Rovněž obecní dávky nejsou placeny všemi lidmi. Stejně jako státní úřady musí i samosprávné úřady nahlédnouti, že někteří lidé mohou platiti více a podle toho jim dávky vyměřiti. Dělá se to tak, že se obecní dávky vypočítávají z výnosu poplatníkova domu nebo jeho obchodu na základě úvahy, že majitel domu nebo obchodu s ročním výnosem 100 liber je bohatší majitele domu nebo obchodu s ročním výnosem 20 liber. Tento odhad je základem výměry daní.
Následkem toho je každá dávka vlastně právě tak progresivní důchodovou daní jako poplatkem za veřejné služby. Pak jsou tu obecní dluhy právě tak jako státní dluh a poněvadž samosprávné úřady jsou právě tak lenivé a marnotratné, pokud se týče zadávání veřejných prací vyděračským soukromým firmám, jako ústřední vláda, platí vše, co bylo řečeno o státních daních, v menším měřítku i o obecních dávkách.
Při těchto dávkách se však vyskytují zase jiné úchylky. Uvažte jen, co se stane, použijeme-li (což také skutečně děláme) i oné zcela opravdové části našeho státního a obecního komunismu, která se sama poctivé vydržuje z daní a dávek, pro lidi, z nichž někteří jsou velmi chudí a někteří velmi bohatí. Trpí-li některá žena takovou bídu, že se nemůže ani řádně najísti, aby mohla kojiti své dítě, přesahuje zřejmě její prostředky, má-li odváděti příspěvek na udržování státního hřebčince bělostných ponny ve stájích Buckinghamského paláce. Je vůči ní nemilosrdnou krutostí, má-li platiti část nákladu na udržování velkoměstských parků s jejich květinami, kapelami, jízdní drahou, jezírky a čluny, ježto tato místa jsou pouze pro bohaté lidi, jichž koně a automobily jsou důkazem, že by mohli platiti vstupné, které by stačilo na jejich udržování, aniž by bylo nutno obírati chudou ženu o příspěvek, zatím co žije s mužem a dětmi v jediné místnosti zadního traktu předměstského brlohu, beznadějně vzdálena od všech těchto míst zotavení.
Krátce: ač jsou vydání na komunistická zařízení povinnými dávkami ukládanými všem, nemohou býti spravedlivě rozdělena podle platební možnosti všech lidí, dokud nebude rovnosti důchodů. Nedocílili bychom však nápravy zrušením parků a hřebčince s bělostnými ponny, nebo tím, že bychom řekli princi Waleskému, že se musí spokojiti s jedním oblekem tak dlouho, dokud nebude míti syn každé chudé ženy dva obleky (což je nejen holou nemožností, ale ukazuje i na závistivé a skrblické smýšlení), nýbrž jen tím, že vyrovnáme důchody. Než se to stane, musíme platiti daně a dávky s tak veselou myslí, jaké jsme schopni; protože, kdybychom se pokusili snížiti veřejná vydání na úroveň odpovídající stupni chudoby největšího nuzáka, žili bychom v poměrech, jakých by nesnesli ani divoši.
To se ovšem nevztahuje na jisté metody, jimiž je poplatnice vykořisťována. Vykořisťovati nějakou ženu znamená míti z ní zisk bez jakékoli protihodnoty. Nuže, v denním životě všichni soukromí zaměstnavatelé poplatnici více méně vykořisťují, a to tak, že ani toho sama nepozoruje; leč že by věc studovala jako my teď. A dělají to následovně:
Žena zaměstnávající ve své domácnosti služebnictvo, přijímá většinu z nich na trvalo, některé však jen na určitou dobu. Služka a kuchařka jsou přijaty na trvalo, chůva dočasně a posluhovačka jest objednána na několik hodin nebo na den a pak je zase vyhozena, aby se protloukala jak umí, dokud se jí opět nenahodí takové příležitostné zaměstnání. Onemocní-li, žádná z jejich nahodilých zaměstnavatelek si neláme proto hlavu; když bohatí lidé umírají a dělají v poslední vůli odkazy pro služebnictvo, nikdy jich ani nenapadne, aby pamatovali také na posluhovačku.
