Kdo neví, co je to kapitalismus, nemůže jej změniti v socialismus anebo si jasně představiti, jak bude působiti socialismus. Proto musíme studovati kapitalismus právě tak pečlivě jako socialismus. Poznamenejme nejprve, že výraz kapitalismus vede k chybným závěrům. Správný název našeho systému je proletarismus. Je-li ve skutečnosti každá nezaujatá osoba, která pochopila náš systém, pro to, aby byl odstraněn, protože mrhá kapitálem tak nesmírně, že většina z nás je chudá jak kostelní myš, mate to obyčejně pojmy, nazývá-li se tento systém kapitalismem. Lidé pak předpokládají, že socialisté chtějí zničiti kapitál, věříce, že se mohou bez něho obejíti, jinak řečeno, že socialisté jsou ještě větší hlupáci než jejich bližní.
To je na neštěstí právě to, co se hodí majitelům novin do krámu a čeho si přejí, abyste věřila o socialistech, zatím co Vás současně chtějí přesvědčiti, že Britové jsou svobodným a nezávislým národem, který — s výjimkou několika opilých darebů, ruských a jiných profesionálních agitátorů — s opovržením odmítá myšlenku, že by se skládal z proletářů. Proto se pečlivě vyhýbají nepříjemnému slovu proletarismus a lpí na pochlebném názvu kapitalismus, který má naznačiti, že hájí-li kapitalisté kapitál, hájí jen nezbytnou věc.
Buď jak buď, musím užívati slov, jak jsou jednou dána, a Vy též. Řekněme si tedy, že slovem kapitalismus rozumíme soustavu, při níž pozemky nejsou v rukou národa, nýbrž soukromých osob, zvaných landlordi (držitelé půdy), kreří mohou komukoli zabrániti, aby na nich žil nebo jich užíval, leda za podmínek jimi stanovených. Právníci Vám řeknou, že není soukromého vlastnictví půdy, protože veškerá půda země patří králi, který ji může podle zákona každým okamžikem reklamovati. Poněvadž však v přítomné době toho král nikdy nečiní a držitel půdy může nám přístup k ní účinně zabrániti, je soukromé vlastnictví půdy skutečností přese všechny zákony.
Hlavní výhoda, kterou spatřují v tomto uspořádání, je okolnost, že obohacuje držitele půdy na tolik, aby mohli hromaditi fond přebytečných peněz, zvaný kapitál. Také tento fond je soukromým vlastnictvím. V důsledku toho průmysl celé země, který nemůže existovati bez půdy a kapitálu, je soukromým vlastnictvím. Poněvadž pak průmysl nemůže existovati bez práce, musí majitelé ve vlastním zájmu najímati na práci lidi bez majetku (zvané proletáře) a platiti jim mzdu, stačící na to, aby se udrželi na živu, oženili se a plodili své nástupce, ne však zase mzdu tak velkou, aby jim umožnila nechati pravidelné práce.
Za tohoto předpokladu — že totiž vlastníci pokládají za svoji povinnost býti egoisty a najímati dělníky vždycky za mzdu co nejnižší — udržuje se průmysl země v chodu, a prostým lidem je zajištěno trvalé živobytí, při čemž ovšem jsou tak dlouho přidržováni k práci, dokud nejsou zcela vyčerpáni a nehodí se už k ničemu jinému, než do chudobince. Ti, kdož kapitalismu rozumějí, přiznávají bez obalu, že se jím vytváří ohromná nerovnost v důchodech a že vzrůst obyvatelstva, provázený poklesem mezd, musí nutně vésti k úžasnému rozšíření nespokojenosti, bídy, zločinnosti, nemocí a vyvrcholiti v násilnou vzpouru, nebude-li vzrůst obyvatelstva zastaven ve chvíli, kdy ještě kapitalisté mají pro ně dosti zaměstnání. Říká se však také, že se proti tomuto nebezpečí nedá zhola nic dělat, protože lidská povaha je v kořeni tak sobecká a nepřístupná každému jinému podnětu vyjma hmotnému zisku, že není jiného prakticky proveditelného způsobu k vybudování velké moderní civilisace.
Tato doktrina bývala nazývána učením manchesterké národohospodářké školy. Poněvadž tento název dostal špatnou příchuť, nazývá se dnes všeobecně raději kapitalismem. S tohoto hlediska je kapitalismus chápán tak, že jedinou povinností vlády — ovšem kromě udržování míru v zemi a starosti o loďstvo a armádu k obraně a na výboj — je ochrana soukromého vlastnictví půdy a kapitálu a vydržování zdatných kádrů policie a úřednictva, které by vynucovaly plnění soukromých smluv, uzavíraných jednotlivci při sledováni vlastních zájmů.
