Chci zdůrazniti tuto osobní bezradnost,. jíž jsme všichni zasaženi vůči systému, který překročil meze našich vědomostí i našeho vlivu. Abych to vyložil docela jasně, navrhuji přejíti od velkých věcí, jako jsou říše a jejich války, k malým běžným věcem. Na příklad, špendlíky! Nevím, proč tak zřídka potřebuji špendlíku, kdežto moje žena nemůže vyjíti, nemá-li jich po ruce plné krabice, ale je tomu tak. A proto beru za příklad špendlíky, jako věc z nějakého neznámého důvodu pro ženy zvlášť důležitou.
Byly časy, kdy špendlikář uměl nakoupit materiál, dát mu formu špendlíku, udělat hlavičku i špičku, ozdobit jej a přinést jej na trh nebo Vám do domu. prodati Vám ho. Musil tedy znáti tři řemesla: kupování, výrobu a prodej, a výroba vyžadovala obratnost při několika různých výkonech. Nejenže věděl, jak se od začátku do konce špendlík dělá, nýbrž to i sám dovedl. Nemohl Vám však prodati balíček špendlíků za 1/4 penny. Špendlíky byly tak drahé, že penězům, dávaným ženě na útratu, se v Anglii říkalo špendličné.[i]
Ke konci XVIII. století vychloubal se Adam Smith, že je třeba 18 mužů k zhotovení jednoho špendlíku, při čemž každý muž provede z celkové práce pouze jeden malý úkon a předá špendlík následujícímu, takže žádný z nich nedovede udělati celý špendlík nebo koupiti surovinu nebo prodati hotový výrobek. Bylo o nich aspoň možno říci, že měli aspoň jakousi představu, jak se dělá špendlík, ač ho udělati neuměli. Nuže, poněvadž tohle přece znamená, že byli zřejmě méně schopnými a méně znalými lidmi než staří špandlikáři, otážete se právem, proč se tím Adam Smith vychloubal jako triumfem civilisace, ač účinek byl tak zřejmě ponižující. Jako důvod se uvádělo, že necháte-li každého člověka prováděti právě jen jeden jednotlivý úkon celkového díla a nic jiného, a necháte-li ho to dělat pořád znovu a znovu, bude tento člověk pracovati na onom úkonu velmi rychle. Titíž lidé, říká se, mohli nyní vyrobiti skoro 5000 špendlíků denně; a tak se stalo, že jest špendlíků hodně a jsou laciné. Myslilo se, že země zbohatla, protože měla více špendlíků, přes to že při tom proměnila schopné lidi v pouhé stroje, konajicí práci bez porozumění, a krmené přebytečnými potravinami kapitalistovými, zrovna tak, jako se do stroje přikládá uhlí a maže se olejem. Proto si stěžoval básník Goldsmith, jenž byl současně národohospodářem širokého rozhledu, že bohatství roste a lidé upadají.
Dnes je 18 mužů Adama Smitha předhistorickým zjevem, právě jako brontosaurus. Oněch 18 strojů z masa. kostí je nahrazeno ocelovými stroji, které chrlí ze sebe špendlíky po stech milionů. Dokonce zapíchání špendlíků do růžového papíru obstarají stroje. Výsledek je ten, že s výjimkou několika lidí, kteří kreslí plány oněch strojů, nikdo neumí udělati špendlík, a nikdo neví, jak se dělá špendlík, což znamená, že moderní dělník v továrně na špendlíky nemusí býti ani z jedné desetiny tak inteligentním, obratným a vycvičeným člověkem, jako byl starý špendlikář. Za tento úpadek se nám dostalo jediné náhrady: špendlíky jsou tak laciné, že cena jednoho se vůbec nedá vyjádřiti. I když je v ceně obsažen velký zisk, dostanete za 1/4 penny tucty špendlíků; a špendlíky jsou tak bezstarostně pohazovány a zahazovány, že bylo třeba psáti zvláštní veršované průpovídky, aby se dětem vyložilo (bez úspěchu), že je hřích ukrásti špendlík.
Mnozí vážní myslitelé jako John Ruskin a William Mortis byli tím velmi znepokojeni, stejně jako Goldsmith, a položili si otázku, zda máme opravdu věřiti ve vzrůst blahobytu, Ztratili-li jsme svou obratnost a degradovali-li jsme své dělníky proto, abychom mohli mrhati špendlíky po tunách. Uvidíme později, až budeme uvažovati o rozdělení volné chvíle, že lékem není návrat k starým metodám; nebol kdyby úspora času získaná moderními stroji byla mezi nás rozdělena rovným dílem, uvolnilo by to nás všechny k vyšším pracím, než je dělání špendlíků a podobné věci. Zatím však zůstává skutečností, že špendlíky jsou dnes vyráběny muži a ženami, kteří sami nedovedou nic, a nedovedli by se ani smluviti o tom, že něco vyrobí třebas jen zkombinováním jednotlivých úkonů. Jsou nevědomí a bezradní a mají-li začíti svou denní práci, nedovedou ani hnouti prstem, dokud jim jejich zaměstnavatel vše nepřipraví. Sami zaměstnavatelé pak nerozumějí strojům, jež kupují; zaměstnávají prostě jiné lidi, aby uvedli stroje do chodu podle návodu výrobcova.
