Podívejme se nyní blíže, jaké byly dějiny odporu, který kladl proletariát kapitalistům. Od prvopočátku bylo zřejmo, že nikdo — ani žena ani muž — nezmohl sám nic proti podnikatelům. »Nejste-li spokojen s nabízenou mzdou a nechcete-li pracovati podle příkazu, najde se za vás dost jiných« — bylo stereotypní odpovědí, která porazila na hlavu každého chudáka, jenž si chtěl na svou pěst vymoci slušnou mzdu a rozumnou pracovní dobu. K účinnému odporu bylo především třeba, aby zaměstnanci utvořili nějakou organisaci a drželi dohromady. Nebylo to možné v černých oborech, kde se zaměstnanci navzájem neznali a neměli příležitosti, aby se sešli a domluvili o společném postupu. Služky na příklad se nemohly organisovati. Byly roztroušeny skoro jako zajatci po soukromých domácnostech v celé zemi a pracovaly každá zvlášť nebo nanejvýš po dvou či po třech, s výjimkou domů velkých boháčů, kde je třebas až 30 nebo 40členné služebnictvo. Nebo si všimněme zemědělských dělníků. Organisovati je odborově je velmi nesnadné, a ještě nesnadnější je udržeti jejich odborové organisace jistou dobu pohromadě. Žijí příliš daleko od sebe. Totéž platí více méně téměř o každém druhu práce, vyjímaje práci v továrnách, dolech a na železnicích.
V mnohých povoláních jsou takové rozdíly v platech i společenském postavení, že i kdyby bylo možno sehnati všechny jeho příslušníky dohromady, nesblížili by se. Tak na příklad v divadle: herec hrající Hamleta je třeba dokonalý gentleman se šlechtickým predikátem, a herečka hrající Porcii, je třeba aristokratkou z nejvyšší říšské šlechty; jejich týdenní platy jdou do set liber. Vedle nich vystupují při každém představení v němých úlohách herci a herečky, kteří by každým slůvkem prozradili, nejenže nejsou ani zdaleka lordy a dvorními dámami, za něž jsou oblečeni, nýbrž že nevydělávají ani tolik, jako kulisáci. Může se dokonce státi, že akrobat nebo clown je daleko lépe placen než Hamlet, ale je při tom v soukromém životě tak nevzdělaný a nevychovaný, že Hamletu ze šlechtické krve by nebylo možno poslouchat jeho řeči nebo sedět s ním u oběda. Proto je utvoření herecké odborové organisace obtížné; třídní protiklad je nevyhnutelný. Odborová organisace je možná pouze v oborech, jejichž příslušníci pracují pohromadě ve velkých skupinách, žijí v tomtéž prostředí, patří všichni k téže společenské třídě a mají přibližně stejné výdělky. Horníci v uhelných dolech, přadláci bavlny v továrních městech Lancashiru, slevači kovu a montéři v hrabstvích střední Anglie utvořili první trvalé a mocné odborové organisace. Zedníci, přidavači cihel, tesaři a truhláři, kteří se setkávají na stavbách, začali rovněž brzy bojovati o založení odborových organisací. Donuceni nějakým do nebe volajícím útiskem, spolčili se, aby přiměli zaměstnavatele věnovati pozornost některému jejich požadavku. Podařilo-li se jim tento požadavek prosaditi nebo byli-li poraženi, rozpadla se opět koalice na tak dlouho, dokud jí nebylo znovu zapotřebí. Pak začali vybírati příspěvky na malé pojišťovací fondy pro případ nezaměstnanosti, což je přimělo k budování trvalých organisací. Tak odborové organisace vyrostly z přechodných odbojných spolků na trvalé odborové organisace, jak je známe dnes.
