Nyní znáte peněžní trh lépe, než většina lidí. Ale nestačí, víte-li, co určuje denně cenu akcií a cenných papírů v poměru k přebytečným penězům. Všechny peníze nejsou penězi přebytečnými. Málokdo z nás vydává za akcie stejně peněz, jako za jídlo, šaty a byt. Převážná většina lidí nemá přebytečných peněz, a investice kapitálu a bursovní spekulace je pro ni právě takovým snem, jako míti lovecký zámeček ve Skotsku; ale peněz užíváme všichni. A kdyby na světě nebylo přebytečných peněz? Co by potom určovalo hodnotu peněz? Co jsou vůbec peníze?
Vezměme na příklad zlaté mince. Pravděpodobně jste ještě zažila časy, za nichž takové věci existovaly, než byly smeteny válkou a nahrazeny kusy papíru, jimž se říká státovky. A možná, že se ještě.dočkáte jejich návratu. Co. je to zlatá mince? Je to nástroj ke koupi věcí v naprosto témž smyslu, v němž je stříbrná lžíce nástrojem k snědení vajíčka. Kupování a prodávání by bylo bez takových nástrojů nemožné. Představce si, že neexistují a že chcete někam jeti autobusem! Ze Vaším jediným movitým jměním je dvacet kachen a jeden osel! Až by průvodčí došel k Vám a chtěl jízdné, dávala byste mu osla a chtěla drobné v bramborech, nebo byste mu dávala kachnu a chtěla drobné ve vejcích. Byla by to taková obtíž a tak zdlouhavé smlouvání, že byste si řekla: bude to levnější, pojedu-li příště na oslu místo autobusem. Ostatně, nebylo by autobusů, poněvadž by jimi nikdo nechtěl jezdit, leda že by byly komunisovány a placení jízdného zrušeno.
Nuže, je nepohodlné bráti s sebou osla (i když na něm sedíte), je však velmi snadné míti s sebou tolik zlata, kolik stojí osel. Proto dává vláda pro potřebu kupujících a prodávajících raziti zlato v kusech vhodného tvaru, z nichž každý obsahuje něco přes 123 gramů (22 karátů)[i] ryzího zlata. Pro transakce, jež nemohou pro svou nepatrnost být vyřizovány kovem tak drahocenným jako zlato, dává raziti bronzové a stříbrné mince, a stanoví zákonem, jaký počet těchto mincí má být přijímán jako rovnocenný zlatým mincím. Pak je kupování a prodávání docela snadné. Místo abyste průvodčímu autobusu nabízela osla, vyměníte ho za mince stejné hodnoty a s nimi v kapse můžete bez zbytečného mluvení zaplatit jízdné ve dvou vteřinách.
Vidíte tedy, že peníze jsou nejen užitečným nástrojem ke kupování a prodávání, nýbrž i měřítkem hodnoty. neboť jakmile jsou zavedeny, neříkáme už, že osel stojí tolik a tolik kachen nebo půl koně; říkáme, že stojí tolik a tolik liber nebo šilinků. To umožňuje účetnictví i obchod.
To vše je snadné jako abeceda. Ale není už tak snadná odpověď na otázku, proč osel stojí, řekněme 3/4 sovereignu (čili 15 šilinků), nebo jinak řečeno, proč 15 šilinků má hodnotu jednoho osla. Vše, co lze o tom říci, je, že žena, která kupuje za tuto cenu, má 15 šilinků a potřebuje osla více než těchto 15 šilinků; dále, že žena, která za tuto cenu prodává, má osla a chtěla by spíše míti 15 šilinků, než si ponechati osla. Kupující, ačkoli potřebuje osla, nepotřebuje ho tak naléhavě, aby za něj dala více než 15 šilinků. A prodávající, ačkoli potřebuje peněz, než osla za méně než 15 šilinků. Provedou tedy výměnu. Jejich vzájemné potřeby se vyvážily právě u této cifry.