Je nepochybně velmi pohodlné, stačí-li pouze kývnouti prstem a najmouti ženu na několik hodin jako autodrožku a pak se jí zaplacením několika šilinků a vyhozením na ulici zbaviti bez jakékoli další odpovědnosti. Znamená to však, že když posluhovačka onemocní nebo je bez zaměstnáni, nebo zestárne tak, že mají před ní přednost mladší a silnější ženy, musí se někdo o ni postarati. A tímto někým je poplatník, neboť z obecních dávek jím placených se hradí chudinská podpora a chudobince, a z daní, jež odvádí státu, starobní pense a část podpory v nezaměstnanosti. Kdyby toho poplatník nezaplatil, musela by se hospodyně buď obejíti zcela bez posluhovačky nebo ji lépe platit. Dokonce ani trvalé služebnictvo by nemohlo, jako je tomu dnes, býti propuštěno bez pense, je-li stářím práce neschopno, kdyby se o ně nestarali poplatníci. A tak zaviňuje hospodyně, že jiní poplatníci, z nichž mnozí posluhovaček ani nezaměstnávají, platí část jejich výdajů na domácnost.
Tenhle případ však na Vás snad nebude působiti nejmocnějším dojmem, poněvadž Vy jako zkušená žena mi můžete říci, že posluhovačky nejsou na tom tak docela špatně; lze je těžko získati a ty, které opravdu za něco stojí, mohou si vybírati mezi několika nabízenými místy a přijmouti jedno z nich, jako by tím člověku prokazovaly zvláštní čest. Pomyslete však na velké průmyslové závody, které zaměstnávají celé armády výpomocných sil. Jako příklad nechť nám poslouží dokařské společnosti. Muži, kteří nakládají na lodi a skládají z lodí, jsou najímáni po stech na hodiny a nejsou si nikdy předem jisti, zda budou míti práci na hodinu, či na osm hodin, nebo budou-li míti v týdnu práci dva dny nebo celých šest dnů. Pamatuji doby, kdy měli dvě pence za hodinu a za velké vítězství bylo považováno, když si stávkou vymohli šest penci za hodinu. Společnosti vlastnící doky mají veliké zisky, avšak nakladači a jejich rodiny téměř ustavičně žijí více méně z obecních dávek.
Vezměte nejkrajnější případ tohoto typu. Obecní poplatníci vydržují chudobince. Přijde-li nějaká osoba do chudobince a prokáže-li, že trpí naprostým nedostatkem, musí býti přijata, ubytována, nasycena a ošacena. Pro některé práce schopné nuzáky je ustálenou praksí žíti v chudobinci, dokud nedostanou chuť ztrávit noc pitím a hýřením. Tu si vyžádají propuštění a nikdo jim nemůže zabránit, aby nešli po svém. Dají se najmout na práci v dokách a prohýřivše všechny vydělané peníze v důkladném flámu, objeví se druhý den opět v chudobinci jako osoby bez prostředků, aby se tam opět usídlili na účet poplatníků. Stejně si může počínati žena, která má příležitost k přechodným pracím. Opakuji, to je nejkrajnější případ, slušní a své cti dbali dělníci tak nečiní. Avšak nahodilá práce nevychovává lidi slušné a své cti dbalé. Kdyby tací lidé nebyli bezstarostní, neudržovali se v dobré náladě a neuzavírali se hlasu rozumu tím, že pijí více než je jim zdrávo, byla by nejistota jejich existence nesnesitelnou.
Mimo to, jak se věci mají, je práce v dokách velice nebezpečná. V dobách čilého provozu přihází se v dokách přibližně jeden úraz každých dvacet minut. Avšak majitelé doků nevydržuji ani nemocnice, kde by se mohly polámané údy jejich pomocných dělníků opět spraviti. Proč by to dělali? Vždyť jsou tu chudinské nemocnice vydržované z dávek poplatníků nebo dobročinných sbírek mezi nimi, a nic není snazšího, nežli odevzdati takové nemocnici oběť úrazu k vyléčení na veřejné útraty, aniž by se majetníci doků museli těmito případy obtěžovati. Není divu, že členové správních rad a ředitelství dokařských společností patří obyčejně k našim nejhorlivějším zastáncům veřejné dobročinnosti. Je to záležitost, která se jich úzce dotýká.
Jinou veřejnou instituci vydržovanou daněmi a dávkami je vězeňství se svým velmi nákladným doprovodem policie, soudních dvorů, soudců a všeho ostatního. Velká část přestupků, jimiž se tyto instituce zabývají, je zaviněna opilstvím. Nuže, obchod lihovinami je mimořádně výnosný, takže v Anglii, vysloví-li obchod, aniž by dodali čím, mysli tím obchod lihovinami, jakožto obchod všech obchodů. Proč je tak výnosný? Protože obchodník lihovinami vezme vše, co mu opilec zaplatí, ale když se tento opije, vyhodí ho na ulici, přenechávaje poplatníkovi, aby platil za všechnu škodu, kterou opilec případně udělá, za veškeré zločiny, jež případně spáše, nebo všechny nemoci, jež snad uvrhne na sebe a svoji rodinu, a na veškeru nouzi, do níž ho opilství případně přivede. Kdyby tyto náklady byly vloženy na obchod lihovinami místo na výnos z policejní a chudinské dávky, jeho zisky by se okamžitě ztratily.
