Kdyby byla Britská říše jediným státem na světě, mohl by se tento proces (nehledě k policejnímu donucování) díti mírumilovně, až by celá zeměkoule byla zcivilisována pod britskou vlajkou. To je sen britských imperialistů. Ale svět takový není. Jsou na něm různé jiné státy, velké a malé, se svými imperialistickými snílky a se svými velmi praktickými obchodníky tlačícími se na cizí trhy, se svými flotilami a armádami k podpoře těchto obchodníků a k anexi odbytišť. Posunujíce své hranice v Africe a Asii, státy na sebe narazí dříve nebo později. Taková srážka (zvaná Fashodským případem) nás téměř zapletla do války s Francií. Na štěstí Francie ustoupila, ježto nebyla připravena k boji v onu chvíli; vždyť Francie a Britanie měly k dělení mezi sebou celý Sudan. Již předtím Francie vnikla do Alžíru a anektovala jej a totéž vlastně učinila s Tunisem; Španělsko vnikalo do Maroka. Italie, znepokojená, že by se na ni nedostalo, vrhla se na Tripolis a anektovala jej. Anglie se usadila v Egyptě, jakož i v Indii.
Nyní si na chvíli představte, že jste německým obchodníkem, který má více zboží, než může v Německu prodati, a který má tedy na vybranou: buď zavříti továrnu a udělati úpadek, nebo najíti zahraniční odbytiště, na příklad v Africe. Představte si, že se díváte na mapu Afriky. Celé středozemní pobřeží, nejlepší kousky, obsadili Angličané, Italově, Francouzi a Španělové. Hinterland, jak tomu teď říkáte, je anglický a francouzský. Nemůžete nikudy dovnitř, leda anglickým Suezským průplavem nebo kolem Mysu Dobré Naděje k některému odlehlému místo na jihu. Chápete nyní, co mínil německý císař, když si stěžoval, že pro Německo nezbylo místa na slunci? Hrozná válka let 1914-1918 byla v podstatě bojem mezi anglickými, francouzskými a italskými kapitalisty s jedné, a německými kapitalisty s druhé strany, bojem za ovládnuti afrického odbytiště. Navenek ovšem šlo v ní o jiné věci: Rakousko si vzalo vraždu arcivévody za záminku k porobení Srbska, Rusko mobilisovalo proti Rakousku, aby tomu zabránilo, Německo bylo zavlečeno v rakousko-ruský spor spojenectvím s Rakouskem, Francie zase byla do něho vtažena spojenectvím s Ruskem, německá armáda byla nucena učiniti zoufalý pokus, aby porazila francouzskou armádu dříve než ji budou moci napadnouti ruská vojska, Anglie musila napadnouti Německo, poněvadž byla spojena s Francií a Ruskem, a německá armáda musila se dáti nejkratší cestou přes Belgii, nevědouc o tom, že Belgie má tajnou dohodu s Anglií o pomocné anglické výpravě pro případ německého vpádu. Jakmile byl ovšem vypálen prvý výstřel, všichni Britové, Belgičané, Němci, Francouzi, Rakušané i Rusové se stali střečkujícími ovcemi a vymyslili si všelijaké romantické příčiny války doplňkem k jedině správnému důvodu, že kdyby Tommy, poilu a Ivan nezabili Hanse a Fritze, Hans a Fritz by zabili Tommyho, poilu a Ivana. Vraždění netrvalo ještě ani tak příliš dlouho a už se do toho pustili zuby a nehty také Turci, Bulhaři, Japonci, Američané a jiní národové, kteří s původním sporem neměli více společného než Vy. Celý svět zešílel; o odbytištích se ani nezmínil, nezesměšňoval-li právě německého císaře za jeho požadavek po místu na slunci.
