Druhou stále se opakující námitkou proti stejnému rozdělení důchodů je námitka, že výhody tohoto rozdělení, budou-li jaké, budou brzy uvedeny vniveč tím, že manželské párky budou míti příliš mnoho dětí. Lidé s podobnými názory hlásají vždy současně, že nynější rozšíření chudoby je způsobeno tím, že je již nyní příliš mnoho lidí na světě — jinak řečeno — že svět je příliš malý, než aby mohl poskytnouti dosti potravy všem svým obyvatelům.
Nuže i kdyby v tomhle měli pravdu, nebylo by to důvodem proti rovnosti důchodů, neboť čím máme méně, tím je důležitější, aby to bylo rozděleno rovným dílem, tak aby se s tím vystačilo co nejdéle, aby zlo nedostatku nebylo spojeno se zlem nerovnosti. Není to však pravda. Pravdou je, že čím jsou lidé civilisovanější, tím více chudne většina z nich; a jednoduchou příčinou je, že statky lidmi vyráběné a volná chvíle tím vznikající jsou tak nestejně rozděleny mezi lidi, že alespoň polovina je příživníky na těle druhé poloviny, místo aby si vyrobila sama statky k živobytí potřebné.
Jako příklad máme domácí služebnictvo. Většina dobře situovaných lidí má jen jednu služku; avšak v Mayfairu mladí manželé, pohybující se ve vznešené společnosti, nemohou se obejíti bez devíti služebníků, i když ještě nemají dětí. A přece je všeobecně známo, že rodiny, které mají pouze jediného služebného ducha, nejvýš dva (nemluvě vůbec o těch, které nemají žádného), jsou lépe obsluhovány a žijí nenuceněji ve svých domovech, než nešťastní mladí lidé, kteří musí umístiti v oddělení služebnictva devět lidí a udržovati mezi nimi kázeň.
Ve skutečnosti ovšem oněch devět služebníků obsluhuje ponejvíce jeden druhého a nikoli své zaměstnavatele. Musíte-li míti majordoma a lokaje, protože to vyžaduje móda, musíte míti též někoho, kdo by pro ně vařil a po nich uklízel. Hospodyně a komorné potřebují právě takové obsluhy, jako paní domu, a jsou velice úzkostlivé, aby ani nehnuly prstem na práci, která nespadá do jejich oboru. Je proto omylem tvrditi, že devět služebných je nesmyslem při dvoučlenné rodině. Neboť v tomto případě je tu jedenáct osob, vyžadujících obsloužení, a poněvadž devět z nich se musí obsluhovati navzájem, nevěnuje se tolik času k obsluze zbývajících dvou osob, jak bychom si snad představovali. To je také příčinou, proč manželské dvojice, mající devět sluhů, stále naříkají na to, jak je tento počet nedostatečný, a doplňují jej stále různými posluhovačkami, domácími švadlenami a poslíčky. Rodiny s průměrným počtem členů a nadprůměrným důchodem obklopí se 30členným služebnictvem; poněvadž však těchto 30 lidí obsluhuje se více méně navzájem, může býti další přijímání služebnictva zastaveno jedině nedostatkem ložnic pro služebnictvo. Čím více služebnictva máte, tím méně zbývá každému z nich času pro Vaši obsluhu a tudíž tím větší počet jich potřebujete, čili lépe řečeno, tím více oni potřebují, což je pro ně daleko příjemnější nežli pro Vás.
Je ovšem zcela jasno, že tyto hordy služebnictva se samy nevydržují. Jsou vydržovány svým zaměstnavatelem. Je-li zaměstnavatel zahálčivým boháčem, žijícím z úroků a dividend, to jest člověkem vydržovaným prací svých nájemců a dělníků, zaměstnaných u společností, jichž akcie vlastní, pak celá taková domácnost, služebnictvo i se zaměstnavatelem dohromady, nevydržují se sami, a také by se nevydržovali, ani kdyby se svět stal desetkrát větším než je, aby je pojal. Není příliš mnoho lidí na světě, nýbrž příliš mnoho zahalečů a příliš mnoho dělníků, mrhajících časem při jejich obsluze. Zbavte se nepracujících a dejte těmto dělníkům užitečnou práci, a pak bude ještě daleká doba, kdy bude možno zváti svět přelidněným. Možná, že k tomu vůbec nikdy nedojde. Příroda sama tyto věci usměrňuje.
