A nyní, když víte, co je to socialismus, dovolte, abych Vás před něčím varoval, při čemž se Vám již předem omlouvám pro případ, nebylo-li pro Vás výstrahy zapotřebí. Angličané, zvláště však anglické dámy, jsou vychováni tak individualisticky, že jakmile je někdo přesvědčí o správnosti nějaké věci, jsou s to prohlásiti, že to začnou ihned prováděti v praksi, a nařídí totéž i svým dětem a služebnictvu. Znal jsem ženy, obdařené výjimečnou měrou vrozené inteligence a energie, které pevně věřily, že svět může býti napraven záchvaty osobní poctivosti, nezávislé na poměrech a překonávající je. Jakmile tedy došly k přesvědčení, že je rovnost spravedlivou věcí, pustily se do pošetilostí; komandovaly na příklad služebnictvo, aby s rodinou jedlo u společného stolu (zapomínajíce, že služebnictvo nemělo ve smlouvě podmínkou takovýto intimní styk a mohlo by proti němu míti vážné námitky), a dělaly ještě jiné hlouposti, až služebnictvo dalo výpověď a jejich manželé hrozili, že raději utekou z domova, což se také někdy stalo.
Je snad přirozené, že nevědomé chudé ženy se domnívají, že nerovností jsou vinny bohačky. Více však překvapí, shledáme-li, že četné bohačky, ač by mohly věděti lépe než kdo jiný, že žena nemůže za to, narodila-li se bohatou, jako nemůže za to, narodila-li se chudou, cítí se vinnými, stydí se za své bohatství a vrhají se na dobročinnost, aby ulevily svému svědomí. Takovým ženám jeví se pak často socialismus jako dobročinný podnik ve prospěch chudých. Nic není však více vzdáleno pravdě. Socialismus nenávidí chudobu a rád by odstranil chudáky. Spravedlivé rozhořčení nad chudobou a odpor k ní je z prvých vlastností člověka, usilujícího o rovnost. Za socialismu bylo by přečinem býti chudým, jako je dnes přečinem objeviti se na ulici nahý. Socialismus nenávidí dobročinnost; nejen ze sentimentálních důvodů — poněvadž chudé ponižuje, dobrodince nadouvá falešnou pýchou a mezi oběma dává vzejíti nesmiřitelné nenávisti — nýbrž i proto, že v zemi spravedlivě a prozíravě řízené nesmělo by pro ni býti omluvy se strany chudých, ani příležitosti se strany dobrodinců. Ti, jimž se zalíbila úloha milosrdného Samaritána, neměli by zapomínati, že by nebylo milosrdných Samaritánů, kdyby nebylo lotrů. Spasitelé a zachránci jsou snad skvělými legendárními a bájeslovnými postavami; ježto však jejich existence je nemožná bez hříšníků a obětí, jsou povážlivým společenským úkazem.
Ctnosti, živící se utrpením, jsou ctnostmi pochybné ceny. Jsou lidé, kterým je přímo zdrojem rozkoše činnost v nemocnicích, dobročinných společnostech, podpůrných fondech a podobných institucích. Kdyby však tito lidé neměli kde uplatňovati svou manii dobročinnosti, mohli by využíti přebytečné energie k zlepšeni svého chováni a naučiti se zametati pouze před vlastním prahem. Dobrota bude vždy na světě potřebná, avšak nemělo by jí býti plýtváno na odstraňování hladu a běd, jimž by se mohlo předejíti. Udržovati tyto hrůzné zjevy na světě proto, aby lidé mohli na nich osvědčovati svůj soucit, je stejné, jako bychom zapálili své obydlí, abychom vyzkoušeli sílu a odvahu hasičského sboru. Chudobě neučiní konec ti, kdož s ní soucítí, ale ti, kdož ji nenávidí! Dobročinnost je zlem, ačkoli jí nemůže býti okamžitě postavena hráz, jinak bychom měli hladové bouře a možná i revoluci. Nepodporujeme dnes nezaměstnaných z lásky, nýbrž proto, že kdybychom je nechali o hladu, napřed by nám vytloukli okna a nakonec by nám vyloupili krámy a podpálili domy.
