Neumějí-li tedy majitelé půdy a kapitalisté nic udělati, ba ani říci jiným, jak se co dělá, a neumějí-li dělníci pracovati, dokud jim někdo neřekne, co mají dělati, jak je možné, že se svět nezastaví? Mezi majetnou a nemajetnou třídou musí tedy existovati nějaká třetí třída, která najímá půdu, půjčuje si kapitál a říká dělníkům, co s nimi mají dělati.
Taková třída existuje. Vidíte na vlastní oči, že je tu střední třída, která obstarává všechnu správu, řízení a rozhodování ve státě, pracujíc kromě toho ve vědě, literatuře a umění. Uvažujme, jak tato třída povstala a jak se neustále doplňuje z kapitalistických rodin.
Kapitalisté nefungují jen jako vlastníci; dělají kromě toho ještě něco, totiž žení a vdávají se a mají děti. Avšak důchod, s nímž dva lidé pohodlně vyjdou, může býti nedostatečným, přibudou-li tři nebo čtyři děti, nemluvě ani o tom, že jich může být také dvakrát nebo třikrát více, než tento počet. A když tyto tři nebo čtyři děti dospějí, ožení se a mají samy po třech nebo čtyřech dětech, může býti pro vnuky nouzí, co pro jejich dědy bylo bohatstvím.
Aby k tomu nedošlo, mohou majetné rodiny učiniti opatření, aby nejstarší syn zdědil celé jmění; mladším synům pak nezbývá, než aby se sami nějak protloukali, a dcerám, aby se bohatě vdaly, budou-li míti příležitost. Takové zařízení se nazývá primogenitura. Až do roku 1926 platila v Anglii jako pozemkový zákon v případě, že zemřel majitel velkostatku a nezanechal poslední vůle opačného smyslu. Kde není takového zákona a kde všechny děti dědí jmění rodičů stejným dílem, jako je tomu u vlastníků rolnických usedlostí ve Francii, musí rodina buď dojíti sama k podobnému opatření, anebo statek prodati a vybýti každého vlastníka několika librami, které dlouho nevydrží. Proto se téměř vždy shodnou, že mladší děti budou se živiti prací, jako jiní hladoví lidé, kdežto nejstarší podrží statek a bude na něm hospodařiti. To však není možné, je-li jměním kapitál a nikoli půda, a žiji-li všichni členové rodiny z úroků plynoucích z rozpůjčených přebytečných peněz. Rodiče mohou sice poslední vůlí odkázati všechno nebo větší část jmění jednomu synovi; obyčejně však toho nedělají, a dříve nebo později se jmění několikráte rozdělí mezi děti a jiné příbuzně, až pak podíly nestačí dědicům na živobytí.
Nezapomeňte však, prosím, že mladší synové, vypuzeni takto do světa, aby se sami živili, mají vkus, návyky, mluvu, zevnějšek a vzdělání boháčů. Mají všichni také, jak se říká, dobré styky. Jejich příbuzní jsou třebas pairové. Někteří z nich prošli školami v Etonu nebo Harrowu a byli promováni v Oxfordu nebo Cambridgi. Jiní zase mají méně vznešené příbuzenstvo. Jejich rodiče a prarodiče nabyli snad jmění v obchodě a oni sami místo Etonu chodili do velké školy ve městě nebo do některého externátu a buď absolvovali některou z nových demokratických universit, nebo nebyli vůbec v žádné. Nejdůležitějším jejich příbuzným je třebas starosta nebo člen městské rady.
Mají však středoškolské vzdělání, odlišné od základního vzdělání na obecné škole, a ačkoli nejsou lidmi, jež sami zvou šviháky, mají přece způsoby, zevnějšek, mluvu a zvyky kapitalistické třídy, jsou označováni jako gentlemeni a v dopisech oslovováni jako blahorodí, nikoli pouhým pane.
