Z toho, co jsem právě řekl, nesmíte souditi, že nepřeji lidem zábavy. Vždyť jsem většinu svého jmění získal tím, že jsem bavil lidi. Nic než dřina a žádná zábava — takový život musí z každého děvčete udělati protivného tvora. Uvědomuji si to lépe, než většina lidí. A uvědomuji si také, že každé děvče pracuje nejen proto, aby se uchránilo před smrtí hladem a zimou, nýbrž právě tak i proto, aby mohlo užívati života. Chce a potřebuje volné chvíle stejně jako mzdy. Musí si však napřed vydělat na chleba, aby mohlo jít na výlet nebo do biografu. Sympatisuji co nejvřeleji (a Vy asi také) s oním francouzským gentlemanem, který pravil, že kdyby mohl míti rozkoše života, obešel by se bez jeho potřeb. Na neštěstí však příroda nesdílí našich sympatií a pod trestem smrti dala do. bývání chleba bezpodmínečně na prvé místo. Důležitější než onen Francouz je žena, která žádá osmihodinnou dobu pracovní, ačkoli si ve skutečnosti přeje, aby měla kromě doby ztrávené odpočinkem, spánkem, vařením, jídlem a mytím o několik hodin více volné chvíle. Ví totiž, že volnou chvíli si musí zasloužiti prací, a že žádná žena se nemůže vyhnouti práci na ni připadající, nevloží-li ji na nějakou jinou ženu a nezkrátí-li tak její volnou chvíli.
Tvrdím-li tedy, že kapitalismus uvedl naše lidi do stavu ponižující bezradnosti a nevědomosti, pokud jde o jejich výrobní schopnost jako dělníků, nerozptýlíte mých pochybností, namítnete-li: »Tovární dělnice nejsou nijak hloupé, jde-li o tlachy a zábavu; jsou dosti vynalézavé, aby se naučily čísti si se rtů v přádelnách, kde dunění mechanických stavů znemožňuje, aby se navzájem slyšely; jejich taneční zábavy, výlety v autobusech, partie whistu, obleky a radio dávají jim podněty a zjemňují je v míře neznámé jejich babičkám; snědí strašné spousty cukroví a omezují porody, aby nebyly příliš často matkami.« Ale to vše je přece jen spotřeba, nikoli výroba! Jsou-li zaměstnány při produkci oněch zábav — vybírají-li na příklad vstupné, nebo obstarávají-li nějaký jednotlivý úkon při výrobě výletního autobusu, navinují-li drát na cívku radioaparátu — jsou pouhými stroji, účastnícími se ustáleného pochodu, aniž by věděly, co bylo před tím a co přijde po tom.
Kapitalistický systém ukládá — pokud mu v tom ovšem zákon nebrání — všechnu práci jedné třídě a všechnu volnou chvíli druhé třídě. Tím činí boháče právě tak dokonale neschopnými, jako chudáky. Když boháč pronajme svou půdu a rozpůjčí své přebytečné peníze (kapitál) jiným lidem, může míti dosti jídla i zábavy, aniž by musel prstem hnouti. Jeho agent vybere za něho nájem z půdy,a uloží peníz na jeho konto v bance. Podobně obchodní společnosti, které si vypůjčily jeho přebytečné peníze, připisují úrok z nich (dividendu) každého půl toku na jeho účet. Bismarck říkal o boháčích, že nemusí dělat nic jiného, než vzít nůžky a stříhat kupony. Ale ani to není pravda; i to dělá banka za ně, takže jedinou jejich prací je podpisování šeků, jimiž všude platí. Nemusí dělati nic jiného, než se baviti, a dostávali by své důchody, i kdyby se nebavili. Ke své obhajobě mohou nanejvýš uvésti, že jejich předkové pracovali produktivně — jako by to neplatilo o předcích kohokoli jiného, nebo jako by to bylo omluvou, nenásledují-li jejich zářného příkladu. Nemůžeme tráviti ze ctností svých babiček. Babičky třeba ještě hospodařily na svém statku a vynalézaly způsoby, jak pomocí svých přebytečných peněz zvýšiti výnos půdy a tím i své bohatství; když však jejich potomci zpozorovali, že je možno, aby všechnu obtížnou práci za ně obstarali jiní lidé, jednoduše půdu pronajali a své přebytečné peníze rozpůjčili (investovali).