V protikladu ke kapitalismu trvá socialismus na tom, že prvou povinností vlády je hájiti rovnost důchodů, a popírá naprosto jakékoli vlastnické právo. Socialismus by nakládal s každou smlouvou tak, jako by národ byl jednou ze smluvních stran; zájem celého národa by mu byl vždy rozhodující věcí. Ani okamžik by nestrpěl smlouvy, v jejímž důsledku by se jedna žena v ponižující chudobě udřela až k smrti proto, aby jiná žena z její práce žila zahálčivě a rozmařile. V tomto smyslu je tedy zcela správné, že socialismus zruší soukromé vlastnictví a svobodu smluv. Vždyť to již vlastně udělal v daleko větší míře, než si lidé uvědomují, neboť politický zápas mezi kapitalismem a socialismem trvá již celé minulé století, během něhož kapitalismus ustupoval krok za krokem před veřejným míněním, pobouřeným jeho nemožnými výstřelky a přijímajícím částečky socialismu jako prostředek k jich zmírnění.
Mimochodem řečeno, nedejte se zmásti častým užíváním slova soukromé vlastnictví k označení osobního majetku. Zákon rozlišoval dlouho mezi věcným právem vlastnickým (lordship) a osobním právem vlastnickým, až snaha rozrůzniti vlastnictví půdy a vlastnictví kapitálu vedla k takovému zmatku, že bylo od toho roku 1926 upuštěno. Socialismus nejenže je vzdálen toho, aby pošetile odmítal osobní majetek, nýbrž je si vědom, že se bez něho nelze obejití, a počítá naopak s jeho velkým rozmnožením. Socialismus je však neslučitelný s věcným vlastnictvím.
Dovolte, abych Vám tento rozdíl objasnil na příkladu. Svůj deštník a svůj oběd považujete za soukromé vlastnictví, avšak neprávem, neboť vám patří v rámci veřejností určených podmínek. Nemůžete s nimi dělati, co chcete. Nesmíte mne svým deštníkem udeřiti do hlavy, nesmíte dáti jed na krysy do svého oběda a otráviti mne, ba ani sebe, neboť sebevražda je podle britských zákonů zločinem. Váš nárok na držení a užívání deštníku a oběda jest osobním právem, přísně ohraničeným ohledy na veřejnost. Když však vlastníte celý okres v Anglii nebo ve Skotsku, můžete obyvatele z něho zahnati třeba přímo do moře, nemají-li kam jinam jíti. Můžete vyhoditi z domu nemocnou ženu s novorozenětem v náručí a nechati ji na veřejné silnici ve sněhu jen proto, že se Vám více vyplácí chovati v těch místech ovce a vysokou zvěř, než nechati tam žíti ženy a muže. Můžete zabrániti tomu, aby si pobřežní městečko vystavělo přístavní hráz pro parníky za účelem usnadnění svých obchodních styků, domníváte-li se, že by hráz kazila vyhlídku z okna Vaší ložnice, v níž neztrávíte třeba více než 14 dní v roce a často nepřijdete tam po celá léta vůbec. To nejsou za vlasy přiražené příklady, nýbrž zjevy docela běžné. Jsou mnohem těžší zločiny než uhodit někoho deštníkem přes hlavu. A tážete-li se, proč držitelé půdy si smějí dělati se svojí půdou, co jim libo, kdežto Vy se svým deštníkem nikoliv, odpovím Vám, že půda je soukromým vlastnictvím, nebo, jak tomu dříve říkali právníci, předmětem věcného práva, kdežto deštník je předmětem osobního práva. Nepřekvapí Vás tedy, uslyšíte-li, že socialisté tvrdí, že čím dříve bude soukromé vlastnictví zrušeno, tím lépe.
Jak kapitalismus, tak socialismus prohlašují, že jejich cílem je dosažení nejzazší možné míry blahobytu lidstva. Různí se však v praktických požadavcích, jež kladou na dobrou vládu, nebo, líbí-li se Vám to tak lépe, mají různá přikázání. Přikázáními kapitalismu jsou: zachování soukromého vlastnictví půdy a kapitálu, dodržování soukromých smluv pod zákonem stanovenými tresty; stáru přísluší pouze udržování veřejného pořádku, nikoli však vměšování se do záležitostí průmyslu a obchodu. Přikázáními socialismu jsou: rovnost důchodů, která s sebou nese úplné nahrazení soukromého vlastnictví osobním vlastnictvím a soukromých smluv smlouvami veřejně upravovanými, policejní zásah, kdykoli je rovnost ohrožena, a výlučnou státní správu nad průmyslem a jeho výrobky.