A přece by nebylo bývalo války, kdyby nebylo bývalo spolků. A spolky by nebyly bývaly schopny boje, kdyby nebyly na ochranu svých zámořských odbytišť a kolonií podnikly velké zbrojení (jehož zvlášť vybraným příkladem bylo nové německé válečné loďstvo). Toto zbrojení, jehož účelem bylo vzbuditi pocit bezpečnosti, vyvolalo naopak pocit strachu, takže žádný národ se neodvažoval býti beze zbraně — nebyl-li ovšem tak zcela malým národem, že neměl absolutně žádné vyhlídky vůči velmocem a mohl se spolehnouti, že jejich vzájemná žárlivost znemožní výboj kterékoli z nich. Národy, které se neodvažovaly býti neozbrojeny, brzy se bály ještě více, a netroufaly si pak už ani býti samy. Nezbylo jim, než tvořiti spolky a choditi po dvou a po třech jako policisté v zlodějské čtvrti: v jedné skupině Německo a Rakousko, v druhé Anglie, Francie a Rusko, jedna i druhá přetahujíc Italii, Turecko a Ameriku na svou stranu. Jejich spory se netýkaly jich samých: německé loďstvo nebylo vystavěno, aby bombardovalo Portsmouth, a britské loďstvo nebylo vystavěno, aby bombardovalo Bremerhaven. Když však německé loďstvo zakročilo na severu Afriky (k čemuž právě bylo vystavěno) a francouzské a britské loďstvo je zahnalo z tohoto odbytiště na slunci, viděli kapitalističtí diplomaté těchto států, že je nutno v prvé řadě soustřediti se — nikoli na odbytiště, nýbrž na potopení německého loďstva spojeným francouzským a britským loďstvem (nebo naopak) při prvé vhodné zámince. A poněvadž loďstva na moři nemohou bojovati bez armád, podporujících je současně na pevnině, rostly armády stejně jako loďstva. Závody ve zbrojení staly se věcí tak běžnou, jako Derby, všechny přirozené a přátelské city mezi bílými civilisovanými národy proměnily se v chvástavý strach, jenž je otcem vší nenávisti, zloby a zarputilosti, a když se pak nakonec výbušná směs doopravdy vzňala vyhodila do povětří miliony lidí, nebylo to pro africké odbytiště, nýbrž pro poměrně jalovou hádku mezi Rakouskem a Srbskem, kterou mohly ostatní mocnosti vyříditi s největší lehkostí a bez prolití jedné kapky krve, kdyby byly bývaly navzájem v slušných lidských a nikoli konkurenčních kapitalistických stycích.
A uvědomte si, prosím: Kdežto v raných dobách kapitalismu nás kapitalisté nenutili klásti životy za jejich odbytiště, nýbrž najímali k tomu německé nevolníky, britské dobrovolníky a vojáky z povolání, vzrostly za dnešních dob jejich války tak úžasně, že manžel každé ženy — nebo její otec, syn, bratr, milenec — je-li dosti mladý a silný, aby unesl pušku, musí jíti do zákopů tak bezmocně, jako dobytek na jatky, opustiti ženu a děti, domova zaměstnání, odříci se normální mravnosti a lidskosti a při tom si ještě namlouvati, že se chová skvěle a hrdinsky a že jeho jméno bude žíti věčně — byť by sám měl z války sebe větší hrůzu, a byť by si byl sebe jasněji vědom, že nepřátelští vojáci, proti nimž hájí svůj krb, jsou na tom stejně špatně jako on, a že by je ani ve snu nenapadlo ublížiti jemu nebo jeho drahým, kdyby jen s nich obou byl sňat tlak konkurenčního zápasu o odbytiště.
Úmyslně jsem Vás přivedl k problému války, protože válka musí býti velmi bolestivým místem ve Vašem svědomí. Viděla jste, jak mužové Evropy povstali a zabíjeli se navzájem po milionech a nejhroznějším způsobem. Váš syn snad má vojenská vyznamenání za to, že vzdoroval smrti v letadle a shodil na spící vesnici bombu, která roztrhala na kusy několik dětí a zmrzačila nebo zabila jejich rodiče. S militaristického, nacionalistického nebo egoisticky vlasteneckého hlediska jsou snad takové skutky slavným hrdinstvím, ale s hlediska jakékoli všeobecně platné morálky — na příklad s hlediska Boha, jenž je otcem stejně Angličanů jako Němců, Francouzů jako Turků — musí se jeviti jako výbuchy přímo pekelné zloby. Byly také příčinou, že již mnozí z nás si zoufali nad lidskou povahou. Hořký cynismus nastoupil na místo záchvatů bojovné nenávisti, za něž se dnes upřímně stydíme všichni bez rozdílu, ovšem až na nenapravitelné zabedněnce a několik nevyléčitelných duševních invalidů, kteří byli na celý život poznamenáni válečnou horečkou. Sotva jste asi unikla svému podílu na tomto zdrcujícím zklamání. Jste-li ženou stejně lidskou, jako inteligentní, musíte smýšleti o onom druhu živočicha, k němuž náležíte, velmi podobně, jako smýšlel král z Brobdingnagu, když vzal Gullivera do dlaně, jako dítě bere cínového vojáčka, a poslouchal jeho chvastavou vlasteneckou tirádu o slávě válečné.
