Na ženy účinkoval tento systém v některých směrech hůře než na muže. Průmyslový podnikatel nevzal do práce ženy, mohl-li za tytéž peníze míti muže, a proto žena, jež hledala jakékoli zaměstnání v průmyslu, mohla dostati místo jen v tom případě, že se nabídla za nižší mzdu, než jaká se platila mužům. Mohla to dělati, neboť mzda, kterou dostávali muži, byť sebe hubenější, byla určena pro celou rodinu a nikoli pro jednu osobu. Z této mzdy měl muž platiti výživu své ženy a dětí, bez nichž by byl kapitalistický systém brzy v koncích pro nedostatek mladých dělníků k náhradě starých. I když tedy byly mzdy mužů tak nízké, že sotva stačily k nejnutnější výživě ženy a dětí, přece se mohla samotná žena spokojiti ještě nižší mzdou, aniž se jí vedlo hůře, než jejím ženatým sousedům a jejich dětem. Tak se stalo samozřejmou zásadou, že se ženám platí méně než mužům, a žádala-li některá odbojnice při výplatě, aby byla postavena na roveň mužům (Za stejnou práci stejnou mzdu!), umlčel ji zaměstnavatel dvěma důvody, a to: »Nejste-li spokojena nižší mzdou, je zde spousta jiných žen« — »Mám-li platiti za tuto práci mužskou mzdu, dám ji udělati mužem.«
Nejdůležitější a nejnepostradatelnější práce žen — roditi a vychovávati děti a obstarávati domácnost — nebyla nikdy placena přímo ženě, nýbrž vždy prostřednictvím jejího muže; proto také mnozí pošetilí lidé zapomněli, že je to také práce, a mluvili o muži jako o živiteli. To je nesmysl. Ženina práce v domácnosti byla vždy v celém svém rozsahu životní nutností pro existenci lidské společnosti, kdežto miliony mužů se zabývaly zbytečnou nebo přímo škodlivou prací, kterou bylo možno omluviti snad jedině tím, že jim umožnila, aby živili své užitečné a nepostradatelné ženy. Mužové však — z ješitnosti nebo bezmyšlenkovitosti, a také hodně proto, že se báli uznati důležitost svých žen, aby se ženy nestaly neposlušnými a nechtěly býti hlavou domácnosti — ustálili konvenční představu, že ženy nevydělávají nic, kdežto mužové všechno, a upřeli svým ženám veškeré právní nároky na peníze pro domácnost. Vše, co měla žena, přešlo podle zákona jejím provdáním do vlastnictví jejího manžela. To vytvořilo situaci, jež vedla k tak příšerným zlořádům, že majetná třída vytvořila celý složitý právní systém manželských smluv, jejichž účelem bylo předati ženino vlastnictví ještě před jejím provdáním osobě nebo osobám dosud nenarozeným. Takto mohla provdaná žena míti sice doživotní důchod z majetku, nebyl to však již její majetek a její manžel ho nemohl prohýřiti. Později přiměla střední třída parlament, aby zjednal ochranu jejich ženám zákonem o vlastnickém právu vdaných žen, který platí dodnes. Poněvadž v této věci byly názory úplně zmatené, tento zákon značně přestřelil a byl příčinou mnohé nespravedlnosti vůči mužům. To je však jiná historie; zde nám jde hlavně o to, abychom pochopili, že se za kapitalistického systému ženám vede hůře než mužům. Neboť kapitalismus zotročil nejprve muže, a pak učinil z ženy mužovu otrokyni tím, že ji platí jeho prostřednictvím. Tak se stala žena otrokyní otrokovou, což je nejhorším druhem otroctví.
