Když jsme se tak dlouho bavili o kapitalismu zcela povšechně, proberme nyní v několika kapitolách specielně otázku, jak se Vás kapitalismus dotýká osobně, máte-li náhodou vlastní malý kapitál, čili zbývají-li Vám při způsobu života přiměřeného Vaší společenské vrstvě ještě peníze, jichž můžete použíti jako kapitálu ke zvýšení svého důchodu. Začnu prostým případem ženy, která si nevydělává peněz podnikáním, nýbrž vlastní prací.
Dejme tomu, že pracuje počítáním (jest účetní) nebo psaním (je spisovatelkou nebo stenotypistkou), nebo návštěvou klientů, kterých neočekává ve své kanceláři (je lékařkou). Má-li dosti přebytečných peněz, aby si mohla koupiti počítací stroj, který jí umožní zastati práci tří obyčejných účetních, nebo — podle okolností případu — šicí stroj, psací stroj, velociped nebo automobil, je očividné, že bude moci pomocí stroje vykonati denně daleko více práce než dříve, takže také daleko více vydělá. Bezmyšlenkovití lidé řeknou, že stroj je jejím kapitálem (neboť většina lidí tohleto plete, mluví-li o národohospodářských věcech). Ve skutečnosti však kapitálem byly peníze, uspořené na zakoupení stroje, a tento kapitál již neexistuje, neboť byl projeden dělníky, kteří vyrobili stroj. Existuje však stroj, jenž se neustále opotřebovává a nemůže být už nikdy prodán z druhé ruky za původní cenu. Jeho cena klesá každým rokem, až se rovná nule, nepočítáme-li ceny železa, z něhož byl udělán.
Představme si nyní, že se ta žena vdá a změní tak své zaměstnání na zaměstnání manželky, matky, hospodyně a tak dále! Nebo že zavedením elektrických tramvají a rozmnožením pouličních autobusů je jí umožněno vyřizovati všechny potřebné cesty lépe a levněji než soukromým vozem! Co si počne se svým počítacím, šicím nebo psacím strojem anebo se svým autem? Nemůže jich snísti nebo se do nich oblékati místo do šatů. S počítacím strojem nevyžehlí ani jedné náprsenky, na šicím stroji neuvaří ani jednoho vajíčka, psacím strojem nemůže vyssávati prach s nábytku. A auto, s celou svou slávou, jí nevykoupá děcka.
Ukážete-li to, co jsem právě napsal, některému z mužů, kteří si říkají mužové praktického obchodního světa, řekne Vám bez rozmyšlení, že se směšně mýlím: že je možno jísti počítací nebo šicí stroj, vyssávati prach s nábytku psacím strojem, umýti sto dětí autem. Stačí prodati šicí stroj a koupiti za stržené peníze potraviny, nebo psací stroj a koupiti vyssavač prachu, nebo automobil a najmouti několik chův, když jste předtím koupila vanu, mýdlo a ručníky. Ten muž má potud pravdu, že opravdu můžete to vše udělat, ale jen za předpokladu, že nechce příliš mnoho jiných lidí udělat současně totéž. Právě proto, že praktický obchodník stále zapomíná na tuto výhradu, je politicky tak beznadějným hlupcem. Prodala-li jste šicí stroj a koupila za stržené peníze potraviny, neproměnila jste skutečně šicího stroje v potraviny. neboť šicí stroj zůstane nepoživatelným, jako kdy předtím, a ani pštros by ho nemohl spolknouti a pak stráviti. Doopravdy se Vám stalo toto: potřebovala jste potravin a měla jste nepotřebný šicí stroj; našla jste tedy jinou ženu, která má zbytečný přebytek potravin, potřebuje však šicího stroje. Vy máte zbytečný šicí stroj a neukojený hlad. Ona má zbytečné potraviny a nemá šicího stroje. Uděláte tedy výměnu a je to! Nic není prostšího.