Nuže, osel je právě jen osel a nic jiného, kdežto 15 šilinků představuje 15šilinkové množství libovolné věci, počínaje jídlem a pitím a konče laciným deštníkem. Každá zásoba peněz představuje prostředky k živobytí. Nezapomínejte však, že můžete sice jísti, píti a oblékati prostředky k živobytí, nemůžete však jísti, píci nebo oblékati státovek nebo kovových mincí. Máte na příklad dva šilinky a dostanete za ně od mlékaře libru másla; libra másla je však právě tak málo kovovým kotoučem, jako je kočka žehličkou. A kdyby nebylo másla, musila byste jísti suchý chléb, i kdybyste počítala své jmění na miliony šilinků.
Ostatně ani libra másla nestojí vždy 2 šilinky. Někdy je za 2 šilinky a 2 pence, někdy dokonce za 2 šilinky a 6 pencí. Ještě žijí lidé, kteří kupovávali libru dobrého čerstvého másla za 4 pence a ještě naříkali, že je drahé. Je snadné vysvětliti to tím, že máslo je laciné, když je ho dost, a drahé, když je ho málo, to však je jen jedna stránka věci. Stojí-li 10 liber másla v pondělí sovereign[ii] a v sobotu 11/4 sovereignu, je to proto, že v sobotu bylo méně másla, nebo proto, že bylo více zlata?
Nuže, příčinou může býti jak to, tak ono, anebo obojí dohromady. Kdyby vláda dala raziti v mincovně tolik nových sovereignů, že by to zdvojnásobilo jejich oběh, musili bychom platiti 2 sovereigny za 10 liber másla — ne proto, že je méně másla, nýbrž proto, že je více zlata. Toho se však nemusíme obávati, protože zlato je tak vzácné a tak těžko dosažitelné,že kdyby ho vláda proměnila na sovereigny větší množství než je zapotřebí na nákupy a prodeje, přebytečné kusy by byly roztaveny a zlata použito k jiným účelům — přes to že je to zákonem zakázáno. To by se dálo tak dlouho, až by sovereigny byly opět tak vzácné, že by bylo možno dostati více za zlato ve formě sovereignů, než ve formě náramků a řetízků k hodinkám. A proto se lidé, mají-li zlaté peníze, považují za zabezpečeny, neboť zlato v sovereignech uchovává si svou hodnotu i pro jiné účely, než je koupě a prodej. Kdyby došlo k nejhoršímu a Britská říše byla anektována planetou Marsem, a kdyby byly v oběhu pouze marťanské peníze, vyměňovali by lidé sovereigny zrovna za tolik másla (nebo čehokoli jiného), jako předtím, a to nikoli jako peníze, nýbrž jako kusy zlata; za britský sovereign by pořád ještě bylo možno koupiti tolik, jako za stejně těžký zlatý sovereign Marťanů.
Ale což kdybychom měli nepoctivou vládu? Což kdyby země a její mincovny byly ovládány králem.zlodějem? Dejme tomu, že by takový král byl dlužen spoustu peněz a chtěl by napáliti své věřitele. Mohl by to udělati tak, že by platil olověnými sovereigny, v nichž by bylo jen tolik zlata, aby vypadaly jako pravé. Jindřich VIII. to dělal poněkud slušněji; dával totiž do svých mincí méně stříbra. Nebyl jediným vládcem, který si takovým kouskem pomohl z peněžních nesnází. Jsou-li takové podvody odhaleny, stoupnou ceny a mzdy je následují. Vydělali na nich pouze ti, kdož jako král si vypůjčili dobré peníze a zaplatili dluh špatnými; co získali oni, ztratili jejich věřitelé. Byl to však sprostý podvod, který podkopal úvěr Anglie právě tak jako úvěr králův, protože v něj byli volky nevolky zapleteni všichni angličtí dlužníci právě tak důkladně, jako král sám.
Z toho plyne mravní naučení, že nepoctivý vládce je jedním z největších nebezpečí, které ohrožují národ. Lidé, kteří těmhle věcem nerozumějí, rozčilují se, hrozně nad tím, že Jindřich byl šestkrát ženat (s většinou svých žen měl velmi špatné zkušenosti) a dovolil šlechtě oloupiti církev. Dnes však klademe daleko větší důraz na to, že znehodnotil měnu, neboť totéž nebezpečí hrozí i nám. Dnes provádějí Jindřichův kousek nejen králové, nýbrž i republikánské vlády se socialistickou většinou a sověty proletářských států, následkem čehož, nevinné ženy, jimž jejich rodiče placením, pojišťovacích prémií po léta plná odříkání zajistili slušné živobytí, se ocitají v nejkrutějším nouzi, pense zasloužené celým životem čestné a horlivé služby ztrácejí svou hodnotu a pensisté jsou jako trosečníci ve člunu vydáni strádání a nesmírná bohatství se bez nejmenší zásluhy hromadí v rukou osob A, B a C, zatím co osoby X, Y a Z udělají bez nejmenší viny úpadek. Věc je tak vážná a tak hrozivá, že se k jejímu podrobnému výkladu musíte obrniti veškerou zásobou své trpělivosti.
