Přejdeme-li od dani a dávek k nájemnému, vynikne křivda Vám působená daleko více. Platíte-li totiž nájemné, musíte své peníze dáti přímo na ruku osobě Vás vykořisťující (ať je žena či muž), která s nimi udělá, co chce. Naproti tomu při daních a dávkách odevzdáváte své peníze veřejnému pokladníku, který Vám za ně zčásti vrací protihodnotu ve formě veřejných zřízení a úkonů a ostatek — neříkaje Vám toho — dává starcům, nuzákům, pozemkovým vlastníkům, vyděračským podnikatelům atd. Někteří z těchto lidí jsou chudší Vás, čímž je podniknut krok k vyrovnání důchodů, tedy krok k lepšímu, někteří však bohatší, čímž se nerovnost opět zostřuje, což znamená krok k horšímu.
To je placení nájemného jednodušší. Najmete-li si kus země a pracujete na ní, je zcela jasno, že vlastník pozemku žije z Vašeho výdělku; tomu nemůžete zabrániti, poněvadž je mu zákonem přiřčena moc vypuditi Vás z půdy, nezaplatíte-li mu za dovolení jí používati. Jste tomu tak zvyklá, že se Vám snad nikdy nezdálo nápadným a zvláštním, že nějaká soukromá osoba má právo nakládati s půdou, jako by jí patřila, ač byste jí jistě pokládala za šílenou, kdyby si přivlastňovala vzduch, sluneční světlo, nebo moře. Ale snad platíte nájemné z domu; a tu se zdá logickým, aby člověk, který vystavěl dům, dostal za to zaplaceno. Můžete však snadno zjistiti, kolik z toho, co platíte, odpovídá hodnotě domu. Pojistila-li jste dům proti požáru (k čemuž Vás vlastník domu pravděpodobně přiměje), víte, kolik by činily stavební náklady onoho domu; je to totiž suma, na niž je dům pojištěn. Nepojistila-li jste ho, zeptejte se stavitele na stavební náklady takového domu. Roční útok, který byste musela platiti z hypoteční zápůjčky na domě zapsané, je čistá hodnota domu bez hodnoty pozemku, na němž dům stojí.
Uvidíte, že nájemné, které platíte, převyšuje hodnotu domu takto zjištěnou, nejste-li ovšem zaměstnána u domácího pána nebo nestal-li se dům nepouživatelným k svému původnímu účelu, jako na př. středověký zámek. Ve velkoměstech, jako je Londýn, je nájemné tak mimořádně vysoké, že hodnota budov, při srovnání s nájemným, nestojí ani za řeč. V místech, kde lišky dávají dobrou noc, může býti rozdíl tak nepatrný, že představuje jen přiměřený zisk při spekulaci se stavbou domu. Vezme-li se však průměr nájemného celé země, činí rozdíl nájemného a skutečné ceny domů sta milionů liber ročně; a tolik tedy se platí ne za domy, nýbrž za dovolení majitelům pozemků, abychom směli žíti a míti domy na své rodné půdě.
Že by někdo mohl míti moc, aby dovolil nebo nedovolil Angličance žíti v Anglii — což může prakticky znamenati vůbec nežíti — je v tak křiklavém nesouhlasu s jakýmkoli pojmem přirozené spravedlnosti, že každý právník Vám potvrdí, že není absolutního soukromého vlastnictví půdy a že král, jemuž jako lennímu pánu je půda svěřena, mohl by ji všem nynějším vlastníkům opět odejmouti, kdykoli uzná za dobré. Poněvadž však držitelé půdy byli po dobu tolika století jak zákonodárci tak i králetvůrci, postarali se, aby — král nekrál — půda se stala v praksi právě tak soukromým vlastnictvím, jako vše ostatní, s tím rozdílem, že nemůže být kupována a prodávána bez placení honorářů právníkům a podpisování trhových smluv a jiných zvláštních právních listin. A protože tato soukromá vláda půdou byla tak často prodávána a kupována, nevíte nikdy, najímáte-li pozemek od hrdého barona, jehož předkové vládli, jako malí králové svými nájemci již od dob Viléma Dobyvatele, nebo od chudé vdovy, která vložila do pozemků své malé, ale těžce získané úspory.
Nicméně zůstává skutečností, že poměr majitele půdy a nájemce je takový, že zahálčivá a možná i bezectná osoba může zcela otevřeně přijíti, podporována policií, k pilné a poctivé ženě a říci jí: »Vydejte mi čtvrtinu svého výdělku nebo se kliďte z této půdy!« Majitel pozemku může dokonce odmítnouti přijetí nájemného a naříditi jí, aby se klidila bezpodmínečně, což se někdy opravdu stává. Víte snad, že ve Skotsku obyvatelstvo celých krajin, rybáři a rolníci se svými rodinami, byli vyhnáni ze své vlasti do amerického zálesí, poněvadž majitelé pozemků potřebovali jejich půdy pro své jelení obory. V Anglii byla vyhnána spousta lidí z venkova, aby udělala místo ovcím, jež vynášely majitelům půdy více než lidé. Když se počalo se stavbou londýnských železničních stanic zabírajících mnoho jiter, byly strženy domy velkému počtu lidí a obyvatelstvo vyhozeno na ulici, což mělo za následek přelidnění okolních čtvrtí do té míry, že po celá léta byly semeništěm nakažlivých nemocí, infikujících celý Londýn. Takové věci se přiházejí ještě dnes a mohou se státi kdykoli i Vám, přes to že je vydáno několik zákonů na ochranu nájemníků v městech v dobách bytové nouze, takové, jaká byla po válce, nebo na ochranu pachtýřů v Irsku, kde stát skoupil zemědělskou půdu a rozprodal ji rolníkům, což sice situaci na čas ulehčilo, avšak nakonec vedlo pouze k tomu, že se vystřídali majitelé půdy.
