Dělnice, pracující za týdenní mzdu, podobá se v jednom ohledu svému zaměstnavateli. I ona prodává a musí žíti z ceny, kterou dostane. Jejím zbožím je její práce. Čím více za ni do. stane, tím lépe pro ni a čím měně za ni dostane, tím hůře pro ní. Nedostane-li za svou práci nic, zemře hladem nebo se stane žebračkou. Vdá-li se, shledá, že její muž je v téže situaci a že jí musí na vydržování domácnosti dávati peníze z ceny, kterou dostane za svou práci v průmyslovém závodě. Za těchto okolností dychtí oba pochopitelně po tom, aby muž dostal za svou práci v závodě co nejvíce peněz a dal za tyto peníze co nejméně práce, totiž tak malé množství, s jakým se kupec (t. j. jeho zaměstnavatel) ještě spokojí. To znamená, že chtějí co nejvyšší mzdu a co nejkratší pracovní dobu. Dále jejich představy nesahají, nejde-li výjimečně o lidi, kteří o věcech přemýšlejí a mají trochu smyslu pro obecné dobro.
Podnikatel je v téže dvojaké situaci. Neprodává práce; musí naopak práci kupovati. Prodává však zboží, jehož výrobu řídí, nebo služby, na jejichž konání dozírá. Nepřemýšlí-li o věcech a nemá-li mnoho smyslu pro obecně dobro — a to je nejčastější případ — nesahají jeho představy dále, než aby dostal za své zboží co nejvíce peněz a dal za tyto peníze co nejméně zboží, totiž tak malé množství, s jakým se kupec ještě spokojí. Při nákupu práce je jeho zájmem a politikou, aby zaplatil co nejméně a dostal co nejvíce, takže jeho zájmy a politika jsou přesně protichůdné zájmům a politice dělníkově.
Tato skutečnost má v zápětí nejen onen nešťastný a nebezpečný protiklad citů a zájmů mezi podnikateli a dělníky, zvaný třídním bojem, nýbrž i tak hrozné výstřelky společenské zkaženosti, že je to sotva uvěřitelné u civilisovaných lidí. Stát musil opět a opět zasahovati mezi kupce a prodavače práce a nutiti je, aby své smlouvy uzavírali v rámci alespoň té nejprostší lidskosti. Především tedy podnikatelé žádají jen jedinou věc: práci. Je jim zcela lhostejno, zda pracuje dítě, žena či muž. Koupí prostě tu práci, která je právě nejlevnější. Rovněž účinky práce na zdraví a morálku zaměstnancovu jsou podnikateli naprosto lhostejny, pokud ovšem nemají vlivu na výši zisku. A vezme-li je podnikatel v úvahu s hlediska zisku, může dospěti k závěru, že mu více vynese nelidská krutost, než všechny pokusy smířiti své zájmy s blahem svých zaměstnanců.
Jako doklad tohoto tvrzení uvedu třebas londýnské pouliční dráhy z dob, kdy vozy byly taženy koňmi, dále některé americké plantáže před zrušením otroctví. Správa pouličních drah měla řešiti otázku: Který způsob zacházení s koňmi je nejvýnosnější? Dobře opatrovaný a prací nepřetížený kůň může žíti 20, možná i 40 let, jako kůň vévody z Wellingtonu. Naproti tomu surové zacházení zabije koně, jako každé jiné zvíře, dříve než za rok. Kdyby koně byli zadarmo, a kdyby bylo možno, kdykoli zdechne starý kůň, chytit nového koně na ulici, bylo by obchodně výnosnější strhat koně přibližně za šest měsíců, nežli zacházeti s ním lidsky a poslati jej ve věku asi 18 let na odpočinek do solných močálů v Norfolku. Ale koně stojí peníze, a správa pouličních drah věděla, že strhá-li koně příliš brzy, prodělá. Když si to vypočítala, dospěla k závěru, že u pouliční dráhy se nejlépe vyplatí takové zacházení s koněm, při němž kůň vydrží čtyři roky. Tytéž výpočty byly konány na plantážích. Otrok stojí právě jako kůň — značnou částku peněz; kdyby se udřel příliš brzy, byla by jeho smrt ztrátou. Nejvypočítavější obchodníci mezi plantážníky znamenali, že se otrok nejlépe vyplatí, opotřebuje-li se v sedmi letech, a nařídili svým dozorcům, aby se podle toho zařídili.