Podívejme se nyní, co vše může dělati proletářská odborová organisace k obhájení životní úrovně svých členů proti neustálým přehmatům kapitalismu. Především tedy: je-li odborová organisace dostatečně početná, mohou se dělníci postaviti zaměstnavateli na odpor, aniž by se musili báti, že uslyší známé rčení: »Nejste-li spokojeni s těmito podmínkami, je tu ještě spousta jiných dělníků.« Jsou-li téměř všichni zedníci jednoho města členy odborové organisace a platí-li všichni týdně malé příspěvky, dokud neseberou malý fond jako reservu v nouzi, pak mohou v případě, pokusí-li se zaměstnavatelé snížiti jim mzdy, zastaviti práci a žíti z fondu a ochromiti tak podniky zaměstnavatelů na týdny nebo měsíce, podle velikosti fondu. Tomu se říká stávka. Mohou stávkovati nejen proti snížení mezd, nýbrž i za jejich zvýšení, nebo za zkrácení pracovní doby nebo za cokoli jiného, oč je právě spor mezi nimi a podnikateli. Jejich úspěch závisí na situaci v dotyčném oboru podnikání. V praksi mají zaměstnavatelé, záleží-li jim na tom, skoro vždycky možnost počkati až do vyčerpání stávkového fondu a vyhladověti takto dělníky až k podrobení. Je-li však právě v dotyčném oboru konjunktura a podnikatelé následkem toho spěchají s realisováním zisků, takže by ztratili více přerušením výroby než vyhověním požadavkům stávkujících, pak podnikatelé povolí.
Podnikatelé však vyčkají vhodné doby pro protistávku. Začne-li obchod váznouti a zdá-li se podnikatelům, že zastavení výroby na krátkou dobu jim uškodí málo nebo vůbec ne, sníží mzdy a vyloučí z práce všechny dělníky, kteří se tomu nepodrobí. Proto se stávka podnikatelů jmenuje výluka. Noviny užívají bez rozdílu slova stávka pro stávky i výluky, protože jejich čtenáři dávají vinu na stávce nikoli podnikatelům, nýbrž dělníkům; avšak některé z největších tak zvaných stávek měly býti zvány výlukami. Vzepětí konjunktury v průmyslu vyvolá vždy řadu stávek, obyčejně úspěšných. Její zhroucení vyvolá řadu výluk, obyčejně také úspěšných, takže jedny zmaří výsledky druhých. A tak to jde nahoru a dolů, jako na nějaké ďábelské houpačce. Po válce jsme byli svědky úžasného rozmachu konjunktury, po níž přišla zhoubná krise se stávkami i výlukami a vším, co k tomu patří. Vaše vlastní zkušenosti s těmito občanskými bitvami stávek a výluk jistě Vás přesvědčily, že jsou to národní pohromy, které v spořádané společnosti by neměly smyslu. Ale zatím toho nechme. Nedokončili jsme ještě svého zkoumání začátků odborového hnutí a nevíme ještě, co přineslo dále nového kromě toho, že dělníci naspořili stávkový fond a řekli potom: Neděláme.
