Až dosud jsme brali v úvahu vzrůst kapitalismu na domácí půdě. Avšak kapitál nemá domova, lépe řečeno je všude doma. Je to tak podivné! Ačkoli vyznavači socialismu a komunismu zvou samy sebe internacionalisty a hlásí se k rudému praporu, jenž je praporem dělnictva všech zemí, a ačkoli většina kapitalistů se vychloubá svým nacionalismem a mává při každé příležitosti národní vlajkou, přece shledáte, přejdete-li od provolání a hesel ke skutečnostem, že všechna praktická opatření doporučovaná britskými socialisty by vedla k udržení britského kapitálu v Btiranii a jeho použití k zlepšení poměrů rodné země, kdežto britští kapitalisté posílají britský kapitál po stovkách milionů ročně z Britanie ven do všech úhlů světa. Mají všechny přebytečné peníze Britanie v rukou, a kdyby byli nuceni utratiti je na Britských ostrovech anebo kdyby byli natolik vlastenečtí, natolik obdařeni smyslem pro veřejné zájmy, či natolik ostrovany, aby to dělali bez nucení, mohli by se zváti vlastenci aspoň s trochou oprávnění. Dovolujeme jim, žel, utráceti je, kde jim libo, a jak jsme viděli, dávají přednost jedině zemi, v níž se dá očekávati největší výnos. Když tedy kapitalisté chytli věc doma za špatný konec a vyčerpali všechny nesprávné možnosti, nepřejdou k správnému konci, dokud nevyčerpají nesprávné možnosti také v cizině.
Jako doklad vezmeme opět obchod lihovinami jakožto nejnápadnější případ, jak je možno chytiti věci za nepravý konec a jak to při tom může býti obchodně co nejvýnosnějším podnikem.
Netrvalo dlouho a ukázalo se naprosto jasně, že kapitalistická svoboda obchodu lihovinami vládnoucí v Anglii by brzy Anglii zničila, takže stár byl nucen zakročiti. Lihoviny lze totiž páliti tak lacino, že je zcela dobře možno za jeden penny opiti ženu a za dvě pence spíti ji do němoty a docela slušně na tom vydělati. Dokud to bylo kapitalistům dovoleno, dělali to bez jakýchkoli výčitek svědomí, neboť s obchodního hlediska nemusili bráti v úvahu nic než svůj zisk. Stár však shledal, že celé generace se otravují, ničí a o rozum připravují lacinou pálenkou. Proto byl vydán zákon, podle něhož má každý lihovarník platiti státu z každého galonu jím vyrobené kořalky daň tak vysokou, že nemůže vydělati, nezvýší-li cen o toto daň. Toto opatření zdražilo kořalku tak, že ač je opilých stále více než dosti a ženy dělníků stále trpí tím, že připadne daleko více z peněz pro domácnost na mužova piva a kořalky, přece si nemohou pracující vrstvy dovoliti, aby pily tak bezstarostně a s tak zhoubnými účinky, jako za časů, kdy Hogarth maloval svůj obraz Kořaleční uličky.
Ve Spojených státech severoamerických šel odpor státu vůči demoralisaci lidu soukromým obchodem lihovinami mnohem dále. Když tyto státy byly učinily pokus se zdaněním lihovin a shledaly, že je tím způsobem nemožno zabrániti přílišnému pití, byly jeden po druhém dohnány k rozhodnutí vykořeniti tento obchod vůbec, až konečně byl zakázán v tolika spolkových státech, že bylo možno vydati spolkový zákon (t. j. zákon platný ve všech státech federace), jenž po celém území Spojených států zakazuje prodej a dokonce i držení opojných nápojů. Příznivé účinky tohoto opatření byly tak okamžité a tak ohromné, že i Američané, kteří kupují alkohol od podloudníků (zvaných bootleggers), kde jen mohou, hlasují důsledně pro prohibici (a samozřejmě pro ni hlasují také pašeráci alkoholu, jichž zisky přesahují veškeru obrazotvornost). Dříve nebo později bude prohibice vnucena všem kapitalistickým zemím jako nutná obrana proti zhoubným účinkům soukromého vyděračství při obchodu lihovinami. Jedinou praktickou alternativou je municipalisace obchodu lihovinami, to jest — socialismus.
Plní-li naši kořaleční magnáti a jich odběratelé noviny takovými bajkami, jako že prohibice v Americe selhala, že se všichni Američané z nedostatku kořalky uchylují k opojným jedům, že pijí víc kořalky než kdy jindy, nebo citují-li pitomý výtok jednoho dřívějšího biskupa z Petetborough, který řekl, že by raději viděl Anglii svobodnu než střízlivu (jako kdyby opilec mohl býti v jakémkoli smyslu svoboden, i když ho nesebere strážník) — pak si jen připomeňte jeden fakt, o němž tito pánové nikdy nemluví: že jsou miliony Američanů, kteří se jakživ neopili a kteří jsou přesvědčeni, že jim mírné požívání lihovin, požitek to docela příjemný, nikdy ani v nejmenším neuškodilo, a kteří se přece svým hlasováním připravili o tento požitek pro obecný prospěch národa a v zájmu lidské důstojnosti a kultury. Uvědomte si také, že naši kořaleční magnáti jsou s pašeráky alkoholu ve spolku a že se dokonce opovážili líčiti opatření americké vlády proti pašování alkoholu jako útoky na britskou svobodu. Kdyby byla Amerika vojensky tak slabá jako Čína v roce 1840, vehnali by nás tito lidé do války, jen aby Americe vnutili svou kořalku.
