Na mnoho lidí působí úspěchy kapitalismu takovým dojmem, že došli k přesvědčení, že svržení kapitalismu by znamenalo i zničení civilisace. Kapitalismus se jim zdá nepostradatelným. Musíme tedy uvážiti především, jaké jsou jeho nevýhody, a za druhé, je-li možný jiný způsob.
Nuže, v jistém smyslu není jiného způsobu. Ke každému podnikání, které, dříve než se může vyplatiti, vyžaduje po mnoho týdnů, měsíců nebo roků práce velkých skupin lidí, je potřeba množství přebytečných prostředků k živobytí. Je-li potřeba deseti let k vystavění přístavu nebo dvaceti let k vykopání uhelného dolu, budou dělníci tam zaměstnaní po celou tuto dobu jísti a píti jakoby na dluh. Jiní lidé musí pro ně opatřiti potraviny, šatstvo, ubytování a ostatní potřeby bez okamžité protihodnoty, právě jako rodiče musí živiti dorůstající děti. V tomto ohledu nebude rozdílu, ať hlasujeme pro kapitalismus nebo socialismus. Je to běh věcí, diktovaný přírodní nutností, jenž nemůže být změněn žádnou politickou revolucí, a jemuž se nelze vyhnouti žádnou myslitelnou metodou společenské organisace.
Z toho však nenásleduje, že shromažďování a používání přebytečných prostředků k těmto účelům musí se díti prostřednictvím soukromých obchodních společností, ženoucích se za penězi, kterých velcí boháči, příliš přesycení přepychem, nejsou s to již utratiti a které lidé se skromnějšími prostředky rozumně uloží pro strýce příhodu.
Především tedy je mnoho naprosto nutných věcí, do nichž se soukromé společnosti a podnikatelé nepustí, poněvadž za ně nedostanou z lidí peníze. Vezměme na příklad maják. Bez majáků bychom se sotva mohli odvážiti na moře a obchodní lodi by musily plouti tak pomalu a opatrně a tak mnoho by jich ztroskotalo, že ceny jimi dováženého zboží by byly o mnoho vyšší, než tomu je za daných poměrů. Máme tedy všichni velký prospěch z majáků, i ti z nás, kdož jaktěživ moře neviděli a do smrti také neuvidí. Avšak kapitalisté nestavívají majáků. Kdyby hlídač na majáku mohl vybírati poplatek od každé lodi, plující okolo, nastavěli by jich kapitalisté hned tolik, že by celé pobřeží bylo osvětleno jako pláž v Brightonu. Poněvadž však to není možné, a maják musí svítiti nestranně na každou loď, aniž by kapitán musil sáhnouti do kapsy, nechávají kapitalisté pobřeží ve tmě. Proto zakročí stát a vybere přebytečné prostředky ve formě daní od každého (což je úplně spravedlivé, ježto každý má z toho prospěch) a postaví maják. Tady vidíme, jak kapitalismus naprosto selhává ve věci, která je pro námořní národ jako náš jednou z prvých životních nutností (neboť bez námořního obchodu bychom umřeli hladem), a nutí nás tím utéci se ke komunismu.
Kapitalismus však někdy odmítne užitečné dílo, i když je možno vytlouci z něho peníze bezprostředně.
Příklad majáku uvádí nám na mysl přístav, což je stejně potřebná věc. Každá loď, která zakotví v přístavu, musí zaplatiti přístavní poplatky; kdyby tedy někdo zřídil přístav, mohl by vydělati peníze. Ale stavba velkého přístavu s jeho hrázemi a moly, vybíhajícími daleko do moře, trvá tolik let, hotové dílo pak je vydáno tolika nebezpečím poškození, ba úplného zničení mořskými bouřemi, a konečně jistota, že přístavní poplatky nebude lze zvýšiti nad určitou míru, nemají-li býti všechny lodi zahnány do lacinějších přístavů, je tak velká, že soukromý kapitál odvrací se od takových podniků k podnikům, kde je lépe známo, kolik budou činiti náklady, kde je méně průtahu a více naděje na zisk. Lihovary na příklad mají velké zisky. Výše nákladu na stavbu a zařízení je známa, a na dobrý odbyt kořalky je vždy možno se spolehnouti. Je vždy možno až na nějakých 100 liber přesně určiti, kolik bude státi velký lihovar, kdežto o velkém přístavu se to nedá říci ani na miliony. Všechny tyto okolnosti by nepadaly na váhu, kdyby o tom rozhodovala vláda, jejímž úkolem je pouze uvážiti, zda pro blaho vlasti je spíše potřeba nového lihovaru nebo nového přístavu. Ale soukromí kapitalisté se čerta starají o blaho vlasti; jediná věc, kterou musí uvážiti, je ohled k nim samým a k jejich rodinám, což znamená: zvoliti nejbezpečnější a nejprospěšnější způsob uložení přebytečných peněz. Podle toho také si vyberou lihovar, a kdybychom byli závislí jen na soukromých kapitalistech, měla by země tolik lihovarů, kolik by jen snesl trh kořalky — a neměla by přístavů. A když už má kapitalista svůj lihovar zařízený, vyhází spousty peněz na inseráty, aby namluvil obecenstvu, že jeho whisky je lepší, zdravější, starší a proslavenější, než whisky z jiných lihovarů, a že každý člověk by měl denně píti whisky, jako by to byla nejpřirozenější věc pod sluncem. Ježto nic z toho není pravda, je se stanoviska národního tisk těchto inserátů mrháním statků, zneužitím práce a propagandou zhoubného podvodu.