Inteligentní žena zvolá ovšem: »Jak je to hrozný osud, býti tramvajovým koněm nebo otrokem!« Neukvapte se však! Koně a otroci něco stojí; zabijete-li nějakého, musíte koupit jiného. Zaměstnáváte-li však místo koní a otroků svobodné děti, ženy a muže, smíte je k smrti udříti tak nemilosrdně a tak rychle, jak jen Vám libo; vždyť tam, odkud k Vám přišli, je dost a dost jiných, a všichni zadarmo. Nedosti na tom: po dobu, po kterou pro ně nemáte práce, nemusíte jich živiti, kdežto otroky byste živiti musila. Najímáte je k práci na týdny; jde-li obchod špatně a nemáte-li pro ně práce, jednoduše je propustíte, nestarajíc se o to, zda zajdou hlady či jak se dále protlukou. Za slavných dob kapitalismu — ve dnech, kdy měl tento systém plnou zvůli a kdy nebylo zákonů, které by omezovaly jeho výstřelky — byly malé děti poháněny k práci bičem a udřeny až k smrti, takže se stalo pořekadlem, že v severoanglických továrnách spotřebují podnikatelé devět generací místo jedné. Ženy byly zaměstnány v dolech za okolností tak ponižujících, že by se nad nimi zhrozila každá černá otrokyně z Jižní Karoliny. Život mužů byl takové úrovně, že by jím byli pohrdli divoši. Obydlí těchto nešťastných lidí nelze vylíčiti. Epidemie cholery a neštovic řádily pravidelně v zemi; tyfus byl běžnějším zjevem, než dnes spalničky, opilství a surové násilnictví byly považovány za přirozenou vlastnost pracujících vrstev, právě jako barchetová bluza a mozoly na rukou. Počestnost a blahobyt majetných a středních vrstev, zbohatlých tímto vyssáváním práce, zakrývaly příšernou propast. Ve své hrozné a epochální knize, nazvané Kapitál, strhl Karel Marx příkrov s této propasti a stal se tak protokem mocné vzpoury utažené lidskosti proti kapitalismu, vzpoury, jež je citovou silou socialistického hnutí. V této chvíli však Vy i já neuvažujeme o socialismu, jako o otázce citu, nýbrž jako o otázce rozumu. A proto zachovejme klid! Neboť hněv je zlý rádce.
Dávno předtím, než Marx vydal svou knihu, musil zakročiti stát. Byla vydána řada zákonů — tovární zákony — v nichž byly též předpisy o práci v dolech a jiných průmyslových závodech. Zákony ty zakazovaly zaměstnávání dětí pod určitou věkovou hranicí, upravovaly práci žen a mladistvých, a omezovaly dobu, po kterou továrna je zaměstnávající směla býti otevřena. Nutily podnikatele k ohrazování strojů, které drtily nebo na kusy trhaly dělníky, zavadivší o ně ve spěchu nebo nepozornosti, a k placení mzdy v penězích a nikoli v pouhých poukázkách na úvěr v zaměstnavatelově prodejně, kde se za přemrštěné ceny prodávala mizerná strava a špatné šaty. Nutily je, aby provedli zdravotní opatření a aby dávali tovární zdi často obílit. Zakazovaly rozšířený zlozvyk, že dělníci jedli v továrně při práci místo v pracovní přestávce vně továrny. Donutily podnikatele, aby upustili od všech kliček, jimiž se s počátku snažili tyto zákony obcházeti, a k dozoru nad jejich prováděním zřídily úřad továrních inspektorů. Zákony ty nebyly snad výsledkem agitace socialistů, nýbrž agitace zbožného konservativního šlechtice, lorda Shaftesbury, jenž nikterak nenahlížel, že by bylo možno z bible dokázati správnost kapitalistické teorie, podle níž prý při zaváděni všeobecného blahobytu smíme i musíme šlapati všechny božské i lidské zákony, kdykoli jen nám to vynese obchodní zisk. Tato úžasná teorie byla nejen prováděna v praksi hrabivými lidmi, nýbrž i veřejně hlásána a do důsledků hájena v knihách, které napsali docela upřímní a seriosní profesoři národního hospodářství a státovědy (příslušníci tak zvané Manchesterské školy), a v řečech, které proti továrním zákonům proslovil mravné i duševně vysoko stojící řečník — továrník John Bright. Dodnes se jí vyučuje na našich universitách jako oficielní státovědě. Zlomila mravní autoritu universitou odchovaných církevních hodnostářů a byla příčinou samolibé duševní nemohoucnosti universitou odchovaných státníků. Z četných racionalistických dogmat je tato teorie snad nejzhoubnějším dogmatem, jaké kdy jen v historii lidstva svedlo teoretiky jinak laskavých povah k tomu, aby hlásali a sami prováděli darebáctví tak hnusná, že by pohoršila i zločince z povolání.