Všichni tito nemajetní lidé, kteří mají způsoby a kulturu majetných, musí se uživiti svými duševními schopnostmi. Slouží v armádě a loďstvu jako důstojníci, nebo v civilní službě jako vyšší správní úředníci. Stávají se duchovními, lékaři, právníky, spisovateli, herci, malíři, sochaři, architekty, učiteli, profesory, astronomy a tak dále — tvoříce třídu, kterou nazýváme příslušníci svobodných povoolání. Ve společnosti jsou přijímáni se zvláštní úctou, vidí však, jak úspěšní obchodníci a průmyslníci, kteří se jim nevyrovnají věděním, nadáním, povahou ani smyslem pro občanské povinnosti, mají daleko větší příjmy. Nejvznešenější obory duševní práce bývají tak nevýnosné, že je nemožno živiti se jimi jako povoláním. Spinoza žil z broušení čoček a Rousseau opisováním not. Einstein žije přednášením na universitě, Newton nežil z objevování gravitačního zákona a z diferenciálního počtu, nýbrž z úřadu královského mincmistra, který mohl zrovna tak dobře zastávat někdo jiný. A i když je některé ze svobodných povolání poměrně výnosné a oblíbené, jsou jeho výdělky omezeny okolností, že veškeru práci musí praktik provésti sám, vlastní rukou. Chirurg na příklad nemůže zaměstnávati tisíc zřízenců, kteří by operovali milion pacientů, asi tak, jak to dělá mýdlový král s milionem zákazníků; podobně nemůže president Královské akademie umění předati svému tajemníku člověka, který mu sedí k portretu za 2000 guineí. Úspěch v povolání se dostaví obyčejně až po dlouhém zápasu s nouzí. Já sám jsem považován za vynikající příklad úspěchu v nejvýnosnějším oboru literární činnosti, ale až do třiceti let jsem si svým perem nevydělal ani na holé živobytí. V 38 letech, kdy jsem měl týdně 6 až 7 liber, pokládal jsem se za značně bohatého; avšak i dnes, kdy je mi 70 a kdy jsem dosáhl všeho, co lze v mém oboru materiálně dosáhnouti, čtu každodenně v novinách v rubrice Pohlední vůle a odkazy, že umřela vdova po nějakém úspěšném podnikateli a zanechala jmění, vedle něhož jsou mé výdělky nepatrným obnosem.
Proto příslušníci svobodných povolání a úředníci, jichž děti nemají převážných schopností k tomu nebo onomu svobodnému povolání, radí jim důtklivě — nejsou-li ovšem nevyléčitelně staromódními snoby, považujícími výdělečné zaměstnání za nedůstojné své rodiny — aby se věnovaly obchodu nebo průmyslu. Podnikatel nemůže si snad dělati velkých nadějí na veřejný pomník — nezakoupí-li jej ovšem sám a nedaruje rodnému městu spolu s rozsáhlým parkem — a jeho zaměstnání je snad samo o sobě bez půvabu, byť by jej vyhlídka na stále větší zisky činila sebe více rozčilujícím. Avšak podnikatel má zisk nejen ze své práce, jako chirurg nebo malíř, nýbrž i z práce tisíce jiných lidí. A jeho práce nemusí býti vždy nudnou; moderní podnikání má tendenci státi se zajímavějším, důležitějším, ba i vědečtějším, než běžná práce ve svobodném povolání. Činnost podnikatelova je mnohem rozmanitější; moderní podnikatelský velmož, který kontroluje tucet různých podniků, stane se fakticky daleko informovanějším a duševně rozvinutějším člověkem, než průměrný příslušník svobodného povolání.
A nejen to; podnikatelé se naučili jíti po nejschopnějších universitních učencích a správních úřednících a bráti je za společníky, a to nikoli jako ředitele kanceláří, nýbrž jako myslitele, diplomaty a vědecké vůdce podniku. Jsou to právě průmyslově málo vyvinuté země, kde lidé svobodných povolání platí za aristokracii ducha a vzdělanosti; v moderních střediscích Evropy je obchodní a podnikatelský svět daleko mocnější zálohou kultury, než svět svobodných povolání. Dokazuje-li příslušník svobodného povolání nebo státní úředník svému synu, že ve státní službě není vyhlídek, nebo že povolání lékaře, který musí býti poslušen každého zaznění nočního zvonku, je psím životem, a srovnává-li tato povolání s neobmezenými možnostmi a nekonečným polem pro osobní iniciativu, jaké poskytuje podnikání, neznamená to tedy, že by svému synu doporučoval sestoupiti o stupeň níže na společenském žebříku; naopak, doporučuje mu tím, aby zlepšil své postavení oproti postavení otcovu.