Někomu to bude pochopitelnější, když mu to předvedu jako příklad z aritmetiky. Dejme tomu, že 20 mužů, jichž roční pracovní výtěžek rovná se u každého 100 librám, zaváže se smluvně anebo je donuceno zákonem odevzdávati z toho 50 liber vlastníkovi obdělávaného pozemku. Tento muž dostane takto 1000 liber ročně, nikoli za práci, nýbrž za to, že je vlastníkem onoho pozemku. Může si pak dovoliti utratit 500 liber ročně pro sebe, což jej činí desetkrát bohatším než kteréhokoli z dělníků; ostatních 500 liber může použíti k tomu, že si najme šest mužů a chlapce, každého za 75 liber ročně, ke své obsluze a k tomu, aby ho chránili ozbrojenou mocí proti kterémukoli z 20 dělníků, který by se vzbouřil a nechtěl platiti oněch 50 liber. Těchto šest mužů se nepostaví na Stranu oněch 20 dělníků, majících 50 liber ročně, poněvadž sami dostávají 75 liber, a nejsou zase tak prozíraví, aby viděli, že kdyby se všichni spojili k odstranění vlastníka a k užitečné práci, mohli by míti každý 100 liber ročně.
Stačí, když oněch 20 dělníků a šest nebo sedm najatých lidí znásobíte miliony a dostanete hrubý obrys systému, jenž je vládnoucím v každé zemi, kde existuje třída vlastníků, mající k ochraně svého vlastnictví početnou policii a armádu, služebnictvo ke své obsluze a masy dělníků k výrobě přepychových předmětů; a to vše vydržují lidé, kteří pracují na užitečném díle a kteří kromě toho musí vydržovati ještě sebe a své rodiny. Bohatne-li nebo chudne-li některá země vzrůstem obyvatelstva, není to závislé na přírodním bohatství, nýbrž na tom, zda lidé, tvořící přírůstek obyvatelstva, budou se zaměstnávati užitečnou prací nebo ne. V kladném případě země zbohatne. Budou-li však noví lidé zaměstnáváni neproduktivní prací pro třídu vlastníků, pro její služebnictvo a pro ozbrojené strážce vlastnického práva nebo v kterémkoli jiném povolání nebo činnosti, sloužící výhradně vlastníkům, země zchudne, třebaže třída vlastníků zbohatne, nádhera jejich šperků, toalet a povozů stane se okázalejší, třebaže služebnictvo a jiní jimi zaměstnávaní lidé budou snad dostávati vyšší mzdy a lepší výchovu než jejich dědečkové a babičky.
Kdyby se věci vyvíjely přirozeně, musila by v důsledku výhod vyplývajících z dělby práce kterékoli země býti tím bohatější, čím více obyvatelstva má. Dělba práce znamená, že místo toho, aby každý člověk si musil dělati všechno sám jako Robinson Crusoe, jsou rozličné druhy práce konány různými skupinami lidí, kteří nedělajíce nic jiného, stanou se velmi rychlými a obratnými ve svém oboru. Jejich práce pak může býti opět řízena jinými lidmi, kteří se cele věnují tomuto povolání. Času takto získaného může býti použito k výrobě strojů, stavbě cest a vymýšlení všech možných vynálezů, čímž opět je získána pro budoucnost značná úspora času i práce. Takto vyrobí 20 dělníků ne snad jen dvakrát tolik co 10 dělníků, ale více, a 100 dělníků více než pětkrát tolik, co 20 dělníků. Kdyby bohatství a práce je tvořící byly stejně rozděleny, byla by osada, čítající 100 lidí ve značné výhodě proti osadě čítající toliko 10 lidí, a tak dále až k moderním velkoměstům, čítajícím miliony obyvatelů, jimž by se mělo dařiti nepřirovnatelně lépe než starým osadám, čítajícím obyvatelstvo pouze na tisíce. Skutečnost, že se jim daří buď nepatrně lépe, nebo někdy dokonce i hůře, je výlučné vinou nepracujících a jejich příživníků, kteří obírají pracující o výsledky jejich práce, jako my obíráme ubohé včely.
