Položte si otázku: »Kde mne postihuje nerovné rozdělení národního důchodu v každodenním životě?«
Odpověď je stejně prostá, jako ze zkušenosti odvozená. Vyjdete-li na trh, postihuje Vás nerovnost při každém nákupu, který děláte. Za každou hlávku zelí, bochník chleba, skopovou kýtu, láhev piva, metrák uhlí, tramvajový nebo autobusový lístek, lístek do divadla, každou návštěvu lékaře, nebo každé půldne, na něž si najmete posluhovačku, každé slovo porady s advokátem — musíte platiti nejen, co to stojí, nýbrž ještě příplatek, který nakonec dostanou lidé, kteří pro Vás vůbec nic neudělali.
Nuže, ač každá inteligentní žena ví, že nelze očekávati, že by dostala zboží nebo služby za méně, než co stály věci k tomu potřebné, jako výcvik pracovníků, surovina, práce, řízení, roztřiďování a podobně, nebude, rozumí-li věci a může-li jinak, náchylna k tomu, aby kromě těchto nevyhnutelných nákladů platila ještě na přepych a výstřednosti povalečů, zvláště když sama musí velmi počítati s penězi, získanými usilovnou prací.
Socialisté, chtějíce jí osvoboditi od těchto příplatků, navrhují, aby bylo pro každého zajištěno zboží za výrobní cenu. To se může státi nacionalisací průmyslu je vyrábějícího. To děsí zahaleče a jejich příživníky do té míry, že dělají vše možné, aby novinami, řečmi a traktáty přesvědčili inteligentní ženu, že nacionalisace je zločinem proti přírodě, jenž musí vésti k úplnému rozvratu v zemi. To je však naprostý nesmysl. Máme i teď spoustu věcí státem nacionalisovaných a nikomu není pro to hůře. Armáda a válečné loďstvo, civilní správa, pošty, telegrafy a telefony, silnice a mosty, majáky a královské doky i arsenály — to vše jsou zestátněné instituce, a kdyby někdo tvrdil, že jejich zestátnění je zločinem proti přírodě a ruinuje zemi, byl by dopraven do okresního blázince — také státní instituce.
Mnohem více nacionalisace však existuje ve formě, zvané municipalisací. Jediný rozdíl by byl v tom, že místo aby ústřední parlament ve Westminsteru, jako již vlastní a řídí poštu, vlastnil a řídíl jménem národa také průmysl, byl by průmysl jménem místních poplatníků v držení a řízení městských zastupitelstev nebo okresních výborů. Takto jsou již ve veřejném vlastnictví elektrárny, plynárny, vodovody, tramvaje, lázně, prádelny, veřejná zdravotní služba, knihovny, obrazárny, musea, veřejné záchodky, patky a nábřeží s kiosky, kapelami i estrádami a mnohá jiná veřejná zařízení, jež jsou nutna k obraně říše a o nichž veřejnost nic neví.
Většina těchto věcí by mohla býti obstarávána soukromými společnostmi a obchodníky. A opravdu, mnohé jsou dnes obstarávány částečně soukromými a částečně veřejnými podniky. V Londýně na příklad dodávají soukromé elektrárenské společnosti energii k osvětlováni jedné čtvrti, zatím co městské podniky dodávají ji do čtvrtí ostatních. Avšak obecní dodávka je levnější a s poctivou a schopnou správou musí býti vždy levnější než dodávka soukromé společnosti.
Zeptáte se: Proč by musila býti levnější? Nuže, stručně řečeno: protože městské podniky platí nižší úroky ze svého kapitálu, méně za správu a nepočítají se ziskem, kteréžto tři výhody dostává konsument v nižší ceně. Abychom však přehlédli celkový dosah veřejného podnikání ve srovnání se soukromým, začněme s postátněnými institucemi. Jak je možno, že státní pošta jest o tolik levnější a o tolik většího rozsahu, než by ji mohla učiniti soukromá společnost pro dopravu dopisů, takže soukromé dopravování dopisů je docela zakázáno zákonem?