A co znamená, vcelku vzato, slovo podnikati? Znamená, že najmeme od majitelů půdy pozemky, vypůjčíme si od kapitalistů jejich přebytečné peníze a zaměstnáváme hladové lidi za tím účelem, abychom z jejich práce dostali denně tolik peněz, aby po zaplacení mzdy na jejich výživu zbyl nám ještě zisk. Mužové a ženy s potřebnými schopnostmi i energií a nadaní zvláštním druhem bystrosti a vytrvalosti v peněžních věcech mohou takovým způsobem nahromaditi úžasné, jmění. Přímo ohromujících zisků lze někdy docíliti náhodou, podaří-li se podnikateli připadnouti na něco nového, čím obecenstvu právě padne do noty. Milionové zisky vynášejí léky, které škodí lidskému zdraví, místo aby mu prospívaly (čtěte Tono-Bungay), a prostředky pro vzrůst vlasů, po nichž kupci zůstanou stejně plešatí jako předtím. Zboží, kterého nikdo nepotřebuje, a domnělé zábavy, které za přehnané ceny jen unavují a nudí, jsou znovu a znovu inserovány, až se lidé nechají obalamutiti a věří, že by se bez nich nemohli obejíti.
Hlavním polem podnikání je však poctivá a užitečná činnost, počínaje pěstováním obilí, stavbou domů, výrobou šatů, lopat a šicích strojů a konče kladením kabelů okolo zeměkoule a stavbou obrovských lodí nebo vzducholodí, které proměňují moře nebo vzduch v silnice. Navrhování, provádění a řízení těchto věcí poskytuje zaměstnání schopným a energickým lidem, kteří nemají jmění, mají však vzdělání a společenské chování majetné třídy. Studovaní lidé, kteří nejsou ani schopní ani energičtí, a kteří se nevěnují svobodnému povolání, uplatní se jako obchodní a kancelářští úředníci při vyřizování běžné denní práce a vedení knih podniku, založeného a řízeného schopnými vzdělanci. Ženy z jejich třídy pak jsou nuceny zaopatřiti si živobytí tím, že se za ně provdají.
Tak nám tedy vzniká uprostřed mezi majetnou třídou a nemajetnými masami střední třída, která pro obě hraje úlohu jakési prozřetelností. Hospodaří na půdě náležející třídě vlastníků a používá jejího kapitálu; za to jí platí nájemné z půdy a úrok z přebytečných peněz, nežádajíc na vlastnících ani sebe menší práce. Platí hladovým mzdy na živobytí, nežádajíc na nich, aby o něčem myslili nebo rozhodovali, něco znali nebo dělali něco více, než na ně připadající jednotlivý úkon celkového díla. Hladoví nemusí kupovati surovin ani prodávati výrobků, nemusí organisovati výroby ani hledati odběratelů. Žijí jako děti: řekne se jim, co mají dělati, a dokud pracují, jsou krmeni, ubytováni a oblékáni, snad ne vždy příliš skvěle, v nejhorším případě však aspoň tak, aby zůstali na živu, dokud nezplodí čerstvou generací hladových lidí, která je nahradí, až budou jejich síly vyčerpány.