Neukvapujte se však proto překotným závěrem, že prohibice, protože potírá násilným způsobem nesvědomité vydírání lidí lihovinami, jest ideálním způsobem, jak řešiti problém alkoholismu. Není jisto, zda by vůbec byl nějaký problém alkoholismu, kdybychom se zbavili kapitalismu. O tom budeme uvažovati později; v tomto okamžiku nám záleží na prostém konstatování, že kapitál nemá ani svědomí ani vlasti. Kapitalismus, bitý ve své zemi prohibicí, může poslati kapitál za hranice do necivilisované země, kde má potom volné ruce. Naši kapitalisté připravili spousty černochů o život, když jim bylo mocí zákona zabráněno, aby to dělali svým krajanům. Z Afriky by byli udělali poušť, bílou kostmi opilců, kdyby nebyli přišli na to, že vydělají více, budou-li obchodovati muži a ženami, nežli budou-li je otravovati. Obchod lihovinami byl výnosný, ale obchod otroky ještě výnosnější. Pochytání celých karavan černochů a prodej jich do otroctví přinesl už nesmírné zisky. Města jako Bristol jsou vystavěna na této černé základně. Bílé královny investovaly peníze do tohoto obchodu. Obchod otroky by byl stále obchodem v Britanii váženým, kdyby nebyl býval zakázán zákonem vydaným pod nátlakem britských filantropů, kteří pátrajíce po odlehlých koutech světa neviděli, že britské děti jsou přetěžovány prací a bity v britských továrnách zrovna tak krutě, jako černošské děti v plantážích.
Máte-li měkké srdce, dejte pozor, abyste neztratila rozvahy, čtete-li o takových hrůzách. Mravní rozhořčeni je mocnou vzpruhou, avšak nebezpečnou stravou. Mějte na mysli staré pořekadlo: Hněv je zlý rádce. Naši kapitalisté nedostali se na tuto dráhu jako od kořene špatní lidé. Svých rukou neposkvrnili špinavým dílem. Byly to z.časté bílé ruce kultivovaných, dobrotivých a vzdělaných dam z nejvyšších kruhů. Tito lidé neudělali a nemohli udělati nic jiného, než že investovali své přebytečné peníze tak, aby jim nesly co nejvíce. Kdyby vynášelo více mléko než kořalka, nebo obracení negrů na křesťanství více než jich zotročování, byli by obchodovali mlékem a biblemi stejně rádi, lépe řečeno stejně bezradně, jako kořalkou a otroky.
Když obchod kořalkou byl přeplněn a vyčerpán a obchod otroky potlačen, pustili se do obyčejné průmyslové výroby a přišli na to, že se dá vydělávati zaměstnáváním otroků stejně jako jich chytáním a prodáváním. Použili svého politického vlivu a přiměli britskou vládu, aby zabrala velká území v Africe a uložila domorodcům tak těžké daně, že je nemohli zaplatiti jinak, než prací pro kapitalisty — podobně jako angličtí dělníci — jenže za nižší mzdy a bez ochrany anglického továrního zákonodárství a anglického veřejného mínění. Tak vznikla velká bohatství. Říše byla rozšířena a řeklo se: »Obchod šel za Státní vlajkou«, kdežto ve skutečnosti ovšem státní vlajka přiklusala za obchodem, a za vlajkou pak přišlo ještě více obchodu. Britský kapitál zvelebil celý svět (vyjma vlastní zemi), noviny hlásaly, že je to velkolepý rozmach, a generálové jako lord Roberts vyslovili přesvědčeni, že Bůh tomu chce, aby tři čtvrti zeměkoule byly řízeny mladými pány, vyšlými z našich veřejných škol. Mimochodem řečeno, tyto školy neučinily ani toho nejmenšího, aby oněm mladým pánům vysvětlily, co znamená ve skutečnosti odporné rabování vlastní země za účelem rozvoje ostatního světa, odmyslíme-li si dočasné zbohatnutí jejich vlastní malé vrstvy.
Není nic hrůznějšího v našich politických dějinách nad nerozvážnost, se kterou jsme připustili, aby britské peněžní přebytky, tak zoufale potřebné doma k plnému využití našich výrobních sil a k odstranění našich ohavných brlohů, středisek to vší společenské hniloby, uplývaly za hranice rychlostí 200 milionů liber ročně. Zatěžuje nás to nezaměstnaností, oslabuje vystěhovalectvím, vkládá na nás břímě nesmírného pozemního i námořního zbrojeni, posiluje cizí armády, jichž se obáváme, a opatřuje všeliká zlepšení cizímu průmyslu, jenž pak podrývá naši soběstačnost tím, že nám dodává věci, které bychom mohli a měli sami vyráběti. Kdyby jen částečka britských přebytečných peněz, které naši kapitalisté vynaložili na vybavení Jižní Ameriky železnicemi, doly a továrnami, byla věnována na vystavění silnic k našim přirozeným přístavům a k využití nesmírných vodních sil, nyní nazmar přicházejících, které jsou utajeny v přílivu a odlivu a v bystřinách pustého a ladem ležícího pobřeží ve Skotsku a Irsku, nebo kdybychom aspoň udělali konec takovým kapitalistickým nesmyslům, jako je posílání zemědělských produktů z jednoho anglického hrabství do druhého přes Ameriku, nemusili bychom si nyní naříkati, že země, k jejichž rozvoji naše přebytečné peníze napomáhaly, mohou nabízeti naše výrobky za nižší ceny než naši obchodníci a naše v důsledku toho nezaměstnané dělníky pověsiti na krk veřejné dobročinnosti.