Soukromý kapitál volí investice nejen podle toho, kolik mu vynesou, nýbrž i podle.toho, jak málo mu způsobí starostí, čili: kapitalista není ochoten udělati pro svůj podnik více, než je naprosto nutno. Prodává-li zboží nebo výkon, ustanoví místo nejnižší možné nejvyšší možnou cenu. To by nevadilo, kdyby bylo pravda, že čím nižší cena, tím větší odbyt a čím větší odbyt, tím větší zisk, jak soudí nemyslící lidé. V mnohých případech je správné, že čím nižší cena, tím větší odbyt; není však pravda, že čím větší odbyt tím větší zisk. Může býti půl tuctu různých cen (a následkem toho tolikéž různého odbytu), při nichž zisk bude přesně týž.
Vezměme případ kabelu, položeného přes oceán pro předávání zpráv do cizích krajin. Kolik asi má počítati společnost za jedno slovo zprávy? Bude-li poplatek libra za slovo, bude jen velmi málo lidí moci posílati zprávy. Bude-li poplatek penny za slovo, bude kabel přetížen zprávami ve dne v noci. Přes to však zisk může býti stejný, a v tomto případě dá mnohem menší starost posílati slovo za libru než 240 slov po jednom penny.
Totéž platí o obyčejné telegrafní službě. Když byla v rukou soukromých společností, telegrafovalo se málo a bylo to drahé. Když stát převzal telegraf, nejenže prodloužil různé telegrafní spoje do všemožných odlehlých míst, zlevnil telegrafování a dělal to vše bez zisku, nýbrž šel tak daleko, že obstarával telegrafní provoz opravdu za takových podmínek, jaké soukromí kapitalisté nazývají ztrátou. Učinil to proto, že lacině telegrafní spojení je takovým dobrodiním pro celou veřejnost včetně lidí, kteří jakživ netelegrafují, právě jako lidí, kteří telegrafují desetkrát denně, že se národu vyplatilo a bylo také mnohem spravedlivější, když byly ceny telegramů, placené skutečnými odesílateli, sníženy na režijní cenu a rozdíl hrazen z všeobecných daní.
Taková velmi žádoucí úprava přesahuje naprosto rámec možností soukromého kapitalismu, jenž nejenže se snaží k dosažení co nejvyššího zisku udržeti prodejní cenu co nejvýše nad výrobní nebo režijní cenou, nýbrž nemá ani moci rozvrhnouti náklad na všechny lidi, kteří mají z dotyčné věci prospěch; musí jej tedy vybrati výlučně u těch, kdož bezprostředně koupí zboží nebo zaplatí výkon. Pravda, obchodníci mohou přesunouti náklad svých telegramů a telefonních hovorů na své zákazníky v ceně zboží, které jim prodávají; avšak velká část telegramů a telefonních hovoru není obchodní povahy a náklad na ně nemůže býti odesilateli přesunut na nikoho. Jedinou námitkou proti úplnému převalení nákladů na veřejné daně je tato: kdybychom všichni směli posílati telegramy neomezené délky a nemusili za to u okénka platiti na hotovosti tolik, aby nás to odradilo od používání telegrafu tam, kde by stačila pošta, nebo od toho, abychom na konec každého telegramu přilepili od všech srdečné pozdravy drahé tetičce Anně a pusu od děťátka, telegrafní linky by byly tak přecpány, že bychom nakonec vůbec nemohli telegrafovati. Pokud pak jde o telefon, některé dámy by u něho trčely celé dny, kdyby to neublížilo jejich kapse. Ostatně i tak je přidáváno telegrafní službě hodně zbytečné práce lidmi, kteří rozpřádají zprávy na 12 slov, protože se jim nedovoluje platiti za menší počet slova oni si myslí, že by nepřišli na své peníze, kdyby se vyjádřili pouze 6 slovy. Nenapadne jim, že mrhají svým a úředníkovým časem a k tomu zvyšují své daně. Zdá se to malicherností; avšak veřejné záležitosti sestávají z maličkostí násobených tolika miliony, kolik je lidí ve státě. Maličkosti přestanou býti maličkostmi, když jsou v tomto poměru zmnohonásobeny. Lavinové dopisy, které se hlupákům je odesílajícím zdají takovým nevinným žertíkem, zničily by naši poštovní soustavu, kdyby je rozumní lidé neházeli svědomitě do koše na papír.
Těmto věcem je třeba velmi dobře rozuměti, protože většina lidí je tak prostoduchá a neobeznalá s během velkých věcí v obchodním světě, že soukromí kapitalisté je dovedou doopravdy přesvědčiti, že kapitalismus je úspěchem, poněvadž přináší zisky, a veřejná zařízení (jiným slovem, komunismus) neúspěchem, protože zisků nenese. Tito prosťáčci zapomínají, že zisky pocházejí z jejich vlastních kapes a že v tomto ohledu platí: co soukromý kapitalista získává, to jeho zákazník ztrácí. Neboť kdyby zmizel zisk, zmizel by i příplatek k ceně.