Je vždy několik případů, kdy se na vedoucích místech octnou mužové a ženy, pocházející od nejhladovějších z hladových, a nikoli potomci majetných. Jsou to geniové s vrozenou znalostí věcí, jimž se jiní teprve musí učit, a kteří, pokud nějakého vzdělání potřebují, vzdělávají se sami. Ale je jich tak málo, že nepřicházejí v úvahu. Při řešení velkých společenských problémů máme co činiti se schopnostmi průměrných občanů, to jest se schopnostmi, na něž můžeme počítati u všech lidí vyjma mrzáky a slabomyslné, a nikoli s tím, co může vykonati jeden muž nebo jedna žena z tisíce. Přes to že v několika případech lidé zrození v chudobě a nevědomosti se dostali vzhůru a dosáhli ohromného jmění nebo se stali slavnými jako filosofové, vynálezci, spisovatelé, nebo i vládci říši, nemluvě ani o světcích a mučednících — přes to vše můžeme v praksi počítati s tím, že obchod, průmysl a svobodné povolání jsou nepřístupny pro toho, kdo neumí čísti a psáti, cestovati a vésti účty, a nadto ještě dobře se oblékati, mluviti, ovládati společenské způsoby a zacházeti s penězi i vydávati je více méně po způsobu majetných vrstev.
Jinak řečeno: ještě asi před padesáti lety byla podnikání i svobodná povolání pro velkou většinu našeho lidu tak naprosto nepřístupná, jako kdyby nějaký zákon trestal každý pokus se k nim dostati trestem smrti. Pamatuji se, jak jsem jako hoch obdivoval muže, který pracoval u mého otce jako mlynář. Neuměl čísti ani psáti ani počítati (to jest písemně sečítati a odečítati); ale jeho přirozené počtářské nadání bylo tak velké, že dovedl v okamžiku rozřešiti každý počtářský problém, který se při práci vyskytl. Šlo-li na příklad o to, kolik stojí tolik a tolik pytlů mouky, je-li pytel za tolik a tolik, mohl Vám okamžitě a bez rozmýšlení říci hned celkový obnos, což bylo více, než dovedl můj otec nebo jeho písaři. Poněvadž však neznal abecedy, neuměl psáti a neměl řeči, chování, zvyků a obleků, jež jsou nutny ve společnosti obchodníků a průmyslníků nebo právníků, lékařů a duchovních, žil a umřel jako chudý nádeník, aniž měl kdy sebe menší vyhlídky na vzestup do střední třídy, aniž si kdy mohl činiti sebe menšího nároku na společenskou rovnost s mým otcem. A můj otec, ač byl nemajetný a jako příslušník střední třídy zaměstnán nejprve ve státním úřadě a potom jako obchodník, nebyl nijak hrdým na svou příslušnost ke střední třídě. Naopak, protivilo se mu toto označení; jako mladší syn a potomek řady mladších synů lpěl na svém spojení s majetnou třídou a ačkoli byl k svému neštěstí nucen — ne s velkým úspěchem — živiti se svými schopnostmi, považoval se proto přece za urozeného muže a gentlemana.
To však bylo před 60 lety. Od té doby jsme zavedli komunismus ve vzdělání. Kdyby onen otcův mlynář byl dnes hochem, musil by na útraty celé společnosti choditi devět let do školy, ať by to bylo jeho rodičům vhod, či nikoli. Jeho matematické nadání bylo by mu pomohlo k stipendiu, pomocí něhož by byl vystudoval střední školu; na střední škole by mu bylo pomohlo k dalšímu stipendiu, pomocí něhož by byl absolvoval universitu a zjednal si kvalifikaci pro svobodné povolání. Zcela jistě by se byl stal aspoň obchodním zaměstnancem, byt jen knihvedoucím nebo písařem. V každém případě byl by měl kvalifikaci k zaměstnání přiměřenému střednímu stavu a byl by býval přešel v tento stav.
