Slabinou odborového hnutí bylo, že ústupky, kterých odborové organisace vydobyly na zaměstnavatelích v době příznivé situace na trhu, byly opět odvolány, když odbyt ochabl. Neboť podnikatelé, vládnouce většinou národní zásoby přebytečných peněz, mohli vždy, aniž by jim hrozil hlad, zastaviti výrobu na delší dobu, než jejich zaměstnanci. Odborové organisace musily se brzy smířiti se skutečností, že nebudou-li ústupky za. chyceny a utvrzeny zákonem, všechny výhody získané stávkami budou opět výlukami ztraceny. Současně pozorovaly, že parlament učinil trvalý konec vyssávání útlých dětí v továrnách; a ačkoli, jak jsem již vyložil, jejich vlastní členové byli chudobou dohnáni, aby se proti reformám postavili, došly přece k přesvědčení, že parlament může, bude-li chtíti, provésti jakoukoli reformu tak účinně, že podnikatelům se nepodaří ji zmařiti. Žádaly trvalé snížení tehdy příšerně dlouhé pracovní doby v továrnách. Byl vytyčen požadavek zavedení osmihodinné pracovní doby. S počátku se tento požadavek zdál nedosažitelným ideálem, a ještě dnes je velmi dalek svého úplného uskutečnění. Ale desítihodinná pracovní doba pro ženy, děti a dívky zdála se rozumným a splnitelným požadavkem. Pokud se týká mužů, říkalo se jim, že jsou plnoletými neodvislými Brity, a že by bylo znásilněním britské svobody, kdyby se některému Angličanu bránilo, aby pracoval, jak dlouho mu libo. Když však ženy a děti odejdou domů, zastaví se stroje v továrně, protože bez nich nelze v práci pokračovati. A když stojí stroje, mohou také muži jíti domů, protože nemohou bez strojů pokračovati v práci. A tak muži, držíce se ženských sukní, dostali kratší pracovní dobu.
Jakým způsobem však dělníci, kteří tehdy neměli volebního práva, přiměli parlament, v němž zasedali toliko majitelé půdy, kapitalisté a podnikatelé, aby schválil ony blahodárné zákony na ochranu dělníků proti zaměstnavatelům?
Kdybych odpověděl, že to byly zákony vyvolané pouhým pocitem odpovědnosti, nikdo by mi dnes nevěřil, protože kapitalismus zničil v nás víru v jakoukoli účinnou sílu, vyjímaje egoismus, opírající se o moc. Ale ať máme sebe méně svědomitosti, jsou-li dotčeny naše vlastní zájmy, musí i kapitalistický cynismus uznati, že se dovedeme morálně neobyčejně mocně rozhořčiti nad egoismem jiných lidí. Inteligentní žena nesmí si mysliti, že zástupci vlastníků a podnikatelů před sto lety v parlamentě četli tuto knihu, a že tudíž věděli o souhlasu svých zájmů, ačkoli jejich naměstnání, zvyky i společenské postavení byly tak různé. Venkovský šlechtic okázale pohrdal podnikateli jako sprostými kramáři. Podnikatelé si zase myslili, že každý hlupák může býti pairem nebo venkovským šlechticem, měl-li štěstí, že se narodil v šlechtickém zámku, kdežto k úspěchu v podnikání a obchodě je třeba obchodní zdatnosti — a trvali na zrušení výsad pozemkové aristokracie. Ve Francii se to skutečně stalo roku 1789 revoluční cestou; v Anglii pak podnikatelé, vyhrožujíce podobnou revolucí a po dlouhé agitaci v lidových masách, donutili krále a šlechtu roku 1832, aby uzákonili známý návrh volební reformy, jenž v praksi přenesl rozhodující vliv v parlamentě s dědičné pozemkové šlechty na průmyslníky.