Ale všimněte si, prosím, že k výměně musí býti dva a že tito dva musí potřebovati něco právě opačného. Potřebují-li oba téže věci nebo chtějí-li se zbaviti téže věci, k obchodu nedojde. Nyní si mysleme, že si kancléř pokladu jakožto praktický obchodník, zamanul opatřiti peníze zdaněním kapitálu místo důchodu. Dejme tomu, že si řekne: Poněvadž tisíce žen mají kapitál ve formě šicích strojů, které mohou prodati na příklad po pěti librách za kus, může každá zaplatiti tři libry daně. Řekněme, že by opravdu přiměl dolní sněmovnu k uvalení takové daně pod názvem dávky z kapitálu nebo podobného nesmyslu praktického obchodního světa, a že by každá žena byla nucena prodati svůj šicí stroj, aby mohla zaplatiti daň! Co by se stalo? Každá žena pokoušející se prodati svůj stroj by shledala, že i všechny ostatní ženy chtějí prodati své stroje a že nikdo jich nechce koupiti. Mohla by jej snad prodati za šilink do starého železa, ale z toho by daní zaplatiti nemohla. Výběrčí by jí zabavil majetek pro nezaplacení daní, to jest vzal by jí šicí stroj. Ale ani jemu by se nepodařilo ho prodati, a proto by jej musil předati jako neprodejný kancléři pokladu, u něhož by se takto kupily tisíce neprodejných šicích strojů místo očekávaných tisíců liber. Kancléř by neměl peněz a ženy by neměly šicích strojů, a to všechno proto, poněvadž praktičtí obchodníci mu řekli, že je možno šicí stroj proměniti v chléb.
Budete-li o tom trochu uvažovati, uvidíte, že rozdíl mezi soukromými a státními záležitostmi spočívá v tom: soukromé jsou ty záležitosti, které si mohou lidé obstarati sami, jednu po druhé, jak za sebou běží, kdežto státní jsou ty záležitosti, k jejichž vyřizování jsme všichni současně zákonem donucování. Doma jste soukromou osobou, vyřizující si své soukromé náležitosti; vstoupíte-li však do parlamentu nebo snad i do ministerské rady, stanete se státníkem. Jako soukromá osoba nemusíte uvažovati jinak, než takto: »Udělám tohle, nebo třeba tamhleto.«Avšak jako státník, musíte uvažovati takto: »Co se stane, když každý udělá tohle, nebo tamhleto?« Státníkově úvaze se říká Kantovo kriterium.
Kdybyste se na příklad stala kancléřem pokladu, Váš zdravý lidský rozum ženy-soukromnice by Vás zachránil před takovým bláznovstvím, jako je představa, že šicí stroj v domě je totéž jako pět liber v domě. Avšak tentýž zdravý lidský rozum soukromé osoby by Vám mohl vnuknouti nápad, že roční důchod pěti liber je totéž jako 100 liber v hotovosti, neboť víte, že potřebujete-li 100 liber, může Vám je Váš bankéř opatřiti výměnou za Váš pětiliberní roční důchod. Může Vás to svésti k uvalení 30liberní daně na každý roční důchod pěti liber a můžete se domnívati, že nejen dostanete 30 liber, nýbrž také, že i poplatníkovi zbude nadále 70 liber. Dovolte tedy, abych Vám vysvětlil, v čem to vězí, že pro Vás jakožto soukromou osobu má roční důchod pěti liber cenu 100 liber v hotovosti, kdežto pro kancléře pokladu jakožto veřejnou osobu má tentýž důchod cenu právě jen pěti liber a ani o penny více.
