Vyřídili jsme střední třídu; přejdeme nyní k nižší třídě — hladovým, pracujícímu lidu, masám, chátře, či jak jinak je ještě chcete nazvati. Klasická vzdělanost našla společné pojmenování pro všechny lidi kterékoli národností, barvy nebo sekty, kteréhokoli pohlaví a jakýchkoli společenských nároků, kteří nemajíce půdy ani kapitálu (čili jsouce nemajetní), musí se pro živobytí pronajímati k práci a službě. Nazývá je proletáři, nebo hromadným názvem proletariát. Karel Marx (narozen roku 1818 v německém Porýní, zemřel roku 1883 v Londýně) , jenž ztrávil poslední 34 leta svého života v Anglii a studoval zvlášť podrobně vývoj kapitalismu v naší zemi, byl a stále ještě je nejslavnějším předbojovníkem proletariátu jakožto jediné opravdu organické složky civilisované společnosti, jíž všechny staré vládnoucí a majetné třídy musí nakonec podlehnouti. Když Marx vytyčil své slavné heslo Proletáři všech zemí, spojte se, mínil tím, že všichni lidé, kteří žijí z prodávání nebo pronajímáni své práce, mají se sjednotiti k tomu, aby odstranili soukromé vlastnictví půdy a kapitálu, donutili každou ženu i každého muže odpracovati si svůj podíl na obecné práci a výsledek práce si pak rozdělili, aniž by platili poplatek lenochům.
Obtíž byla tehdy v tom, že podnikatelé, bez nichž proletáři nemohli nic dělati, byli, jak víme, silní, bohatí, neodvislí a panovační. Nejenže vlastnili sami značnou část půdy a kapitálu, nýbrž byli pevně rozhodnuti, že se odeberou na odpočinek jako zámožní venkovští šlechtici. Teprve když začínali klesati mezi námezdní neboli proletářskou třídu, začali také naslouchati Karlu Marxovi. Ztráceli totiž osobní zájem na soukromém vlastnictví s jeho úroky a dividendami a začínali se zajímati jedině o cenu, jakou je možno vytlouci z majitelů půdy a kapitalistů za práce a služby, to je za námahu rukou i mozku. Nepřáli si již, aby práce dostala co nejméně a dala co nejvíce, nýbrž aby vlastnictví dostalo co nejméně a onen druh práce, kterou sami dělali, co nejvíce. Poznali, že kvalifikovaná práce rukou, ba i pouhá nekvalifikovaná fysická síla je čím dále tím lépe placena oproti vedení knih, běžnému řízení podniku a svobodným povoláním.
Nuže, nemá smyslu předstírati, že jste něco lepšího, než jiní lidé, jste-li chudší, než oni. Výsledek je jen ten, že se snažíte za méně peněz udržovat nákladnější zevnějšek a zakážete svým dětem stýkati se s většinou druhých dětí, zatím co většina rodičů zakáže svým dětem mluviti s Vašimi. Neuvědomují.li si rodiče marnost takových nároků, uvědomují si ji děti. Pamatuji si, že jsem si jako hoch myslíval, jak je to pošetilé, že můj otec velkoobchodník se považoval za společensky povznešeného nad svým krejčím, jenž mohl nejlépe věděti, oč je bohatší než můj otec; měl totiž hezké letní sídlo s umělým parkem a plachetnicemi v těchže mořských lázních, kde naše rodina trávila léto v šestipokojové vilce s malou zahrádkou. Majitelé velkých krámů z Grafton Streetu v Dublíně překonali zase krejčího svými paláci a jachtami a jejich děti — nehledě k tomu, že měly daleko nákladnější vychování než já — měly tak nádherné věci, že se mi ani ve snu nezdálo, že bych kdy mohl takové míti. Otec byl přesvědčen, že se s nimi pro jejich nízký původ nemohu stýkati, ačkoli bylo naprosto zřejmo, že se s nimi nemohu stýkati proto, že jsem příliš chud; jeho přesvědčení mělo snad pro něj nějakou nadpomyslnou cenu, mně se však zdálo směšným fouňovstvím. Dožil jsem se toho, že tyto děti hostily u sebe irské pairy i místokrále, ignorujíce naprosto staré společenské rozdíly; a irští pairové se velmi rádi dali jimi hostiti. Dožil jsem se také toho, že se z oněch krámů staly velké obchodní domy, řízené placenými zaměstnanci, kteří nemají ani tolik naděje hostiti u sebe šlechtu, jako prodavač pečených kaštanů krále.
Můj otec byl podnikatelem, jehož celý kapitál, i s kapitálem jeho společníka, by velké moderní obchodní společnosti nestačil 14 dní ani na poštovní známky. Při svém vstupu do života poznal jsem však, že je nemožno, abych se stal podnikatelem jako on. Musil jsem se v 15 letech státi písařem v kanceláři. Byl jsem proletářem bez přetvářky. A proto, když mne začala zajímat politika, nevstoupil jsem do konservativní strany. Byla to strana majitelů půdy, a já byl bezzemek. Nevstoupil jsem ani do liberální strany. Byla to strana zaměstnavatelů, a já byl zaměstnanec. Můj otec volil konservativce nebo liberály podle okamžité nálady; nikdy mu však nenapadlo, že by mohla existovati jiná strana. Já však potřeboval proletářskou stranu; a když heslo Karla Marxe začalo účinkovati ve všech zemích Evropy a vyvolalo v život politické proletářské společnosti, nazvané pak socialistickými, ježto jejich cílem bylo blaho společnosti Jako celku a potírání třídních předsudků a majetkových zájmů — vstoupil jsem přirozeně do jedné z nich a byl zván a sám jsem se hrdě zval socialistou.