To se výborně hodí některým podnikatelům, poněvadž jim to umožňuje, aby nenápadně vyssávali jiné podnikatele. Dělá se to takto: Nádeník musí živiti rodinu, čítající několik dcer, na venkově ze mzdy 25 šilinků týdně (v XIX. století to bývalo 13 šilinků), ve městě nebo poblíž města ze 30 (dříve 18) až 70 šilinků, při čemž třeba odpočítati něco na zlé časy nezaměstnanosti. Nuže, míti týdně o 5 šilinků více, je pro domácnost, protloukající se těžce ze 30 šilinků, ohromný rozdíl, jak jsem již lekl, rozdíl daleko větší, než pro milionáře o 500 liber týdně více. Zvýšení mzdy o 15 šilinků nebo o 1 libru týdně povyšuje rodinu nádeníka na finanční úroveň rodiny kvalifikovaného dělníka. A jak je možno dosáhnouti tak lákavého zvýšení? Prostě tím, že odrostlá děvčata chodí do práce, každá za mzdu 5 šilinků týdně, a žijí při tom i nadále doma u otce. Jedno děvče znamená 5 šilinků týdně více, dvě děvčata 10 šilinků a 3.děvčata 15 šilinků. Za takových okolností vyrůstaly ohromné továrny, zaměstnávající sta a sta děvčat za týdenní mzdy od 41/2 do 71/2 šilinků, ve velké většině však 5 šilinků. Takovým mzdám se říkalo hladové; tato děvčata měla však daleko lepší stravu a byla svěžejší a zdravější, než ženy, které byly zcela na sebe odkázány. Některá z největších bohatství, získaných v průmyslovém podnikání (na příklad při výrobě sirek), byla vymačkána z 5šilinkových děvčat, žijících u svých otců a částečně ovšem ze svých otců, nebo jako podnájemnice z cizích otců (neboř míti děvče na bytě je v tomto ohledu právě tak dobré jako míti dceru). A tak dostával výrobce sirek tři čtvrtiny práce na útraty otcovy. Pracoval-li otec na příklad v pivovaru, výrobce sirek dostával tři čtvrtiny práce na útraty pivovarníka. Tak žije jeden obor vyssáváním druhého, a tovární dělnice, které dostávají mzdu, jež by sotva uživila lepší kočku, jsou kvetoucí, veselé, odhodlané, plné života a bujnosti, kdežto staré ženy — mezi nimi mnoho vdov s malými dětmi — neustále slyší: »Nejste-li spokojena s toutéž mzdou, je spousta silných děvčat, která ji ráda vezmou.«
Mzdu žen však takto nestlačily jen dcery dělníků, nýbrž i jejich ženy. Mladé městské ženy, provdané za mladé muže, které doma neměly příliš mnoho práce ani s více dětmi, ani s úklidem ve více než jednom nebo dvou pokojích (a které začasté nebyly příliš úzkostlivě dbalé o pořádek); nebo které neměly dětí vůbec, chodily velmi rády na hodinu posluhy denně za týdenní plat 5 šilinků, zvětšený ještě o různé malé vedlejší výdělky (za praní prádla a podobně), jaké obyčejně posluha s sebou přináší. Poněvadž taková posluhovačka neměla doma nic na práci, a poněvadž se jí naprosto nechtělo posluhovati ještě v jiném místě, měla-li již v kapse oněch 5 šilinků, znamenajících pro ,ni a jejího muže všechen rozdíl mezi usilovným šetřením a poměrným blahobytem — brzy se z hodiny stalo půl dne. Dnes se platí místo 5 šilinků přibližně 10; ježto však nelze za ně více koupiti, zůstalo vše při starém.
Takto tedy je trh práce zamořen manželkami a dcerami, jejichž výživa je zajištěna, a které jsou proto ochotny pracovati za mzdu, jež jim stačí na vedlejší vydání a z níž žádná neodvislá a samostatná žena nebo vdova nemůže žíti. Vedlo to k tomu, že se manželství stalo nutně ženiným povoláním. Neboť pro ženu je lépe, provdá-li se za kteréhokoli muže, jenž jí přijde do cesty, než aby sama čelila nedostatku. Některé ženy se vdají snadno; jiné však — méně hezké nebo méně příjemné — jsou nuceny používati nejrůznějších triků a úskoků, jen aby ulovily nějakého manžela. Tento druh chytráctví není ovšem na prospěch ženině sebeúctě a nevede k šťastným manželstvím, uvědomí-li si manželé, že byli vlastně napáleni.
