Bursa je jenom jednou částí peněžního trhu. Nejobvyklejší způsob, jakým lze najmouti peníze k obchodním účelům, je udržovati účet v bance a najmouti si od ní přebytečně peníze, kdykoli-jich potřebujeme. Může-li banka s jistou pravděpodobností počítati se zaplacením, půjčí Vám je; jak hned uvidíme, je to vlastně hlavním předmětem jejího obchodování. Umožní Vám to třeba tím,že dovolí, abyste překročila svůj účet. Nebo dá-li Vám někdo, s nímž jste v obchodních stycích, psaný slib, že Vám v jisté lhůtě zaplatí jistou částkou peněz (tento psaný slib se nazývá směnkou), a domnívá-li se banka, že slib bude splněn, dá Vám hned peníze, odečítajíc si pouze nájemné z těchto peněz až do dne, kdy jí Váš obchodní přítel zaplatí. Tomu se říká diskont směnek. Všechny takové transakce jsou různé způsoby nájmu přebytečných peněz. Čtete-li v bursovní části novin, že peníze jsou levné nebo drahé, znamená to, že cena, kterou musíte platiti svému bankéři za nájem peněz; je nízká, případně vysoká.
Občas pozorujete jisté vzrušení, vyvolané tím, že Anglická banka zvýšila nebo snížila diskontní sazbu. Smysl toho je ten, že Anglická banka bude účtovati více — případně méně za diskont směnek, neboť přebytečné peníze stouply v ceně (případně klesly v ceně), což znamená, že se zmenšila (zvětšila) zásoba přebytečných životních prostředků. Překročila-li jste svůj bankovní účet, dostanete možná po uveřejnění vyhlášky o zvýšení diskontní sazby dopis od ředitele své banky, jímž Vás upozorňuje, abyste svého účtu více nezatěžovala a vyrovnala předisponovanou částku co možno nejdříve, začež Vám bude velmi zavázán. Tím chce říci, že přebytečné životní prostředky se staly vzácnějšími a stouply v ceně, takže Vám jich nemůže více dodati a byl by rád, kdybyste vrátila, co Vám již dodal. Možná, že Vám to bude právě velmi nemilé a znemožní Vám to rozšíření Vašich obchodů. To je důvod, proč obchodníci a podnikatelé jsou zdrceni a naříkají, kdykoli je diskontní sazba zvýšena, a jásají, kdykoli je snížena. neboť zostří-li Anglická banka podmínky, za nichž pronajímá přebytečně peníze, jsou zostřeny také všude jinde. Diskontní sazba Anglické banky je směrnicí, podle níž se poplatky z nájmu přebytečných peněz všeobecně řídí.
A nyní přicházíme k otázce: Odkud, u všech všudy, berou banky všechny ty přebytečné peníze, s nimiž obchodují? Pro inteligentní ženu, která se nezabývá obchodem nebo podnikáním, nebo která, má-li v bance účet, nikdy ho nepřekročí ani nepředloží směnek k diskontu, je banka jen místem, kde proplácejí její šeky a bezpečně uschovávají její peníze s takovou laskavostí, jako by jim tím, že je zaměstnává, prokazovala kdovíjakou milost. Banka si od ní dokonce vypůjčí její přebytečné peníze, bude-li klientka souhlasiti s tím, že je vybere jen po uplynutí několikadenní výpovědní lhůty (tomu se říká vázaný vklad). Přes to jí však někdy musí vrtat hlavou, jak je možné, že banka má tak velkou a vkusně zařízenou budovu a platí štáb bezvadně oblečených úřednic a úředníků s neobyčejně zdvořilým a roztomilým ředitelem v čele, a přece za ni zadarmo obstarává spoustu jejích soukromých záležitostí.
Lze to vysvětliti tím, že lidé zřídka vyberou z banky celý svůj vklad. A i když to udělají, přece jsou peníze po nějaký čas uloženy v bance. Uložíte v bance, řekněme v pondělí, 100 liber, abyste je měla bezpečně schovány, neboť v sobotu chcete na ně vypsati šek. Tento šek bude předložen k výplatě teprve příští pondělí. Má tudíž banka Vašich 100 liber po celý týden v ruce a může je na týden pronajmouti za několik šilinků.