Nechci Vám však namluviti, že kdybychom se všichni dělili rovným dílem, mohl by přírůstek bohatství, připadající na jednoho člověka, jíti do nekonečna. Lidské bytosti se mohou velmi rychle rozmnožovati za příznivých podmínek. Jediný pár mohl by míti ke konci čtyřstoletí 20 milionů živých potomků, kdyby potomstvo umělo říditi své záležitosti tak, že by se vyhnulo válkám, epidemiím a předčasné smrti. Kdyby se všechny dnes žijící lidské dvojice měly množiti tímto tempem, brzy by nebylo na zeměkouli místa, nejen pro pěstování obilí, ale nebylo by ani kam se postavit. Množství potravy, jímž může půda naši práci odměňovati, jest ohraničeno, a i kdyby nebylo hranic pro vzrůst obyvatelstva, zjistili bychom na konec, že stálým rozmnožováním lidské pokolení zmenšuje své podíly potravin, místo aby je zvětšovalo.
Ačkoli využíváme již i atmosféry dobýváním dusíku ze vzduchu, bude rozmnožování lidstva zastaveno ještě jinými okolnostmi, než starostmi o potravu. »Ne samým chlebem živ je člověk.« Může se státi, že svět bude současně přesycen i přelidněn. Po válce nebylo v Anglii nijakého zvláštního nedostatku potravin, byla však strašná bytová nouze. Naše města jsou příšerně přelidněna: kdyby každá v nich žijící rodina měla míti svůj prostorný dům a zahradu, některé z našich ulic by se táhly na míle daleko do krajiny. Jednou musíme dospěti k rozhodování o tom, jaký počet lidstva je přípustným, aby se všichni měli dobře, a pak setrvávati na tom počtu, dokud nebude příčin ke změně.
V tomto bodu je nutno počítati se ženami, jichž úkolem je roditi děti. Stane se, že jedna žena porodí i dvacet dětí. V některých oblastech Evropy není 15členná rodina takovou zvláštností, abychom to považovali za něco mimořádného. Ač je možno, že správně ošetřovaná žena, mající silnou tělesnou konstrukci, při porodech, vzdálených od sebe dostatečnými časovými intervaly, vydrží s velkou pravděpodobností takové napětí sil, aniž by se stala mrzákem anebo utrpěla na svém zdraví, a zůstane při tom docela půvabnou a zdatnou ženou, nelišící se nikterak od žen, jež dětí neměly, přece každé těhotenství je spojeno s dlouhou nevolností a churavostí, vrcholící v dočasné invaliditě, krutých bolestech a nebezpečí smrti, Toho je otec uchráněn, zato však musí pří dnešním systému vydělávati mzdu, z níž jsou živeny a vychovány děti do své dospělosti, a ačkoli se pro ně potom může najíti různé zaměstnání, nestačí tato naděje zatím ani na chleba s máslem.
Z toho plyne, že přírůstek obyvatelstva, prospěšný národu a světu, může býti rodičům nesnesitelným břemenem. Proto obmezují rodiče počet dětí na takový, jaký je otec s to uživiti a matka ochotna zroditi, není-li jim ovšem regulace porodů neznáma nebo náboženstvím zakázána.
Tato okolnost má velký význam pro rovné rozdělení důchodů. Abychom tomu porozuměli, musíme obrátiti několik listů zpátky a napohled změnit téma; souvislost však brzy vysvitne.
Mají-li pracovníci všech oborů míti stejné příjmy, vznikne otázka, jak se máme vyrovnati se skutečností, že pracovní náklady jsou v různých oborech značně rozdílné, ačkoli náklady existenční jsou stejné u všech pracovníků, ať je to filosof nebo zemědělský dělník. Tak se stane na příklad, že žena spotřebuje v jednom pracovním dni klubko bavlny za pár pencí, zatím co její manžel, vědecký pracovník, spotřebuje při své práci špetku radia v ceně 16.000 liber za unci. Dělostřelci na flanderských bojištích, jichž zdraví i život byl v hrozném nebezpečí, spotřebovali pro sebe velmi málo peněz, ale materiál, který spotřebovali za jediný den, stál enormní obnosy peněz. Kdyby byli měli platiti hotově ze své mzdy za děla, jež opotřebovali a granáty, které vystříleli, nebylo by bývalo války.