Víte, co je to agitace v lidových masách? Je to trocha výměny názorů a velmi mnoho nadávek protivné straně. Před rokem 1832 neomezili se podnikatelé pouze na to, aby ukázali, jak je nesmyslné, že několik chalup patřících venkovskému aristokratovi vysílá zástupce do parlamentu, kdežto město Birmingham tam nebylo vůbec zastoupeno. Většina lidí si myslila, že je docela v pořádku, mají-li velcí lidé velké výsady, a neměla zájmu na Birminghamu, o němž slyšela jen jako o špinavém místě, odkud přichází největší část padělaných pencí (říkalo se jim birminghamské knoflíky). Proto poštvali podnikatelé proti pozemkové šlechtě mínění lidu, pranýřujíce všechny její zlé skutky. Připomínali mu, že šlechtici vyhánějí obyvatelstvo celých krajin ze země, aby měli dosti místa pro své ovce a jeleny; že trvají nemilosrdně na provádění honebních zákonů, podle nichž pro pár zajíců nebo bažantů jsou lidé za pytláctví deportováni s nejhoršími zločinci. Připomínali hrůzné poměry v boudách, obývaných na panstvích šlechticů zemědělskými dělníky i jejich hanebné mzdy. Poukazovali na to, jak šlechtici nesnášenlivě pronásledují nonkonformisty;[i] že jim nejen zakazují stavěti si na jejich pozemcích jiné bohoslužebné budovy mimo kostely anglikánské církve, nýbrž že ustanovují na svých farách pouze takové duchovní, na něž bylo možno se spolehnouti, že budou na venkovských školách prohlašovati rozkolníky za bezectné na tomto a zatracené na onom světě. Upozorňovali dále, že stejně nesnášenlivě bojkotují každého kupce, jenž se opovážil hlasovati proti jejich kandidátům při volbách, a na všechny ty ostatní tyranské kousky, které zavdaly podnět k pořekadlu: Lordova nemilost — rozsudek smrti. Poukazujíce znova a znova na tyto křivdy, rozběsnili nakonec podnikatelé veřejné mínění proti šlechtě do té míry, že strach před opakováním francouzské revoluce v Anglii zlomil odpor proti návrhu volební reformy. Podnikatelům naklonivším si krále Viléma IV. tím, že mu zaplatili dluhy, podařilo se prosaditi v parlamentě volební reformu, a tato událost je úvodem k vládě na svou plnou kapsu pyšné střední třídy dob královny Viktorie.
Samozřejmě, šlechtě ani nenapadlo se s touto porážkou klidně smířiti. Pomstili se tím, že se přidali k agitaci lorda Shaftesbury pro tovární zákony, a dokazovali, že ve vyděračství vstrčí podnikatel každého šlechtice do kapsy. Ukazovali, že poměry továrních zaměstnanců jsou horší než poměry otroků v amerických a západoindických plantážích; že nejbídnější chatrče u nejhorších majitelů půdy mají při nejmenším čistší vzduch než přelidněné brlohy továrních měst; že nedbají-li zaměstnavatelé, zda jejich ruce[ii] jsou anglikánského nebo metodistického vyznání, je jim také jedno, zda jsou metodisty nebo ateisty, protože sami nemají jiného boha mimo mamon; že nepronásledují-li jich s politického hlediska, je to pouze proto, že nemají hlasovacího práva; že za to pronásledují s hospodářského hlediska co nejkrutěji, zavírajíce členy odborových organisací; že osobní a mnohdy přátelské styky mezi sedláky a majiteli půdy, výchova, slušné mravy a tradice správného vedení domácnosti, získané ženami v domácí službě na venkovských zámcích, laskavá péče prokazovaná na velkých panstvích starým a nemocným — že to vše přišlo na zmar ve špíně, bídě, surovosti a bezbožnosti, krvesmilném přelidnění a hrozných epidemiích z nečistoty, rozšířených mezi obyvatelstvem hornických a továrních měst, kde Angličan žije životem, jaký mu připravila hrabivost podnikatelů.
Ačkoli to vše byla pravda, nebylo to zase nic jiného, než křik železného hrnce, že kotel je černý. Neboť venkovští šlechtici neodmítali dividend, vybíraných pro ně podnikateli z dolů a továren, a neodepřeli souhlasu k vystavění továren a městských brlohů na svých pozemcích v Lancashiru. Právě tak se nezdráhali podnikatelé, když si nahrabali jmění, kupovati venkovské statky a zakládati rodiny, vychované v nejpřísnějších tradicích venkovské šlechty, které haněly podnikání a obchod jako sprosté zaměstnání, když generace, která ještě pamatovala, čím byli dědové, vymřela. Ale jejich spory vysvětlují, proč prošly tovární zákony v parlamentě, který sestával výlučně z majitelů půdy a kapitalistických podnikatelů a do nějž proletariát neměl volebního práva. Tovární zákony byly pomstou šlechty za volební reformu.