Právě ve velkoměstech a jejich okolí uvidí inteligentní žena, nejen kolik z ní majitel pozemku dovede vymačkati, nýbrž také, jak týž majitel pozemku ku podivu oddaně věří v rovnost důchodů, když ne zrovna u sebe, tož u svých nájemců. Inteligentní žena sezná, že střed města má velmi vysoké činže. Je-li však ona sama (nebo její manžel) zaměstnána ve středu města, napadne jí, že by mohla něco uspořiti, kdyby si najala dům na předměstí, kde jsou činže nižší, a jezdila tramvají tam i zpět. Shledá však, že domácí páni to také vědí. Neboťťčím dále z města se přestěhuje, tím jsou sice činže nižší, zato však jízdné na železnici nebo tramvaji zvýší její nájemné na tolik, kolik by asi činilo nájemné ve středu města, kde by mohla ona na trh nebo její manžel do práce choditi pěšky. Ať se při tom pokusí pro sebe získati jskoukoli výhodu, domácí urve jí činží dříve nebo později plnou hodnotu té výhody, předpokládaje, že je to výhoda dostupná každému. I ženě velmi nechápavé mělo by býti jasným, že vlastní-li půdu několik málo lidí, mohou vnutiti své podmínky ostatním lidem, kteří půdy nutně potřebují k životu a práci, nechtějí-li zemříti hladem na silnici nebo skočiti do moře. Majitelé půdy mohou jim vzíti vše, až na to, co jakž takž stačí, aby se udrželi na živu, vydělali peníze pro domácího pána a vychovali rodinu, která by je v příští generaci nahradila.
Je na bíle dni, jak dochází k této groteskní situaci. Dokud je dosti půdy pro každého, soukromé vlastnictví půdy funguje docela dobře. Držitelé půdy nepřekážejí nikomu, aby také neměl půdy jako oni, a jsou zcela v právu, vydají-li na svou ochranu nejpřísnější zákony proti darebákům, kteří by vtrhli na jejich pozemky a sebrali jim úrodu, sklízejíce tam, kde nezaseli. Avšak vzrůstá-li počet obyvatelstva, tento stav věcí nepotrvá nikdy dlouho, poněvadž nakonec všechna půda je rozebrána a nezbývá nic pro opozdilce. Ba dávno předtím je zabrána nejlepší půda, a pozdní příchozí shledají, že je pro ně stejně výhodné platiti nájem za užívání nejlepší půdy, jako býti držitelem půdy méně úrodné, neboť výše nájemného rovná se právě rozdílu výnosu mezi horší a lepší půdou. V této chvíli majitelé nejlepší půdy mohou svou půdu pronajmouti, zanechati práce a žíti z renty, to jest z práce druhých, čili, jak oni to nazývají, žíti z majetku.
Jakmile vzniknou velkoměsta a velký průmysl, hodnota půdy závratně stoupne. V Londýně se prodávají kousky půdy, nalézající se na hlavních třídách, v poměru milion liber za jitro, a obchodní domy opravdu platí ohromné činže, jež způsobují takovouto hodnotu půdy, ačkoliv o 40 mil dále je půda téměř zadarmo. Půda jednou pronajatá je dávána opět a opět v podnájem, až konečně dojde k tomu, že je půl tuctu nájemníků a podnájemníků, kteří z ní berou více činže, než původní majitel pozemku. A nájemník, který jí potřebuje pro své zaměstnání, musí vydělati peníze na ně na všechny. Za posledních 150 let vyrostly vesnice v Evropě a tábory osadníků v jiných dílech světa v města a velkoměsta se stamilionovými peněžními obraty. A přece většina obyvatelů, jichž práce tvoří všechno toto bohatství, nejsou na tom nijak lépe, ba mnozí z nich rozhodně hůře nežli vesničané nebo osadníci, kteří obývali tutéž půdu v době, kdy jitro nestálo ani libru. Mezitím majitelé půdy báječně zbohatli, takže někteří z nich mají za svou zahálku denně více, než mnohá žena za 60letou dřinu.
Všemu tomu bylo by se dalo předejíti, kdybychom byli bývali rozumní a prozíraví a trvali na tom, že půda musí zůstati národním jměním stejně ve skutečnosti jako v právní teorii, a že všechny činže a pachtovné mají býti odváděny do společné pokladny a užívány pro veřejné účely. Kdyby se to bylo bývalo uskutečnilo, nebylo by brlohů, nebylo by nezdravých ulic a domů, ba ani daní a dávek. Každý by měl prospěch z nájemného a pachtovného a každý by musel k němu přispěti svojí prací; žádný povaleč by nemohl žiti na útraty druhých. Blahobyt našich měst by byl skutečným blahobytem, zahrnujícím všechny, nikoli, jak je tomu nyní, zotročením a zbídačením devíti osob z desíti jen proto, aby desátý mohl se povalovati, býti boháčem, výstředním a neužitečným tvorem. Tento zlořád je tak křiklavý a tak neomluvitelný žádnou sofistikou, již si vymyslí třeba nejchytřejší majitel půdy, že již dlouho předtím, než kdo slyšel slovo o socialismu, ozývalo se volání, aby byly zrušeny veškeré daně a dávky, vyjímaje daně pozemkové. Ještě pořád žijí mezi námi lidé, přívrženci jediné daně (totiž pozemkové), kteří hlásají tuto nauku.