Pravda, třetinu podpory zaplatil si nezaměstnaný napřed sám. Avšak způsob, jakým je mu vracena, není proto méně demoralisující. Nezaměstnaní dobře vidí, že je jedno, přispívají-li ke své podpoře, či nikoli; boháči musí výkupné zaplatiti vždycky. Ve starém Římě nezaměstnaní žádali nejen chleba k ukojení hladu, ale i gladiatorské hry ke své zábavě (Panem et circences!); následek toho byl, že Řím byl přeplněn povaleči, kterým ani nenapadlo pracovati a kteří byli živeni a baveni za peníze, vymačkané z provincií. To byl začátek konce Starého Říma. I u nás můžeme ještě dospěti k heslu: Chleba a football! nebo: Chleba a boxmatche! A opravdu, podpory v nezaměstnání nás už přivedly k prvé polovině hesla. A na této podpoře není dokonce ani požehnání laskavosti, neboť všichni reptáme na podpory (vždyť jdou z kapes nás všech) a zastavili bychom jejich vyplácení třeba hned zítra, kdybychom se nebáli.
Rovnost důchodů nastane, až ji každá žena učiní svou veřejnou, nikoli soukromou záležitostí, jinak řečeno, až bude uzákoněna. A nebude provedena jediným zákonem, nýbrž celou řadou zákonů. To nebudou stručná přikázání, nařizující: Učiníš to, nebo Neučiníš toho. Desatero přikázání dalo Židům několik předpisů, jimž žádný z jejich úkonů nesměl odporovati. Avšak přikázání byla politicky neúčinná, dokud nebyl vytvořen propracovaný systém zákonů a institucí, které jim dodaly účinnosti. Prvým a posledním přikázáním socialismu je: »Nebudeš míti většího nebo menšího příjmu než tvůj bližní.« Nežli však bude možno, aby toto přikázání bylo alespoň trochu přibližně zachováváno, budeme musiti nejen projednati a schváliti v parlamentě sta a sta nových zákonů a: zrušiti sta a sta starých, nýbrž vytvořiti a organisovati nové výkonné orgány, vycvičiti velký počet žen a mužů na veřejné funkcionáře, vychovati děti v nových názorech na veřejné záležitosti a zápasiti na každém kroku s odporem nevědomosti, tuposti, zvyku, předsudků a s vysezenými právy boháčů.
Představte si jen, že byla zdrcující většinou lidí, již četli předchozí kapitoly této knihy a dali se jimi přesvědčiti, jinak však nepřipravených na sebemenší změnu, zvolena socialistická vláda. Představte si, že tato vláda je konfrontována s hladovějící ženou. Žena řekne: »Žádám práci, nikoli milosrdenství.«Vláda, nemající pro ni zaměstnání, odpoví: »Čtěte Shawa a pochopíte vše.« Žena na to: »Jsem příliš hladová, než abych četla Shawa, i kdybych ho považovala za dobrého autora. Prosím, dejte mi něco k jídlu a nějakou práci, abych to mohla poctivě zaplatiti.« Co může vláda udělat jiného, nežli doznati, že práce pro ni nemá, a nabídnouti jí podporu v nezaměstnanosti, zrovna jako se to dělá nyní.
Dokud vláda nebude míti takovou moc dávati zaměstnání, jakou mají nyní soukromí podnikatelé, nemůže poskytnouti hladovějícím ženám nic jiného než chudinské podpory z peněz, vybraných na daních od zaměstnavatelů, pozemkových vlastníků a finančníků, tedy naprosto totéž, co dělá každá i nesocialistická vláda. Aby dosáhla této moci, musí se sama státi vlastníkem nemovitostí, finančníkem a zaměstnavatelem celého národa. Jinak řečeno, vláda nemůže rozdíleti národního důchodu stejným dílem, dokud jej sama nemá ve svých rukou namísto soukromých vlastníků. Dokud se to nestane, nemůžete praktikovati socialismus, i kdybyste chtěla, ba může se Vám stát, že budete za pouhý pokus přísně potrestána. Můžete agitovati a hlasovati pro veškerá opatření, jimiž by mohlo býti dosaženo rovností důchodů, avšak ve svém soukromém životě nemůžete dělati nic jiného, než co jste dělala dosud, totiž chovati se podle svého stavu (znáti své místo, jak se říká), platiti a dostávati obvyklou mzdu, ukládati peníze co nejvýhodněji a tak dále.