V přítomné době (1927) neužíváme sovereignů. Užíváme kousků papíru — ponejvíce špinavých a nelibě páchnoucích na nichž jsou velkými písmenami vytištěna slova JEDNA LIBRA a na rubu obrázek parlamentní budovy. Dále je tam vytištěna vyhláška, že tento kousek papíru je oběživem; dlužíte-li někomu jednu libru, můžete mu ji podle zákona IV a V Geo V, kap. 14.,[iii] zaplatiti tímto kouskem papíru, a Váš věřitel jej musí přijmouti jako úplné vyrovnání své pohledávky, ať je mu to vhod či nikoli.
Nuže, nic nepomůže namlouvati si, že tento kousek papíru, který můžete dáti do oběhu jako jednu libru, má jako papír sebe menší cenu. Vždyť je tak malý a tak hustě potištěn textem i obrázky, že není jako papír k ničemu, až na to, že je krátkodobým vlastnickým titulem ke zboží v ceně jedné libry. A přece není zákona, který by zakazoval vládě, dluhující 7700 milionů liber svým věřitelům, aby nenatiskla za 7700 milionů liber těchto jednoliberních státovek a nezaplatila jimi všechny své domácí věřitele, i kdyby 1000 těchto papírků nemělo ceny ani jedné cigarety.
Řeknete pravděpodobně, že něco tak hrozného není snad ani možné. Ale stalo se to, a to docela nedávno, jak jsem se přesvědčil ke své vlastní škodě. Německá vláda to dělala po válce, když vítězové, vedeni nesmyslným záštím, trvali na zaplacení obnosů, jakých Němci neměli. Také takouská vláda to dělala, rovněž tak ruská. Tyto země byly mně dlužny tolik peněz, že by mi to bylo stačilo až do smrti k živobytí, zaplatily mi však papírovými penězi, jichž 4 miliardy se cenou rovnaly přesně 21/2, penny anglické měny. Britská vláda se domnívala, že donutila Německo k náhradě válečných výloh; ve skutečnosti však k jejich náhradě donutila mne a všechny ostatní věřitele Německa. Dobrá, protože jsem cizinec a příslušník nepřátelského státu, Němci mně asi přespříliš nelitovali. Ale totéž se stalo Němcům, jimž kdokoli — ať cizinec nebo Němec — dlužil německé peníze. Obchodníci, kteří koupili zboží za směnky splatné v šesti měsících, zaplatili tyto směnky papírovými markami a dostali tak zboží zadarmo. Všechny umořitelné hypotéky na pozemcích i domech, obligace i zápůjčky všeho druhu byly splaceny tímtéž způsobem. Vedlo to také k jednomu naprosto neočekávanému důsledku: němečtí podnikatelé, osvobozeni od břemen hypoték a zápůjček, jež zatěžovaly i nadále anglické podnikatele, mohli s nimi svými nízkými cenami úspěšně konkurovati dokonce na anglickém trhu. Dálo se ledaco podivného. Nikdo nešetřil, protože cena peněz klesala s hodiny na hodinu; lidé šli do restaurace na pětimilionový lunch, a když chtěli platit, shledali, že zatím cena lunche stoupla na sedm milionů. Dostalo-li se ženě do ruky trochu peněz, nechala všeho a horempádem utíkala do krámu, aby si za to něco koupila; neboť věc, kterou koupila, podržela svou hodnotu, kdežto za peníze, jimiž ji koupila, nedostala druhý den třebas ani polovinu nebo ani desíti nu, nebo také vůbec nic. Než nekoupiti nic, bylo lépe dát za pekáč 10 milionů marek, i když jste už měla dva pekáče, neboť pekáč zůstal pořád pekáčem a mohla jste na něm péci (měla-li jste co), kdežto za 10 milionů marek nebylo možno už v 5 hodin odpoledne téhož dne koupiti třebas ani tramvajový lístek.