Ostatně chudí nebyli zcela bez volebního práva. Vlastník svobodného statku s ročním výnosem 40 šilinků měl hlas; existovala také řada podivných starodávných privilegií, které dávaly zcela chudým lidem jistý vliv při volbách. Nestačili ovšem na zvolení dělnického poslance (takový zjev byl tehdy něčím neslýchaným), mohli však občas býti jazýčkem na váze mezi konservativním velkostatkářem a liberálním průmyslníkem. Kdyby byli konservativci a liberálové pochopili, že jejich politické zájmy jsou společné a že musí proti dělnické mase utvořiti jednotnou frontu, nebyli by měli dělníci jiné naděje, než revolucí. Avšak konservativci a liberálové nerozuměli svým hospodářským zájmům. Konservativci lpěli slepě na svých starých výsadách, a liberálové se hnali cestou svých nově objevených zisků tak bezmyšlenkovitě, jako honící pes po liščí stopě. Jedni i druzí chtěli býti v parlamentě, protože jim to dodávalo osobní důležitosti a pomáhalo dostati se na místa, kde sedí ministerská rada, a k hodnostem rytířů, baronetů a pairů. Liberálové. se považovali za reformní stranu, protože prosadili návrh volební reformy. A poněvadž dělníci velmi naléhavě žádali reformy všeho druhu, považovali liberálové za samozřejmé, že budou dělníci z vděčnosti voliti vždy liberály.
V tomto klamném domnění ucházela se jedna liberální vláda o podporu lidových mas, nabízejíc volební právo pracující třídě. Tomu odporovali konservativci s počátku tak zuřivě, že se jim podařilo při nejbližších volbách zatlačiti liberály. Avšak velmi bystrý konservativní vůdce jménem Benjamin Disraeli, pozdější Earl of Beaconsfield, žid, jenž podobně jako Karel Marx, začal politickou kariéru jako předbojovník proletariátu, přesvědčil konservativce, že jsou vlastně mezi obyvatelstvem daleko populárnější, než liberálové, a přiměl je, aby provedli právě ono rozšíření politických práv, jemuž před krátkou dobou odporovali. Dělníci, jakmile získali takto nějaký počet hlasů, použili ho ovšem k tomu, aby jich získali ještě více, a dopadla to tak, že hlasovací právo dostal každý, posléze i ženy, ačkoli ženy musily za to zvlášť prudce bojovati a zvítězily teprve tehdy, když svou prací na národním díle, kterou konaly místo nepřítomných mužů za války 1914-1918, dokázaly tolik, že se vlast zastyděla a dala jim politická práva.
Proletářští voličové, kteří původně nemohli než dělati jazýček na váze mezi konservativci a liberály, mohou nyní vyhnati z parlamentu obojí a zvoliti své vlastní kandidáty. S počátku si toho neuvědomovali a ještě dnes si toho zcela neuvědomují. Začali tím, že ostýchavě poslali do parlamentu asi tucet mužů, kterým se neříkalo poslanci dělnické strany, nýbrž poslanci pracujících vrstev liberální strany. Liberální vlády si zvykly dávati některý méně důležitý ministerský resort nějakému nesmělému profesorovi, příslušníku střední třídy, o němž se neurčitě vědělo, že se zajímá o tovární zákonodárství a lidové vzdělání, a s nímž ostatní členové kabinetu otevřeně zacházeli jako s pátým kolem u vozu.