Nestejná výše pracovních nákladů nemůže býti vyrovnána pomocí volného času, dovolené, nebo jiné podobné výsady. Tím méně může býti vyrovnána nerovností mezd. Ani nejpotrhlejší přívrženec dnešního mzdového systému nenavrhne, aby muž, který pracuje s parním ocelovým kladivem v ceně mnoha tisíc liber, dostával mzdu úměrně vyšší než pomocný dělník na dráze, pracující ručním kladivem, nebo drvoštěp používající ke své práci dřevěné palice, jež stojí pár šilinků. Má-li míti dělník jen stejný podíl na národním důchodu, nemůže si kupovati surovin a pracovních nástrojů: buď mu musí býti dodány, nebo v případě, že si je musí poříditi na své útraty, musí mu býti nahrazeny.
Srovnáme-li nyní řečené s prací spojenou s rozením dětí a náklady spojenými s jejich výchovou, bude zřejmo, že výdaje na obojí by neměly býti hrazeny rodiči. Za dnešního stavu jsou nahrazovány velmi nedostatečně podporami v mateřství a srážkami z důchodové daně za každé dítě. Za platnosti soustavy rovných důchodů mělo by každé dítě od narození nárok na svůj podíl; rodiče by byli pouhými správci tohoto podílu, ovšem odpovědnými veřejnému poručenskému úřadu, jemuž by v případě hlášené nedbalosti musili prokázati, že se jejich dětem dostává plného požitku na ně připadajícího důchodu. Tak by žila rodina s dorůstajícími dětmi vždy bez starosti a matka v důsledku přirozených výsad mateřství, hluboké úcty jí osvědčované a pro vlastní uspokojení ráda by čelila útrapám a nebezpečím spojeným s rozením dětí.
Je však zcela dobře myslitelno, že by takové příznivé podmínky, mající za následek brzké sňatky a úbytek dnešní hrozné úmrtnosti dětí, vedly k rychlejšímu vzrůstu obyvatelstva, než by se mohlo zdáti žádoucím. Tempo vzrůstu obyvatelstva je totiž velmi důležité: může býti žádoucím zdvojnásobiti obyvatelstvo ve sto letech a velmi nežádoucím zdvojnásobiti je v 50 letech. Proto se může státi nevyhnutelným, abychom novými metodami cílevědomě regulovali svůj počet.
Jak je tomu dnes? Jak je obyvatelstvo udržováno na onom množství, jejž může náš systém nerovného dělení uživiti? Jsou to většinou velmi hrůzné a pusté metody. K nim se čítá válka, epidemie a chudoba, jež způsobují, že spousta dětí umírá ještě před svým prvým rokem podvýživou, nedostatečným oblekem a v důsledku nezdravého bydlení. Ruku v ruce s těmito hrůzami kráčí zhoubná prakse umělého regulování porodů rodiči, rozšířená takovou měrou, že mezi inteligencí, včetně kvalifikovaného dělnictva a řemeslnictva, jež této prakse rovněž používá, dochází již vlastně k úbytku populace. Francouzská vláda obávajíc se nedostatku vojáků, snaží se přiměti občany, aby měli více dětí, aby se vyrovnal nedostatek 20 milionů, o něž má Francie méně než Německo. K opatřením čelícím k obmezení počtu obyvatelstva je nutno připočísti ještě zločinnou a nesmírně rozšířenou praktiku potratů a v zemích orientálních upřímnější zvyk, sprovoditi nežádané dítě se světa tím, že je doslovně pohodí (zvláště je-li to děvče) a ponechají smrti hladem. Lidsky cítící Mohamed nemohl přesvědčiti Arabů, že je to hřích; hrozil jim, že v den posledního soudu pohozené děvče povstane a zeptá se: »čím jsem ti ublížila? « Ale přes to v Asii odkládají děti dále, neohlížejíce se na zákon Mohamedův, v zemích pak podle jména křesťanských, kde zákon silnou rukou brání odkládání novorozeňat, umírají nežádoucí děcka zanedbáním, hladem a špatným ošetřením v takovém počtu, že by se mohla směle zeptat v den posledního soudu: »Nebylo by bývalo milosrdnějším odložit nás hned po narození?«