Někteří naši velkostatkáři zdědili půdu z feudálních dob, kdy nebylo továren ani železnic, a kdy byla města tak malá, že byla obehnána hradbami, jako dnes zahrady. Za oněch časů bylo povinností majitelů půdy s králem v čele, aby na své útraty postavili armádu a bránili zemi. Jejich povinností bylo vydávati a prováděti zákony, obstarávati vojenskou a policejní službu a nejrůznější státní funkce. Jindřich IV., který zemřel přepracováním, pocítil na své kůži, jak pravdivé bylo v tehdejších dobách, že největší lidé mezi námi musí sloužiti všem. Za našich časů je to obráceně: největší ženou mezi námi je ta, jíž všichni ostatní slouží. Všechny soukromé a veřejné povinnosti feudálních baronů jsou nyní obstarávány placenými úředníky. Na venkově snad ještě šlechtici vystupují na soudech jako bezplatní smírčí soudcové, a zachovala se tradice, že místa důstojníků ve vojenské službě patří jejich synům. Někteří z nich žijí opravdu na svých statcích a spravují je za pomocí svých právníků a agentů, nebo přenechávají hospodaření na nich svým ženám. Ale to jsou jen poslední stopy zašlého řádu, udržované hlavně bohatými nabyvateli statků, kteří si rádi dají trochu práce, aby byli započítáni mezi venkovskou šlechtu. Je stále dosti nových boháčů, kteří na chvíli trpí takovou ješitností a odkoupí venkovskému šlechtici statek, aby přejali jeho postavení v kraji. Avšak naše pozemková aristokracie, ať už získala statky dědictvím, nebo koupí, může prodati své venkovské domy a patky, kdykoli se jí zlíbí, a usídliti se kdekoli v civilisovaném světě bez jakýchkoli veřejných povinností, bez jakékoli odpovědnosti. Dříve nebo později to udělají všichni a přervou tak jediný svazek (nehledě k jménům a titulům), který je ještě poutá k staré feudální aristokracii. Pro dnešní svět však již feudální aristokracie vlastně neexistuje. Zanikla v třídě průmyslových kapitalistů, s níž se sdružuje, vdává a žení jako rovná s rovnou: peníze vyrovnaly všechny rozdíly. Je-li ještě třeba zváti boháče nějakou -kracií, pak je to plutokracie, pro niž je nejstarší vévodské panství i nejnovější hromada peněz, získaná obchodem, jen různou formou kapitálu, který svému vlastníku neukládá veřejných závazků.
Lidem, kteří jsou tak přepracováni a mají tak málo rozptýlení, že si nedovedou představiti nic lepšího, než život jako jedny velké prázdniny, zdá se snad, že takový stav věcí je pro plutokracii velmi příjemný. Má však nevýhodu, že dělá z plutokratů, ocitnou-li se v situaci, že si mají na živobytí sami vydělati, tvory bezmocné jako malé děti. víte sama, že s výjimkou ztráty zdraví není na světě nic žalostnějšího, než člověk, narozený jako dáma nebo gentleman, který přijde náhle o všechno své jmění. Ale uvážila jste také, že by tací lidé byli stejně politováníhodní, kdyby jim jejich vlastní jmění bylo náhle hozeno na krk, aby s ním sami hospodařili, jak dovedou? Neuměli by rolničiti na své půdě, neuměli by spravovati svých dolů nebo železnic, neuměli by říditi plavbu svých lodí. Zahynuli by uprostřed toho, čemu dr. Johnson říkal možnost zbohatnouti nad sny lakomce. Bez hladových lidí by musili říci: »Neumím kopat; žebrati (i kdybych to uměl) se stydím.« Hladoví by se obešli bez nich a dařilo by se jim proto daleko lépe; plutokrati však by se neobešli bez hladových.
Přece však většina hladových, ponechána sama sobě, byla by zrovna tak bezradná, jako plutokrati. Vezměte na příklad služku, tedy případ běžný inteligentní ženě, pokud si může služky dopřáti. Žena může býti velmi dobrou služkou, musíte jí však napřed opatřiti a zaříditi dům, než může začíti s prací. Mnohá výtečná služka má hodně ubohou domácnost, když se sama vdá. Chtějte na ní, aby řídila velký hotel, který zaměstnává desítky služek, a bude mysliti, že si z ní děláte blázny; stejně byste mohla chtíti na vrátném Anglické banky, aby řídil banku. Zedník může býti velmi dobrým zedníkem, ale nedovede vystavěti domu, ani udělati cihel, s nimiž pracuje. Každý nádeník může položiti prkno nebo několik kamenů pro přechod přes potok; ale jen na něm chtějte, aby vystavěl most, ať už nejjednodušší můstek přes kanál, nebo obtovskou konstrukci, jako je most přes Forthský záliv! Právě tak byste mohla chtíti, aby si Vaše děťátko udělalo kolébku a upletlo kabátek, nebo aby Vaše kuchařka navrhla a konstruovala kuchyňský sporák nebo vodovod.
Tato bezradnost se stává s postupem civilisace stále a stále úplnější. Na venkově můžete ještě najíti tesaře a kováře, kteří dovedou nějakou věc udělati. Dovedou dokonce vybrati a koupiti surovinu a prodati hotový výrobek. Avšak ve městech, na nichž dnes naše existence závisí, najdete spousty dělníků a plutokratů, kteří ani nedovedou nic udělati, ani nevědí, jak se co dělá; jsou tak nejapní při nákupu i prodeji věcí, že by bídně zahynuli, kdyby nebylo krámů s pevnými cenami.