Sociální význam toho je v tom, že střední třída, kterou měli původně mladší synové a jejich potomstvo vyhrazenu pro sebe — aspoň pokud se týká nejhledanějších míst — doplňuje se nyní také z pracující třídy. Tito noví lidé, nezatížení předsudky o gentlemanství, nejenže se naučili více, než hoši, kteří chodí do méněcenných škol navštěvovaných střední třídou, nýbrž zvykli si dívati na věci prostě tak, jak skutečně jsou. Rovněž ony staré rozdíly v mluvě, oblékání a způsobech jsou dnes daleko menší než dříve, částečně proto, že pracující třída si přivlastňuje způsoby střední třídy, daleko spíše však proto, že pracující třída vnucuje střední třídě své způsoby a svou mluvu jako vzorné. Takový člověk, jako můj otec — na půl obchodník, který se však za to stydí a je neschopen býti jím každým coulem, na půl gentleman bez jmění, které by mu umožnilo žíti podle stavu — byl by dnes jako hoch v konkurenci o půdu, kapitál a místo ve státní službě na hlavu poražen syny mužů, jichž dědečkům by nebylo ani ve snu připadlo, aby se opovážili v jeho přítomnosti usednouti. Neužitečný gentleman bez majetku, neupotřebitelný a nestoudně vyzývavý státní úředník, jaké líčil Dickens, musí se dnes spokojiti s nejhoršími místy, jež jsou střední třídě k disposici. Jsou nespokojeni, nešťastni, ve finančních nesnázích, zápasí s falešnou situací, vypůjčují si (vlastně žebrají) od příbuzných a buď nejsou s to si uvědomiti, nebo nechtějí připustiti, že vypadli z majetné třídy — nikoli do středního postavení, kde mají výlučně právo na všechna povolání a zaměstnání, jež vyžadují trochu vzdělání, nýbrž rovnou mezi hladové, a k tomu bez otužilosti, která činí hladový život snesitelným.
A co dcery? Jejich starostí je, aby se vdaly. Pamatuji doby, kdy to pro ně znamenalo jediný nadějný vstup do života. Nepodařilo-li se jim najíti manžela a nebyly-li jinak zaopatřeny, byly z nich guvernantky, učitelky, společnice nebo lepší žebračky, skrývající se pod všeobecným názvem chudých příbuzných. Při výchově byla jim pečlivě vštípena představa, že pro dámu se nehodí pracovati, že však ještě měně se hodí pro dámu, aby sama činila mužům nabídnutí k sňatku. Svobodná povolání jim byla nedostupna. Na universitu jich nepustili. Obchodní kanceláře jím byly uzavřeny. Jejich chudoba vylučovala je ze společnosti majetných. Jejich postavení dámy vylučovalo je ze společnosti pracujících lidí, právě tak chudých, a bránilo jim vdávati se za ně. Jejich život byl hrozným utrpením.
Dnes mají ženy daleko více možností. Máme ženy advokáty a ženy lékařky. Pravda, církev je jim uzavřena, ke své vlastní velké škodě, ježto by snadno našla výborně ženy, výmluvné na kazatel ně a schopné při správě farností, a mohla by jimi nahraditi méněcenné muže, na něž je jen příliš často odkázána. Ženy však, v době, kdy jsou jim přístupna světská a veřejná povolání, mohou se snadno obejíti bez kariéry v církvi. Že jsou ženám nepřístupna zaměstnání, v nichž se bojuje, je nutné se stanoviska společnosti, neboť ženy jsou příliš drahocenné, než aby jejich životy byly vydávány nebezpečí nejen při porodu, nýbrž i v bitvě. Kdyby bylo zabito 90% všech mladých mužů, mohli bychom ztrátu nahraditi; kdyby však bylo zabito 90% mladých žen, bylo by veta po národu. Proto také je moderní válka, jež se neomezuje na bojiště a napadá dynamitem a otravnými plyny bez rozdílu jak muže tak ženy z občanského obyvatelstva v jejich klidných domovech, daleko nebezpečnější než byly všechny války minulosti.