V prvé chvíli si asi pomyslíme, že jistě všichni podnikatelé byli proti továrním zákonům a všichni jejich zaměstnanci pro ně. Avšak kromě zlých jsou na světě i hodní zaměstnavatelé, a kromě soudných dělníků jsou i dělníci nevědomí a malého rozhledu. Někteří podnikatelé byli značně znepokojeni životními poměry svých zaměstnanců, poněvadž měli buď citlivé svědomí nebo — jako někteří kvakeři — nějaké náboženství, které jim občas důrazně připomnělo, že odpovědnost za jejich jednání padá na ně samy a nikoli na nějakou vnější autoritu, na příklad na kapitalistické profesory národního hospodářství. Zeptáte se asi, proč tedy nejednali se zaměstnanci lépe. Odpověď zní, že by v tom případě byli bývali vytlačeni z trhu a zničeni zlými podnikateli.
Bylo by se to stalo asi takhle: Vyssavačský systém hladových mezd znamená nejen větší zisk, nýbrž i levnější zboží. Platí-li hodný podnikatel dělníkům slušnou, k živobytí postačující mzdu, a žádá-li od nich 8 hodin práce místo 12 až 16 hodin, musí také za své zboží žádati značně vysoké ceny — jinak nemůže tak vysokých mezd platiti. V tomto případě však zlý podnikatel může nabídnouti totéž zboží za nižší cenu, a ovšem to také udělá, čímž přebere hodnému podnikateli všechny zákazníky. Hodný podnikatel nemohl proto jinak, než souhlasně s lordem Shaftesbury říci vládě, že k zlepšení nedojde, dokud nebudou vydány zákony, které by nutily všechny podnikatele — hodné stejně jako zlé — k slušnějšímu jednání, protože hodní podnikatelé mají na vybranou jen dvojí: buď budou dříti dělníky stejně jako zlí podnikatelé, nebo budou vytlačeni z trhu, čímž se věci jenom zhorší. Došli k názoru, že sociálních problémů nelze rozřešiti osobní poctivostí a že za kapitalismu nejenže lidé musí býti k mravnosti vedeni parlamentními usneseními, nýbrž že to ani jinak nejde, byt by šlo o lidi osobně sebe slušnější.
V některém ohledu bylo vskutku daleko nesnadnější překonati odpor samotných dělníků proti továrním zákonům, než podnikatelů. Když totiž byli podnikatelé donuceni zákonem, aby to zkusili novým způsobem, shledali, že krajní vyssávání dělníků není — podobně jako zabití husy snášející zlatá vejce nejlepším způsobem, jak učiniti podnik výnosným. Shledali také, že věnují-li trochu více duševní námahy svému dílu, mohou si více než vynahraditi výlohy, jež jim byly způsobeny tím, že vyhověli velmi mírným požadavkům továrních zákonů. I ti hloupí mezí nimi viděli, že mohou ze svých dělníků dostati více práce v 10 hodinách než dříve ve 12, zrychlí-li chod strojů a donutí-li tak své zaměstnance, aby se vzchopili a pracovali usilovněji. Inteligentní žena, cestovala-li, všimla si snad, že v zemích, kde není zákonem stanovena hodina zavírání obchodů a kde krámy zůstanou otevřeny, dokud všichni lidé nejdou spát, jsou obchodníci a jejich krámští zřízenci v 9 hodin večer daleko méně unaveni a přepracováni, než zřízenci velkého obchodu v anglickém velkoměstě v 5 hodin odpoledne, ačkoli se v Anglii krámy zavírají v 6 hodin. Ať se to zdá sebe větší nemožností, je faktem, že až do vydání prvých ochranných zákonů chodily v Bombayi děti do továren na čištění bavlny nikoli na tolik a tolik hodin denně, nýbrž hned na celé měsíce. Existují na světě i takové věci, jako italské kavárny, kde mají otevřeno ve dne v noci, aniž by měli zvláštní číšníky denní a noční; zaměstnanci si zdřímnou, kdy to právě jde. A tento lenivý a pohodlný způsob podnikání nemusí ani býti příliš škodlivým, kdežto 8 hodin práce denně při vysoké mzdě a pod moderním vědeckým řízením může znamenati námahu tak intensivní, že vystřebá dělníky až do morku kostí, a že ji mohou vydržeti jen lidé v plné síle; a ani ti jí nevydrží najednou déle, než po několik měsíců.
