdou, že je snáze najíti hocha, který chce býti zahradníkem nebo strojvůdcem, a děvče, které se chce státi filmovou hvězdou nebo býti telefonistkou, než hocha, který se chce státi čističem stok, a děvče, jež se chce státi vetešnicí. Mnoho může být dosaženo tím, že budou neoblíbená zaměstnání nějak zpříjemněna; některá z nich mohou býti odstraněna vůbec, což se mohlo stát už dávno, kdyby nebylo třídy lidí velmi nuzných a neuvědomělých, na jejichž bedra bylo možno je složiti. Je možno odstraniti kouř a saze; kuchyni lze tak zdokonaliti, že bude příjemnější než většina advokátních kanceláří. Již dnes je nepříjemnost práce čističů stok většinou jen domnělá. Nebude zapotřebí horníků, podaří-li se využíti síly přílivu a odlivu k výrobě velikého množství elektrické energie. Jsou nejrůznější způsoby, jimiž lze práci, která je nám dnes odporná, učiniti snesitelnou do té míry, aby se rovnala praksi kterékoli jiné běžné denní práci.
Dokud se toho nedocílí, budou vždy lidé, kteří nemají speciálních zálib, vyhledávati zaměstnání pokud možno nejpříjemnější.
Na štěstí víme o způsobu, kterým se dá lehko vyrovnati přitažlivost jednotlivých zaměstnání. A tu přicházíme k oné velmi důležité části svého života, jíž říkáme volná chvíle, nebo prázdniny. Námořníci jí říkají svoboda.[i]
Všichni máme společnou touhu: svobodu. Tím je míněna skutečnost, že nejsme povinni nic dělat, leda to, co je nám příjemné, nemyslíce při tom na zítřejší oběd nebo kteroukoli jinou věc, jež podmiňuje naší existenci, a jež z nás činí otroky. Jsme volni jen dotud, dokud můžeme prohlásiti: »Můj čas patří mně!« Agitují-li dělníci, pracující deset hodin denně, pro osmihodinnou dobu pracovní, nemyslí při tom na osm hodin práce, místo na deset, ale na oněch volných šestnáct hodin místo čtrnácti. A z těchto šestnácti hodin připadá nutně osm hodin na spánek, několik hodin na jídlo a pití, oblékání, svlékání, na mytí, odpočinek, takže i při osmihodinné pracovní době skutečná volná chvíle dělníka (to jest doba, kterou má dělník k disposici, když se pořádně vyspal, najedl a umyl, pro dobrodružství, zábavy nebo různé své koníčky) nečiní více než několik málo hodin. I ty pozbývají ceny v zimě krátkostí denního světla a zkracují se dobou potřebnou k dopravě do přírody nebo na oblíbené místo zábav. Vdané ženy, jichž dílnou je mužova domácnost, musí se také osvěžiti pobytem venku, právě tak, jako muži, kteří k tomu účelu opouští své pracovní místnosti. Mnoho manželských nedorozumění vzniká skutečně proto, že muž chce stráviti svoji volnou chvíli doma, kdežto žena touží po tom, aby se dostala trochu ven. Ženy milují hotely, mužové jich nenávidí.
Vezměme si jako příklad muže a ženu, kteří mají společnou zálibu v trávení svého volného času mimo dům. Počítejme, že muž pracuje denně osm hodin, osm hodin spotřebuje spánkem, čtyři jídlem, mytím, oblékáním a oddychem. Z toho nesmíme usuzovati, že mu zbudou každodenně čtyři hodiny na zábavu ve společnosti jeho ženy. Spíše budou tylo volné chvíle z poloviny utraceny čekáním na začátek představení v divadle nebo biografu; zábavy ve volné přírodě, jako tennis, golf, projížďky na motocyklu a koupání, musí si schovati na konec týdne nebo na dovolenou. Proto si muž stále přeje prodloužení své prázdně. A proto také jsme svědky toho, že lidé často dávají přednost těžkým a odpovědným zaměstnáním, ponechávají-li jim více volného času, před zaměstnáními daleko ,snazšími a příjemnějšími, která však je úplně zaneprazdňují. V továrním městě je často naprosto nemožno dostati obratnou a inteligentní služku nebo vůbec nějaké služebné děvče. Není to z toho důvodu, že by práce služek byla těžší, nebo proto, že by si musily dát líbit horší zacházení než dělnice v továrně nebo příručí v obchodě, nýbrž proto, že služebné děvče nemá ani minuty, již by mohlo zvát svou. Musí býti pořád připravena, nezazní-li zvonek u vchodu, i když Vy sama se neodvážíte používati zvonku v saloně, obávajíc se, že by se na Vás osopila a dala Vám výpověď. Aby Vám neodešla, musíte jí nejdříve povoliti volný večer jednou za čtrnáct dnů, potom jednou týdně, pak ještě také jedno volné odpoledne v týdnu, pak dvě volná odpoledne týdně, pak ji musíte dovoliti, aby občas pohostila své přátele ve Vašem saloně a zahrála si občas na Vašem klavíru (v kreréžto době budete nucena utéci z vlastního domova). Dopadne to tak, že ještě dříve, než dojdete ke všem těmto od Vás očekávaným ústupkům, uvědomíte si, že se za podobných podmínek vůbec nevyplatí míti služku a rozhodnete se, že si budete domácnost obstarávati sama, používajíc při tom všech moderních zařízení pro zjednodušení domácí práce. Ale i když byste se smířila s volnými večery a všemi ostatními požadavky své služebné, nemá děvče pořád uspokojivého pocitu volnosti; třeba by ji ani nenapadlo Zůstat celou noc venku, byť k účelu sebe nevinnějšímu, chce však míti vědomí, že by tak mohla učiniti, kdyby se jí zachtělo. Taková už je lidská povaha.