Když jsme pojednávali o nemožnosti šetření, zdůraznil jsem, že jsou jisté každodenní transakce, které vypadají jako šetření a nazývají se také šetřením — asi takovým právem, jako prodej šicího stroje a nákup potravin ze stržených peněz se může zváti snědením šicího stroje. Nenamáhejte se teď připomenouti si to vše znovu; snazší je, když si to celé zopakujeme. Máte třebas 100 liber a chcete je uspořiti, jinak řečeno nespotřebovati jich hned, nýbrž někdy v budoucnu. Proti tomu lze namítnouti, že je to nemožné, neboť věci představované oněmi penězi se zkazí, nebudou-li okamžitě zkonsumovány. Ale dejme tomu, že v nejbližší ulici bydlí žena, která zdědila po smrti svých rodičů pouze roční důchod pěti liber. Zřejmě jí to nestačí na živobytí. Kdyby však měla 100 liber na hotovosti, mohla by se vystěhovati do ciziny nebo si zaříditi pisárnu s psacími stroji, nebo nakoupiti zásob do malého krámu, nebo se naučiti nějakému výdělečnému povolání, nebo si k zlepšení svých vyhlídek na pořádné zaměstnání nakoupiti trochu elegantních kostýmů — nebo vůbec podniknouti mnoho jiných věcí, které si podle představy chudých žen mohou dovoliti ženy s trochou hotových peněz. Nuže, nic lehčího pro Vás, než měniti s touto ženou. Ona Vám postoupí své právo, podle něhož bere ročně pět liber přímo z nové sklizně, a Vy jí dáte 100 liber, aby je ihned utratila. Váš bursovní agent nebo bankéř zprostředkuje tuto výměnu. Vy mu řeknete, že chcete uložil 100 liber na 5%. Ona ho požádá, aby prodal její roční důchod pěti liber za hotové peníze. On provede výměnu za malou provisi. Avšak tato transakce jest obestírána tak fantastickými názvy (asi jako v lékařských receptech voda a chlebové drobty), že ani jedna z Vás obou nepochopí, co se opravdu stalo. Vám řeknou, že jste investovala 100 liber, že jste dobrá za 100 liber a že jste zvětšila národní kapitál o 100 liber. Jí řeknou, že kapitalisovala svůj důchod. Ve skutečnosti však nestalo se nic jiného, než že ona druhá žena dostala 100 liber, aby je vydala a utratila, a Vy máte nyní právo bráti z národního důchodu každoročně bez práce pět liber, a to až do soudného dne, neprodáte-li ovšem toto právo opět za 100 liber, až se k svému neštěstí ocitnete sama v podobné nepříjemné situaci, v jaké byla dáma, která Vám důchod prodala.
Představme si nyní, že byste uvalila svou 30liberní daň na každý pětiliberní roční důchod v zemi! Nebo že by to udělala konservativní vláda, zbulíkována muži s praktickým obchodním rozhledem, kteří z vlastní zkušenosti vědí, že lidé mající roční důchod pěti liber, mohou ho kdykoli jim libo prodati za 100 liber v hotovosti! Nebo že by to udělala dělnická vláda, svedena přáním vzíti kapitál soukromníkům a svěřiti jej státu! Nazvali by to třicetiprocentní dávkou z kapitálu, a většina z nich by pro to hlasovala, aniž by tomu rozuměla. Odpůrci by hlasovali proti, neznajíce rovněž podstaty věci, takže jejich důvody by nikoho nepřesvědčily. Co by se stalo? Je na bíle dni, že by žádná žena nemohla platiti 30 liber z pěti liber ročně. Musila by prodati svých ročních pět liber za 100 liber v hotovosti, a pak zbylých 70 liber opět uložiti. Ale nedostala by celých 100 liber. Daň by totiž nepostihla pouze ji samu, nýbrž i všechny ostatní kapitalisty, a její bankéř by byl zaplaven příkazy k prodeji příštích důchodů za hotové, kdežto nikdo by mu nenabízel hotových peněz za příští důchody. Opakovala by se doslova celá historie s šicími stroji: žena by musila říci výběrčímu, že nemůže daně zaplatiti, a ať tedy prodá její nábytek a táhne k čertu (inteligentní ženy užívají v takových případech bezohledně silných výrazů). Na to by jí řekl výběrčí, že ho její nábytek nevytrhne, neboť prodává současně také nábytek všech ostatních kapitalistů.