V Německu si lidé tehdy počínali ještě chytřeji: kupovali akcie, kde jen mohli, uvědomujíce si, že továrny a železnice uchovají svou hodnotu stejně jako pekáče. A tak lidé, ačkoli šíleně spěchali utratiti své peníze, spěchali právě tak šíleně, aby je investovali, to jest: aby jich použili jako kapitálu. Došlo tudíž nejen ke zdánlivému zvýšení národního kapitálu, vyvolanému jednoduchým faktem, že přebytečný bochník chleba byl nyní představován 50.000 liber, nýbrž i ke skutečnému jeho zvýšení o ony životní prostředky, které byli lidé nyní ochotni investovat místo utratit. Ale ať byly peníze vydávány jakýmkoli způsobem, sledovali všichni jeden cíl — aby se jich okamžitě zbavili výměnou za věci, které neztrácejí hodnoty. Brzy začali užívati zahraničních valut (hlavně amerických dolarů) a s touto výpomocí, doplněnou všemi možnými způsoby výměnného obchodu, jimiž bylo lze se obejíti bez peněz vůbec; přečkali nezhorši, až vláda byla nucena zavésti novou zlatou měnu; staré státovky byly potom naházeny do koše na papír nebo odloženy. Snad budou za 50 let prodávány jako kuriosity, jak se to stalo s proslavenými asignáty francouzské revoluce.
Takové znehodnocení měny, jímž vláda napálí své věřitele, jmenuje se zdvořile inflací, kterémužto názvu málokdo rozumí. Návrat k měně podložené drahým kovem nazývá se deflací. Nejhorší na věci je, že léčení je právě tak bolestné, jako nemoc, neboť umožňuje-li inflace zvýšením cen dlužníkovi, aby napálil věřitele, umožňuje deflace jejich snížením věřiteli, aby napálil dlužníka. A proto je nejsvětější povinností vlády udržovat stálou valutu; poněvadž však vlády mohou s valutou prováděti všelijaké nepěkné kousky, je přímo živelní nutností, aby se skládaly z lidí poctivých a dokonale s podstatou peněz obeznámených.
V této chvíli není ani jedné vlády, která by vyhovovala plně tomuto požadavku. Mezi naší vládou, která použila války, aby nahradila zlatou měnu státovkami, a německou a ruskou vládou, které vydaly tolik státovek, že za plný vagon bylo sotva lze koupiti poštovní známku — je rozdíl pouze v stupni. A tento stupeň rozdílu se nezakládal v různém stupni poctivosti u Angličanů, Rusů a Němců, nýbrž v různém stupni tlaku, jímž na ně působily události, a následkem toho v různém stupni pokušení. Kdybychom byli bývali ve válce poraženi a nuceni platit nemožné obnosy vítězům, nebo tak rozvráceni, jako bylo Rusko ve chvíli pádu carismu, nebyli bychom bývali o nic poctivější. Ačkoli je pravděpodobno, že zdvojnásobení cen, k němuž u nás došlo, bylo vyvoláno nedostatkem zboží a pracovních sil spíše než přemrštěnou emisí papírových peněz, přece ještě si pořád neobyčejně vážíme jako velkých finančních autorit lidí, kteří doporučovali inflaci jako prostředek, jímž bude průmyslu zaopatřen nový kapitál. Je těžko říci, věří-li tito pánové doopravdy, že můžeme zdvojnásobiti své bohatství prostým zdvojnásobením počtu státovek, či mají-li tolik dluhů, že by se jim značně ulehčilo, kdyby je mohli zaplatiti v papírových librách majících cenu pouze 10 šilinků. Přistihnete-li však svého poslance, jak se přimlouvá za inflaci, a zeptáte-li se ho — nedbajíc nebezpečí, že uslyšíte něco o chování dámy nedůstojném — zda je blázen nebo lump, dáte mu tím takovou ránu, že bude na chvíli nucen opravdu přemýšlet, místo aby se jen potrhle hnal za ilusí, že obohatí národ, bude-li šilinku říkat dvoušilink.