Tohle už je hodně zlé, ale jsou ještě horší věci. Je přípustné, aby žena žila ze mzdy muže, za něhož není provdána, třebas se to považuje za nečestné. Muž může říci chudobné ženě: »Neberu si tě, abychom ve zdraví i nemoci spolu snášeli dobré i zlé, dokud nás smrt nerozdělí a tak dále, nedávám ti svého jména a hodnosti své manželky. Chceš-li však býti nezákonně mou ženou až do zítřejšího rána, dám ti 1/2 šilinku a objednám něco k pití, nebo — podle okolností — dám ti celý šilink, jednu, deset, sto liber, nebo vilu, perlový náhrdelník, sobolí kožich a auto.« A nebude vždy odmítnut. Je snadné žádati na ženě, aby byla ctnostná, ale není to rozumné, je-li skutečnost taková, že pokutou za ctnost je hlad, a odměnou neřesti okamžité vysvobození z bídy. Dáme-li hezkému děvčeti na vybranou, aby šlo buď do továrny na sirky za hodinovou mzdu 21/2 penny s vyhlídkou, že mu fosfor rozežere čelisti, nebo aby žilo vesele a v pohodlí pod ochranou bohatého svobodného muže — a nic jiného nedávali podnikatelé doby královny Viktorie děvčatům na vybranou a nic jiného jim po celém světě nedávají na vybranou ani dnes, nebrání-li jim v tom přísné socialistické zákonodárství — pak hrajeme příšernou hru a dáváme ďáblu všechny trumfy do ruky; nejenže ďábel jistě vyhraje, ale bude třeba se dokonce ptáti, zda děvče, které se raději propůjčilo světákovi k rozkoši než podnikateli k vymačkáni zisku, nebylo tím povinno své sebeúctě a své touze po širším rozhledu a větších zkušenostech, po jemnější společnosti a po krásnějším a elegantnějším životě. Budeme-li ji varovati, že krása netrvá věčně, připomeneme jí tím jen, že bude-li svou krásu rozumně pěstovati, bude krásná ještě ve věku, ve kterém se pracujícím ženám — příliš starým již ve 24 letech — již dávno zavřela vrata továren a jejich místa jsou obsazena mladšími děvčaty. Žena je v nečestném zaměstnání vskutku lépe zabezpečena, než v počestném. Nebo i ženy, které prodávají práci, jsou v dobách špatné konjunktury a tím vyvolané nezaměstnanosti často bez zaměstnání, kdežto ženy, které prodávají rozkoš, chovají-li se jinak slušně a nejsou-li zrovna odporné, mají zřídka kdy nouzi o zákazníky. Příklady, které bývají uváděny jako hrozná výstraha, do jakých hlubin ponížení může klesnouti žena, poslouchá-li takových rad, jsou bohabojnou smyšlenkou, opírající se o případy žen, které pitím, požíváním narkotik a povšechnou zkažeností nebo v důsledku slabé povahy by byly stejně klesly, i kdyby byly bývaly počestně vdány nebo žily v nepřísnějším celibátu. Na neštěstí nelze se počestným manželstvím vyhnouti nebezpečí nahodilé pohlavní nákazy: více žen se nakazilo od svých manželů než od svých milenců. Přejde-li žena ke kapitalistické morálce a bude-li jednati tak, aby jí to vyneslo co nejvíce, sáhne spíše po tom, co okresní lidumilové nazývají (ovšem jen tehdy, jde-li o chudou ženu) mzdou za hřích, a nikoli po hladové mzdě za dřinu.
Jsou však také případy, kdy snubní prsten spíše škodí než prospívá. Nedovolené svazky jsou za kapitalistického systému tak běžné, že se s nimi musil zabývati stát. Porodí-li neprovdaná žena dítě, může podle dnes platného zákona donutiti otce dítěte, aby jí na jeho výživu platil 71/2 šilinku týdně až do doby, kdy dosáhne věku 16 let, kdy již může matku samo podporovati. Až do té doby patří dítě matce a nikoli otci (otci by náleželo, kdyby byli oddáni) a matka naprosto není povinna obstarávati mu domácnost nebo konati pro něj nějakou obvyklou nudnou práci. Muž bude raději bez reptání platiti, než by se dal soudně stihati. Je-li dobromyslný a ne zrovna chudý, bude jí třebas platiti více, než je podle zákona povinen. V důsledku toho může pečlivá, taktní, rozumná a příjemná žena, která bez skrupulí porodila pět nemanželských dětí, míti zákonem zaručený pevný příjem 371/2 šilinku týdně, jako doplněk toho, co si snad ještě vydělá poctivou prací. Žila si jako v bavlnce, srovnali-li jsme ji s vdovou, matkou pěti nemanželských dětí, dokud stát po staletích tupé nevšímavosti nezačal vypláceti vdovských pensí.