Vidíte tedy, že znáti cíle socialismu je něco docela jiného než prováděti jej v praksi, nebo dokonce jen věděti, jak se má nebo měl by v praksi prováděti. Ježíš Vám říká, abyste se nestarala o zítřejší oběd nebo šat. Mathew Arnold Vám radí, abyste si zvolila rovnost. Ale tohle jsou jen všeobecná přikázání bez podrobnějších zákonů k jich provádění. Což jich můžete v dnešní době poslechnouti? Při dnešním běhu věcí nestarati se o zítřek znamená státi se tulákem; nikdo však nepřesvědčí ženy opravdu inteligentní, že společenské problémy budou rozřešeny tuláky. Co se týká volby rovnosti, dobrá, zvolme si ji tedy; ale jak? Žena nemůže prostě vyjíti na ulici a bráti peníze z kapes lidem, kteří jich mají více než ona a dávati je těm, kteří jich mají méně. Policie by to brzy zastavila a předala by ji z vězeňské cely do blázince. Žena je si vědoma, že jsou věci, k nimž vláda je zplnomocněna zákony, které však soukromé osobě nejsou dovoleny. Vláda může říci paní Jobsonové: »Zavraždíte-li paní Dobsonovou (nebo kohokoli jiného), budete oběšena.« Kdyby však manžel paní Dobsonové řekl paní Jobsonové: »Zavraždíte-li moji ženu, zardousím vás«, bylo by to vyhrožování zločinem a mohl by býti za to přísně potrestán bez ohledu na to, že je snad paní Jobsonová protivná a nebezpečná. V Americe se někdy přihází, že dav lidí vyrve zločince z moci zákonného soudce a zlynčuje ho. Kdyby se nějaký dav chtělo to pokusiti v Anglii, byl by rozehnán policií nebo postřílen vojskem, byt by šlo o sebe hnusnějšího zločince a byt by rozhořčení nad zločinem bylo sebe přirozenější.
Prvou věcí, jíž se musí kulturní lidé v politice naučiti, je to, že nesmějí bráti zákon do svých rukou. Socialismus je od počátku do konce věcí zákona. Jeho úkolem je přiměti povaleče ku práci, nesmí však připustiti, aby tak činily osoby soukromé. Na příklad: inteligentní žena, jež má línou služku, pociťuje silné pokušení vzít nejbližší koště a říci: »Nepospíšíte-li si s prací a neučiníte-li zadost své pracovní povinnosti, natřu vás koštětem, až budete mít modřiny.« To se ostatně dnes někdy přihází. Ale taková hrozba a ještě více její provedení je zločinem horším zahálčivosti, ať si ta ničemnice zasloužila bití sebe více. Náprava musí býti zákonná. Má-li býti bita, musí se to státi z rozkazu soudu, zřízencem zákona a na základě řádného soudního řízení. Jinak by byl život nemožný, neboť kdyby nám všem bylo dovoleno, abychom zastupovali zákon, žádná žena by nemohla přejíti ulici bez nebezpečí, že jí nějaký estét, jemuž se náhodou nelíbí její klobouk, nestrhne ho s hlavy a nerozdupe, nebo že nějaký fanatik nepoleje dehtem její hedvábné punčochy, protože považuje ženské nohy za něco nemravného; a to nemluvím ani o tom, když tací lidé vystupují v davech.
Ostatně inteligentní žena nemusí míti zrovna větší sílu než líné děvče, v kterémžto případě se může státi, že líné děvče vezme koště a zbije inteligentní ženu za to, že pracuje příliš usilovně a způsobuje tím, že se očekává větší výkon od líných. I to už často udělali příliš horliví členové odborových organisací.
Nemusím se o tomto předmětu dále šířiti. Budete-li obrácena k socialistickému přesvědčení, nebudete zavázána změniti něco ve svém soukromém životě, ba shledáte, že nebudete s to provésti sebemenší změny, jež by něco v tom smyslu znamenala. Novinářské polemiky o tom, zda socialistický ministerský předseda smí míti auto, nebo socialistický spisovatel dramat bráti honoráře za provozováni svých her, nebo socialističtí statkáři a kapitalisté bráti nájemné ze svých pozemků a úroky ze svých kapitálů, nebo zda krerákoli socialistka smí podržeti svůj majetek a nerozdati všeho, co má, chudým (což by bylo zaručeně nejpochybenější věcí, kterou by vůbec mohla udělat) — to vše jsou jen ubohé ukázky nevědomosti nejen v oboru socialismu, ale i všeobecné kultury vůbec.