A nyní, když jsme se shodli na tom, že vláda je povinna udržovati hodnotu peněz trvale na pokud možno stejné úrovni, stojíme před otázkou: »Na jaké úrovni?« Nuže, od oka můžeme vždy odpověděti na dané úrovni — nebyla-li ovšem měna nějakou nešikovností přivedena z rovnováhy, v kterémžto případě odpovíme jednoduše: »Na té úrovni, na které byla předtím.«Jestliže Vám však nestačí takové povrchní vysvětlení a chcete přijít věci na kloub, musíte si uvědomiti, že mince a bankovky jsou užitkovými předměty, které máte s sebou, poněvadž bez nich byste nemohla ani sednout do autobusu, tramvaje nebo autodrožky, ani si koupit housky. Musí jich býti tolik, aby stačily Vám i všem ostatním lidem k nutným nákupům. Zkrátka s mincemi a bankovkami je to jako s jehlami nebo lopatami; jejich hodnota je určována stejně. Vyrobí-li továrníci desetkrát více jehel, než je zapotřebí, pak jsou jako jehly bezcenné, protože žádné ženě ani nenapadne platit za jehlu, kterou potřebuje, povaluje-li se tu devět jehel, které jsou zadarmo. Jediné, co lze udělati s oněmi devíti nepotřebnými jehlami, je sebrat je a použíti oceli v nich obsažené k výrobě něčeho jiného (na příklad ocelových per). Potom nebude nepotřebných jehel, a zbývající potřebné jehly budou míti aspoň výrobní cenu, kterou švadleny ochotně zaplatí, neboť bez jehel se nemohou obejíti. Rozumně spravovaná společnost se vynasnaží upraviti zásobování jehlami tak, aby udržela jejich hodnotu pokud možno blízko k této úrovni. Kapitalistická společnost je naopak upraví tak, aby kapitalista měl z výroby jehel pokud možno největší zisk. Vždy se však hodnota řídí podle toho, jaké množství je k disposici. jako je jehla utčena k šití a nehodí se svým účelem k ničemu jinému, tak jsou mince a bankovky určeny pouze k tomu, aby zprostředkovaly koupě a prodeje mezi lidmi. Jedna mince zprostředkuje při svém oběhu mnoho prodejů právě tak, jako jednou jehlou se ovroubí mnoho šátků. Proto se dá těžko zjistiti, kolik je zapotřebí jehel i mincí. Nelze říci: »V zemi je tolik a tolik šátků, jež se mají ovroubiti; udělejme tedy jednu jehlu pro každý šátek« — nebo: »Každého jitra se prodá tolik a tolik bochníků chleba; vydejme tedy mince a bankovky v úhrnně ceně všech těchto bochníků chleba.« žádná osoba ani žádná vláda na světě nemůže říci předem, kolik bude zapotřebí jehel nebo mincí. Můžete spočítati krky, jež živíte, a říci, kolik bochníků chleba bude třeba k jich nasycení — vždyť krajíc chleba lze snísti pouze jednou a je tím zničen — avšak jehel, sovereignů nebo bankovek možno použíti mnohokráte. Jedna libra je třeba dlouho schována ve staré punčoše, až si paní domácí přijde pro nájemně, jiná libra zase mění majitele třeba padesátkrát denně, umožňujíc při tom po každé nějaký obchod. Jak tedy má vláda zjistiti, kolik mincí a bankovek má vydati? Jak má továrník jehel zjistiti, kolik má vyrobiti jehel?