Ale bankovní obchody jsou nejčastěji daleko výnosnější než tento. Většina lidí udržuje svůj bankovní účet otevřený po celý rok; místo toho, aby na něj týdně ukládali přesně částky, jimiž chtějí hraditi svá jednotlivá vydání pomocí vypsaných šeků, ponechávají tam trvale větší obnos, jímž mohou disponovati vždy v případě peněžní potřeby. Ani ta nejchudší žena, jíž se splnil sen o otevření bankovního učtu, nebývá zpravidla dohnána až k vybrání poslední půlkoruny. Klesne-li tak nízko zůstatek jejího učtu; uvědomí si, že je načase uložit zase jednu nebo dvě libry. Není ovšem každá banka ochotna zabývat se takovými drobnostmi. Kdybyste nabídla guvernéru Anglické banky takový vklad, div by nepadl do mdlob a nařídil by vrátnému, aby Vás vyvedl. Bankovními klienty jsou lidé, kteří mají v bance k okamžité disposici trvale buď 20 nebo 100, nebo 1000 a někteří mnoho tisíc liber — podle rozsahu svých obchodů nebo podle toho, zda žijí skromně nebo velkopansky. To znamená, že bez ohledu na to, kolik přechodně ukládají nebo vybírají, udržují na svém úctě stále jistý kreditní zůstatek. A sečteme-li všechny tyto zůstatky, má banka v ruce ohromné množství přebytečných peněz. Právě půjčováním těchto peněz docilují banky nesmírných zisků. To přece už stojí za to, aby k Vám byli zdvořilí.
Inteligentní žena, mající bankovní účet a úzkostlivě pečující, aby vždy vykazoval určitý kreditní zůstatek, snad se trochu zarazí a zeptá se, zda její banka místo toho, aby měla její zůstatek stále pro ni pohotově pro případ, že ho bude potřebovati, opravdu jej půjčuje cizím lidem. Odpověď zní: Zajisté, nejenže to banka dělá, ale byla výslovně založena k tomu účelu. »To však znamená« — zvolá inteligentní žena _ »kdybych vystavila šek na svůj účet, mohlo by se státi, že by banka neměla peněz k jeho úhradě. « To by se jistě také stalo, kdyby všichni ostatní klienti vydali v jeden den šeky na své účty. To se však nestává. »Ale mohlo by se to státi«, — trváte na svém Vy. Nevadí, banka se nestará o to, co by se mohlo státi. Zajímá ji jen to, co se stává, na příklad to,že zcela postačí k výplatě šeků klientely, ponechá-li pro svou pokladní hotovost asi tři šilinky z každé v bance uložené libry.
Pamatujte si však, prosím, dobře, že není radno, aby žena, která,má bankovní účet, lekala jiné lidi tímto výkladem. Letěli by hned všichni do banky a vybrali by své vklady. A až by banka vyplatila prvým příchozím celou zásobu peněz z oněch tří šilinků zadržených z každé libry vkladu, zastavila by platy a stihla by rolety. To se někdy také stane, rozšíří-li se zpráva, že té a té bance nelze důvěřovati. Někdo nebo něco vyvolá paniku, následuje run na banku a banka se položí. Její klienti spílají správní radě a prohlašují, že na ni udělají trestní oznámení a dají ji zavřít, což je nesmysl, neboť mohli vědět, že banky při všech svých bezplatně prokazovaných službách mohou se udržeti jen s podmínkou, že jejich klienti nevyberou svých vkladů všichni týž den.
Mimochodem řečeno, znáte snad ženu, jež nejenže vždy vybere celý svůj vklad, nýbrž překročí ještě účet, takže je stále bance dlužna. Její případ je docela jednoduchý. Banka jí půjčuje peníze jiných svých klientů a účtuje jí za to poplatek. Takové obchody se bance dobře vyplácejí.