A poněvadž by jej kupovali pouze takoví chudáci, kteří nemají zdanitelného kapitálu, bylo by tucet chippendalských židlí za šilink a tucet jídelních stolů za pět šilinků, takže by odvezení, prodej nebo uložení jejího nábytku stálo výběrčího více, než by za něj mohl dostati. Musel by odejíti s nepořízenou a vláda by nemohla udělati nic jiného, než odebírati jí jejích ročních pět liber po dobu šesti let a čtyř měsíců — čtyři měsíce počítáno na úroky z prodlení. Jinak řečeno: vláda by shledala, že důchod této ženy je reální věc, její kapitál však věc imaginární.
Kdyby však byla tato daň, podobně jako daň důchodová, ukládána každoročně, nešlo by ani to, protože na konci šesti let by ona žena byla zadlužena 180 librami; každý rok by udělala totiž nový dluh ve výši 30 liber, a k jeho splácení by měla k disposici pouze svých ročních pět liber. A tak by na tom byla daleko lépe, kdyby se vzdala svých ročních pěti liber definitivně a živila se výhradně prací. Vláda by musila uznati, že daň z kapitálu je nemožností, a to z toho nevývratného důvodu, že kapitál neexistuje, neboť byl již dávno sněden.
Existuje jistá daň z kapitálu, která je často uváděna na důkaz, že takové daně jsou možny. Umře-li člověk, odvádí se z fiktivní kapitalisované hodnoty jeho majetku (má-li jaký) daň, zvaná dědickými poplatky (oficielně: poplatky ze jmění). Lidé snesou placení této daně jen proto, že neumírají každý rok všichni najednou v určitý den, na příklad 5. dubna, čímž by vznikl závazek k placení dědických poplatků nejbližšího 31. prosince. Lidé umírají zřídka a pomalu, v poměru méně než 20 na každý tisíc obyvatel za rok a z těchto 20 jistě nejvýše 2 lidé mají nějaký kapitál. Člověku by se zdálo, že jejich dědicové snadno prodají část svých důchodů za tolik hotových peněz, kolik je třeba k zaplacení dědických poplatků, protože je odkoupí kapitalisté, jejichž otcové a strýcové nezemřeli v poslední době. A přece musí stát často dlouhou dobu čekati na své peníze. Tato daň je nesmyslná, ne proto, že konfiskuje vlastnictví a činí stát dědicem jeho částí (proč ne?), nýbrž proto, že její působení je kruté a nespravedlivé. Některé jmění daně ani nepocítí, na příklad to, které během století přešlo třikrát úmrtím s dědice na dědice. Jiné jmění, které přešlo třikrát za jeden rok (jak se snadno stává za války), je jí vyčerpáno a dědici ožebračeni. Děláte-li poslední vůli, odkazujte chudým lidem cenné předměty opatrně! Podrží-li je, může se státi, že zaplatí za ně více na dědických poplatcích, než nač stačí jejich prostředky. Pravděpodobně je budou nuceni prodati, aby mohli zaplatiti daň.
Těmto věcem se tak málo rozumí, že lidé jinak duševně, normální oceňují národní kapitál v částkách, které se před i válkou pohybovaly okolo 10 miliard, po válce okolo 30 miliard (jako by válka zemi obohatila a ne ochudila), a opravdu navrhují v dolní sněmovně, aby těchto 30 miliard bylo zdaněno k úhradě válečných nákladů, jako by šlo o skutečné bohatství, rukama hmatatelné. Všichni tito lidé sice vědí, že není možno jísti koláč a míti jej pořád celý; poněvadž však jsme na tuto strašnou válku vydali 7 miliard a dalších 20 miliard — podle jejich výpočtů — na doly, železnice, tovární zařízení a podobné věci, a poněvadž jsou tyto částky zapsány v knihách Anglické banky a v bilancích akciových společností a trustů, domnívají se, že tento kapitál stále existuje a že jsme ohromně bohatým národem, ačkoli jsme ve skutečnosti trapně chudí, jak se může každý přesvědčiti pohledem na poměry, v nichž žije devět desetin našeho obyvatelstva.