Poměry vyžadovaly především, aby každý dělník vstoupil do odborové organisace svého oboru, ježto jinak podnikatelé mohli použíti k prolomení stávky neorganisovaných tím, že je vzali do práce odmítnuté stávkujícími. Následkem byl vznik zuřivé nenávisti proti dělníkům, kteří nechtěli vstoupiti do odborových organisací. Organisovaní dělníci jim přezdívali stávkokazů, mrvů nebo krys, a bojkotovali je všemožně. Ale nadávky a bojkot nestačily k odstrašení stávkokazů. Odborové organisace postavily po vyhlášení stávky hlídky k vratům továren, které měly domlouvati stávkokazům, aby nenastupovali práce. Žádné inteligentní ženě není třeba vykládati, že nebyl-li po ruce silný oddíl policie, byla domluva tak pádná, že stávkokazové byli rádi, vyvázli-li se zdravými údy. V Sheffieldě a Manchestru to došlo tak daleko, že stávkokazi, pracující u vysokých pecí, nacházeli tam bomby, které je roztrhaly na kusy, že stroje a nástroje byly kaženy, takže byly nebezpečny pro dělníky s nimi pracující (říkalo se tomu políčiti na krysy), že tovární komíny byly vyhozeny do povětří takovými výbušnými látkami, jako třaskavou rtutí, se kterou je tak nebezpečno zacházeti, že jen velmi nevědomí a zoufalí lidé se jí odváží použíti. Tyto věci byly zastaveny ani ne tak trestáním původců jako tím, že podnikatelé byli nuceni zanechati provokací. Tak na příklad brusiči pil v Sheffieldu umírali předčasně a jejich život byl jedinou řadou utrpení, protože dýchali vzduch plný ocelového prachu. Bylo zcela snadné tomu odpomoci odstraněním smrtonosného prachu vyssavači prachu (jak tomu dnes říkáme). Avšak podnikatelé je nechtěli opatřiti, poněvadž na jejich pořízení bylo potřebí zvláštního kapitálu, z něhož nebylo možno vytěžiti mimořádného zisku, takže podnikatel, který by je byl zavedl, byl by poražen nižšími cenami od podnikatelů, kteří jich nezavedli. V těch dobách vypadal Sheffieldský ocelářský dělník ve věku 50 let (dožil-li se ho vůbec) jako nevzhledný a hodně nezdravý 171etý chlapec. Výbuchy vzteku nešťastných obětí jsou nepatrnou věcí oproti oněm sto let trvajícím pracovním podmínkám. Nakonec musil přijíti na pomoc stát a donutiti všechny podnikatele, aby zavedli ssací ventilátory. Plíce sheffieldských dělníků nejsou dnes horší, než jiné plíce, a lepší než plíce mnoha lidí, kterých zákon tak pečlivě nechrání.
Strhnouti životní úroveň svých soudruhů mohl dělník ještě jinak než tím, že pracoval za nižší mzdu, než kterou žádala odborová organisace. V mnohých oborech průmyslu nebylo nic platno stanovití mzdu dělníka, nebylo-li také stanoveno množství práce, jaké měl za ni vykonati. Jistě se Vám již hnusí, čtete-li stále v kapitalistických novinách nejapné vtipy na zedníky proto, že jim odborová organisace nedovoluje, aby položili za den více než tři cihly. Zedník žádá celodenní mzdu za položení tří cihel zřejmě stejným právem, jímž jeho zaměstnavatel chce prodati vystavěný dům co nejdráže. Ti, kdož odsuzují zedníka i jeho zaměstnavatele, odsuzují tím — jako dobří bolševici — celý kapitalistický systém. Onen vtip se třemi cihlami je jenom zkarikováním skutečnosti. Aby zjistil, kolik práce se může vymačkati z dělníka, vybere si podnikatel výjimečně rychlého a neúnavného pracovníka, dříče, a snaží se jeho denní výkon vynutiti ode všech. Odborová organisace samozřejmě odpoví tím, že zakáže všem svým členům, aby položili byť i o jednu cihlu více, než je naprosto nutno k jakés takés rentabilitě jejich práce pro zaměstnavatele. Tato praktika, při níž dělníci s rozmyslem dělají tak málo, jak si jen troufají, místo nejvyšší výkonnosti, jaké jsou schopni, nazývá se pasivní resistencí, na niž si podnikatelé tolik stěžují, ačkoli dělají totéž pod počestněji znějícím názvem omezené výroby a hledání trhu nejvyšších cen. Je to zásada, na níž je kapitalistický systém doznaně založen.