A nyní, kdy již rozumíte podstatě bankovnictví a je Vám známo, jak dostávají banky všechny ty přebytečné peníze, které lidem půjčují, chtěl bych Vás znovu upozorniti — nenudím-li Vás příliš — že tyto přebytečné peníze jsou ve skutečnosti přebytečnými životními prostředky, jež podléhají většinou zkáze a které tedy musí býti ihned spotřebovány. Jedním z největších veřejných nebezpečí naší doby je skutečnost, že bankéři toho nevědí, poněvadž sami nikdy s těmi věcmi nezacházejí, ani jich neukládají do skladiště, a prodávají právo k jejich upotřebení ve formě pronájmu, maskovaného názvem úvěr. Proto žijí v domnění, že úvěr je něco, co se může jíst, pít, oblékat a z čeho lze stavět domy, železnice, továrny a jiné věci, kdežto vpravdě je úvěr jen míněním věřitele, že mu dlužník bude s to zaplatiti.
Ale z mínění nelze živiti dělníků, ani stavěti domů, ba ani pomazat chleba máslem. Slyšíte-li, že nějaká žena žije na úvěr, staví dům na úvěr nebo má auto na úvěr, buďte jista, že tomu tak ve skutečnosti není; tato žena žije z opravdových potravin, jezdí v ocelovém voze s plnou nádržkou výbušného benzinu a dům pro ni staví z cihel a malty lidé potřebující důkladné porce jídla. Nevyrobila-li těchto věcí nebo nezaplatila-li za ně sama, vyrobil je nebo zaplatil je někdo jiný. Celé to povídání o tom, že má ty věci na úvěr, neznamená nic jiného, než že ředitel její banky je přesvědčen, že někdy v budoucnu je nahradí stejně hmotným a stejně cenným zbožím téhož druhu a zaplatí mu mimo to poplatek za čekání. Když však navštíví ředitele banky, neřekne si o potraviny, ani o cihly a automobily; řekne, že potřebuje úvěr. A když ředitel svolí, aby si vybrala potřebné peníze, což je ve skutečnosti poukaz na tolik a tolik potravin, cihel a automobilů, nezmíní se o tom ani slůvkem. Řekne (a také si to myslí), že jí povoluje úvěr. Tímto způsobem bankéři a praktičtí obchodníci jsou nakonec přesvědčeni, že úvěr je něco hmotného, co lze jísti a píti, a věří, že bankovní ředitelé mohou zvýšiti nebo snížiti sklizeň zvětšením své důvěry nebo svých pochyb o tom, zda lidé, jimž půjčili peníze, jim zaplatí či nikoli (říkají tomu, že rozšiřují nebo omezují úvěr). Národohospodářské články v novinách, proslovy správních radů na výročních valných hromadách akcionářů, finanční debaty v parlamentě — to vše jest plno nesmyslných frází o rozšíření úvěru, zničení úvěru, omezení úvěru, jako kdyby někdo přehazoval úvěr lopatou s hromady na hromadu. Různí mudrci sestavili překrásné plány, založené asi na takovýchto výpočtech: Půjčí-li banka někomu za 5000 liber přebytečných životních prostředků, povoluje mu tím úvěr ve výši 5000 liber; nyní sčteme 5000 liber úvěru a 5000 liber přebytečných životních prostředků a máme hned dohromady 10.000 liber! Místo aby tito mudrci byli okamžitě odvezeni do nejbližšího blázince, najdou přívržence v parlamentu i v obchodní čtvrti. Navrhují, abychom rozšiřovali svůj průmysl (t. j. stavěli lodi, továrny, lokomotivy a podobně) na úvěr. Věří, že je možno zdvojnásobiti množství zboží nacházejícího se v zemi přepsáním číslice 2 na 4. Kdykoli nedostatek životních prostředků donutí Anglickou banku k zvýšení diskontní sazby, obviňují její správní radu, že jim provedla sprosťáctví a znemožnila rozšiřování jejich obchodů. Žádati v takovém případě na guvernérovi a správní radě Anglické banky, aby udržovali diskontní sazbu nízko, je asi totéž, jako chtíti na barometru, aby za krásného počasí nestoupal. Domnívají se, že tomu vjemu rozumějí, protože jsou praktickými lidmi obchodního světa. Ale se stanoviska národa jsou to šílenci, stižení nebezpečnými utkvělými představami; vlády, které poslouchají jejich rad, brzy ztroskotají.
