Na prvý pohled by se zdálo, že podnikatelé musí býti nejmocnější třídou ve společnosti, ježto bez nich ostatní lidé ne. mohou nic dělati. Před sto lety tomu tak skutečně bylo. Tehdy nerozhodoval ani kapitalista ani majitel půdy ani dělník, nýbrž průmyslový podnikatel, který uměl uvésti kapitál, půdu i práci v činnost. Tito podnikatelé začali jako kancelářští zaměstnanci; v těch dobách se totiž podnikalo v tak malém měřítku, že kterýkoli zaměstnanec — příslušník střední třídy — který se jako písař nebo učeň přiučil běžné prácí v závodě či kanceláři svého otce nebo jinde a který pracně sehnal několik set liber, mohl se spojiti s jiným šetrným zaměstnancem a zaříditi se jako podnikatel v každém téměř oboru.
Protože se však přebytečné peníze hromadily ve stále větších a větších částkách a podniky se v témže poměru rozšiřovaly, bylo nutno podnikati ve stále větším měřítku, až konečně ony staromódní malé firmy byly připraveny o zákazníky velkými závody a akciovými společnostmi, které se svým obrovským kapitálem a nákladnými stroji mohou nejen prodávati zboží levněji, nýbrž míti i při svých nižších cenách větší zisky. Ženy to pozorují při svých nákupech. Dříve kupovaly deštníky u deštníkáře, boty u ševce, knihy u knihkupce a přesnídávky v hostinci. Dnes to vše kupují v jednom krámu, i s přesnídávkou. Velikánské bazáry, jako Selfridge a Whiteley v Londýně, a obchodní domy v provinciálních městech stávají se stále více jedinými krámy, kde všechno dostanete, poněvadž přebírají zákazníky malým specialisovaným krámům a přivádějí na mizinu jejich majitele. Tito zbankrotovaní obchodníci, nejsou-li ovšem příliš staří ku změně zaměstnání, mohou býti ještě rádi, dostanou-li v obchodním domě místo prodavače, ředitele oddělení a podobně.
Někdy změny ani nepozorujeme. V určitých oborech maloobchodu je třeba, aby se zboží prodávalo v malých krámech, rozptýlených po celém místě. Jsou to na příklad benzinové stanice, hospody a trafiky. Vypadají jako samostatné malé podniky, ale nejsou jimi. Hospody jsou vázány odebírat pivo z určitého pivovaru; každý pivovar je takto skutečným vlastníkem tuctů hospod. Sto benzinových stanic nebo trafik náleží třebas jedné velké společnosti, zvané trust. Jako ony malé závody, vedené dvěma společníky, kteří začali s několika stovkami liber jako kapitálem, musily ustoupiti společnostem s kapitálem jdoucím do tisíců liber, právě tak byly tyto společnosti nuceny spojiti se v trusty, které čítají kapitál na miliony.
Tato změna má v zápětí další, politicky velmi důležitou změnu. Dokud se podnikatelé řídili pouze svou vůlí a podnikali každý samostatně a neodvisle od druhého, pracovali s kapitálem, který bychom považovali za malý a jehož opatření jim nečinilo potíží. Bankéři, v jichž rukou, jak uvidíme později, se nalézá většina přebytečných peněz, cpali jím kapitál doslovně do chřtánu. To byla doba nadutých bavlněných magnátů a obchodních knížat. Člověk, který uměl podnikati, vyplatil majiteli pozemku nájemné, kapitalistovi (jímž byl často sám) úrok a zaměstnancům mzdu a shrábnul sám celý zbytek jako zisk. Byl-li to schopný člověk, nashromáždil z těchto zbytků takové bohatství, že se mohl dostati do parlamentu, stál-li o to. Někdy to stačilo i k tomu, aby se pomocí peněz dostal mezi pairy. Poněvadž kapitál byl bez něho nepotřebným a dělníci bez rady, byl podnikatel, jak to vyjádřil jistý americký národohospodář, pánem situace.