V téže době vznikaly socialistické společnosti mezi lidmi, kteří prostudovali Marxovu slavnou obžalobu hříchů kapitalismu a velmi rozšířenou knihu Pokrok a chudoba Američana Henry Georgea, který se ještě dožil, že americké vesnice, kde lidé nebyli ani dosti chudí, aby žili beze cti a v bídě, ani dosti bohatí, aby žili v zahálce a přepychu, proměnily se pouhým působením soukromého vlastnictví půdy a kapitálu v města pohádkového bohatství, rozděleného tak špatně, že lid zápasí s nouzí do nebe volající, kdežto hrstka vlastníků se hrabe v milionech. Tyto společnosti prolomily tradiční příchylnost proletářů k liberální straně, vzbudivše v dělníkovi to, co Marx, nazýval třídním vědomím (výraz to, s nímž se inteligentní žena jistě již mnohokrát setkala v novinách, aniž by jeho přesnému smyslu rozuměla nějak lépe, než dotyčný pisatel sám). Voličům, kteří ještě pořád věřili, že v politice existují pouze dvě strany, konservativci a liberálové (čili toryové a whigové), představující dva velké náboženské tábory — anglikánský a rozkolnický — a dva hlavní systémy hospodářských zájmů — zemědělců a majitelů půdy na jedné a městských podnikatelů, obchodníků a kapitalistů na druhé straně — těmto voličům se začalo rozbřeskovati, že se stanoviska dělníka jsou jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou, neboť zisk jak jedněch, tak i druhých znamená dělníkovu ztrátu a že pouze dvě strany mají opravdu protichůdné zájmy, totiž strana třídy vlastníků a strana nemajetného proletariátu, jinak řečeno strana kapitálu a strana práce. Na čem opravdu záleží, není parlamentní boj o ministerské předsednictví mezi liberálem panem Gladstonem a konservativcem panem Disraelim, nebo mezi jejich nástupci, pány Balfourem, Bonar Lawem a Baldwinem s jedné a sirem Henry Campbell-Bannermanem a pány Asquithem a Lloyd Georgem s druhé strany. Pro třídně uvědomělého proletáře jsou to vše třesky plesky. Neboť světem hýbá ve skutečnosti třídní boj čili třídní válka (obou názvů se užívá) mezi vlastníky a proletáři o držení půdy a kapitálu země (výrobních prostředků). Muž, který si toto uvědomil, byl zván třídně uvědomělým. Tyto výrazy vedou k omylům, protože vzbuzují představu, jako by všichni proletáři byli v jednom táboře a veškerá buržoasie v druhém, což není pravda. Poněvadž však inteligentní žena, která dočetla až sem, nyní ví, co znamenají, zůstaňme prozatím při nich.
Socialistické společnosti začaly špatně: považovaly parlament za nepřátelský tábor, bojkotovaly církve jakožto zařízení dobrá jen k otravování dělníků jedem pokory vůči kapitalismu a prohlašovaly odborové organisace a družstva za pochybenou cestu k nápravě. Za Marxe a Engelse, Morrise a Hyndmana byl socialismus hnutím příslušníků střední třídy, vyvolaným vzpourou svědomí vzdělaných a ušlechtilých mužů a žen proti nespravedlnosti a krutosti kapitalismu, a také (což bylo velmi důležitým činitelem v Morrisově případě) proti jeho brutálnímu zhrdání krásou a ušlechtilou prací, která nalézá denní štěstí člověka v sobě samé. Nuže, nejmocnější i nejušlechtilejší city tohoto druhu možno docela dobře míti, i když žijeme odloučeni od proletářů a naprosto neznáme jejich života a jejich historie uvnitř třídy pracující za týdenní mzdu. Příslušníci střední třídy, kteří nejoddaněji bojovali za práva námezdních dělníků, věděli, jak vypadají služky a zahradníci, nádražní nosiči, poslíčci a listonoši. Ale o dělnících z továren, dolů a loděnic věděli dámy a pánové s nimi sympatisující asi tolik, jako o skřítcích z pohádky.