Ze všech těchto metod, používaných k obmezování populace, je nesporně nejlidštější a nejkulturnější, jakož i daleko nejméně znemravňující umělá regulace porodů, to jest zabraňování početí. Biskupové a kardinálové přibili ji na pranýř jako hřích, jejich autorita je však v této věci otřesena tím, že se podřizují tradici prvních křesťanů, pro něž nebylo populační otázky. První křesťané věřili také, že samo manželství je hříchem, ať bylo zabráněno početí či nikoli. A tak naši dnešní církevní otcové jsou nuceni stavěti na předpokladu, že pohlaví je kletbou, vloženou na nás prvotním hříchem pramáti Evy. Nezprovodíme však se světa nějaké skutečnosti, nazveme-li ji hříchem a pokusíme-li nevšímati si jí. Musíme se na ni podívati hezky zblízka, berouce v úvahu na jedné straně alternativu regulace porodů a na druhé straně skutečné síly naší pohlavní přirozenosti. Pro lidstvo jako celek není aktuální otázkou, zda počet obyvatelstva má býti obmezen čili nikoli, nýbrž zda má býti obmezován tím, že se početí dětí vůbec zabrání, nebo že se děti sice zplodí, ale pak zárodek zničí umělým potratem, nebo po narození odložením, podvýživou, zanedbáváním, nelidským zacházením, bědami, epidemií, hladem, válkou, vraždou a nepřirozenou smrtí. Nechť se opováží některý z biskupů či kardinálů vysloviti se pro posléze uvedenou alternativu! Svatý Pavel si hnusil manželství, ale pravil: »Lépe je ve stav manželský vstoupiti, nežli páliti se.« Naši biskupové a kardinálové mohou míti v ošklivosti prostředky proti početí (mně se ostatně také oškliví), kdyby však jim, jako sv. Pavlovi, byla předložena taková otázka k rozhodnutí, kdo z nich by neprohlásil: »Raději nemějte dětí vůbec a dosáhněte toho jakýmikoli prostředky, než abyste je měli a zabíjeli je, jako je tomu dnes.« Viděli jsme, jak naše nestejné nynější rozdělení národního důchodu vnutilo nám předčasně tento problém regulace porodů, zatím co svět ještě není vůbec přeplněn. Kanada a Australie zdají se být nedostatečně obydleny; avšak Australané říkají, že nesmírné prostory jejich země nejsou obyvatelné, ač Japonsko, trpící přelidněním, je zdržováno jedině naší vojenskou převahou, aby neřeklo: »Dobrá, nechcete-li tam bydleti vy, osadíme tyto kraje my.« S regulací porodů shledáváme se i tam, kde církve proti ní bojují nejostřeji. Jediné, co ji může učiniti zbytečnou, jest odstranění umělé chudoby, jež ji předčasně vyvolala. Protože právě rovnost důchodů je s to chudobu potříti, je to pro ty, kdož nepřejí regulaci porodů a chtěli by ji pokud lze oddáliti, dalším důvodem, mluvícím pro rovné dělení, nehledě k důvodům námi již probraným.
Nikdo z nás nemůže předvídati, jak bude prováděno nutné obmezování populace, až dospějeme k onomu kritickému okamžiku. Lze předpokládati, že příroda zasáhne a vezme věc sama do ruky. Předpoklad tento jest odůvodněn skutečností, že počet porodů se zřejmě mění podle potřeby. Jsou-li noví malí občané vystaveni takovým nebezpečím a podmínkám tak těžkým, že lze očekávati, že jen málo z nich je přežije, tu příroda sama zařídí nadbytek porodů, aby zabránila zániku lidského rodu. Všichni jsme slyšeli, že treska má miliony jiker a včelí královna klade čtyři tisíce vajíček denně. Lidský rod je sice méně plodný, ale i v mezích lidských možností příroda činí zřejmě rozdíl mezi chudými, špatně živenými, nevzdělanými a vadnými lidmi, jichž děti umírají brzy a ve velkém množství, a lidmi plně vyspělými jak duševně, tak fysicky. Vadní jsou zřejmě plodnější, ti druzí mají dětí méně, i když nepraktikují regulace porodů. Méněcenný lidský materiál přerůstá přes hlavu vzácnějšímu materiálu a to je právě jedním zlem naší civilisace. Avšak tímto méněcenným lidským materiálem jsou ve skutečnosti lidé hladoví, žijící v brlozích, nejen nevychovaní, ale i zbídačelí vlivem krutých životních podmínek. Kdybychom odstranili chudobu, zbavili bychom se též oněch poměrů a méněcenného lidského materiálu jimi zplozeného; a není naprosto vyloučeno, že bychom se tím současně zbavili nadbytečné plodnosti, jíž se snaží příroda vyrovnati strašlivou úmrtností, řádící mezi dětmi zbídačelých vrstev.