Když se akciové společnosti, o nichž se dříve myslilo, že jsou vhodnou formou pouze pro banky a pojišťovny, rozšířily na podnikání všeho druhu, začalo se postavení podnikatelů měniti. Nyní máte v akciovém podniku ne jednoho nebo dva, nýbrž celá sta kapitalistů, zvaných akcionáři, z nichž každý, ať žena či muž, přispěje takovou částkou peněz, jakou mu dovolují jeho prostředky. Akciové společnosti začaly akciemi po 100 librách a došly až k akciím po 10 a 1 libře, takže dnes může míti jediný podnik spousty kapitalistických vlastníků, z nichž mnozí jsou tak chudí, že by se v dobách před vznikem akciových společností nikdy nebyli mohli státi vlastníky. To mělo dvojí následek. Prvý byl ten, že žena mající přebytečných 5 liber, mohla je vložiti do podniku některé společnosti a získati tím po dobu jejího trvání nárok, řekněme, na 5 šilinků z jejích zisků. Tímto způsobem byl kapitalismus posílen, neboť vlastnictví průmyslových podniků se rozšířilo od boháčů s velkými peněžními přebytky k chudým lidem s nepatrnými přebytky. Avšak podnikatelé byli oslabeni, ztratili nakonec svou nadvládu a stali se sami zaměstnanci.
Stalo se to takto: při systému akciových společností bylo možno nahromaditi daleko větší kapitály k zakládání podniků, než jaké mohly míti k disposici staré firmy jednotlivců. Bylo již od dřívějška známo, že podnikatel, pracující se stroji a jinými výrobními pomůckami (čili závodním zařízením) v ceně 20.000 liber, může prodávati laciněji, než podnikatel, pracující se závodním zařízením v ceně 1000 libet, a vytlačiti jej z trhu. Přece však mohl si podnikatel oněch 20.000 liber docela lehko vypůjčiti, dalo-li se o něm předpokládati, že z nich dovede vytlouci zisk. Když se však objevily akciové společnosti, vybavené statisícovými kapitály, a když se tyto společnosti začaly spojovati v trusty, byli podnikatelé v koncích. Takových kapitálů nemohli mezi svými obchodními přáteli sehnati. Žádná banka by nedopustila, aby tak nesmírně překročili svůj účet. Aby získali více kapitálu, byli nuceni proměniti své podniky v akciové společnosti.
Vypadá to prostě, pro podnikatele to však tak prosté nebylo. Nekoupila byste, tuším, akcie nové společnosti, kdybyste neviděla v prospektu tak zvaných zvučných jmen, svědčících o tom, že půl tuctu osob, o jejichž bohatství, spolehlivosti, dobrém obchodním úsudku a odpovědném společenském postavení jste přesvědčena, Vám předchází příkladem. Zachováte-li se někdy jinak, budete toho litovati, možná že až v chudobinci. Ovšem"umění přilákati a zaujmouti lidi pomocí zvučných jmen jest uměním, v němž se většina skutečných podnikatelů prašpatně vyzná. Chtějí-li tedy sehnati kapitál v moderním měřítku, jsou nuceni vyhledati lidi, kteří si z toho udělali zvláštní povolání a vědí, na koho je třeba se obrátiti a jak si počínati. Těmto lidem se říká zakladatelé, ač sami si nejčastěji říkají finančníci. Za své jméno požadují ovšem velmi vysokou provisi; rovněž členové dozorčích a správních rad s neposkvrněnou pověstí, vzbuzující důvěru, cení velmi vysoko propůjčení svých dobrých jmen. Všichni tito lidé vědí, že při opatřování velkých kapitálů mohou vydělati tolik peněz, že se jim nevyplatí namáhati se s malými kapitály. Má to pak ten kuriosní následek, že podnikatel spíše sežene velký kapitál než malý. Chce-li jen 20.000 liber, ukážou mu zakladatelé a finančníci opovržlivě dveře, neboť pohrdají provisí z tak malého obnosu. Chce-li však 100.000 liber, vyslechnou ho blahosklonně a snad mu je zaopatří. Věc má však háček: ačkoli bude dlužen 100.000 liber a bude mu platiti úroky z této částky, bude míti velké štěstí, dostane-li hotově 70.000 liber. Zakladatelé a finančníci rozdělí si ostatních 30.000 liber jako odměnu za propůjčení svých jmen a za námahu spojenou s opatřením peněz. Podnikatel je jim vydán na milost i nemilost; pro něj to znamená: Nechceš-li, nech tak. A tak jsou nyní finančníci a jejich zprostředkovatelé pány situace a mužové, kteří opravdu vedou a řídí průmysl národa a kteří by byli bývali za vlády královny Viktorie obchodními velmoži, jsou dnes hříčkou v rukou lidí, kteří jakživ nezaměstnávali ani jednoho průmyslového dělníka a jakživ nevkročili — a také toho nezamýšlejí ani v budoucnu — do továrny nebo dolu.