To je možno pouze jediným způsobem. Výrobci jednoduše vyrábějí jehly za nahodilou cenu tak dlouho, až už všech za tuto cenu nemohou prodati. Začnou tedy cenu snižovati — zvyšujíce lácí odbyt — až je cena jehel tak nízká, že by se dalším zlevněním zmenšil jejich zisk. Pak už vyrábějí jen tolik jehel, kolik je zapotřebí k udržení odbytu a tím i cen na takto dosažené úrovni. Stejně musí postupovati i vláda při ražení zlatých mincí. Poněvadž zlato je užitečnější v mincích než v jiném zpracování, stojí s počátku unce zlata ražená v sovereigny více než unce neraženého zlata (v prutech nebo cihlách). Vydá-li však vláda více sovereignů, než vyžadují naše nákupy a prodeje, bude sovereignů více, než je zapotřebí a unce zlata v sovereignu klesne v ceně pod unci zlata v prutech. Objeví se to stoupnutím všech cen, včetně ceny zlata v prutech a cánech. Bude to míti za následek, že zlatníci shledají výhodnějším roztaviti sovereigny v zlaté tyče a udělati z nich hodinky, náramky a vůbec jiné věci než mince. Roztavením však klesne počet sovereignů; sovereigny se stávají vzácnějšími a jejich cena začne okamžitě stoupati, až se zase vyrovná cena zlata v sovereignech ceně zlata v kterékoli jiné formě. Dokud tedy jsou zlaté peníze a dokud nelze zabrániti přetavování sovereignů, kdykoli se to zdá výnosným počínáním, stanoví a udržuje se takto hodnota mincí automaticky. Roztaviti britský sovereign na území Britské říše je porušením britského zákona; ježto však tento nesmyslný zákon nemůže překážeti na příklad holandskému zlatníku v Amsterodamě v roztavení libovolného množství sovereignů, nemá nejmenšího významu.
Takto tedy je určována hodnota zlatých peněz, a všechny ceny mohou býti vyjádřeny v zlatých penězích, při čemž 1 penny je 1/240 sovereignu, půl koruny 1/2 sovereignu a tak dále. Přes to nejsou možny zlaté pence, ba ani zlaté šestipence, neboť by byly pro přílišnou nepatrnost neupotřebitelné. Právě tak, chcete-li platiti nebo přijmouti 5000 liber, netěšilo by Vás nijak nosit s sebou 5000 sovereignů. Nesnáz s pencemi a šestipencemi překonáváme užíváním bronzových a stříbrných mincí a předpisem zákona, podle něhož bronzové mince, pokud jich není najednou více než 12, mají býti přijímány, jako by měly bodnotu 1/240 sovereignu, stříbrné mince pak mají nucený oběh do výše 2 liber. Nesnáz s 5000 librami překonáváme tím, že dovolíme Anglické bance, aby vydala dluhopisy, splatné ve zlatě na předložení v bance a znějící na částky: 5 liber, 10 liber, 100 liber a tak dále. Lidé si při koupích i prodejích navzájem platí těmito bankovkami, vědouce, že jsou dobré jako zlato. Některé skotské a irské banky mají tutéž výsadu s podmínkou, že budou míti ve svých tresorech dostatečnou zásobu zlata, aby jím mohly předložené bankovky vyplatiti, a že ovšem nebudou svých dluhů platiti vlastními bankovkami.
Takto jsme zvykli papírovým penězům stejně jako bronzovým a stříbrným, jinak řečeno: zvykli jsme si předpokládati, že kousek papíru s vodotiskem má přibližnou cenu 615 granů zlata, že kousek kovu — jen částečně ze stříbra — má stejnou cenu jako daleko větši kus stříbra, že 240 kousíčků bronzu má cenu jednoho sovereignu a podobně. Pozorujeme, že ryto levné náhražky se osvědčují stejně dobře, jako zlaté mince, a napadne nám přirozeně otázka: K čemu je zapotřebí vůbec nějakých zlatých peněz, jde-li to docela dobře bez nich? Papíru lze stejně dobře použíti jako výměnného prostředku a zacházení s ním je pohodlnější. Ceny měříme díly zlata, ale představa zlata to obstará právě tak jako skutečné zlato. Podobně můžete měřit tekutiny na pinty a čtvrtgallony, aniž byste měla kapku piva v domě. Kdyby jen bylo lze se spolehnouti na poctivost vlád, bylo by užívání zlatých peněz čitým přepychem, asi podobným, jakým by bylo užívání zlatých svíracích špendlíků a diamantových knoflíků do košile místo obyčejných, kterými se zapíná právě tak dobře.