Zkrátka řečeno, kapitalismus působí na ženy jako neustálé pokušení, aby vstupovaly v pohlavní styky pro peníze, ať již v manželství nebo mimo ně. A před tím pokušením žen nic nechrání — nehledě k tradiční počestnosti, kterou kapitalismus chudobou nemilosrdně ničí — leč náboženství a vrozený smysl pro čest, jenž sídlí v duši a odolává (někdy) všem nástrahám.
Je zbytečné namlouvati si, že zvítězí vždy náboženství, tradice a čest. Je tomu již půl druha sta let, co nás básník Oliver Goldsmith varoval, že čest upadá, kde obchod vzkvétá. A od té doby hospodářský tlak, jímž kapitalismus pokouší ženy, ještě hodně zesílil. Probírali jsme právě případy, kdy rodiče poslali své děti v útlém věku do práce, aby trochu zvětšili důchod rodiny; dopadlo to tak, že mzdy rodičů klesly, až výdělky rodičů i dětí dohromady rovnaly se tomu, co dříve byli s to vydělati rodiče sami, takže potom musili posílati děti do práce chtě nechtě, aby mohli býti sami živi. Rovněž tak i ženy: napřed si občas pokradmu zaopatřily malý vedlejší výdělek, až pak se musily rváti o zaměstnání a nabízeti svou práci za nižší mzdu, spoléhajíce, že ji doplní na existenční minimum z jiných pramenů. Pak byly tyto snížené mzdy nabízeny i ženám, které si potrpěly na svou čest, a když prohlásily, že z nich nemohou žíti, bylo jim jako obvykle řečeno, že mohou-li jiné ženy, mohou ony také.
Takto se v některých zaměstnáních stala prostituce prakticky nevyhnutelnou, neboť mimo ni a smrt hladem nebylo jiných možností. Hoodova žena, oděná v ženy nedůstojných cárech a zpívající Píseň o košili, může býti jak ženou, která raději zemře hlady, než by se prodala, tak také ženou, která není ani natolik mladá a přijatelná, aby si mohla vydělati aspoň těch několik pencí, jež je možno vymámit z mužů jejího okolí. Zaměstnání, při nichž je prostituce takměř samozřejmostí, nejsou nikterak okázale hnusná a opovrženíhodná. Jsou to spíše zaměstnání, při nichž dobře oblečené a hezké, avšak nevzdělané ženy mají vábiti obecenstvo, jsou však placeny tak, že z toho naprosto nemohou onen žádaný zevnějšek zaplatiti. Děvčata se mzdou 30 šilinků týdně přijíždějí do práce v drahých autech a nosí šňůry perel, ne-li pravých, pak aspoň co nejlépe napodobených. Zeptá-li se některá z nich, jak to má udělati, aby se z 30 šilinků týdně oblékla s předepsanou nádherou, uslyší starou odpověď: »Nejste-li spokojena, je spousta jiných děvčat, které to rády vezmou« — anebo jí bude nepokrytě řečeno, že může mluviti o štěstí, dostává-li ještě 30 šilinků ke skvělé reklamě a nádhernému prostředí, jaké dodává jejím půvabům divadlo, hostinec, obchod nebo módní přehlídka. Nesmíte však z toho vyvozovati, že všechna divadla, hostince, módní přehlídky a podobné podniky vykořisťují prostituci tímto způsobem. Většina z nich má stálý personál složený z pracovitých a čestných žen, bez nichž by nemohla býti provozována. Nesmíte si také mysliti, že mladí pánové, kteří dodávají ony auta, kožichy a klenoty, dosáhnou vždy cíle svého nákladného dvoření. Divadelní hra Pozor, čerstvě natřeno od sira Arthura Pinero je v tomto ohledu poučným výsekem skutečného života. Proto však, že se pánové napálili, nejsou takové poměry o nic více povznášející. Jsou-li v některém podniku ženy zaměstnány nikoli prací, vyžadující jakéhosi cviku, nýbrž vábením zákazníků svou ženskostí, mladostí, půvaby a toaletami podle poslední módy, můžete býti přesvědčena, že podnikatelé jistého typu jim platí malé mzdy, a že nakonec svou konkurencí doženou i svědomitější podnikatele k stejnému počínání, anebo je vytlačí nízkými cenami z trhu.