To proto, že dopravní náklad je při dopisech velmi různý. Náklad na dopravu dopisu z jednoho domu do druhého v jednom bloku je tak nepatrný, že nemůže býti vyjádřen penězi; prakticky se rovná nule. Abychom dostali vůbec nějakou cifru, musili bychom vzíti za základ náklady, spojené s dopravou tisíce dopisů místo jednoho. Avšak náklad, spojený s dopravou téhož dopisu z ostrova Wightu do San Franciska, je značný. Dopis musí býti přepraven z vlaku na parník k přeplavbě Solentské úžiny, předán jiné lodi v Southamptonu, nebo případně ještě jedné dopravě vlakem do Liverpoolu, potom dopraven přes Atlantský oceán, pak přes severoamerickou pevninu a nakonec doručen na druhém konci světa, daleko od ostrova Wightu. Přirozeně byste očekávala, že generální poštovní ředitelství doručí Vám tucet dopisů v témž bloku domů za jeden penny a napočítá Vám asi tak jednu libru za dopravu jednoho dopisu do San Franciska. Ve skutečnosti bude však všech 13 dopisů doručeno za stejný poplatek 11/2, penny za kus. Zatím co se tyto řádky tisknou, poštovní ředitelství možná snižuje poplatek na tradiční předválečné poštovné 1 penny. Pošta účtuje Vám za dopis, dopravovaný do velké vzdálenosti, méně, než činí skutečné náklady dopravy, a při doručení dopisu na krátkou vzdálenost náklady vyšší skutečných; ježto však dopravuje tisíce dopisů na krátkou vzdálenost a pouze několik tuctů dopisů na velkou vzdálenost, může nedoplatek při dopisech, určených do vzdálených oblastí, nahraditi přeplatkem, získaným při vybírání poštovného u dopisů na krátkou vzdálenost. Tento způsob, při němž se za všechny dopisy platí stejné poštovné, nazývají národohospodáři redukcí na průměr. Jiní říkají: co se na jedné straně ztrácí, na druhé se musí vydělat.
Důvod, proč zakazujeme soukromým osobám nebo společnostem dopravovati dopisy, je ten, že kdyby jim byla poštovní doprava povolena, povstaly by brzy obchodní společnosti, které by prodávaly za pouhé tři pence známek, jež by stačily na tucet dopisů, dopravovaných na vzdálenost tří mil. Generálnímu ředitelství by pak zůstala pouze doprava dopisů do vzdálených míst, tedy dopisů s vysokými dopravními náklady, a bylo by nuceno zvyšovati cenu svých známek. Jakmile bychom zjistili, že výhoda, můžeme-li poslati dopis jednu nebo dvě míle daleko za pouhou 1/4 penny, je vyvážena nevýhodou, že musíme platiti šest pencí nebo šilink, chceme-li psáti někomu, kdo bydlí deset mil od nás, viděli bychom, že jsme špatně pochodili. Kdo by tím jedině získal, byly by soukromé společnosti, kterým by se podařilo rozvrátiti naši soustavu dopravy dopisů. A až by ji zcela rozvrátily, zvýšily by poplatky i na krátké vzdálenosti na tradiční jeden penny, ne-li více.
Obraťme se nyní od tohoto naprosto vžitého postátněného provozu k jiné instituci, která by mohla býti zcela snadno postátněna, a která je pro každou venkovskou hospodyni velmi důležitou. Mám na mysli zásobování uhlím. Uhlí se stalo v našem podnebí životní nezbytností a je nesmírně drahé. Píši tyto řádky uprostřed léta, kdy uhlí je nejlevnější. Nějaká firma nabízí mi cirkulářem, datovaným 16. června, salonní uhlí po 36 šilinkách 3 pencích za tunu a antracit po 70 šilinkách. To je daleko více než průměrná výrobní cena. Proč Vy i já ji musíme platiti? Prostě proto, že uhelný průmysl není dosud zestátněn a je soukromým vlastnictvím.
Výrobní. cena jedné tuny uhlí kolísá mezi nulou a jednou librou, nepočítáme-li, co stojí doprava a rozprodej uhlí v celé zemi. Snad neuvěříte, když Vám řeknu, že uhlí může býti také docela zadarmo, ujišťuji Vás však, že na Sunderlandském pobřeží může kdokoli při odlivu sbírat na břehu uhlí právě tak jako lastury nebo mořské chaluhy. Viděl jsem to na vlastní oči. Pytel a k tomu záda ochotná k nošení je vše, čeho je třeba, aby se tam mohl kdokoli usaditi jako malý podomní obchodník uhlím nebo alespoň zásobiti svůj sklep. Na jiných místech našeho pobřeží lze uhlí tak těžko dosáhnouti, že bylo nutno vyhloubiti šachty a míle dlouhé podmořské štoly, než bylo lze po dvacetileté úmorné práci a velkých nákladech přikročiti k dolování uhlí. Mezi těmito dvěma krajnostmi máme doly všeho druhu, některé mají tak málo uhlí při tak vysokém provozovacím nákladu, že se v nich pracuje jen, když cena uhlí výjimečně stoupne, jiné, ve kterých je uhlí v takovém množství a tak snadno dostupné, že se vždy vyplácí v nich dolovati, i když je uhlí sebe levnější. Náklady, spojené s otevřením dolu, mohou býti 350, ale také 1,000.000 liber. Avšak cena uhlí, kterou Vy platíte, neklesne nikdy pod výrobní náklady nejdražšího dolu.
