Na konci poslední kapitoly jsem si tak trochu z.řečnil jako se stává socialistům, kteří si jako já zvyklí mluviti na veřejných schůzích. Doufám, že jsem Vás nestrhl tak, abyste ve svém rozhořčení přehlédla skutečnost, že zatím co se dějí všechny tyto hrozné věci, přicházejí do země bezplatně zisky z kapitálu, který byl vyvezen za hranice (dovoz bez vývozní protihodnoty), a jsou zde utráceny kapitalisty, jichž nákladný život dává lidem zaměstnání. Kapitál odešel, ale důchod se vrací. Vzniká otázka, zda jsme na tom hůře, jsme-li hýčkanými nedochůdčaty, kteří žijí z práce jiných národů? Vrací-li se do země více na důchodech než odešlo na kapitálu, nejsme na tom lépe?
Hned nám napadne, že jistě ne, protože ty těž peníze použité jako kapitál doma, daly by nám právě takový důchod, ne-li ještě větší, než nám dávají za hranicemi, ačkoli kapitalisté by z nich možná vytloukli méně. Nemusili by z oněch peněz míti dokonce vůbec nic, kdyby byly hned s počátku vynaloženy na velká veřejná díla, jako zrušení brlohů, regulaci řek, stavění silnic, odstranění kouře z měst, bezplatné školy a university a jiné prospěšné věci, jejichž náklady nelze hraditi jinak než komunisticky, totiž z daní a dávek. Avšak rento problém je složitější, než by se zdálo.
Představte si, že jste dělnicí v textilní továrně, zvyklá obsluhovati stroj a žíti se svou rodinou v chudé čtvrti továrního města. Náhle Vás propustí a továrnu zavrou, poněvadž dotyčný obor zmizel záhadným způsobem za hranice. Shledáte, že není potřeba dělnic, zato však že je nedostatek komorných, prodavaček v prvotřídních závodech, číšnic ve week-endových hotelech, panských pro luxusní parolodi, švadlen, žehlířek, kuchařek-umělkyní (vévodících v kuchyni celému štábu zaměstnanců) a žen všemožných jiných povolání, jichž služby jsou vyžadovány zahálčivými boháči. Vy však nemůžete dostati žádné z těchto míst, protože těch prací neznáte, nehodíte se k tomu, neumíte ani mluvit, ani se oblékat, ani se chovat, jak se považuje v těchto povoláních za nevyhnutelné. Po strašném období hladovění a zoufalosti najdete práci v továrně na čokoládu nebo na marmeládu a ovocné konservy, nebo se stanete posluhovačkou. A máte-li dceru, budete hledět, aby se dostala do cukrárny nebo se stala komornou a ne, aby zůstala dělnicí v textilní továrně.
Možná, že nakonec bude Vaše dcera lépe placena, lépe oblečena, lépe oslovována a více dámou, než jste byla Vy ve staré přádelně. Budete snad ještě děkovati bohu za to, že nějaký Indián, Číňan nebo negr, zkrátka cizinec, dělá nyní práci, kterou jste dělávala Vy, a umožňuje tak, že je Vaše dcera v zaměstnání, které se považuje za daleko vznešenější, je lépe placeno a více váženo. Vašemu synu se snad povede lépe jako trenerovi závodních koní než jeho otci jako slevači, a pří tom bude míti daleko blíže ku gentlemanovi. Budete-li žíti dosti dlouho, třeba se ještě dočkáte, jak mizí ošklivá tovární města z okresů Manchester, Sheffield, Birmingham a tak zvaného hrnčířského okresu (Staffordshire) a jak na jejích místě vznikají rozkošná vilová a zábavní sídla jako jsou Bournemouth, Cheltenham a Malverns. Dočkáte se třeba ještě, že údolí Walesu znovu získají svou krásu, kterou byla proslavena, než to doly zkazily. A bylo by zcela přirozené, kdybyste takové změny považovala za příznak blahobytu, hlasovala pro ně a upřímně nenáviděla každého, kdo by Vás varoval, že neznamenají nic více, než že národ, stav se příživníkem cizí práce, řítí se přímo do zkázy.
A přece by takové výstrahy bylo třeba jako soli. Udělá-li některý národ z obhroublých továrních dělnic vzdělané, hezky oblečené, všemi vážené tovární zaměstnankyně, chovající se jako dámy, s nimiž se podle toho zachází, a dá-li jim spravedlivý podíl na bohatství, které pomáhají tvořiti, stane se touto změnou národ silnějším, bohatším, šťastnějším a požehnanějším. Udělá-li z nich komorné a prodavačky drahých dámských klobouků, sráží si sám vaz a vyškrtnuv v knize dějin své jméno se stránky slávy, zařadí je do kapitoly O zkáze říší. Stane se tak lenošivým a oddaným přepychu, že nebude ani s to donutiti cizí země k placení tributu, z něhož žije. Přesranou-li cizí země platiti, neumí se již sám uživiti a zajde uprostřed své vznešené nádhery.