Nuže, k těmto krajnostem nemohou býti mužové dohnáni. Pravda, elegantní dámy na Riviéře mohou si za 50 šilinků najmouti (a také najímají) společníka k tanci. Avšak tento nevinný obchod neznamená ještě, že kapitalismus může říci muži: »Nestačí-li ti mzda k živobytí, jdi na ulici a prodávej rozkoš, jako to dělají jiní! « Obchoduje-li muž tímto zbožím, vystupuje jako kupec, nikoli jako prodavač. A tak je to žena a nikoli muž, která trpí nejzazší krutostí kapitalistického systému, a proto také tak mnoho svědomitých žen věnovalo svůj život snaze po nahrazení kapitalismu socialismem.
Nemysli však nikdo, že mužové mohou za kapitalismu ujíti prostituci. Neprodávají-li svých těl, prodávají za to své duše. Jako školní příklad nečestného lhaní pro peníze se uvádívá advokát, jenž se před soudem snaží, aby udělal z černého bílé. Nic není nespravedlivějšího. Lidé se shodli a musili shodnouti na tom, že pravdy o čemkoli se nelze dopátrati, nasloucháme-li marným pokusům o nestranný a nezaujatý výklad; je to možno jen když vyslechneme vše, co mohou jménem obou zúčastněných stran o věci říci zkušení obhájci — jeden pro a druhý proti. Advokát je povinen snažiti se všemožně, aby rozsudek vyzněl pro jeho klienta, i když je soukromě přesvědčen, že jeho klient není v právu, zrovna jako lékař je povinen snažiti se všemožně, aby zachránil život pacientovi, jehož smrt by podle jeho soukromého mínění byla štěstím pro lidstvo. Advokát je nevinnou postavou, odvracející pozornost od takových postav, jako jsou: pisatel a vydavatel lživých inserátů, dokazujících, že černé je bílé, obchodník, prodávající zboží, jež vydává zákazníka za nejlepší zboží na světě, prodavač narkotik a alkoholu, účetní sestavující falešné bilance, falšovatel potravin a hokynář dávající špatnou míru, redaktor, který píše do socialistického listu, ačkoli je přesvědčený liberál, nebo do konservativních novin, ačkoli jest anarchista, profesionální politik, jdoucí se svou stranou do všech důsledků, ať je v práva či neprávu, lékař, navštěvující zbytečně nemocného a předpisující domnělé léky hypochondrům, jimž neschází nic, než Abetnethyova rada: »Žijte z 1/2 šilinku denně, který si sami vyděláte« — právní poradce, užívající zákona jako nástroje k utlačování chudáků boháči, žoldák, bojující na straně země, již považuje za nejhoršího nepřítele své vlasti, konečně pak občané všech vrstev, plazící se před boháči a zpupní vůči chudákům. To je jenom malá ukázka mužské prostituce, kterou proroci v bibli tolikrát a tak ostře pranýřovali jako smilstvo a modlářství, a kterou kapitalismus denně mužům ukládá.
Vidíme tedy, že až bude vznesena výtka prostituce, nebude směti ani žena ani muž hoditi po druhém kamenem, neboť za kapitalismu jsou jí oba stejně poskvrněni. Zvlášť horliví obhájci žen mohli by dokonce tvrditi, že hnusnější je prostituce ducha, neboť je větší zradou vznešených úkolů uložených našim schopnostem, než prostituce těla, jehož prodej nemusí býti vždy také jeho zneužitím. Ostatně nikdo ještě nezahrnul Nell Gwynneovu za to, že prodala své tělo, takovou hanou, jaké se dostalo Jidáši Iškariotskému za to, že prodal svou duši. Ať má železný hrnec sebe větší radost, že je kotel černější — ze dvou černých věcí nebude nikdy bílá. A abstraktní totožnost mužské a ženské prostituce zostřuje jen fysický rozdíl, který nemůže býti vyrovnán žádným abstraktním důvodem. Znásilnění je docela zvláštním druhem násilí. Kdo toho nevidí a nedělá rozdílu mezí ním a hříchy proti duchu, ignoruje základní vlastností lidského citu. Na příklad: majitelé půdy měli moc donutiti rozkolníky, aby posílali své děti do škol anglikánské církve a této moci také užívali. Měli také zvláštní právo u žen vstupujících v sňatek právo prvé noci — a buď toho práva užívali nebo nutili ženy, aby se vykupovaly. Je možno, aby některá žena měla v obou těchto případech stejné pocity? Ani muž jich nemůže míti. Povaha každého z těchto bezpráví je zcela různá. S odpomocí od prvého se mohlo čekati až do nejbližších všeobecných voleb. O druhém nelze ani krátkou chvíli klidně uvažovati. A přece se takové věci dály.