Příčina vězí v tom: je-li nějaký předmět potřeby vzácný, dociluje se vysokých cen, je-li tomu naopak, jsou ceny nízké. Cena uhlí stoupá a klesá právě tak jako cena jahod: je-li jích málo, jsou drahé, je-li jich hodně, jsou levné.
Nuže, některý předmět. může se státi vzácným několikerým způsobem: jedním z nich je, že množství, přicházející na trh, bylo sníženo omezením nebo zastavením výroby. Jiným, že se zvýšil počet lidí, kteří této věci potřebují a mohou ji zaplatiti. Dalším způsobem jest uplatniti užívání onoho předmětu ve více oborech. Nedostatek uhlí nemusí býti zaviněn jen vzrůstem obyvatelstva, nýbrž i tím, že lidé, kteří dříve potřebovali pouze kbelíku uhlí pro kuchyni, potřebují nyní tisíců tun pro vysoké pece a zaoceánské parníky. Nedostatek uhlí takto vzniklý zvýšil ceny uhlí na takový stupeň, že se nyní vyplácí prokopávati štoly pod mořem. Náklad na takové štoly je nesmírný, nikdo však se k tomuto podniku neodváží dříve, dokud cena uhlí nestoupla tak, aby byly náklady převýšeny ziskem. Klesne-li cena uhlí tak, že zisk se ztrácí, důl přestane pracovati a je ponechán svému osudu. A k čemu to vede? Zastavením provozu dolu odpadne dodávka uhlí, s níž trh počítal, a nedostatek, tím způsobený vyžene opět ceny nahoru, až jsou tak vysoké, aby bylo lze začíti na opuštěném dole pracovati bez prodělku.
A tak jest inteligentní žena (a neinteligentní rovněž) odsouzena k tomu, aby vždycky platila za uhlí plný výrobní náklad nejdražšího uhelného dolu, který je v provozu, ač možná ví, že z takových dolů pochází jen nepatrná část uhlí, kdežto všechno ostatní uhlí jde z dolů s malými výrobními náklady. Bude-li si na to stěžovati, ujistí jí, že tato cena je sotva postačitelná k umožnění práce na některých dolech, což jest ostatně pravda. Co se jí však zatají a co je také pravda: že výnosnější doly pracují na její účet s nadprůměrnými zisky, o dávkách pro vlasrníka pozemku ani nemluvě.
Další okolnost činí záležitost ještě složitější. Horníci, dolující ve výnosnějších dolech, nemají vyšších mezd než horníci v horších dolech, v těch, jež se sotva udržuji v provozu. Lidé totiž — na rozdíl od uhlí — mohou přejíti z jednoho dolu do druhého, a mzdu, kterou musí přijmouti nejubožší horník, přijmou všichni horníci. Takto tedy jsou mzdy všech horníků stlačovány na bídnou úroveň mezd nejhorších dolů, právě tak jako všem hospodyňkám jsou ceny uhlí v předkládaných jim úČtech vysrupňovány podle nejvyšších nákladů provozních. Nespokojení horníci stávkují, čímž uhlí se stává ještě vzácnějším a dražším. Hospodyně reptají, nemohou však způsobiti snížení cen a obviňují překupníky. Nikdo vyjma majitelů výnosnějších dolů nemá z toho radost.
Nápravou i v tomto případě byl, by samozřejmě systém generálního poštovního ředitelství, systém redukce na průměr. Kdyby všechny doly patřily nějakému generálnímu hornímu ředitelství, mohlo by kompensovati výnos špatných dolů výnosem dolů vydatných a prodávati uhlí za průměrnou výrobní cenu, rozpočítanou podle úhrnné těžby uhlí, místo aby je prodávalo za výrobní cenu, vypočítanou právě podle výnosu nejmizernějších dolů. Jako doklad uvádím tato fiktivní čísla: stojí-li dobytí poloviny celkové těžby jednu libru za tunu a druhé poloviny celkové těžby půl koruny za tunu,[i] generální ředitelství mohlo by prodávati tunu za 11 šilinků 3 pence, místo tunu za 1 libru. Kapitalistický uhelný trust, byť by získal pro sebe všechny doly, neudělal by nic takového, protože by se snažil docíliti zisků co nejvyšších pro své členy, místo aby se snažíl co nejvíce pro Vás zlevniti uhlí. Je pouze jeden vlastník, který by pracoval ve Vašem zájmu a nežádal by vůbec zisku. Byl by jím státní uhelný úřad, činný ve jménu národa, to jest: jménem Vaším i všech jiných hospodyněk a spotřebitelů uhlí.