Jinou možnost skýtalo podnikatelům zavedení strojů. Mají-li podnikatelé dostatek laciné pracovní síly, nezavedou strojů. Je s tím spojeno mnoho starostí, a ačkoli stroj může zastati několik dělníků, může přijíti dráže. Co to píši (1925), stalo se v Lisaboně, že mohly stroje obstarati velmi hrubou a špinavou práci: nakládání uhlí na parníky. Stroje jsou tam opravdu pohotově. Přes to však uhlí nakládají i nadále ženy, poněvadž je to levnější a žádný zákon toho nezakazuje. Kdyby přijali v Portugalsku tovární zákon, jenž by zakazoval podnikatelům zaměstnávání žen nebo je omezil a upravil (nejspíše ani ne z ohledu na ženy, jako proto, aby je vytlačil z tohoto zaměstnání a tak je vyhradit mužům), okamžitě by byly stroje uvedeny v chod, a byly by brzy tak zlepšeny a zdokonaleny, že by se staly nepostradatelnými. Poněvadž by tím ženy ztratily chleba, odporovaly by každému takovému ochrannému zákonu daleko bouřlivěji než podnikatelé.
Veškero ohrazování podnikatelů, že továrním zákonodárstvím budou přivedeni na mizinu, potřela skutečnost. Lepším řízením závodu, černějšími a dokonalejšími stroji a urychlením pracovního tempa vydělávali podnikatelé více než kdy jindy. Kdyby byli bývali aspoň z poloviny tak chytří, jako to předstírali, byli by si sami předepsali všechna ustanovení továrních zákonů a nebyli by čekali, až k tomu budou zákonem donuceni. Avšak ziskuchtivost nebystří duševních schopností — na rozdíl od služby veřejným zájmům. Největší pokroky průmyslové organisace byly podnikatelům vnuceny přes jejich plačtivé protesty, v nichž ujišťovali, že při nich nebudou s to dále vyráběti, a že tedy britský průmysl nutně zajde.
Snad se zhrozíte, dovíte-li se, že se tovární zákony setkaly s odporem samotných dělníků, a to proto, že znemožňovaly týrání a přepracování nejútlejších dětí, které s hlediska jen trochu slušné morálky neměly býti vůbec výdělečně zaměstnány. S počátku byli těmito obětmi neregulovaného kapitalismu malí Oliverové Twistové, prodaní do otroctví opatrovníky chudých, kteří se jich chtěli zbaviti. Ale pozdější generace byly dětmi dělníků, a výdělek dítěte zvětšoval mzdu, z níž dělník uboze živil svou rodinu. Jsou-li lidé velmi chudí, je pro ně ztráta jednoho šilinku týdně daleko horší, než pro milionáře ztráta 500 liber. Pro ženu, která se musí zoufale snažiti, aby obstarala domácnost a vystačila s penězi až do soboty, znamená taková ztráta, že již nemůže svého úkolu splniti. Lidem poměrně zámožným se snadno řekne: »Nemáte za takových nelidských podmínek posílati nedospělé děti do práce,« nebo: »Máte míti radost z nového továrního zákona, který znemožňuje takové ohavnosti.« Vede-li však uposlechnutí takové rady bezprostředně k tomu, že děti, které až dosud mřely napolo hlady, mrou nyní hlady ze tří čtvrtin, mohou taková mravokárná napomenutí vzbuditi pouze rozhořčení. Je smutnou pravdou, že zatím co parlament schvaloval jeden tovární zákon za druhým — zákony, které zvyšovaly věkovou hranici, přípustnou pro zaměstnávání dětí v továrnách, postupně od nejútlejšího věku až na 14 a 16 let a nařizovaly, že děti mají až do určitého věku ztráviti polovinu svého času ve škole — byli rodiče nejzuřivějšími jejich odpůrci. Když pak dostali volební právo a mohli ovlivňovati parlament přímo, překazili v továrních městech, kde byla rozšířena dětská práce, volbu každého kandidáta, jenž se nezavázal, že bude pracovati proti jakémukoli rozšíření zákonů, omezujících dětskou práci. Říká se všeobecně, že rodiče jsou ze všech lidí nejpovolanější k hájení zájmů dětí; pravdivost tohoto rčení však závisí nejen na tom, jakého druhu lidé to jsou, nýbrž i na tom, zda se mají tak dobře, aby mohli hověti přirozeným sklonům rodičů. Jen velmi málo rodičů — a to nikoli nejchudších — vychovává dětí úmyslně na zloděje a prostitutky, v praksi však všichni rodičové vyssávají, lépe řečeno musí vyssávati své děti, jsou-li sami vyssáváni tak nemilosrdně, že se nemohou obejíti bez těch několika pencí, které děti mohou vydělati.