Totéž platí o šatech. Na venkově byla dříve veškerá práce spojená s výrobou šatů, od stříhání ovcí až do dodání hotového a vypraného oděvu, povinností členů domácnosti, mužů i žen, zvláště však žen; ještě dnes se neprovdaná žena nazývá v Anglii spinster, t. j. přadlena. Dnes z toho všeho nezbylo nic až na stříhání ovcí; i toto, podobně jako dojení krav, bývá dnes obstaráváno strojem, jako šití. Dejte dnes ženě ovci a chtějte, aby Vám udělala vlněný oblek; nejenže toho vůbec nedovede, nýbrž s největší pravděpodobností ještě shledáte, že jí ani není nic známo o nějakém vztahu mezi ovcí a oblekem. Když si pořizuje šaty, což činí tak, že si je koupí v krámě, ví, že Je rozdíl mezi vlnou, bavlnou a hedvábím, mezi flanelem a merinem, a snad ještě mezi trikotem a jinými látkami, ale ví sotva co o tom, jak a z čeho se vyrábějí, nebo jak se stalo, že jsou tu v krámě pro ni připraveny. A prodavačka v krámě, od níž to kupuje, není o nic moudřejší. Lidé, zaměstnaní výrobou těchto látek, vědí o tom dokonce ještě méně, ježto většina jich je příliš chudá, než aby si mohla v látkách příliš vybírati, když si kupuje šaty.
A tak kapitalistický systém s sebou přináší neznalost téměř všeobecnou o tom, jak se věci dělají a vyrábějí, zatím co současně vede k tomu, že se dělají a vyrábějí v gigantickém měřítku. Musíme kupovati knihy a encyklopedie, abychom se dověděli něco o tom, co děláme po celý den; ježto však jsou tyto knihy sepsány lidmi, kteří to sami nedělají a kteří své vědění našli zase v jiných knihách, je to, co nám povídají, 20 až 50 let nemoderní a proto nepotřebné. A ovšem, většina z nás je svou prací příliš unavena, než aby chtěla o ní ještě čísti, když přijde domů; potřebujeme biografu, který by naše myšlenky odvedl od práce a nasytil naši obraznost.
Je to komická věc, tento svět kapitalismu, v němž je úžasně rozšířena nevědomost a bezradnost, a jenž se pořád chlubí rozmachem vzdělanosti a osvěty. Tu stojí tisíce soukromých vlastníků a miliony námezdních dělníků, z nichž žádný nic neumí, žádný neví, co dělati, dokud mu to někdo jiný nepoví, žádný nemá ani nejmenšího ponětí, jak se stalo, že jsou lidé, kteří mu platí peníze, a že jsou v krámech věci, které za tyto peníze může koupiti. A když se tito lidé vydají na cesty, jsou překvapeni, vidí-li, že divoši, Eskymáci a venkované, kteří si musí vše sami obstarati, jsou inteligentnější a vynalézavější! Byl by div, kdyby tomu bylo jinak! Zemřeli bychom změknutím mozku pro neužívání svých duševních schopností, kdybychom si nenacpávali hlavy romantickými nesmysly z magazinů, románů, her a filmů. Toto haraburdí nás udržuje na živu, ale zato nám vše zkresluje tak nesmyslně, že ve skutečném světě jsme potom více méně nebezpečnými blázny.
Promiňte, že jsem se tak rozhorlil. Ježto však jsem sám spisovatel knih a her, znám bláznovství a nebezpečí s nimi spojená lépe než Vy. A když tak vidím, že právě v tuto chvíli — ve chvíli naší nejvyšší nevědomosti, bezradnosti, našeho poblouzení a bláznovství — doklopýtaly se slepé síly kapitalismu k situaci, která vyžaduje všeobecného volebního práva, takže těch několik moudrých žen bude beznadějně přehlasováno tisíci ženami, jejichž politické názory — pokud lze o nich říci, že mají vůbec nějaké politické názory — se tvořily v biografech, uvědomuji si, že opravdu musím na čas přestati s psaním her a pustiti se do debaty o politických a společenských zjevech, probíraných v této knize, s těmi ženami, které jsou na tolik inteligentní, aby mně věnovaly pozornost.
[i] U nás jehelné. (Pozn. překl.)