Kdykoli jste mocně dojata soucitem pro někoho, s nímž se krutě zachází a o němž nevíte nic, než právě to, že se s ním krutě zachází, Vaše šlechetné rozhořčení přičítá mu všemožné dobré a jeho utlačovatelům všemožné špatné vlastnosti. Je však krutou pravdou, že lidé, s nimiž se špatně zachází, jsou horší, než lidé, s nimiž se zachází dobře; je to vlastně konec konců jediný správný důvod, proč nemáme dovoliti, aby se s kýmkoli špatně zacházelo. Kdybych byl přesvědčen, že špatným zacházením je možno z Vás udělati lepší ženu, přičinil bych se všemožně, aby se Vám dostalo špatného zacházení. Měli bychom potírati chudobu jakožto společenskou instituci nikoli proto, že chudí jsou solí země, nýbrž proto, že chudí jsou šmahem špatní lidé. A chudí to vědí lépe, než kdo jiný. Dokud v socialistickém hnutí v Londýně udávali tón milovníci umění a literatury, kteří tak dlouho četli George Borrowa, až viděli v každém vagabundovi světce, a nadšení orthodoxní duchovní (anglo-katoličtí), kteří zbožňovali vrchol všech trampů, svatého Františka — do té doby se hnutí klonilo k názoru, že vše, čeho je třeba, je hlásati socialismus lidu (který si mlhavě představovali jako ohromný zástup světců-tuláků), a ponechati ostatní přirozenému účinku dobré setby v panensky úrodnou půdu. Avšak proletářská půda nebyla ani panenská ani zvlášť úrodná. Lidové masy se ani trochu nepodobají tulákům a nemají o sobě navzájem romantických ilusí, i když snad v skrytu je chová každý sám o sobě. Když John Stuart Mill kandidoval do parlamentu za Westminster, pokusili se jeho odpůrci poraziti jej, uvádějíce o něm, že jednou nezabaleně prohlásil britského dělníka za ne zcela pravdomluvného, ne zcela střízlivého, ne zcela poctivého člověka a za zcela nechápajícího špatnost hazardních sázek, zkrátka řečeno za naprosto ne onen vzor ctnosti, za jaký jej vždy vyhlašovali poslanečtí kandidáti v době, kdy příslušníky jeho třídy oslovovali pánové a žebronili o jeho hlas. Mill vděčil za svůj tehdejší úspěch nejspíše tomu, že svého mínění nezapřel, nýbrž že je nekompromisně znovu potvrdil. Námezdní dělníci mají rádi lichocení, právě jako všichni ostatní lidé, a snesou ho od kandidátů v sebe větší dávce, je-li všestranně jasné, že je to pouhé lichocení a že skutečnost je kandidátům známa. Ale dělníci nemohou vůbec potřebovati idealismem překypujících dam a pánů, kteří jsou tak prostoduší, že si představují chudé jako krutě nepochopené anděly.
V osmdesátých letech minulého století postřehli socialisté svůj omyl. Fabiánská společnost se zbavila svých anarchistů a borroviánů, a předvedla socialismus jako řadu parlamentních návrhů, čímž umožnila každému obyčejnému počestnému a nábožensky založenému občanu, aby vyznával socialismus a příslušel k nějaké socialistické společnosti, aniž by byl podezírán z protizákonných skutků, právě tak, jako mohl vyznávati konservatismus a příslušeti k nějakému obyčejnému konstitučnímu klubu. Jeden z vůdců společnosti, pan Sidney Webb, oženil se se slečnou Beatricí Potterovou, která studovala život a organisaci pracující třídy přímo u pramene a vydala knihu o družstevnictví. Manželé Webbovi napsali společně první opravdu vědecké dějiny odborového hnutí, a tím nejen osvětlili námezdním dělníkům význam jejich politických dějin (velmi důležitý to pokrok v marxisticky chápaném třídním uvědomění), nýbrž také ukázali socialistům středních vrstev, jak svět námezdní práce opravdu vypadá, a přesvědčili je, jak je nesmyslná představa, že socialisté mohou povznešeně přehlížeti organisace, které si již lid svým způsobem spontánně vytvořil. Pouze naroubováním na tuto existující organisaci mohl se socialismus státi opravdu mocným proletářským hnutím.