Co se týče politické teorie, sotva byste našla úplnější protiklad a rozpor, než právě uvedený. A skutečně, nahlédnete-li do našeho parlamentu, uvidíte dvě proti sobě stojící strany, konservativní a dělnickou, které zhruba zastupují kapitalismus a socialismus. Ježto však se nežádá od poslanců předběžného politického vzdělání, nebo vlastně žádného vzdělání vůbec, rozumí jen několik málo z nich programu strany, kterou zastupují, a to právě jen ti, kteří se náhodou obírali odborným studiem sociálních a politických otázek, takovým, jakému se právě teď podrobujete Vy. Mnozí členové dělnické strany nejsou socialisty. Mnozí konservativci jsou feudální aristokraté, zvaní toryové, kteří souhlasně se socialisty horlí pro státní zásah ve všem a vůči každému. A všichni vespolek odbývají jeden obtížný problém po druhém, řešíce je, jak to právě jde, až když jich opravdu nelze odložiti, aniž by při tom jednali podle nějakých zásad nebo programu. Nanejvýše lze říci, že pokud vůbec má konservativní strana nějakou politiku, je to politika kapitalistická, a pokud má dělnická strana vůbec nějakou politiku, je to politika socialistická. Chcete-li tedy voliti proti socialismu, volte konservativce, a chcete-li voliti proti kapitalismu, volte dělnickou stranu. Říkám to tak úmyslně, protože je nesnadné přiměti lidi vůbec k volbě. K volebnímu osudí chodíme daleko raději hlasovati proti něčemu než pro něco.
Můžeme se nyní soustřediti na zkoumání kapitalismu, tak jak se jeví v našem životě. Musíte však v dalším omluviti nevýhodu, v jaké se nacházím, ježto neznám Vašich soukromých záležitostí. Možná, že jste kapitalistka, možná, že proletářka. Možná, že jste tak asi uprostřed mezi těmito oběma krajnostmi, máte-li sice důchod z kapitálu, který postačuje k Vašemu živobytí, ne však k tomu, abyste si nastřádala další kapitál. Bude potřebí, bych k Vám mluvil jednou jako byste byla tak chudá, že rozdíl několika šilinků při ceně 10 metráků uhlí je pro Vás velmi vážnou záležitostí pro udržení finanční rovnováhy; jindy zase jako byste byla tak bohatá, že Vaší hlavní starostí je, jak uložiti tisíce, jichž jste nebyla s to utratiti.
Není třeba, abych Vás nechával v podobné nejistotě, pokud jde o mne. Je lépe, víte-li, s kým mluvíte. Jsem statkářem a kapitalistou, bohatým do té míry, že se na mne vztahuje daň z vysokých příjmů. Mimo to vládnu specielním druhem vlastnictví, zvaným literární; za užívání jeho produktů vybírám poplatek právě tak, jako vlastník pozemku vybírá nájemné z půdy. Jsem proti nerovnosti důchodů nikoli jako člověk s malým příjmem, nýbrž jako člověk se středné velkým příjmem. Ale vím, co je to býti proletářem a k tomu ještě chudým proletářem. Pracoval jsem v kanceláři a prožil jsem léta nezaměstnanosti, z nichž několik nejtěžších na útraty své matky. Poznal jsem krajností úspěchu i neúspěchu. Třída, v níž jsem se narodil, byla nejnešťastnější ze všech tříd na světě: třída, jež si činí nárok zváti se urozenou a od níž se očekává, že bude důstojně representovati svůj stav, žijíc při tom z ubohých posledních trosek jmění. Vnucuji Vám tyto důvěrnosti, protože neuškodí, budete-li věděti, v kterých bodech musíte počítati s mou osobní předpojatostí. Bohatí píší často o chudých a chudí o bohatých, aniž doopravdy znají to, o čem píší. Prošel jsem za svého života celou stupnicí, vyjímaje nejnižší stupeň člověka opravdu hladového a bez přístřeší, hrůz to, jež by nikdy nikoho neměly potkati. Řeknu-li, že hrozny jsou kyselé, nemusíte mne podezřívati, že jsou mimo můj dosah; mám je všechny, nejzralejší a nejlepší ve své dlani.
Přistupme nyní k podrobnostem.