Jak se věci mají, má dnes obchodník lihovinami veškerý zisk a poplatník všechny ztráty. Z tohoto důvodu byl v Americe prohlášen obchod lihovinami za nezákonný. Zavřeli výčepy a hospody a shledali ihned, že mohou také zavříti značný počet věznic. Kdyby byli obchod lihovinami municipalisovali, to jest, kdyby poplatníci vydržovali hospody stejně jako vězení, bylo by občanstvo pečlivě přihlíželo k potíráni alkoholismu, poněvadž by byl prázdnil dno obecní pokladny, místo aby ji plnil. Takto je poplatník obchodem lihovinami nestoudně vykořisťován a celý národ zeslabován a demoralisován proto, aby několik lidí nepřirozeně bohatlo. Je sice pravda, že tito lidé nám tu a tam zrestaurují naše zanedbané katedrály, očekávají však, že je za to uděláme pairy. Ať to obracíme na rub nebo na líc, vždycky s nimi proděláme.
Jak obec, tak stát mohou Vám provésti ještě jiný kousek. Ač je jejich samozřejmou povinností pracovati bez jakéhokoli zisku a všechny úkony poskytovati občanstvu za výrobní cenu, vydělávají v některých případech zcela otevřeně a ještě se vychloubají svými zisky jako důkazem dobrého hospodaření. To platí o případech, kdy platíte na nějaký výkon nikoli ve formě daně nebo dávky, nýbrž obvyklou cestou za spotřebované množství. Tak na příklad, chcete-li poslati dopis, zaplatíte státu u poštovní pokladny 1 1/2 penny za jeho dopravu. Žijete-li v místě, kde obecní podniky vyrábějí a dodávají elektrickou energii ke svícení, neplatíte za to obecními dávkami, nýbrž podle počtu spotřebovaných jednotek.
Je mi srdečně lito, musím-li dodati, že generální poštovní ředitelství využívá této okolnosti k tomu, aby Vám napočítalo větši poštovné, než opravdu činí průměrné výdaje za dopravu dopisu. Tímto způsobem dociluje zisku, který předává kancléři pokladu, který tak udržuje daň důchodovou a daň z vyšších příjmů na nízké úrovni. Zaplatíte vyšší poštovné, aby poplatník mohl platiti nižší daň důchodovou. Částečka Vašich 11/2 penny plyne do kapes milionářů. Ovšem, platíte-li sama daň důchodovou, dostanete z toho něco zpátky; ježto však většina občanstva neplatí daně důchodové a každý koupí alespoň pár poštovních známek, vykořisťuji vlastně poplatníci důchodové daně kupce poštovních známek. Je to nesprávná zásada a prakse spojená s nebezpečným zneužíváním, přes to však je schvalována a stále více rozšiřována, takže stát k poště připojil telegrafy, k telegrafům telefon a k oběma radio.
Pokud se týče obecní dodávky světelné elektrické energie, musím Vás upozorniti, že sice obec na rozdíl od soukromého podnikatele musí hned po uskutečnění zápůjčky začíti se splácením investičních nákladů podniku a musí je v určité době umořiti, přes to však dociluje určitého zisku, i když při tom dodává elektrickou energii levněji, nežli soukromé společnosti. Tento zisk je používán ke sníženi obecních dávek; poplatníci jsou tím tak nadšeni a tak přivykli považovati podnik, vykazujicí zisk, za zdravě založený, že obec je vydána pokušení docilovat úmyslně zisku a třeba hodně velkého zisku tím, že bude účtovati spotřebiteli cenu vyšší, než činí výrobní cena dodávky. Dojde-li k tomu, platí spotřebitelé předraženého elektrického světla část dávek za ty, kteří ho nepoužívají. A i kdyby každý svítil elektřinou, nebude spotřeba proudu stejná. Obchodník musí v konkurenčním boji vábiti světelnou reklamou odběratele, a bude tedy platiti značně vyšší účet za elektrický proud, než lidé třebas mnohem zámožnější, kteří osvětlují jen obytné místnosti svého domu.
Nesmíme ztráceti více času pojednáváním o dávkách a daních, jež musíte platiti. Kdyby byly úplně odstraněny (jak by to bylo populární!) a stát a obce místo nich zavedly platy, v nichž by byla již zahrnuta zisková položka, nebyl by následkem státní a obecní socialismus, nýbrž státní a obecní kapitalismus. Za dnešního stavu můžete pozorovati, jak můžete býti i obecními dávkami, jež by měly býti zcela prosty příspěvku na povaleče, do jisté míry vykořisťována, právě tak jako při běžných nákupech.