Liberálové, považující se ještě pořád za stranu pokroku, byli přesvědčeni, že každé pokrokové hnutí se musí samozřejmě opírati o liberální stranu, jejímiž vůdci bude v parlamentě blahosklonně podporováno a přebíráno v takovém rozsahu, v jakém jim bude vyhovovati. Byli nepříjemně překvapení, když prvým účinkem přechodu Fabiánské společnosti ke konstitučnímu parlamentarismu byl útok na tehdejší liberální vládu, uveřejněný v jedné z předních revuí, jako na vládu reakčnější a námezdním dělníkům nepřátelštější, než konservativci. Liberálové byli tím tak překvapeni a pohoršeni, že jim nenapadlo nic chytřejšího, než že Fabiánská společnost je podplacena konservativci k tomuto činu, jenž se jim zdál nejčernější politickou zradou. Zakrátko však vyvalovali oči ještě více. Fabiánská společnost zdvojnásobila svůj nápor návrhem na založení parlamentární dělnické strany, která by byla v nestranné oposici jak vůči konservativcům, tak vůči liberálům. Dělnický vůdce Keir Hardie, bývalý horník, provedl tento návrh v praksi založením společnosti, zvané Neodvislá dělnická strana. Mezi členy Fabiánské společnosti, kteří se stali vůdci této nové strany, byl pan Ramsay MacDonald, jenž svým vzděláním a znalostí mimodělnického prostředí hodil se lépe k úspěšnému parlamentárnímu vůdcovství strany, než Keir Hardie. Z Neodvislé dělnické strany vyvinula se Labour Party (Dělnická strana), politická to federace daleko silnější, složená z odborových organisací a socialistických společností, jichž delegáti tvořili její výkonný výbor. Ježto tehdejší odborové organisace mohly opatřiti týdenními jednopennyovými příspěvky všech svých členů politický fond přes 325.000 liber (dnes třikráte tolik), mělo toto spojení s odboráři rozhodující význam. Ve volbách roku 1906 bylo zvoleno tolik dělnických poslanců, že se mohla utvořiti samostatná parlamentární strana. Roku 1923 vzrostli tak, že ani liberálové ani konservativci neměli většiny ve sněmovně, a pan Ramsay MacDonald byl vyzván, aby sestavil vládu a ukázal, zda dělnická strana dovede vládnouti či nikoli. MacDonald přijal vyzvání a stal se britským premiérem v kabinetě, složeném ze socialistů a odborářů. Byla to vláda schopnější předchozí konservativní vlády, jednak proto, že její členové se vlastními schopnostmi stali z neznámých chudáků proslulými lidmi a neměli mezi sebou jako přítěže prázdných hlav, jednak proto, že věděla, jak svět dnes opravdu vypadá a neměla iluse, jíž pořád ještě podléhali i nejbystřejší konservativní vůdcové, kteří si představovali, že je možno, jako za královny Viktorie, sloučiti kupředu se deroucí bavlněné magnáty a upadající feudální lordy — kapitalistickou třídu — s hladovou a zoufalou nevědomostí a otrockou podlízavostí proletariátu, kombinace to, která ostatně nepřečkala ani královny Viktorie. Vpravdě byli dělničtí vůdcové nesrovnatelně vzdělanější a zkušenější svých politických odpůrců, kteří zaslepeně utkvěli v přesvědčení, že boháči nutně vynikají vzděláním, ježto se dávají graduovati na dvou aristokratických universitách a nikoli ve škole přirozeného hospodářského života.
Liberálové a konservativci byli tímto výsledkem znechuceni a trpce litovali, že svým posměšným gestem, kterým chtěli poskytnouti dělnické straně příležitost, aby ukázala svou neschopnost ve srovnání s nimi, docílili pravého opaku. Proto se roku 1924 spojili, aby porazili MacDonaldovu vládu. Ačkoli MacDonald neměl ještě opravdové vyhlídky na většinu v celém státě, přece svým poměrným úspěchem ve funkci zahraničního ministra — tedy v oboru, ve kterém, jak se za to mělo, musela dělnická strana určitě selhati — polekal parlamentní plutokraty tak, že ve svých útocích přestřelili. Namluvili totiž národu, že je ve spojení s ruskou komunistickou vládou. Panika tím vyvolaná potrvala po celou volební kampaň a smetla hlasovacími lístky — nikoli dělnickou stranu, která jakž takž udržela své posice — nýbrž nevinnou liberální stranu.