Co tedy vlastně určuje cenu, kterou musíte platiti, najmete-li si od své banky hotové peníze, nebo kterou dostáváte za to, že jste peníze půjčila (jako vklad) bance nebo obchodní společnosti (nákupem akcií) nebo státu či obcím? Jinak řečeno, co určuje tak zvanou cenu peněz, správně plat za jejich nájem? A co určuje cenu důchodů, které jejich majitelé prodávají na burse za hotové peníze?
Tato cena se řídí podle toho, jaký je na trhu poměr mezi množstvím přebytečných životních prostředků (zvaných uspořenými penězi), volných k pronájmu, a výší částek, které za jejich nájem mohou a chtějí zaplatiti lidé jich potřebující. Na jedné straně jsou vlastníci, kteří svého důchodu úplně nespotřebují a proto by rádi nějak umístili své přebytečné životní prostředky, dříve než se zkazí. Na druhé straně jsou podnikatelé, kteří potřebují životních prostředků nezkonsumovaných vlastníky, aby jimi nakrmili proletáře, jejichž práce je nutna k založení nových nebo rozšíření starých podniků. Kromě toho jsou také marnotratní vlastníci, kteří žili nad své důchody a musí je tudíž prodati (úplně nebo částečně) za hotové peníze, aby mohli zaplatiti své dluhy. Ze všech těchto prvků se tvoří nabídka a poptávka, podle níž jsou přebytečné peníze a důchody levné nebo drahé. Cena stoupá, když nabídka vázne a poptávka se stává naléhavou. Cena klesá, když se nabídka zvyšuje a poptávka ochabuje.
A teď, když jsme jednou zavedli výrazy nabídka a poptávka, pamatujte si, že poptávka ve smyslu užívaném na peněžním trhu neznamená prostě potřebu, nýbrž jen takovou potřebu, k jejímuž ukojení má spotřebitel prostředky. Poptávka hladového dítěte po jídle je velmi silná a hlasitá, nemá však obchodního významu, nemá-li jeho matka peněz na nákup potravin pro ně. Než, nehledě k této značně nelidské výhradě, určují nabídka i poptávka (zvaná efektivní poptávkou) cenu všeho, co má nějakou cenu.
Banka je zajištěna, půjčuje-li své (či spíše Vaše) peníze po zralé úvaze. Investuje-li špatně, důvěřuje-li nepravým lidem nebo spekuluje-li, může zničiti sebe i své klienty. To se občas stávalo, dokud bylo mnoho bank. Od té doby však, co velké banky pohltily malé, je jich pouze několik a tak velikých, že ani ony ani sama vláda nemohou připustiti, aby některá z nich udělala úpadek. Jste tedy více méně zabezpečena, máte-li peníze uloženy ve velké bance, a nemusíte býti v rozpacích, využíváte-li její ochoty hodně a různým způsobem, vyžadujíc mezi jiným, aby za Vás jako komisionář obchodovala akciemi, aby si od Vás vypůjčovala na úrok (bankovní vklad) a půjčovala Vám třebaže podle značně vyšší sazby — tolik hotových peněz, za kolik můžete poskytnouti přiměřeně bezpečnou záruku.
Poněvadž teď víme, proč podmínky půjčování peněz se časem mění (někdy s hodiny na hodinu), udělejme si potěšení a vypočítejme si, co by se stalo s bankami, kdyby vláda, svedena praktickými obchodníky nebo věčnými diletanty, se pokusila sehnati, řekněme 30 miliard liber dávkou z kapitálu a dalších 30 miliard liber daní z úvěru.
Ohlášení daně z úvěru by zčásti zničilo obchod a podnikání, neboť by podkopalo okamžitě veškeren úvěr. Finanční magnát, který ještě včera mohl jen kývnouti prstem a měl hned k disposici milion liber na 6 nebo 7% útok, nemohl by si nyní vypůjčiti ani 5 šilinků od svého komorníka, leda že by mu je komorník půjčil jako starému známému bez naděje na vrácení.