A tak dohání kapitalismus podnikatele, aby dělali dělníkům co nejhoršího dovedou, a dělníky, aby pro ně pracovali co nejméně. A při tom se kapitalismus pořád holedbá, že povzbuzuje oba k největší výkonnosti. Zeptáte se asi, proč to všechno nezůstane trčet. Řeknu Vám na to, že v kapitalismu dochází k takovým poruchám asi tak dvakrát denně. Za našich časů jsou trůnní řeči při zahájení parlamentu zpravidla plny výzev k dělníkům i zaměstnavatelům, aby dělali dobrotu a neochromovali národního průmyslu kolisí svých naprosto nesmiřitelných zájmů. Kapitalistický systém až dosud jakž takž fungoval a byl při tom v bryndě po každé jen několik měsíců a nikdy ne na celém světě jen proto, že se mu přece ještě zcela nepodařilo ovládnouti lidskou povahu tak naprosto, aby každý jednal přesně podle obchodních zásad. Velká většina národa ještě pořád přijímá s ponížeností a omezeností, co jí podnikatelé nabízejí, a pracuje, jak dovede nejlépe, buď v přesvědčení, že koná svou povinnost na tom místě, na které ji Bůh postavil, nebo vůbec o tom nepřemýšlejíc a snášejíc svůj osud jako něco nezměnitelného, zrovna jako počasí. Ba ještě koncem XIX. století, kdy bylo 14 milionů námezdních dělníků, bylo jích pouze půldruha milionu organisováno v odborových organisacích, jinak řečeno: pouze půldruhého milionu námezdních dělníků prodávalo svou práci systematicky podle kapitalistických obchodních zásad. Dnes je těchto konvertitů ke kapitalismu skoro 41/2 milionu, řádně zařazených v bojujících organisacích. Ročně se vybojuje asi 600 až 700 bitev, nazývaných pracovními konflikty, a souhrn jimi zameškaných dnů, ztracených pro národ, jde někdy do více než několika desítek milionů. Kdyby to nebyla tak vážná věc pro nás všechny, člověk by se musil smát, jak lidé hloupě žvaní o rozšiřování socialismu, když doopravdy hrozí rozšiřování kapitalismu. Jakmile se chudí dělníci přestanou dívati na svou chudobu jako na trest Boží a začnou se odborově organisovati, aby za svou práci dostali co možno nejvíce — přesně tak, jak to vidí dělati majitele půdy s pozemky, kapitalistu s kapitálem, podnikatele a obchodníka s jeho podnikatelskými o obchodními schopnostmi a finančníka s uměním zakládati akciové společnosti — začne se národní průmysl, na němž závisí existence nás všech, stále rychleji valiti s dvou protichůdných svahů, na jejichž úpatí dojde ke katastrofální srážce. Pak se průmysl úplně zastaví, až buď majetní dělníky prostě násilím vženou do nezahaleného a odporného otroctví, nebo zvítězí dělníci a dlouhá řada změn, v jichž důsledku přešla již nadvláda s majitele půdy a kapitalisty na individuálního podnikatele, s individuálního podnikatele na akciovou společnost, s akciové společnosti na trust a nakonec všeobecně s průmyslníků na finančníky, vyvrcholí v tom, že nadvláda přejde na kapitalisticky organisované dělníky. Bitva za navládu se právě odehrává. Jsme právě v nejhorším: naše země je pustošena stávkami a výlukami a zaplavena ohromnou armádou nezaměstnaných. Bohatí prohlašují, že to vše je vinou dělníků, dělníci buď říkají, že je to vše vinou bohatých, anebo docházejí k rozumnějšímu závěru, že je vinen kapitalistický systém, a přidávají se k socialismu ani ne proto, že by mu rozuměli, jako proto, že slibuje východisko.
Když byla tato nezahalená válka po prvé vyhlášena, užili podnikatelé svého panství v parlamentě k tomu, aby byla trestána jako zločin. Odborové organisace byly označovány za spiknutí a každý jejich člen byl považován za spiklence a podle toho potrestán. To nezabránilo tvoření odborových organisací, pouze je to zahnalo do podzemí, čili učinilo z nich tajné společnosti a vydalo je v ruce radikálnějších a zákon méně ctících vůdců. Konečně vláda pochopila, že nelze pokračovati v těchto represivních opatřeních, neboť oněch několik případů, kdy bylo možno zákon uplatniti, dělalo z trestaných mučedníky: vyvolávalo bouřlivý odpor v lidových masách a podporovalo vzrůst odborových organisací, místo aby je potlačilo.