Ostatně, ženy jsou dnes stejně vzdělané jako muži. Mají-li na to prostředky, jdou na universitu nebo techniku, a poněvadž práce v domácnosti je dnes vyučovacím předmětem na zvláštních ústavech, může se žena dnes připraviti k takovému zaměstnání, jako je zaměstnání ředitelky hotelu, stejně dobře, jako k advokátní nebo lékařské praksi nebo k účetnictví a kancelářské práci. Zkrátka řečeno dnešní ženě nebrání ve vstupu do zaměstnání v obchodě nebo samostatného povolání nic jiného, než předsudky, pověra, rodiče zastaralých názorů, ostych, snobismus, neznalost moderního světa a všechny ostatní hlouposti, proti nimž není léku, leč moderní názory a silná povaha. Není proto nic platno, čeliti dnešnímu světu se sto let starými názory, názory z doby, kdy dáma, která nebyla geniem, jednala skoro proti zákonu, živila-li se sama. Neboť měla-li krám, nebo dokonce navštívila-li ženu, která měla krám, nebyla už dámou. Vím lépe než Vy (poněvadž jsem pravděpodobně mnohem starší Vás), že tradice dochovaná z těch časů kazí samostatným dámám život ještě pořád v politováníhodně míře. Přes to přese všechno každým rokem vznikají pro dámy nové a nově obory činnosti mimo dům, v obchodním světě a svobodných povoláních, ba dokonce v oboru nebezpečných výzkumů a dobrodružství, které se konají s kinematografickým aparátem v ruce.
Rozvoj nových oborů zaměstnání je urychlován velkolepým rozmachem kapitalistické výroby, která, jak víme, omezila dřívější práci v domácnosti — pečení a vaření, předení a tkaní nejprve na nákupy v několika krámech, později na telefonickou objednávku v jedinkém velikém obchodním domě. Víme také, že kapitalistická výroba má v zápětí předčasné omezování porodů, což snížilo velmi značně počet dětí u rodin středních vrstev. Mnoho žen střední třídy, které mohly dříve oprávněně tvrditi, že práce ženy v domácnosti nemá konce, jsou nyní prací málo zaneprázdněny, přes to že lze těžko najíti služku. Je docela pravděpodobné, že ženy vytlačí muže z mnohých svobodných povolání, obvyklých ve střední třídě, jako je již vytlačily z mnohých obchodních a průmyslových kanceláří. Odvykáme si pomalu považovati obchod a průmysl nebo svobodná povolání za výhradně mužská zaměstnání.
Nicméně mužové jsou v těchto oborech v ohromné většině a musí v ní býti tak dlouho, dokud potrvají naše rodinné řády, ježto rození a výchova dětí a řízení domácnosti jsou přirozeným monopolem ženiným. Tato funkce, jakožto nejméně postradatelná ze všech lidských funkcí, dodává ženám moc a vliv, jakého by nedosáhly v žádném jiném oboru, a jakého muž vůbec nikdy dosíci nemůže. Pokud to lze nazvati otročením, je to otročení přírodě a nikoli muži; spíše je to prostředek, jímž ženy zotročují muže a vyvolávají tak mužskou otázku, která se nazývá — nejvýš nevhodně — ženskou otázkou. Žena jako manželka a matka stojí stranou vývoje, o němž jednáme v této kapitole, totiž o tom, jak z majetné třídy vzešla střední třída, složená z podnikatelů a příslušníků svobodných povolání. Je to bezpohlavní vývoj; stanou-li se totiž neprovdané dcery, podobně jako mladší synově, lékařkami, advokátkami, duchovními svobodných církví, ředitelkami, účetními, krámskými a — pod názvem stenotypistek — úřednicemi v kancelářích, ustupuje jejich pohlaví do pozadí, jako u mužů. V podnicích a svobodných povoláních není ani mužů ani žen. S hospodářského hlediska jsou všichni — pokud je to vůbec lidsky možno — středního rodu. Jedinou nevýhodou ženy v konkurenčním zápasu s mužem je okolnost, že muž buď musí míti úspěch ve svém zaměstnání nebo ztroskotati naprosto na celý život, kdežto žena má druhé želízko v ohni: totiž možnost provdání. Mladá žena, která považuje své výdělečné zaměstnání pouze za prozatímní výpomoc, dokud si nenajde vhodného manžela, nestane se nikdy mistrem ve svém oboru, jako se jím musí státi muž.