Vyvolání paniky při všeobecných volbách je spojeno s nebezpečím, že různí političtí zbrklíci, kterých by v dobách klidu nikoho ani ve snu nenapadlo brát vážně, dostanou mandát, protože křičeli, že vlast je v nebezpečí, kdežto střízliví kandidáti jsou hanebně potaženi. Roku 1906, když byla do všeobecných voleb vnesena panika poplašnými zprávami o čínských pracovních silách, vypíchli liberální kandidáti třetího řádu tucty prvořadých konservativců. Roku 1924 umožnil rudý ruský strašák konservativcům třetího řádu vypíchnouti prvořadé liberály. Následek byl v obou případech, že vítězná strana kvalitně hluboko poklesla. Když byl bezprostředně po volbách zavražděn nešťastný sirdar, náš zástupce v Egyptě, nedali se konservativci, zpití vítězstvím, zdržeti ministerským předsedou panem Baldwinem, aby nezasypali vrahy nesmyslnými hrozbami, že odříznou Egyptu přítok vody. Pociťovalo se tehdy, že by se pan MacDonald nikdy nedopustil právě této přenáhlenosti, která ohromila celou Evropu. Když vláda seznala, že hrozby nelze provésti, ba že může za svou pošetilost, jíž se dala k této přenáhlenosti strhnouti, očekávati doma i v cizině jen všestranné výtky, musela zase neslavně sestoupit se svého vysokého koně. Neboť když už násilný postup — který je ostatně, žel, spíše populární než naopak, zvláště dovolují-li si jej naše vlády vůči cizincům — pak očekáváme, že bude aspoň úspěšným. Neslavný ústup je nepopulární v témž poměru, v jakém bylo populární zpupné vystoupení. A tak ztratila vláda následkem egyptského fiaska přízeň, které si dobyla inscenováním ruského poplachu. Ztratila však opět hlavu, když odborové organisace bláhově pohrozily generální stávkou. Rusové nám poslali velmi slušný příspěvek k stávkovému fondu, a vláda, zděšena, rozzuřena a docela neschopna správně oceniti nebezpečí (které nemusilo polekati ani myš), předložila bezcenný, avšak provokativní návrh zákona, jímž měly býti odborové organisace prohlášeny nezákonnými, a po razzii v kancelářích ruské společností Arcos v Londýně přerušila diplomatické styky s Ruskem. Zatím dělnická strana, vzpamatovavši se z volebního otřesu, zařídila se jako oficielní oposice.
Shrneme nyní tento vývoj až k dnešnímu (1927) stadiu: Proletariát zahájil v třídní válce defensivu organisováním svých batalionů v odborové organisace; při tom však seznal, že nemůže udržeti svých výbojů, nepromění-li jich v zákony. Proto se politicky sorganisoval jako dělnická strana, a dobyl při volbách do parlamentu tolik mandátů, že se tím změnila povaha dolní sněmovny. Ze shromáždění, v němž dvě kapitalistické strany — konservativci a liberálové — zápasily o úřady, důstojenství a slávu panování jako o kořist — z tohoto shromáždění stala se aréna, v níž proletariát a vlastníci bojují o rozhodnutí v řadě otázek, jež jsou všechny součástí dvou hlavních problémů: především, zda půda, kapitál a průmysl země mají patřiti a býti řízeny národem a pro národ, nebo ponechány v rukou malé skupiny soukromníků, kteří s nimi libovolně nakládají; a druhá: zda po dobu, pokud ještě kapitalistický systém potrvá, má rozhodovati ten, kdo dodává kapitál, nebo ten, kdo dodává práci. Prvý problém je problémem socialismu, neboť dokud půda, kapitál a správa průmyslu nebudou v rukou státu, nemůže stát zavésti rovné dělení ani výrobku ani práce, která jej vytvořila.
