Opravdu první naučení, které by nám mělo býti dáno, jakmile dospějeme tak dalece, abychom mu mohli porozuměti, je naučení, že naprosté osvobození od pracovní povinnosti je nepřirozené a že by mělo býti trestáno zákonem, Neboť břemenu práce se můžeme vyhnouti pouze tím, že je přesuneme na bedra jiných. Příroda neúprosně stanovila, že lidský rod musí zahynouti hladem, přestane-li pracovati. Této tyranii nelze uniknouti. Spornou otázkou je pouze, kolik prázdna si můžeme dopřáti. I když jsme nuceni dříti při práci jako otroci na galejích, kdy smíme nechati práce s dobrým svědomím v přesvědčení, že jsme vykonali svůj díl, a jsme nyní volni až do zítřka? Za dnešního systému nebyla tato otázka dosud nikdy zodpověděna a nemůže se tak ani státi, protože mnoho pracujících se zaměstnává prací nejen neužitečnou, ale přímo škodlivou. Kdybychom však současné se zavedením rovnosti důchodů a spravedlivého rozdělení práce mohli nalézti odpověď, vždy bychom počítali, že náš díl práce získává nám tolik a tolik volného času a nikoli tolik a tolik peněz.
Vyskytl by se ještě jiný zvláštní zjev. Vzpíráme se nyní otroctví práce, protože cítíme, že nejsme otroky přírody nebo nutnosti, nýbrž svých zaměstnavatelů a těch, k vůli nimž nás zaměstnávají. Proto nenávidíme práci a považujeme ji za kletbu. Kdyby však všichni lidé sdíleli břímě i odměnu stejným dílem, zbavili bychom se tohoto pocitu. Nikdo by se necítil přetížen a každý by si uvědomoval, že čím více práce bude uděláno, tím více se dostane na každého, ježto výsledky práce se rozdělují mezi všechny stejným dílem. Zjistili bychom, že sklízení sena není jedinou příjemnou prací. Tovární práce, není-li přeháněna, je velmi společenská a může býti docela hezká; to je jednou z příčin, proč děvčata raději pracují v tkalcovnách za ohlušujícího hřmotu, než by seděly o samotě v kuchyni. Kopáči pracují těžce; jsou však na čerstvém vzduchu, baví se hovorem, potyčkami, sázkami, a nejsouce připoutáni svým zaměstnáním na jediné místo, zažijí mnoho změn. Je to nepoměrně zajímavější než osud kancelářského úředníka, který jen přepočítává peníze patřící jinému člověku a píše po celý den v dusné kanceláři. Mimo práci, která je zábavná okolnostmi s ní spojenými, je ještě práce, která je zajímavá a poutavá sama sebou, jako na příklad práce filosofů, umělců různého druhu, lidí to, kteří raději budou pracovati zadarmo, než aby vůbec nepracovali; avšak tento druh práce by se při systému rovného dělení pravděpodobně stal spíše součástí volné chvíle, než povinného díla.
Všimněme si nyní blíže tak zvaných zábav, jež nám prodávají, jako by byly příjemnější než práce. Napřed výletní vlak, potom lázeňský hotel, pak všelijaký tingl-tangl, pití, dětinské rozohňování při footballu a kricketu, zábavní společnosti sestávající z několika zoufale ubohých subret a komiků, předstírajících jako by byli zábavní a vtipní, ač jsou jenom vulgární a hloupí, a všechny ty ostatní pokusy, jimiž má býti inteligentní žena přesvědčována, že se ohromně baví, zatím co ve skutečnosti je okrádána, nuděna a unavována, takže se vrací domů rozmrzelá a nespokojena. Není to dosti jasným důkazem, že lidé se chopí všeho, třebas i bez opravdové radosti, jen aby měli změnu, mají-li jednou za dloubou dobu několik dní volných, jako je tomu na příklad v době dovolených? Kdyby lidé měli rovnocenně s prací také každý den dosti skutečného prázdna, naučili by se baviti. Nyní jsou jenom packáři v tomto důležitém umění. Dovedou si nanejvýš za své peníze opatřiti lákavě inserované zábavy. Zřídka kdy mají tolik zdravého rozumu, aby rozeznali, že v těchto zábavách není ani zbla pobavení a že nejsou s odporem odmítány jen proto, že znamenají změnu v jednotvárnosti denního bezútěšného plahočení.
