Vraťme se nyní o něco zpátky. Posíláme tedy kapitál za hranice, a nenamítáme nic proti tomu, když výdaje na vystěhování žen a mužů, kteří tím přišli o zaměstnání, jsou hrazeny z našich daní. Ptejme se nyní: Je tohle vše, co umí kapitalismus ve chvílí, kdy naši podnikatelé — zastupující v průmyslové výrobě kapitalisty, sami více méně kapitalisté na nižším slupni kapitalistického vývoje — nemohou už na domácím trhu zboží prodati se ziskem, nebo vůbec prodati?
Exportovati kapitál, který již investovali, samozřejmě nemohou, ježto tento kapitál byl již zcela sněden dělníky, a místo něho jsou tu továrny, dráhy, doly a podobné věci, jichž nelze naložiti na loď a poslati do Afriky. Pouze nově uspořený kapitál může býti vyvezen za hranice — a ten opravdu, jak jsme viděli, utíká ze země proudem. Avšak britský promyslník pracuje s kapitálem, jenž má formu závodu připoutaného k britské půdě, kterou si najal na dlouhou dobu. V okamžiku, kdy prodal doma veškeré zboží, jež mu britský zákazník stačí odkoupiti, má na vybranou jen dvojí: buď zavříti závod na tak dlouho, dokud zákazníci nespotřebují nakoupených zásob (což by ho přivedlo k úpadku, protože majitel půdy mu s placením nájemného nepočká), anebo prodati přebytečné zboží jinde, což znamená vyvézti je za hranice.
Nuže, vyvézti zboží do civilisovaných zemí není tak lehké, neboť civilisované země provádějí ochranářskou politiku, to jest uvalují těžké daně (cla) na cizí zboží. Nejlepším lovištěm jsou s počátku necivilisované krajiny, neznající ochranářství, a obývané domorodci, pro něž jsou křiklavé kalikové látky a laciné zboží ze třpytivé mosazi oslňující a rozkošnou novinkou.
Avšak obchod vyžaduje spořádané vlády, která by potlačila obyčej olupování cizinců. Není to snad obyčej vlastní primitivním kmenům, zhusta přívětivým a poctivým. Dělají to právě civilisovaní lidé, nebrání-li jim v tom žádný zákon. Až do zcela nedávných dob bylo neobyčejně nebezpečné ztroskotati se na našem vlastním pobřeží, ježto na mnoha místech si obyvatelstvo udělalo ze ztroskotání lodí výnosný obchod, vylupujíc je a nepodnikajíc nic k záchraně jejich posádek. Číňané dosud nezapomněli, jak anglické dámy z vysokých kruhů několikrát propadly náchvatům loupeživosti v okamžicích, kdy platnost zákonů byla zastavena, a kdy umělecká díla nepředstavitelné ceny byla na dosah ruky. Zahajuje-li se obchodní styk s domorodci přistáním jediné lodi, stačí jistě děla a šavle na její palubě, aby udržely na uzdě nepokojné domorodce. Skutečná potíž nastane teprve tehdy, když připluje tolik lodí, že vznikne malá obchodní stanice bělochů, která k sobě přitahuje bílé ničemy a rváče, vylučované neustále z civilisace tlakem zákona a pořádku. Je to tato chátra, která mění stanici v jakési peklo, kde dříve nebo později dojde k zavraždění misionářů a oloupení obchodníků. Poté jsou jejich domácí vlády vyzvány, aby tomu udělaly přítrž. Je vyslán dělový člun a zahájeno vyšetřování. Úřední zpráva ukončující vyšetřování prohlásí, že jediným prostředkem je zříditi tam civilisovanou správu s poštovním úřadem, policií, vojskem a válečnými loďmi před přístavem. Zkrátka: stanice je připojena k některé civilisované říši. A civilisovaný poplatník zaplatí účet, aniž by měl z toho zisku, co by za nehet vešlo.
Samozřejmě, tím se věc neskončí. Chátra, která byla podnětem k zakročení, přestěhuje se o kus dále, právě jen za hranici anektovaného území, a je pořád stejným postrachem obchodníků, kteří vyčerpali kupní schopnost domorodců v anektovaném území a hledají nové odběratele. Obchodníci znovu vyzvou svoji vládu, aby civilisovala další území — a tak po kouscích roste civilisovaná říše na útraty domácích poplatníků, kteří takový vývoj ani nezamýšleli, ani s ním nesouhlasili.
Ačkoli všechen jejich opravdový patriotismus se upíná k vlastním lidem a omezuje na vlastní zemi, vlastní vládu a vlastní víru, shledají náhle, že centrum jejich milovaně říše se posunulo na druhou polokouli. My, obyvatelé britských ostrovů, octli jsme se takto v situaci, že centrum naší říše se přestěhovalo z Londýna k Suezskému průplavu, a že máme nyní vycedit svou krev za spoluobčany, mezi nimiž je sotva 11% bělochů, nebo snad i jen křesťanů. V ustrnutí nad tím někteří z nás prohlašují Říši za břímě a nedopatření, jiní ji zase oslavují jako triumf. Ani Vy, ani já se s nimi zrovna teď nemusíme příti, nebol se nám v této chvíli jedná o to, že ať jako nedopatření, ať jako triumf, Britská říše vznikla docela bezděčně. Co mělo býti provedeno jen na základě nanejvýš pečlivě uváženého politického plánu, bylo ve skutečnosti řadou obchodních dobrodružství, do nichž jsme byli vehnáni kapitalisty, které jejich vlastní systém donutil, aby se honili za cizími odběrateli ještě dříve, než byly potřeby jejich vlasti z jedné desetiny ukojeny.