Nezavrhujte však proto zahraničního obchodu! Zahraniční obchod sám o sobě není nic špatného. Neměli bychom ani zlata bez zahraničního obchodu a zlato je užitečné a krásné tak mnohým způsobem. Nedodám, že bychom bez zahraničního obchodu neměli ani čaje, protože jsem náhodou toho mínění, že bez tohoto zákeřného čínského dráždidla by nám bylo lépe. Bezpečnější a pravděpodobně i zdravější je pro národ, dovede-li žíti z jídla a pití, jež může sám připraviti, jako to dovedou Eskymáci za daleko těžších podmínek. Je však mnoho věci, potřebných k vysoké civilisaci, kterých národy nemohou najíti uvnitř hranic své země, a musí je proto kupovati odjinud. Musíme obchodovati, cestovati a seznamovati se navzájem na celé obydlené části zeměkoule. Jsme nuceni vytvářeti instituce v měřítku mezinárodním právě tak jako v národním, od obchodních smluv a poštovních konvencí a konvencí o autorském právu, až ke svazům národů. Požadavky cestování i obchodu a společný zájem všech národů na dílech a objevech v oboru umění, literatury a vědy přiměly národy k uzavírání mezinárodních dohod a smluv a to jim potom znemožňuje, aby žily pouze pro sebe a házely kamením po cizincích. Poctivý zahraniční obchod nebyl by nám nikdy způsobil nesnází.
Rovněž není nežádoucím spojení malých států ve velké federace a spolkové republiky; naopak, čím méně hranic, tím lépe. Zavedení práva a pořádku v necivilisovaných krajích nemělo vésti k tomu, abychom tam byli nenáviděni; mělo nás naopak učiniti oblíbenými. To se také často stalo — s počátku. Anexe cizího území, provedená pod naší vlajku ve chvíli, kdy jest jí opravdu potřeba, měla by pro obyvatelstvo připojené země býti vítanou výsadou, spojenectvím, dodávajícím mu síly. Ostatně jsme vždy tvrdili, že je tomu skutečně tak, a že jsme v cizích zemích ne k vůli sobě, nýbrž pro dobro jejich obyvatel. Žel, neuměli jsme dosud nikdy trvale tato tvrzení proměniti ve skutek. Nechť jsou snahy našich imperialistických nadšenců sebe vznešenější, naši kapitalističtí obchodníci jsou tu proto, aby vytloukli z domorodců co možno největší zisk a vůbec pro nic jiného. Opustili svou vlast, poněvadž tam už nebylo lze vydělávat, nebo aspoň ne tolik vydělávat, a nelze od nich očekávat, že se stanou nesobeckými idealisty, jakmile vystoupí na cizí břeh. Tito lidé vytýkali peciválům, odpůrcům expanse a přívržencům Malé Anglie; že přejí každé zemi vyjma své vlasti; sami však jednali jako nepřátelé každé země včetně své vlasti, jen bylo-li tam dosti pracovních sil, z nichž bylo možno vymačkati dividendy. Namlouvali světu, že civilisování anektované země je břemenem bílého muže, a stavěli se do pásy unavených Titanů, kteří zdráhavě berou na se veřejné záležitosti jiných národů jako povinnost uloženou jim Prozřetelností. Když však domorodci, jsouce patřičně zcivilisováni, prohlásili, že už jsou tedy úplně schopni vládnouti si sami, drželi se kapitalisté jejich trhů, jako se drží orel své kořisti, a odhodivše apoštolskou masku, hájili své anexe ohněm a mečem. Říkali, že budou do poslední kapky krve bojovati za celistvost Říše, a také opravdu zaplatili mnoha tisícům hladových mužů, aby zápasili až k této nejzazší hranici. Přes to se polovina Severní Ameriky od nás odtrhla po válce, která zanechala po sobě výheň nenávisti, planoucí ještě po uplynutí celého století americké neodvislosti a vyhrávající všechny volby v Chicagu. Římsko. katolické Irsko, Jižní Afrika a Egypt vynutily z nás autonomii. Indie právě nyní dělá totéž. Ale žádná z těchto zemí nám za to není vděčna, neboť ví, jak nerad ji náš kapitalismus propouštěl.
Naproti tomu se podívejte na Australii, Nový Zealand a Kanadu. Neodvážili jsme se je nutiti po našem nezdaru v Americe. Dáváme jim k disposici bezplatné nákladné loďstvo k ochraně jejich pobřeží před invasí. Poskytujeme jim výhody v obchodních stycích, zatím co si dáme líbit, aby proti nám zavedly vysoká ochranná cla. Dovolujeme jim, aby byly zastoupeny na mezinárodních sjezdech, jako by byly neodvislými státy. Dovolujeme jim dokonce přístup ke králi přes hlavu londýnského kabinetu. Proto také k nám lnou s tyranskou oddaností, mávajíce Union-Jackem stejně nadšeně, jako Američané pruhy a hvězdami. A to vše ne proto, že by byli jedné rasy s námi. Jedné rasy s námi byli Američané, a přece se od nás odtrhli; jedné rasy s námi byli také Irové a jejich vůdcové. Kanadští Francouzové, kteří jsou jedné rasy s námi jen v tom smyslu, že my všichni přináležíme k lidské rase, drží se nás právě tak věrně. Ti všichni jdou za námi do války tak nadšeně, že začínáme míti pochybnost, zda jednou nebudeme museti my do války za nimi. Poslední zemí, která povstane za svou neodvislost od Britské Říše, bude možná protestantská Anglie samotná, s Ulsterem a Skotskem jako spojenci, kdežto Svobodný Stát Irský bude v čele jejích imperialistických protivníků.