Mají-li lidé dosti volného času, aby se naučili, jak žíti a jak rozlišovati opravdovou zábavu od tak zvané zábavy, pak nejenže si zamilují svoji prácí, ale porozumí též, proč sir George Cornewall Lewis řekl, že život by byl snesitelný, kdyby nebylo zábav. Byl dosti bystrý, aby poznal, že zábavy, místo aby ho zaujaly, připravují ho o čas, peníze a dobrou náladu. A nic není zdravému člověku tak nemilé, jako plýtvání časem. Všimněte si zdravých dětí, stále až do únavy něco dělají, jako by byly něčím zaměstnány nebo měly nějakou práci. Nuže, bylo by právě tak přirozené, kdyby si dospělí stavěli pro zábavu skutečné hrady, jako si je děti staví z písku. Jsou-li děti unaveny, nechtějí vůbec nic dělati, chtějí jen prostě býti nečinnými až do usnutí. Nepotřebujeme nikdy pracovat pro zábavu; potřebujeme pouze práci, pro niž máme porozumění a jež nás baví, abychom jí vyplnili svůj čas a upotřebili tak svých svalů a svého mozku. Otrok, poněvadž je přepracován a podceňován, nemůže tomu porozuměti; má-li možnost uniknouti práci, vrhne se do náruče hrubých a přehnaných neřestí, odpovídajících jeho hrubé a přehnané práci. Osvobodíte-li jej, nebude snad nikdy s to setřásti se sebe zakořeněnou hrůzu před prací i zakořeněné neřesti. Z toho si však nic nedělejte; on i jeho generace vymře a jeho synové a dcery dovedou se již těšiti ze své svobody. Jeden ze způsobů, jimiž se budou z ní těšiti, bude ten, že přidají hodně pracovních hodin za tím účelem, aby užitečné věci byly učiněny krásnými a dobré lepšími, nemluvě ani o odstraňování věcí špatných. Neboť svět je zahradou, jež potřebuje nejen setí, ale i pletí. V ničení jest užitek a potěšení právě tak jako ve tvoření, obojí je stejně nutné.
Abyste přišla této věci na kloub, musíte odlišovati od sebe nejen práci a volnou chvíli, ale i volnou chvíli a odpočinek. Práce znamená, že děláme, co musíme; volná chvíle neboli prázdeň znamená, že děláme, co se nám líbí; odpočinek znamená, že neděláme nic, zatím co naše unavené tělo i mozek odpočívají. Nuže, dělati, co se nám líbí, je často právě tak namáhavé, jako dělati, co musíme. Dělati, co chceme, může také znamenati, že lítáme do úpadu po hřišti a kopáme sem tam míčem. To je namáhavější než mnohé druhy užitečné práce. Dívat se na kopanou jest odpočinkem, právě tak jako býti čtenářem knihy a nikoli jejím autorem. Kdybychom měli všichni svůj plný podíl na volné chvíli, nemohli bychom jej celý věnovati kopané nebo golfu, nebo střílení a lovu. Velká část volné chvíle byla by věnována užitečné práci, a ač je možno, že by pracovní povinnost, jejíž zanedbání by se trestalo jako zločin, byla obmezena snad i na 2-3 hodiny denně, připojili bychom k tomu mnoho užitečné obecně prospěšné práce, již bychom dobrovolně vykonali z osobní záliby ve svém volném čase a jíž nezískáte v dnešních dobách ani prosbami, ani za peníze. Každá žena, jejíž manžel je zaujat cele svou prací, ví, jak těžko je ho od ní dostati, třebas i k jídlu; a skutečně nevraživost na mužovo dílo bývá někdy příčinou rozvráceného rodinného života. Totéž se přihází, věnuje-li se žena nějaké vyčerpávající činnosti a shledává ji a styky s ní spojené zajímavějšími, než společnost, konversaci a přátele svého manžela. V povoláních, kde člověk pracuje sám a není závislým na kanceláři, na pracovní době v továrně nebo na stroji, je počet lidí, kteří si zničí zdraví a dokonce uspíší svůj zánik přepracováním, tak velký, že filosof Hetbert Spencer nikdy nepromeškal příležitosti, mohl-li varovati lidi před pracovní manií. Může nás zachvátiti právě tak, jako opilství. Oběti pracovní manie pracují ještě i pak, kdy už jsou naprosto vyčerpány, takže jejich činnost způsobuje daleko více škody než prospěchu.