Druhý problém je problémem odborových organisací. Dělnická strana se skládá nejen ze socialistů, usilujících o rovnost důchodů, nýbrž i odborových organisací, které nic nenamítají proti dalšímu trvání kapitalistických metod v průmyslu pod podmínkou, že dělníci dostanou lví podíl. Bylo by jistě snadnější udržeti kapitalistický systém s podmínkou, že proletáři budou dostávati lví podíl a majitelé půdy, kapitalisté a podnikatelé v tomtéž poměru zchudnou, než udržeti jej za podmínek dnešních. Vždyť národ sestává z devíti desetin z nádeníků a dělníků a jejich žen a dcer. Vždy je jistější a trvalejší systém, při němž na jednoho nespokojeného člověka připadá devět spokojených, než systém, při němž na devět nespokojenců připadá jeden spokojený. Můžeme to vyjádřiti také jinak: Bylo by zajisté snazší, kdyby stát podporovaný devíti desetinami voličů vybíral důchodovou daň a daň z vyšších příjmů od majitelů půdy a kapitalistů tak dlouho, až by musili prodati zámky a automobily svým nájemcům a zaměstnancům a žíti sami v zahradnických domcích, než když majitel půdy vybírá nájemné a kapitalista hledá investice, z nichž by mohl přepychově žíti. Není nijak těžké, přiměti inženýra projektujícího most přes Forthský záliv nebo architekta projektujícího katedrálu nebo palác, aby se spokojil s menší odměnou za práci, než mají nýtovači, montéři, zedníci, přidavači .a natěrači, provádějící jeho plán. Pravda, dělníci by se neobešli bez něho právě tak, jako se on neobejde bez nich; ale dělníci byli by při uzavírání smlouvy ve výhodě, poněvadž nadaný pracovník spíše uplatní své nadání za nepatrnou mzdu, než aby je nechal ležeti ladem a za vysokou mzdu přibíjel nýty nebo kladl na sebe cihly. Ve svém oboru je ochoten pracovati za jakýchkoli podmínek — jen pro radost z práce — a každá jiná práce mu bude odporná, kdežto bez zájmu pracující dělník neudělá nic zadarmo — a velmi málo za půl penny.
A tak by mohla vláda odborových organizací, mající za sebou většinu lidu, řadou opatření — jako nemilosrdným zdaněním bez práce získaných důchodů, továrními zákony, úřady a komisemi, stanovícími mzdy a ceny, používáním výnosu důchodové daně k subvencováni průmyslu, v němž jsou nízké mzdy, tedy řadou opatřeni, jež všechna již jsou známa v praktickém zákonodárství — provésti nové rozdělení národního důchodu takovým způsobem, že z dnešních boháčů by se stali chudáci, a z dělníků velcí páni. A nejen to: takové uspořádání by bylo daleko stabilnější než dnešní stav věcí, kdy je spousta chudáků a hrstka boháčů. Jeho trvání by bylo ohroženo jedině v tom případě, kdyby vlastníci odmítli vybírati dále úroky a nájemné, které jim beztak výběrčí daní skoro celé opět vezme. Máte-li roční důchod 1000 liber a smysl pro podnikání nebo obchod, musíte míti často dojem, že vlastně jen vybíráte peníze pro stát za provisi přibližně 70%. Dejme tomu, že Vaše provise bude snížena na 25%; co by Vám zbývalo jiného, než platiti 750 liber ze svého tisíce zrovna tak krotce, jako nyní platíte 250 liber? Právě tak, jako vlastníci, když ovládali parlament, využívali své moci, aby vymačkali z dělníků poslední 1/4 penny, dělníci mohou a asi také budou využívati své moci, aby vymačkali pohlední 1/4 penny z vlastníků, ačli se nestane rovnost důchodů základní ústavní poučkou. Dnes vidí třída vlastníků svého spasitele před socialismem v kapitalisticky vedených odborových organisacích. Ale přichází doba, kdy bude volati o pomoc k socialismu, aby ji zachránil před kapitalisticky vedenými odborovými organisacemi, t. j. před zkapitalisovaným dělnictvem. V Americe už se spojuji odborové organisace s velkopodnikateli, aby mohli vydírati tichého společníka. O tom však později více.
[i] Nonkonformista = ten kdo se neshoduje (nekonformuje) s oficielním učením anglikánské církve. (Poz. překl.)
[ii] V starší anglické národohospodářské mluvě se místo dělníci často říká pouze ruce. (Poznámka překladatelova.)