Můžeme se však spolehnouti, že kapitalismus zkazí všechnu tuto smířlivou náladu a všechnu tuto věrnost. Pravda, nevykořisťujeme už kolonií kapitalisticky; dovolujeme jim, aby to obstaraly samy a zvaly to samosprávou. Dokud jsme jim mermomocí chtěli vládnouti, činily nás odpovědnými za všechny bědy, jež na ně přivedl kapitalismus, a nakonec nechtěly dále snášeti naší vlády. Jakmile jsme je nechali vládnouti samy sobě, stávaly se k nám postupně méně nepřátelskými. Avšak změna je po každé ochudí a způsobí u nich poměrný nepořádek. Kapitalistické bědy, za něž nás hanily, tíží je dále. Jejich samospráva je tyranštější, než se naše cizí vláda kdy směla odvážiti. Jejich nový poměr k Říši stává se daleko nebezpečněji napjatým, než byl starý poměr, zcela tak, jako roku 1913 byl poměr Anglie k Německu daleko nebezpečněji napjat, než poměr Anglie k Irsku. Nejvelkomyslnější ústupky ohledně autonomie nemohou smířiti lidí, dokud jejich kapitalisté vedou konkurenční boj o odbytiště. Uražený nacionalismus může z Francouzů a Angličanů, Angličanů a Irů udělati divoké nepřátele. Francouzi a Irové zpustošili své vlastní země, aby se zbavili anglického panství. Ale kapitalismus dělá bez ustání nepřátele ze všech lidí bez rozdílu rasy, barvy nebo vyznání. Až se všechny národy osvobodí, kapitalismus je požene ještě k zuřivějšímu boji nežli předtím, budeme-li tak pošetilí, že mu to dovolíme.
Viděla jste někdy zvláštnost zvanou boloňské slzičky? Je to skleněná kapka o takovém vnitřním napětí, že ulomíte-li nejmenší růžek, rozletí se celá kapka prudce na kousky. Zrovna tak tomu bylo s Evropou roku 1914. Několik lidí v Srbsku spáchalo vraždu a v nejbližší chvíli polovina Evropy vraždila druhou polovinu. Tento hrůzný Stav vnitřního napětí a ne. jistoty nebyl vyvolán lidskou povahou; byl, opakuji, pronikavě protivný lidské povaze jakožto stav chronické hrůzy, jenž se nakonec stal nesnesitelným, podobně jako stav oné ženy, jež spáchala sebevraždu, poněvadž již nemohla déle snésti strachu před smrtí. Tento stav byl vyvolán kapitalismem. Řekneme: Kapitalismus není v podstatě nic jiného, než chtivost, a chtivost — toť lidská povaha. To je pravda, ale chtivostí se nevyčerpává celá lidská povaha, nýbrž jen její část, a to ta část, která zmizí, je-li ukojena, právě jako hlad zmizí po jídle; je to tedy vlastnost až potud zdravá a potřebná. Za kapitalismu se promění ve strach před nouzí a zotročením, což není ani zdravé ani potřebné. A jak jsme právě viděli, kapitalismus je vlastní svou přirozeností unášen za hranice moci jak lidské chtivosti, tak lidského svědomí, kráčeje slepě a automaticky vpřed, až konečně jsou na jedné straně lidské masy, odsouzené k nouzi, zmirňované pouze hroznými výbuchy krveprolití, a na druhé straně hrstka přecpaných kapitalistů, stenajících pod břemenem rostoucích milionů a vydávajících je po hromadách v zoufalém snažení, jednak, aby se jich nějak zbavili, aniž by je museli naházet do moře (zač by byli zavřeni do blázince), jednak, aby zakládáním Rockefellerových institucí a Carnegiových knihoven, nemocnic, universit, škol a kostelů napravili účinky spousty nouze a nevědomosti, natropené tímtéž systémem, který hromadil miliony v jejich rukou. Vzhledem k tomuto divokému dávení (když už ani nehledíme k jejich praobyčejným visážím) , je pošetilé, nazývati tyto nešťastné bilionáře netvory chtivosti. Spíše je můžeme přirovnati k čarodějovu učni, který vyvolal ducha a poručil mu, aby mu přinesl píti, neznal však zaříkadla, jímž by ho zastavil, když už měl dost, a utonul v moři vína.