Nyní jsme si ujasnili, jak můžeme zjednati vyrovnání mezi lidmi, vykonávajícími více nebo méně příjemnou a snadnou práci. Poskytněte lidem s méně příjemným zaměstnáním kratší dobu pracovní, delší dovolenou, zkraťte služební dobu, potřebnou k nároku na pensi, a budou tato zaměstnání vyhledávána stejně jako zaměstnání příjemnější, jež nemají těchto výhod. V každé obrazárně uvidíte seděti u vchodu pěkně oblečenou dámu, jejíž jedinou prací je odpovídati na dotazy po ceně obrazů a zaznamenávati eventuální objednávky. Tato dáma se velmi často příjemně pobaví s žurnalisty a umělci, a je-li jí dlouhá chvíle, může si ji zkrátiti četbou románů. Sedí si v pohodlné lenošce, kterou si jistě přistrčí ke kamnům. Avšak v obrazárně se také musí denně mýti podlaha, utírati prach a čistiti okna. Je jisto, že zaměstnání pokladní je mnohem pohodlnější než zaměstnání myčky. Mají-li býti vyrovnány, musí se buď střídati denně nebo týdně u pokladny a při mytí, anebo — protože nejschopnější umyvačka a uklízečka může být velmi špatnou pokladní a velmi půvabná pokladní jen velice špatnou uklízečkou — musíte dovoliti uklizečce, aby odešla dříve domů než slečna pokladní a měla zbytek dne pro sebe.
Ve veřejných obrazárnách, kde se s obrazy neobchoduje, je zapotřebí dozorců, jejichž povinností je nositi dojem budící uniformu a dohlížeti, aby lidé v obrazárně nekouřili nebo nekradli obrazů a nepropíchali jich deštníky, když se vzájemně upozorňují na jejich krásy. Porovnejte tuto jejich práci s prací slevače, jenž musí pracovati z veškeré své síly mezi rozžhavenými pecemi a kalužemi tavícího se kovu, tedy v ovzduší, jež by divákovi se zdálo peklem na zemi. Pravda, slevač by se k smrti znudil prací dozorce v obrazárně a vrátil by se raději zase ke svým rozžhaveným pecím a rozžhavenému kovu, kdežto dozorce z obrazárny by byl v rolí slevače zhola nemožný buď pro své stáří nebo pro svou změkčilost nebo pro svou lenost — nebo pro všechny tyto příčiny dohromady.
Slevačem může býti jen mladý zdravý muž, práce dozorce se hodí pro starého muže. Dnes jsou vyrovnáni tím, že slevač má větší mzdu. Avšak stejného účinku můžeme dosíci, dáme-li mu kratší pracovní dobu, anebo delší výroční dovolenou. Dělníci, mají-li možnost, si to upravují sami. Jsou-li placeni ne za hodiny, nýbrž od kusu a zpozorují-li, že v důsledku stoupnutí cen nebo náhlého návalu zakázek mohou vydělati týdně dvakrát tolik nežli obvykle, mají na vybranou mezi dvojnásobnou mzdou a dvojnásobnou volnou chvílí. Rozhodnou se obyčejně pro dvojnásobnou volnou chvíli: nosí domů stejnou mzdu jako kdy jindy, pracují však pouze od pondělí do středy a od čtvrtka do konce týdne užívají prázdnin. Dělníci nestojí o více práce a více peněz, chtějí více prázdna při stejné pracovní povinnosti, což je důkazem, že peníze nejsou ani jediným, ani nejsilnějším podnětem ku práci. Volná chvíle, čili jinak řečeno svoboda, je silnějším podnětem, není-li práce sama sebou příjemná.
[i] Slovo liberty znamená v námořnické řeči dovolenou, (Pozn, překl.)