To však není vše. Promění-li podnikatel svůj podnik v akciovou společnost, stane se ze zaměstnavatele zaměstnancem. Třebas byl i předním zaměstnancem, který poroučí všem ostatním, přijímá a propouští je podle své vůle, je však přes to jen zaměstnancem, kterého akcionáři, domnívají-li se, že jeho plat je příliš vysoký, mohou propustiti a nahraditi jiným ředitelem. Aby se tak nestalo, zajistí si své postavení předem tím, že prodá svůj závod společnosti za takový počet akcií, jímž by mohl přehlasovati všechny nespokojené akcionáře (každá akcie má jeden hlas); vůbec má silnou posici jakožto uznaný vůdce, jenž dovedl podnik k úspěchu, nebo aspoň přesvědčil o tom akcionáře. Není však nesmrtelný. Po jeho smrti nebo pensionování musí se nalézti nový ředitel; tento nástupce však není dědicem prvého, nýbrž cizí osobou, vstupující do závodu jako zaměstnanec, jemuž lze dáti výpověď a který za řízení podniku dostává plat a případně podíl na zisku.
Ovšem, schopný zaměstnanec může jako ředitel žádati vysoký plat a míti velikou moc, ježto je považován, pokud je schopen práce, za nepostradatelného. Nemůže však nikdy býti tak nepostradatelným, jako byli staří podnikatelé, kteří vynalézali své vlastní metody i žárlivě střežili svá obchodní tajemství. Jejich metody se nutně rozředily v kancelářskou rutinu, kterou může pochytiti každý, i hodně neinteligentní zaměstnanec. Jediným obchodním tajemstvím, na němž opravdu záleželo, byly nové moje. A moje naprosto nebyly tajemstvím, ježto všechny velké technické vynálezy zákon učiní brzy obecným majetkem, neboť nedovoluje vynálezci stroje, aby svůj vynález podržel jako soukromé vlastnictví pro všechny časy a vybíral za používání poplatek ode všech podnikatelů, nýbrž připouští takový monopol ve formě patentu pouze po čtrnáct let, načež se vynález stane volně použivatelným.