Potom zkusili podnikatelé, co dovedou sami. Odmítli zaměstnávati členy odborových organisací. Nebylo to nic platno, protože nemohli dostat tolik neorganisovaných, aby udrželi své podniky v chodu, a organisovaní, které přece musili zaměstnávati, nechtěli pracovati s neorganisovanými. Pak se zdráhali uznati odborové organisace, což znamenalo, že nechtěli vyjednávati o mzdových otázkách s odborovými tajemníky a trvali na individuelním jednání s každým zaměstnancem zvlášť. To také selhalo. Dohodnouti se individuelně s každým zaměstnancem je snadné, najímá-li žena služku nebo staromódní kupec kontoristu nebo příručího, když však je třeba zaměstnávati sta, někdy i tisíce lidí, je individuelní vyjednávání nemožné. Velkopodnikatelé, kteří z počátku o tom mluvili, nemyslili tím vlastně vůbec žádné vyjednávání. Dělníci měli přijíti do továrny a pěkně bez reptání vzíti mzdu, jakou jim firma přiřkla. Jakmile utvoření odborových organisací umožnilo dělníkům vyjednávati, nezbylo velkopodnikatelům nic jiného, než aby pro úsporu času sami trvali na tom, aby vyjednával jediný zástupce dělníků, zkušený ve smlouvách a odborně zběhlý, čili — tajemník odborové organisace. A tak celý ten povyk skončil tím, že odborové organisace byly velkopodnikateli nejen uznány, nýbrž dokonce považovány za nutnou součást jejich průmyslového oboru. Konečně uznal odborové organisace i zákon, a zde také, jako v případě zákona o vlastnickém právu vdaných žen, se při přechodu od bezprávnosti k zákonné ochraně poněkud přestřelilo reagováním na dřívější nespravedlivost: odborové organisace dostaly výsady a výjimečné postavení, jichž žádný obyčejný spolek nemá. Podnikatelé poznali pak, že i oni se musí spojiti k jednání s odborovými organisacemi. Utvořili tudíž svoje vlastní odborové organisace, jménem zaměstnavatelské svazy. Válka mezi kapitálem a prací je nyní válkou mezi dělnickými odborovými organisacemi a svazy zaměstnavatelů. Jejími bitvami (lépe řečeno blokádami) jsou výluky a stávky, trvající — stejně jako moderní vojenské bitvy — celé měsíce.
Ačkoli některé z bitev jsou bojovány pro persekuci (na příklad proto, že byl propuštěn zaměstnanec, který horlivě agitoval pro odborovou organisaci, nebo proto, že podnikatel se po stávce zpěčoval přijmouti znovu do práce některého z vůdců stávky), všechny konflikty, při nichž se skutečně vyhrává nebo prohrává, týkají se mzdy a pracovní doby. Třeba, abyste věděla, že jsou dva druhy mzdy: časová a úkolová (neboli kusová). Časová mzda se platí za čas, po který zaměstnanec pracuje podle měsíců, týdnů, dní nebo hodin — bez ohledu na to, udělá-li v tomto časovém úseku mnoho nebo málo práce. Mzda úkolová (kusová) se platí podle vykonané práce: tolik a tolik za každý hotový kus.