Charakteristickou vlastností oné socialistické společnosti, jejímž členem jsem se stal, bylo, že všichni členové byli příslušníky střední třídy. Ba její vůdcově a funkcionáři byli příslušníky vrstvy, jež bývá někdy nazývána vyšší střední třídou, to jest, byli buď příslušníky svobodných povolání jako já (utekl jsem zatím od písaření do literatury), nebo vyššími úředníky státní správy. Někteří z nich od té doby dosáhli význačného postavení, aniž změnili názory nebo vystoupili z naší společnosti. Jejich konservativním nebo liberálním rodičům, tetám a strýcům se před 50 léty zdálo, že stavše se socialisty spáchali hrozný, pohoršlivý a neslýchaný čin, jímž mimo jiné nutně musí zmařiti všechny své vyhlídky na úspěch v životě. Ve skutečnosti to bylo zcela přirozeně a nevyhnutelně. Karel Marx nebyl chudým nádeníkem, nýbrž vysoce vzdělaným synem bohatého židovského advokáta. Jeho kolega Friedrich Engels, skoro stejně slavný, byl zámožným podnikatelem. Právě proto, že byli liberálně vychováni a vedeni k tomu, aby přemýšleli, jak se věci vyrábějí, místo aby do úpadu pracovali na jejich výrobě, byli tito dva mužově — podobně jako moji soudruzi z Fabiánské společnosti (všimněte si, prosím, že jsme dali své společnosti jméno, které mohlo napadnouti pouze lidem s klasickým vzděláním) — prvými lidmi, kteří zpozorovali, že kapitalismus stlačuje jejich vlastní třídu na úroveň proletariátu, a že jedinou možností, jak zajistiti všem lidem (nejen největším kapitalistům a nejchytřejším příslušníkům svobodných povolání nebo podnikatelům) více než otrocký podíl na národním důchodu, jest spojení všech proletářů bez rozdílu třídy nebo národa k tomu cíli, aby kapitalismu byl rozvojem komunistické stránky naší civilisace učiněn konec, aby se komunismus stal převládajícím principem společnosti a aby pouhé vlastnění, pachtění po zisku a vznešeně povalečství bylo znemožněno a prohlášeno nečestným. Čili, jak to vyjadřují četní naší členové z řad duchovních, abychom uctívali Boha místo mamonu. Komunismus je laickou formou katolicismu a znamená ve skutečnosti totéž; proto mu nikdy nescházelo kazatelů.
Abych osvětlil tento bod blíže, mohu snad uvésti, že Fabiánská společnost, do níž jsem vstoupil hned po jejím založení roku 1884, soupeřila v Londýně pouze se dvěma společnostmi, jež se obě na rozdíl od Fabiánské prohlašovaly za proletářské. Avšak v jedné z nich rozhodoval syn velkého boháče, jenž odkázal velké částky náboženským institucím, když byl zaopatřil své syny, o jejichž prvotřídní vzdělání se postaral. Druhá společnost byla zcela závislá na jednom z nejslavnějších mužů XIX. století, který byl nejenom úspěšným podnikatelem a továrníkem v oboru zařizování a dekorace paláců a chrámů, nýbrž i znamenitým tvůrcem uměleckých výrobků, znovuobjevitelem zapomenutých oborů umění a jedním z největších anglických básníků a spisovatelů. Tito dva mužové, Henry Mayers Hyndman a William Morris, měli vliv na pracující proletariát jako hlasatelé socialismu; avšak jejich pokusy organisovati novou dělnickou socialistickou stranu po způsobu vyšší střední třídy a pod jejich vedením a v jejich nářečí (neboť mluva dam a pánů je jenom nářečím) selhaly, protože pracující vrstvy se zatím samy organisovaly po svém, pod svými vlastními vůdci a ve svém vlastním nářečí. Fabiánská společnost měla úspěch, protože se obracela ke své vlastní třídě vyzývajíc ji, aby obstarala za všechny třídy duševní práci potřebnou pro plán socialistické organisace společnosti a — místo aby se pokoušela existující politická zařízení zrušiti — aby je prozatím přijala a snažila se je prostoupiti socialistickými názory o lidské společnosti.
Tehdejší formou dělnické organisace byly odborové organisace. Odborářství není socialismem; je to proletářský kapitalismus. To vyžaduje k výkladu další kapitolu, a to velmi důležitou, ježto odborové organisace jsou nyní velmi mocným útvarem, jenž občas nechává inteligentní ženu po celé týdny bez uhlí nebo železniční dopravy. Než jim budeme s to porozuměti, musíme prozkoumati otázku trhu práce, z níž vyrostly. K tomu bude potřeba několika předběžných kapitol, mezi nimi i poněkud pochmurné kapitoly o zvláštním postavení ženy jako prodavače na tomto trhu.