Avšak tento pochmurný obraz budoucnosti, jaká očekává země, jež klesly do závislosti na práci cizích zemí a zařídily se na pohodlný život a vznešené příživnictví, je ještě příliš světlý. Kdyby všichni přední dělníci našich továren mohli býti jako Popelka dotekem kouzelného proutku víly proměněni ve vrchní číšníky, neumírali by nic ani oni sami ani jejich manželky. Ale takové zázraky se neději. Možná, že přední dělník dosáhne, že se jeho syn stane vrchním číšníkem, ale sám přijde o zaměstnání. Nehodí-li se pro nějaké nové zaměstnání a je-li příliš starý k učení, a neprodělává-li jeho obor pouze jednu z obvyklých období deprese, nýbrž zmizel-li ze země definitivně, stane se trvale nezaměstnaným a následkem toho hladovějícím člověkem. Avšak hladovějící člověk je nebezpečný člověk, ať jsou jeho politické názory sebe konservativnější. Člověk, který se právě naobědval, není nikdy revolucionářem; jeho politika není nic více než mluvení. Ale hladoví lidé, jsou-li v přesile proti policii, nebudou čekati na smrt hladem, nýbrž se vzbouří a nakonec vyplení a zapálí paláce boháčů, svrhnou vládu a zničí civilisaci. A jejich ženy nebudou trpně přehlížeti k tomu, jak jim děti umírají, nýbrž poštvou ještě své muže; a nikdo jim to nemůže míti za zlé.
Když tedy kapitalisté vyvezli svůj kapitál za hranice, místo aby jeho přispěním opatřili lidem vlastní země trvalé zaměstnání, a stojí potom tváří v tvář masám zoufalců, pro něž nemají práce, jsou nuceni je buď živiti zadarmo nebo se připraviti na revoluci. A tak jsme u toho, co se nazývá podporou v nezaměstnání. Nuže, ať je podpora sebe menší, musí jakž takž stačiti k životu; a dají-li dvě nebo tři osoby v jedné domácnosti své podpory dohromady, nehledají již práci s takovou horlivostí a přijdou na chuť životu dámy nebo gentlemana, což znamená, že se baví na účet jiných lidí, aniž by si na to vydělaly. Bývaly časy, kdy jsme se morálně rozhořčovali nad podobnými zjevy jako nad součástí úpadku a pohromy starého Říma. Ale sami jsme již hezkou dobu k tomu rovnou cestou směřovali, a válkou jsme do tohoto zapadli až po uši. Neboť právě po válce nedovedli kapitalisté najíti zaměstnání pro více než dva miliony demobi1isovaných vojáků, kteří byli po čtyři leta nejen dobře živeni a šaceni, nýbrž také cvičeni v zacházení se zbraní a zaměstnáni vražděním, žhářstvím, ničením, při čemž stále hleděli nebezpečí smrti v tvář. Kdyby se těmto lidem nebylo dostalo podpor, byli by si je sami vzali násilím. Proto také musil stát vzíti miliony přebytečných peněz z kapes kapitalistů a dáti je demobilisovaným a dělá to ještě pořád s nevrlým souhlasem samotných kapitalistů, kteří trpce naříkají, ale bojí se odmítnouti, aby nepřišli o vše.
V takové chvíli se kapitalismu zmocňuje zoufalství: pokouší se docela otevřené zbaviti se nezaměstnaných, to jest zbaviti zemi části jejího obyvatelstva, jež nazývá přebytečným obyvatelstvem. Jak to má udělat? Nezaměstnaní nechtějí ani zemříti hladem, tím méně by se nechali odpraviti otravnými plyny nebo jedem nebo postříleti, což by bylo se stanoviska kapitalismu logickým východiskem z bryndy. Ale snad se podaří přiměti je, aby opustili zemi a zkusili štěstí někde jinde, zaplatí-li jim stát cestovné nebo takovou jeho část, jakou sami nemohou sehnati. Co toto píši, ohlašuje vláda, že bude-li některá Angličanka nebo některý Angličan tak laskav a ztratí se z Anglie na druhý konec světa, bude je státi cesta pouze 3 libry místo 15, ježto vláda jim vyplatí scházejících 12 liber. A nenaletí-li dostatečný počet lidí na tuto nabídku během tisku této knihy, může vláda dojíti až k nabídce, že je vyveze zadarmo a ještě jim každému přidá po 10 librách pro začátek v nové vlasti. Bylo by to lacinější, než vydržovat je doma z podpor v nezaměstnání.