Nuže, předpokládala byste, že dělníci byli jednomyslně pro časovou mzdu a podnikatelé pro úkolovou, a skutečně, s počátku tomu tak bylo. Avšak zavedení strojů změnilo situaci. Mzda úkolová je vlastně mzda časová, placená tak, že znemožňuje dělníkovi loudavě pracovati. Při úkolové mzdě musí se dělník opravdu namáhati, aby si mzdu zasloužil Avšak výše mzdy je určena výpočtem tak, aby úkolový výdělek — ať počítán na hodiny, dny nebo týdny — stačil dělníkovi na živobytí, na jaké je zvyklý, čili jinak řečeno, aby udržel jeho normální životní úroveň. Představme si nyní, že byl vynalezen stroj, kterým dělník může denně vyrobiti dvakrát tolik, co dříve. Dělník zpozoruje, že již ve středu večer je jeho výdělek takový, jako byl dříve až v sobotu večer. Co udělá? Jste-li žena, která ráda pracuje, pomyslíte si snad, že bude chodit do práce celý týden jako obyčejně a překvapí radostně svou ženu tím, že jí přinese dvakrát tolik peněz. Ale to neznáte mužské! Raději obětuje šilink za volnou chvíli, než aby si vydělal další šilink na chléb a sýr nebo ženě na nový klobouk. Namísto toho přinese jí zrovna tolik peněz jako dříve, a udělá si ve čtvrtek, pátek a sobotu prázdno, zatím co jeho zaměstnavatel má třebas nejvíc na pilno, aby k určitému termínu vyřídil nutnou dodávku, a nedostává se mu zrovna pracovních sil Aby byl dělník donucen pracovati celý týden, musí mu podnikatel snížiti sazbu úkolové mzdy na polovinu. To však znamená nalíti olej do ohně: odborová organisace ostře protestuje proti snížení a hrozí, že dělníci nebudou na nových strojích vůbec pracovati, nemají-li z nich míti prospěchu. Byly doby, kdy zavádění strojů vedlo k bouřím a kdy rozzuřené davy dělníků rozbíjely nově zařízené továrny. Když na místo rozzuřených davů přišly odborové organisace, mělo zavedení nových strojů často v zápětí stávky a výluky. Když však vášnivé osobní konflikty mezi rozčilenými podnikateli a mstivými zaměstnanci ustoupily chladnému vyjednávání mezi zkušenými tajemníky svazů zaměstnavatelských a stejně zkušenými tajemníky odborových organisací dělnických, kteří již mnohokráte vyřešili podobné obtíže, stalo se ustálenou praksí upraviti úkolovou mzdu vždy tak, aby zaměstnanci mohli sdíleti prospěch z nového stroje s podnikateli. Zbývalo pouze určiti, na kolik měli právo dělníci a na kolik podnikatelé.
Při časové mzdě nemají dělníci prospěchu ze zavedení strojů. Výsledek práce dělníkovy může býti stokrát větší než dříve, dělník však zůstane stejným chudákem. A proto v mnohých průmyslových oborech trvají dělníci na úkolových mzdách, kdežto podnikatelé by byli nesmírně rádi, kdyby mohli platiti časovou mzdu, a to tím spíše, že jsou-li stroje jednou zaběhnuty, není to člověk, který řídí stroj, nýbrž je to stroj, který řídí člověka, takže se loudavost buď stane vůbec nemožnou anebo se velmi snadno prozradí.
Často se však stane, že ani dělník placený podle hodin, ani dělník placený v úkolu, nemá do toho co mluvit, a to z toho velmi jednoduchého důvodu, že podnikatel, jakmile zavede stroje, všechny vyhodí a nahradí děvčaty, která jen dávají pozor na chod strojů. Víme již, jaký vliv má práce žen a děvčat na mzdy. Kromě toho ženy se daleko méně organisují, než muži, ježto ženy, považujíce většinou tovární práci za pouhou prozatímní výpomoc až do provdání, neberou organisačních povinností tak vážně jako muži, kteří vědí, že budou průmyslovými dělníky po celý život. V lancashirských přádelnách bavlny, kde ženy po provdání neodcházejí z továrny, jsou odborové organisace žen stejně mocné jako organisace mužů.
Konec konců jsou reservy podnikatelů vždy mnohem větší než dělníků. John Stuart Mill konstatoval v polovici minulého století, že námezdní dělníci nemají vůbec prospěchu ze zavedení strojů. Tento výrok dnes sice již není zcela oprávněný, přes to však je pravda, že ve srovnání s obrovským vzrůstem národního výtěžku následkem strojové výroby získali dělníci tak málo, že — velmi mírně řečeno — na kapitalistech nejen nic nevydobyli, nýbrž vůči nim relativně ztratili.