Po mém výkladu o zdánlivé bezcitnosti rodičů zeptáte se ještě, proč se tedy rodiče spokojili se mzdou tak nízkou, že musili obětovati své děti podnikatelské ziskuchtivosti. Odpovídám: Obyvatelstvo vzrůstalo nejen mezi majetnými vrstvami — kde to vedlo k vzniku třídy mladších synů a nakonec k vytvoření středního stavu — nýbrž i mezi dělnictvem, žijícím ze dne na den ze mzdy za ruční práci. Avšak s ruční prací je to jako s rybami nebo chřestem — je-li jí málo, je drahá, je-li jí nadbytek, je laciná. Se vzrůstem počtu chudých ručních dělníků od tisíců k milionům klesala stále cena jejich práce. V XIX. století věděl každý, že v Americe a Australii jsou mzdy vyšší než ve Velké Britanii a Irsku, protože pracovní síly tam byly vzácnější; kdo mohl, vystěhoval se do těchto zemí. Polovina irského obyvatelstva šla do Ameriky, kde byla pracovní síla tak vzácná, že byli vítáni přistěhovalci ze všech zemí. Ale dnes je pracovní trh v Americe přistěhovalci tak přeplněn, že je přistěhovalectví z každé evropské země přísně omezeno pevně stanoveným každoročním kontingentem. Australie omezuje uměle své porody a současně nedovoluje za žádných podmínek přistěhování Číňanů a Japonců. Rovněž Amerika nepřipouští přistěhování Japonců. Avšak v dobách, kdy se tovární zákony začaly prováděti opravdu účinně (podnikatelé totiž obcházeli prvé tovární zákony úskoky všeho druhu), bylo vystěhovalectví na našich ostrovech neomezeno a velmi rozšířeno mezi lidmi, kteří mohli sehnati peníze na cestu.
To ukazovalo, že náš trh práce byl přeplněn. Je-li přeplněn rybí trh, házejí se ryby zpět do moře. Vystěhovalectví bylo ve skutečnosti házením mužů a žen do moře v očekávání, že už se nějak lodí dostanou do jiné země. V Anglii poklesla cena mužů a žen na nulu — ačli neuměli nějaké práce, které bylo ještě nedostatek. Lékaři, zubní technikové, advokáti a faráři měli ještě jistou cenu (faráři hanebně malou: výpomocný farář i s rodinou ročních 70 liber). Výjimečně kvalifikovaní nebo tělesně silní dělníci vydělali snad i více než chudší duchovenstvo. Ale velká většina ručních pracovníků — těch, kteří mohou pracovati jen pod cizím vedením a i pod ním nesvedou nic, čemu by se zakrátko nenaučil kterýkoli tělesně schopný člověk byla doslovně zadarmo: bylo je možno dostati za mzdu, která je tak právě udržela na živu a umožnila jim výchovu dostatečného počtu dětí k náhradě zestárlých. Docela stejným případem by bylo, kdyby se vyrobilo tak nadbytečné množství strojů, že by je továrníci dávali zdarma každému, kdo by si je chtěl odvézti. I potom by musil každý, kdo si vzal stroj, vytápěti jej uhlím a mazati olejem, z čehož by však nijak nenásledovalo, že má tento stroj nějakou cenu, že bude pečlivě opatrován, nebo že uhlí olej budou slušné jakosti.