Vždyť dovede-li příroda zvýšiti plodnost, aby zabránila zániku rodu trpícího přílišnou úmrtností a dělá-li to také skutečně, budeme pochybovati snad o tom, že ji dovede snížiti, aby zabránila vymření rodu přelidněním a že se jí to také podaří? Je jisto, že příroda nějakým záhadným způsobem reguluje naše potřeby, či lépe řečeno své potřeby. Její způsob je nám však tajemstvím. Lidé, tvrdící, že svět bude přelidněn, zlepšíme-li životní podmínky, klamou Vás předstíráním, že rozumí běhu věcí. Kdyby socialisté s veškerou určitostí tvrdili, že za socialismu bude příroda udržovati počet obyvatelstva v určitých hranicích bez pomoci umělé regulace porodů, bylo by to stejným předstíráním. A proto jedině rozumným počínáním je zlepšovati životní podmínky a čekati, jak to dopadne, čili, jak by řekli někteří, důvěřovati v Boha, že z dobra nedá vzejíti zlu. Pro nás platí dnes pouze skutečnost, že k přelidnění posud nedošlo, nepočítáme-li ovšem onoho, vyvolaného nerovným rozdělením důchodů, které se dá snadno změniti správným rozdělením. Bylo by tudíž směšno, kdybychom se nesnažili již dnes o příjemnější životní podmínky jen z toho důvodu, že se nám snad někdy později může opět dařiti hůře. Neudělali bychom nikdy nic, kdybychom si všímali lidí, kteří vykládají, že slunce chladne, že už co nevidět bude konec světa, že vzrůst obyvatelstva nás zničí hladem a smete s povrchu země, nebo vůbec, že vše je marnost a trápení duše. Kdybychom jen byli jisti zítřkem, bylo by snad docela rozumným říci: »Jezme a pijme, vždyť nás zítra nebude.« Bylo by však nesmírně pošetilým říkati: »Nestojí za to dnes žíti, vždyť zítra zemřeme.« Je to právě tak, jako když se řekne: »Za tisíc let to bude stejně všechno jedno,« jako říkávají povaleči, zanedbávající své povinnosti. Ve skutečnosti mohla by se země postarati o svoje nynější obyvatele mnohem lépe než dnes nebo kdy předtím; a dokud žijeme, musíme se snažiti učiniti si život co nejlepším.
Všimněme si, že dokud dvě osoby mohou vyrobiti více než dvojnásobek výrobku jedné osoby, a dva miliony lidí mnohem více než dvojnásobek výrobku jednoho milionu lidí, je země podle národohospodářů podřízena zákonu stoupajícího výnosu. Dojde-li někdy k okamžiku, kdy bude více lidí, než bude moci země slušně uživiti a kdy člověk narozený v příštím okamžiku ochudí celý svět, pak bude země podléhati zákonu klesajícího výnosu. Pokusí-li se Vás některý gentleman přesvědčiti, že země je již nyní podřízena zákonu klesajícího výnosu, buďte jista, že ho to naučili slabikovat na universitě, zřízené pro syny boháčů, kterým by se hodilo do krámu, kdybyste věřila, že jejich bohatství a chudoba ostatních lidí jsou důsledkem věčného a neměnného zákona přírody a nikoliv uměle udržovaného a zhoubného nerovného dělení národního důchodu, jehož změna leží v našich rukou.
Proto však přece nepřehlédněte, že může nastati místní přelidnění, i když svět jako celek není dostatečně zalidněn. Člun uprostřed oceánu s deseti trosečníky, majícími jen pintu vody a libru sucharů, je nesmírně přelidněn. Chyška zemědělského dělníka, majícího 30 šilinků mzdy týdně a osm dětí, je přelidněna. Nájemní dům s 12 místnostmi, v nichž se tísní 50 obyvatelů, je přelidněn. Londýn jest až proklatě přelidněn. Ačkoli tedy přelidnění světa není dosud problémem a ačkoli svět podléhá zákonu o stoupajícím výnosu, je na světě bezpočtu přelidněných míst, podléhajících zákonu klesajícího výnosu. Rovnost důchodů by umožnila nešťastným obyvatelům těchto proklatých míst, aby se pozdvihli z otroctví klesajícího výnosu k oblastem blahobytu stoupajícího výnosu.