Snad Vás mohu trochu potěšit. Podíváte-li se na věc pod zorným úhlem studií, která právě spolu konáme, uvidíte, doufám, že chyba netkví ani tak v naší povaze, jako v kapitalistickém systému, který jsme nechali vládnouti nad životem i smrtí, až vyrostl v jakéhosi slepého netvora, jehož ani my, ani kapitalisté nejsou s to ovládati. Je naprosto nesmyslné namlouvati si, že mladí Evropané tak nesmírně o to stáli, aby se mohli navzájem štváti po děrách v zemi vyhrabaných, házeti v nich po sobě ručními granáty a trhati si jimi vnitřnosti, nebo sami se v děrách skrývati a dáti se žrát vším a otravovat puchem hnijících mrtvol, za nevýslovných trampot, nudy a občasných okamžiků hrůzy. Je také naprosto nesmyslné namlouvati si, že některá žena bažila kdy po tom, aby si mohla obléci své nejlepší nedělní šaty a děkovati za poctu prokazovanou jejímu synu v odměnu za to, že zabíjel děti jiné ženy. Kapitalisté a jejich noviny snaží se namluviti sobě i nám, že jsme opravdu takoví a že vždy takoví budeme přes všecky vánoční pohlednice a Svazy národů. Není to vůbec pravda. Při všech oněch hrozných věcech překvapuje jeden fakt: že totiž jsme k nim byli nuceni, aniž jsme kdy cos takového předem zamýšleli, ač nám to bylo odporné a budilo v nás takovou hrůzu, že když konečně válka neočekávaně skončila, spadla s nás naše heroická maska jako větrem shozený klobouk a my jsme tančili na ulicích po týdny, šílejíce radostí, až tomu policie musila udělati přítrž, aby uvolnila dopravu. Dodnes oslavujeme dvouminutovou chvíli ticha po celém státě — nikoli snad den vypuknutí oné přeslavné války, nýbrž den skončení té hnusné věci. Oním divokým tancem ubožáků jsme oslavovali nikoli vítězství marné to vítězství, kterého jsme ve své bezradnosti nedovedli využíti, stejně jako jsme za ně bezradně bojovali — nýbrž příměří, zastavení nepřátelství, konec oné řady ambulancí Červeného kříže, přivážejících z nádraží tratí vedoucích od průplavu La Manche náklady zmrzačených mužů. Je-li na světě něco opravdu zřejmého, pak je to fakt, že jsme neměli na válce více přímé viny, než na zemětřesení v Tokiu. My Angličané, Francouzi, Němci, Turci a ostatní byli jsme najednou povoláni k úžasnému závodu v zabíjení, jenž ničil nás a ničil civilisaci; sami kapitalisté měli z toho takový strach, že si londýnská City dala říci a čelila tomu teprve tehdy, když bylo výjimečným zákonem povoleno odročení platů (t. zv. moratorium). Pokus vybojovati válku dobrovolníky selhal: nebylo jich dosti. Ostatní šli, protože musili jíti a bojovali, protože musili bojovati. Ženy je nechaly jíti částečně proto, že nemohly jinak, částečně proto, že byly stejně bojechtivé jako muži, částečně proto, že četly noviny (které jim nesměly říkati pravdu) a částečně proto, že většina z nich byla tak chudá, že s radostí sáhla po vyživovacích příspěvcích. Většina žen byla z nich živa lépe — třebaže manželé byli v zákopech — než žila kdy předtím, když měla muže doma.
Jak se všichni tito lidé dostali do této situace? Zcela jedno duše: pro prvotní hřích, jehož se dopustili tím, že dovolili, aby jejich země byly řízeny, ovládány, živeny a šaceny honbou za ziskem ve prospěch kapitalistů, a nikoli snahou po oprávněném blahobytu pro všechny lidi dobré vůle na zemi. Prvá loď, která připlula do Afriky, aby tam prodala domorodcům zboží, jež nemělo doma odbytu, za více, než co stála jeho výroba, začala nejen tuto válku, nýbrž i další a hrůznější války, které budou následovati, bude-li naše živobytí i naše morálka i nadále závislá na kapitalismu. Všechna tato příšerná zla vyrůstají z malých a zdánlivě neškodných počátků. Má-li některý národ rozděliti pět šilinků, a dá-li z nich čtyři Fanny a jeden Sáře, místo aby dal každé po 21/2 šilinku a hleděl k tomu, aby si je zasloužily, není nijak přehnáno, tvrdíme-li, že tím už zasévá sémě všech těch běd, jež jsou příčinou, že myslící a předvídaví lidé mluví dnes o naší kapitalistické civilisaci nikoli jako o požehnání, nýbrž jako o chorobě.