Jak vidno, vede kapitalismus k úžasnému a fantastickému důsledku: obyvatelé se stanou škodlivým zjevem ve vlastní zemi a musí býti odstraněni jako hmyz (zdvořilí lidé tomu říkají podporování emigrace). V zemi zůstanou jen kapitalisté a majitelé pozemků, jakož i jejich služebníci, žijí elegantně z dovezených potravin a tovarů, a uskutečňují sen dámy nebo gentlemana o zemi, kde se neomezeně konsumuje a nic nevyrábí, kde jsou nádherné parky a palácová sídla a kde není továren ani dolů, ani kouře, ani bytů v brlozích a vůbec žádné nepříjemnosti, jíž je možno pomocí kupy nezasloužených peněz předejíti, a kde za účelem zamezení dalšího vzrůstu obyvatelstva je zabraňování početí v největším rozkvětu.
Řeknete jistě, že je-li to pravda, vede kapitalismus k ráji na zemi. Nechme stranou otázku, zda by tento ráj, kdyby byl uskutečněn, nebyl rájem bláznů (neboť jsme všichni byli bohužel vychováni, abychom považovali takový stav věcí za vrchol dokonalosti lidské společnosti), a připusťme, že už se něco podobného na různých místech tu a tam napolo uskutečnilo od Monte Carla po Gleneagles, a od Gleneagles po Palm Beach. Ale nikde se to nestalo skutkem v celé zemi. Bylo to již často uskutečněno natolik, že to přivedlo mocné říše jako Římskou a Španělskou do stavu nemravnosti a nemohoucnosti, v němž byly rozbity a vyloupeny cizinci, na nichž se dobrovolně staly závislými. Ale nebylo a nebude nikdy možno vybudovati takto trvalý příživnický stát, v němž všichni dělníci by byli šťastni a spokojeni a kde by měli podíl na bohatství kapitalistů a byli by udržováni při zdraví, dobré náladě a zdvořilosti, kde by kapitalisté byli tak kultivováni, že by nemohli snésti pohledu na špinavé brlohy a ošuntělé ošklivé lidi a nebezpečí, že se od nich nakazí nemocemi. Jakmile jsou kapitalisté natolik inteligentní, aby jevili zájem, zda celá společnost je zdravá, veselá a šťastná či nikoli, a to také, i když nemají tyto nepříjemné zjevy přímo před očima, stanou se socialisty, a to z toho dobrého důvodu, že není nikterak potěšením býti kapitalistou, máte-li se starati o své služebníky a dodavatele (což znamená děliti se s nimi o svůj důchod) právě tak láskyplně, jako by náleželi k Vaší rodině. Máte-li vkus a svědomí tak dalece vypěstovány, shledáte, že je taková odpovědnost nesnesitelná, protože byste musila pořád mysliti na druhé lidi, nejen v té potřebné a možné míře, že totiž dáte pozor, aby Vaše činnost a pohodlí se nesráželo nerozumně a příkře s jejich činností a pohodlím, nýbrž také v té přehnané a nemožné míře, že totiž budete ve všem mysliti za ně, i ve věcech, na něž by měli, a kdyby byli na svobodě i musili, mysliti sami. Snadno se řekne, že by se mělo dobře zacházeti se služebnictvem nejen proto, že to vyžaduje lidskost, nýbrž i proto, že jinak budou nepříjemnými, nepoctivými a neúčinnými služebníky. Zacházíte-li však se služebnictvem stejně jako se sebou samou, což ve skutečnosti znamená vydati na ně tolik peněz jako na sebe, co z nich máte? Stanou se opravdovým břemenem a očekávají od Vás, že budete pro ně jakousi prozřetelností na zemi, což by znamenalo, abyste ztrávila polovic svého času tím, že byste za ně myslila a polovinu, že byste o nich mluvila. Moci zváti jisté lidi svými služebníky je velmi ubohým zadostiučiněním, když člověk nemůže zváti ani vlastní duši svou. A to je příčina, proč utíkáte, jak tomu bývá, ze svého pohodlného domu do hotelů (můžete-li si toho dopřáti), neboť když jste zaplatila účet a dala zpropitné číšníkovi a pokojské, jste s nimi hotova, a nemusíte jim dělati jakousi opatrovnici.
Ať je tomu jakkoli, většina lidí, která slouží Vašim potřebám, není v osobním poměru k Vám. Jsou to zaměstnanci Vašich dodavatelů. A poněvadž Vaši dodavatelé vedou svůj obchod kapitalisticky, máme nerovnost důchodů, nezaměstnanost, vyssavačské pracovní metody, rozdělení společnosti na třídy, a jako následek nezdravá omezení ve volbě manžela a všechny ostatní bědy, které brání kapitalistické společnosti dosíci klidu a spokojenosti. Sebou spokojený, soběstačný kapitalismus byl by aspoň jist před nebezpečím, že bude vyhladověn, jako bylo Německo za války přes své vojenské úspěchy; avšak kapitalismus úplně příživnický, ať sebe více elegantní, byl by prostě kapitalismem, při němž ono nebezpečí by bylo zvýšeno na nejvyšší míru.