Jak vidíte, nemajetní lidé nemají jiné možnosti uhájiti živobytí, než prodati samy sebe za tržní cenu anebo — klesne-li cena na nulu — nabídnouti se k práci prvému člověku, který je ochoten je živiti. Nemají půdy, ani prostředků, aby si nějakou koupili; i kdyby jim byla půda darována, málokteří z nich by věděli, jak ji obdělávati. Nemohou se státi kapitalisty, poněvadž kapitál jsou přebytečné peníze a oni nemají ani krejcaru přebytečného. Nemohou se pustiti do nějakého podnikání s vypůjčenými penězi, protože nikdo jim nic nepůjčí, a i kdyby půjčil, přišli by pro nedostatek potřebného vzdělání a prakse o ně a udělali by úpadek. Musí najíti zaměstnavatele nebo zemříti hlady. Pokusí-li se však usmlouvati trochu větší mzdu, než jaká stačí k holému živobytí, bude jim stručně, avšak jen příliš pravdivě řečeno: »Nejste-li spokojen s touto mzdou, je tu spousta jiných lidí, kteří ji rádi vezmou.«
Ani tak není možno, aby všichni našli zaměstnání. Ačkoli profesoři manchesterského směru tvrdili k obhajobě kapitalismu, že — když už nic jiného — dovede aspoň dělníkům vždycky zajistiti práci za mzdu rovnající se existenčnímu minimu – přece kapitalismus nikdy toho slibu nesplnil a oné obhajoby neospravedlnil. Podnikatelé byli nuceni uznati, že potřebují nutně tak zvané reservní armády nezaměstnaných, aby mohli přibrati nové pracovní síly, kdykoli je odbyt dobrý, a vyhoditi je zase na ulici, jakmile je špatný. Vyhoditi je na ulici znamená: donutiti je, aby utratili těch několik šilinků, které se jim snad podařilo uložiti v době, kdy byli zaměstnáni; aby prodali nebo zastavili šaty a nábytek a zařadili se nakonec mezi nuzáky, živené z dani. Poplatníci ovšem velmi rozhodně protestuji proti tomu, že mají živiti dělníky, kdykoli jich podnikatel náhodou nepotřebuje. A proto, když se kapitalistický systém rozvinul ve velkém měřítku, udělali poplatníci ze zákona o chudinské podpoře něco tak ponižujícího, krutého a hanebného, že slušné dělnické rodiny vytrpí raději nejzazší bídu, než by se na něj odvolaly. To znamená, že jsme řekli nezaměstnanému otci hladovějící rodiny: »Jsi-li v nejvyšší nouzi, musíme tebe i tvoje dětí živiti, protože nám to nařizuje zákon Alžbětin; zato však musíš své dcery a syny vzíti s sebou do chudobince, kde budou žíti s opilci, prostitutkami, tuláky, blbci, epileptiky, notorickými zločinci — pravou to spodinou a vyvrheli lidské společnosti v jejím nejhorším složení. A až to uděláš, nebudeš už nikdy s to podívati se některému ze svých kamarádů do očí.« Onen muž ovšem odpověděl: »Za to pěkně děkuji, to ať raději moje děti pomrou« — a potloukal se o hladu, jak to šlo, dokud se obchod nezotavil a podnikatelé pro něj zase neměli práce. A aby tuto práci dostal, spokojil se s tak malou mzdou, že sotva stačila na nejnutnější potřeby jeho rodiny. Mohly-li jeho děti něco v továrně přivydělati, sáhl pak dychtivě i po takové mzdě, která teprve dohromady s výdělky jeho dětí jakž takž stačila k výživě celé rodiny. A tak konec konců neměl z práce svých dětí užitku, ba jejich výdělky se ještě ke všemu staly důvodem, pro který strhli se mzdy jemu samému. Ačkoli tedy s počátku poslal své děti do továrny, aby měl nějaký malý mimořádný příjem, musil je tam nakonec posílati, aby doplnil svou mzdu na existenční minimum; když pak zákon zasáhl a vysvobodil děti z otroctví, vzepřel se zákonu, protože si nedovedl představiti, z čeho má být živ, nebudou-li jeho děti místo do školy choditi za výdělkem.