K zaplacení daně by musili kapitalisté vybrati své bankovní vklady až do posledního čtvrtpenny a dáti svým zástupcům na burse rozkaz k prodeji všech svých akcií, dlužních úpisů, státních a komunálních obligací. Vznikla by taková nesmírná poptávka po hotových penězích, že guvernér a správní rada Anglické banky by se sešli v 11 hodin a po jistém váhání by se rozhodli zvýšiti diskontní sazbu neohroženě na 10%. Po lunchi byli by znova narychlo svoláni, aby ji zvýšili na 100% a než by mohli vyhlásiti tuto ohromující zvěst, dověděli by se, že si mohou ušetřiti námahu, ježto všechny banky, vyplativše ony 3 šilinky uchované z každé libry, zastavily platy a vyvěsily na zavřená vrata oznámení, jímž vyjadřují naději, že budou moci vyplatiti svým klientům zbytek, jakmile realisují své investice, to jest: jakmile vymohou splacení zápůjček a prodají svou zásobu akcií a jiných cenných papírů. Ale na burse by byl jen jediný záznam pro všechny cenné papíry; a nebyly by to ani libry, ani šilinky, ani pence, ba ani ne čtvrtpence. Neboť takový záznam má zboží na trhu, kde jsou jen prodavači a žádní kupci.
Až by přišel výběrčí dávky, musila by mu poplatnice říci: »Nemám pro vás peněz. Tady máte místo platu na dávku z kapitálu kapitál sám. Tady je balík cenných papírů, které můžete prodati obchodníku starým papírem za 1/2 penny. Tady je balík dlužních úpisů znějících na doručitele; můžete s nimi zkusit štěstí! Zde je kuponový arch, jenž bude za několik let míti jistě nějakou cenu, podobně jako některé vzácné a staré poštovní známky. Tuhle je převodní listina, která opravňuje Anglickou banku, aby škrtla mé jméno v seznamu majitelů válečných půjček a zapsala tam vaše. Tím si asi hodně pomůžete! Musím vás sama doprovodit ze dveří, protože všechno služebnictvo je o hladu na ulici, neboť nemám peněz na jejich mzdy. Ostatně, sama bych neměla dnes večer co jíst, kdybych nebyla zastavila svých večerních toalet; a v zastavárně za ně dávali strašně málo, neboť mají málo hotových peněz a večerních toalet je tam celé skladiště. Má úcta!«
Zeptáte se snad, zda na tom vůbec záleží. Ježto devět lidí z každých deseti nemá kapitálu ani úvěru ve finančním smyslu (tím chceme říci, že hokynář jim snad počká až do soboty, ale žádnému bankéři ani ve snu nenapadne, aby jim půjčil 6 pencí) , mohli by se na to dívat a říkat: »Ať nemají jednou také boháči ani vindry, jako se to často stává nám.« Co však počneme s velkým počtem chudáků, kteří žijí z bohatých, jako služebnictvo, podnikatelé i zaměstnanci v přepychovém průmyslu, módní společností vyhledávaní lékaři a advokáti? Co by se stalo i v produktivním průmyslu, kdyby všechny banky udělaly úpadek a zavřely kanceláře, kdyby veškeré peníze na mzdy byly zabrány státem, kdyby nebylo možno honorovati ani jednoho šeku a diskontovati ani jedné směnky? Kdyby vláda nebyla hned pohotova převzíti a říditi okamžitě všechny podniky v zemi a to znamená, že by musela rychlostí blesku nacionalisovati všechen průmysl, aniž cos takového předvídala nebo zamýšlela — hlad a zkáza by byly následovány vzpourami a pleněním. Vzpoury a plenění by zhoršily situaci ještě více. Dopadlo by to tak, že zbylí lidé (pokud by vůbec nějací zbyli) klaněli by se s nadšením nějakému Napoleonovi nebo Mussolinimu, jenž by zvládl násilnou chátru a zavedl opět starý pořádek, nebo aspoň tolik pořádku, kolik by mohla brutální ruka nemilosrdného diktátora z chaosu zachrániti.