Teď víte, proč horníci, myslící spotřebitelé a kupci uhlí žádají zestátnění uhelných dolů a proč všichni majitelé dolů a prodavači uhlí křičí, že zestátněni by znamenalo nehospodárnost, korupci, zhoubně vysoké ceny, zničení obchodu a průmyslu, konec britské říše a všechno možné, co jim slina na jazyk přinese z hrůzy, že by mohli přijíti o zisky, které jím plynou z toho, že nás donutili, abychom jim platili daleko více za uhlí, než stojí jeho těžba. Ale byť vykřikovali sebe bezohlednější nesmysly, samého jádra věci, totiž zaopatření uhlí každému za výrobní cenu, se z opatrnosti ani nedotknou. Aby odvrátili pozornost obecenstva, prohlašují, že zestátnění je bezbožný vynález bolševiků a že britská vláda je tak korupční a neschopná, že by nedovedla říditi poctivě a odborně ani stánek s pečenými kaštany, natož uhelné doly. Můžete prostudovati protokoly deseti debat dolní sněmovny o zestátnění dolů, přečísti sto novinářských článků o těchto debatách — nedovíte se vůbec nic z toho, co jsem Vám právě vyložil o rozdílech mezi doly a jak by mohla být značně snížena cena uhlí vyrovnáním provozovacích nákladů na průměr. Jakmile jednou budou tato fakta všeobecně známou věcí a jakmile jim bude porozuměno, nebude místa pro další diskusi; každý, kdo kupuje uhlí, stane se okamžitě přívržencem zestátnění, třebaže všichni majitelé dolů jsou ochotni vydati se do posledního penny, jen aby zestátnění dolů bylo ostouzeno a znemožněno.
Vidíte tedy, jak individuální soukromé vlastnictví uhelných dolů pronásleduje ženu při každém nákupu uhlí. Nuže postihuje ji zrovna tak, ať kupuje nůžky, jídelní příbor nebo žehličku, protože mezi doly na železo a stříbro jsou stejné rozdíly, jako mezi uhelnými doly. Postihuje ji po každé, když kupuje bochník chleba, protože nejsou všechna pšeničná pole stejně úrodná, jako nejsou všechny doly stejně vydatné: k vypěstění jednoho bushelu pšenice na jednom polí bude zapotřebí daleko většího nákladu, než na jiném poli. Je postižena stejně, když kupuje jakýkoli tovární výrobek, protože továrny mají různé výrobní náklady s ohledem na vzdálenost od dráhy nebo průplavu, přístavu nebo obchodních středisk, nebo nákupu surovin, nebo míst, kde je k disposici přirozená vodní pohonná síla. Vždycky krámská cena je výrobní cenou dotyčného zboží těch několika dolů a továren, jichž výrobní náklad je nejvyšší. Nikdy se nerovná průměrné výrobní ceně všech továren a dolů, což by bylo skutečnou národní cenou. A tak je žena udržována v chudobě v bohaté zemi, protože ziskové rozpětí mezi nejlevnějšími a nejdražšími výrobními náklady dostane se do kapes soukromých vlastníků dolů a továren tím, že tito jednoduše žádají za všechno, co musí žena kupovat, ceny vyšší než je skutečná hodnota předmětů. A aby jí nebránili před tímto hrozným podvodem, navrhují socialisté a mnoho lidí, kterým ani nenapadne zváti se socialisty, aby doly a továrny byly znárodněny. Rozdíl mezi navrhovateli socialisty a nesocialisty je ten, že nesocialisté mají na mysli pouze levnější uhlí, kdežto socialisté sledují s předáním dolů do státního vlastnictví a státní správy ještě další cíl, zabrániti totiž, aby doly nebyly nadále pramenem nerovnosti důchodů. Shodují se v ohledu bezprostřední aktuálnosti otázky postátnění. Proto může socialismus postupovati bez většiny programových socialistů, ba vůbec bez většiny.
Zapamatujte si, že rozdíl mezi nejvyšším výrobním nákladem za nejnepříznivějších podmínek a nejnižším výrobním nákladem za podmínek příznivých je nazýván národohospodáři rentou. Rentě z dolů, z autorského práva a patentů dochoval se v angličtině starobylý název royalty (regál, výsadní právo); leč většina lidí v Anglii nazývá rentou (činží, nájemným) pouze to, co platí za nájem pozemků nebo domů. Avšak renta je součástkou ceny každé věci, která má vůbec nějakou cenu, vyjímaje věcí komunisovaných a věcí, vyrobených za nejnepříznivějších podmínek.
[i] 1 libra = 20 šilinků, 1 šilink = 12 pencí, 1 koruna (crown) = 5 šilinků. (Pozn. překlad.)