Uhodnete snadno, co nevyhnutelně následuje. K vynalezení, řekněme, parního stroje je třeba genia; jakmile však je jednou vynalezen, může jej několik obyčejných dělníků uchovati v chodu a opotřebuje-li se — každá obyčejná inženýrská firma jej může okopírovati a postaviti nový. Právě tak založení nového podniku vyžaduje snad výjimečného nadání, iniciativy, energie a soustředění; jakmile je však jednou podnik založen a běžná denní práce zavedena, mohou ho udržovati v chodu obyčejní lidé, kteří si osvojili rutinu a jichž pravidlem je: Nevíš-li si rady, podívej se, jak se to dělalo naposled a udělej to zrovna tak. A tak může velmi bystrý muž vybudovati velký podnik a zůstaviti jej svému nijak nevynikajícímu synovi, aby jej po jeho smrti vedl dále; tomu se to snadno podaří, aniž by měl otcova porozumění pro podnik. Nebo může otec zůstaviti podnik dceři s jistotou, že nebude-li moci nebo chtíti podnik vésti sama, může přijmouti do svých služeb podnikatele-zaměstnance, který to udělá za plat a podíl na zisku. Majitelkou proslavené Kruppovy továrny v Německu je žena. Nemíním tak přestřelovati, abych tvrdil, že talent k řízení podniku se stal neprodejným artiklem, ačkoli v malých; ještě starým způsobem řízených podnicích chudší střední třídy je podnikatel často nucen platiti kvalifikovanějším zaměstnancům více, než činí jeho vlastní zisk z podniku. Avšak výsada podnikatelských metod, která v XIX. století učinila z kapitalisty-podnikatele vedoucího činitele, je navždy pohřbena. Dnešní podnikatelé ani nejsou kapitalisty, ani nejsou ředitelské schopnosti jejich výsadou. Politická a společenská moc, kterou měli jejich předchůdci, přešla na finanční kruhy a banky, jež zmonopolisovaly umění hromaditi miliony přebytečných peněz. Tento monopol bude jednou zničen zespolečněním bank, o čemž si hned promluvíme.
A teď, když si v duchu shrnete všechny tyto vývojové procesy, budete se nyní dívati na střední třídu s porozuměním. Víte nyní, jak vzešla z majetné třídy jakožto třída vzdělaných mladších nemajetných synů, živících se vlastní prací ve svobodných povoláních a řízením záležitostí majetné třídy. Víte nyní, jak se vzepjala k vrcholu moci a bohatství, když vývoj moderních strojů (zvaný průmyslovou revolucí), učinil podnikání tak ohromnou a složitou věcí, že ani majetná, ani pracující třída se v ní nemohly vyznati, a kdy příslušníci střední třídy, kteří to dovedli (zvaní pak obyčejně podnikateli), se stali pány situace. Víte, jak prvé generace podnikatelů objevily metody podnikání a zavedly v něm rutinu, kterou každý gramotný člověk mohl si osvojiti a prováděti, a jak, zatím co závody rostly, zbyla nakonec jen jediná práce, totiž shánění stále větších kapitálů k investicím, a jak potom přešla nadvláda z rukou podnikatelů do rukou finančníků, kteří ji mají podnes. víte také, že tato poslední změna byla provázena změnou v životním postavení podnikatele, který místo najímání půdy a kapitálu od majetných vrstev za pevně stanovené nájemné a úrok a přivlastnění si celého zbytku ve formě zisku, je nyní jednoduše zaměstnán jako ředitel ve službě společností a trustů, kdežto akcionáři dostanou vše, co zbude po zaplacení nájemného a mzdy (včetně jeho platu). Vidíte, že při ucházení se o taková místa musí podnikatel podstoupiti konkurenční zápas nejen jako dříve s jinými příslušníky střední třídy, nýbrž i s bystrými syny pracující třídy, kteří při našem systému stipendií, tvořících žebřík od obecné školy až k universitě nebo technice, postoupili pomocí veřejné a bezplatné výchovy mezi střední třídu. Vidíte, že to platí nejen o podnikatelích, nýbrž daleko více o jejich zaměstnancích. Kancelářská služba byla původně monopolem méně zdatných synů střední třídy. Dnes, kdy každý musí choditi do školy, zmizela výsada, kterou měla střední třída ve čtení, psaní a počítání; obratní manuální dělníci jsou lépe placeni než kancelářští zaměstnanci, ježto jsou vzácnější. Co se týká pokojských — najděte mi průměrnou stenotypistku, která by jí nezáviděla její plně mísy.
Hymny na střední stav, jaké pěl k jeho oslavě Daniel Defoe v Robinsonu Crusoe, nejsou více oprávněny. Neboť pro ty, kdož nemají zvláštního nadání, které by hodně vynášelo, je střední stav dnes nejméně žádoucí společenskou třídou.