To je však velmi velké kdyby. Je-li zavedena opravdová zlatá měna, nezávisí kupní síla mincí na poctivosti vlády, neboť mince mají hodnotu drahého kovu, a může jich býti použito k jiným účelům, vydá-li jich vláda více, než je ke kupování a prodávání zapotřebí. Naproti tomu může vláda tisknouti a vydávati papírové peníze tak dlouho, až nemají vůbec ceny. Kdy má vláda ustati v tisku papírových peněz, není-li při nich oné překážky, která působila při ražení zlatých mincí? Měla by ustati samozřejmě ve chvíli, kdy se objeví sebe menší známka všeobecného stoupání cen, neboť jedině pokles hodnoty peněz může způsobiti všeobecné stoupnutí cen. Ten nebo onen druh zboží může zlevniti následkem objevu nových výrobních metod, nebo podražiti následkem neúrody, nebo následkem změny v módě ztratiti vůbec cenu, ale tyto příčiny nikdy nezpůsobí všeobecného vzestupu nebo poklesu cen, nýbrž zdražení jedněch a zlevnění jiných druhů zboží. Stoupají-li nebo klesají-li současně ceny všeho zboží, neznamená to, že se mění hodnota zboží, nýbrž hodnota peněz. V zemi s papírovou měnou má si vláda těchto změn bedlivě všímati a stoupají-li současně ceny všeho zboží, má vzíti z oběhu část bankovek, dokud zase ceny neklesnou. Klesají-li najednou ceny veškerého zboží, má vláda vydati nové bankovky, dokud zase ceny nestoupnou. Je potřebí právě tolika peněz, kolík stačí v celé zemi k uskutečnění všech prodejů a nákupů za hotové. Je-li jich vydáno méně, působí nedostatek na jejich hodnotu: jdete-li k hokynáři, dostanete za své peníze více zboží (ceny klesly). Je-li jich vydáno více, vznikne nadbytek, a hokynář Vám dá za ně méně zboží (ceny stouply). Povinností poctivé a rozumné vlády jest udržovati stabilní měnu přizpůsobením nabídky peněz poptávce. Je-li vláda nepoctivá nebo nevědomá, či obojí dohromady, mají občané zámku jedině v měně z drahého kovu.
Uvědomte si nyní, že moderní bankovnictví umožňuje, aby se ohromné množství obchodů obešlo bez mincí, bankovek nebo peněz jakéhokoli jiného druhu. Představme si na příklad, že paní John-Doeová a paní Richard-Roeová se zabývají obchodem. Řekněme, že paní Doeová prodá paní Roeové zboží v ceně500 liber a že od ní současně koupí zboží v ceně 500 liber a jednoho penny. Mají tedy celkový obrat 1000 liber a jednoho penny, a přece jim k vyrovnání jejich účtů stačí onen přespočetný penny. Mají-li obě konto v téže bance, nepotřebují ani tohoto penny. Banka přepíše 1 penny s účtu paní Doeové na účet paní Roeové, a je to odbyto. Máte-li zaplatiti obchodní dluh, nedáte věřiteli peněz, nýbrž dáte mu poukaz na Vaši banku. A Váš věřitel nemusí si sám šek u Vaší banky inkasovat: předá jej k inkasu své bance. A tak musí každá banka denně zaplatiti hromadu peněz jiným bankám, jimž byly předány k inkasu šeky na ni vystavené, a naopak sama má dostati spoustu peněz za šeky, které převzala od klientů a předložila k inkasu druhým bankám. Úhrn těchto šeků může činiti sta a statisíce liber, a přece rozdíl mezi šeky, jež má banka vyplatiti, a šeky, jež má inkasovati, činí třeba jen několik málo liber nebo i méně. Proto banky zařídily odúčtovací sdružení, kde se sečtou všechny šeky a zjistí se, kolik každá banka má závěrečně platiti nebo dostati. Tím odpadla značná část peněžní manipulace, neboť ohromné transakce se vyřídí převodem třebas jen jedné libry s jedné banky na druhou. Banky však brzy zjistily, že mohou ušetřiti i tuto libru, zařídí-li si všechny účet u jedné banky. A proto si otevřely konta u Anglické banky, a jejich vzájemné pohledávky jsou nyní vyřizovány několika zápisy v knihách Anglické banky. Napsáním několika cifer provádějí se tak milionové obchody bez mincí a bez bankovek. Kdyby se nám všem vedlo tak dobře, že bychom mohli míti účet v bance, mohly by peníze — s výjimkou malých transakcí mezi cizinci neznajícími navzájem svých jmen a adres — zmizeti vůbec. Na příklad: Objednáte něco v krámě a platíte šekem, protože můžete býti jista, že najdete krám na témž místě, nebude-li zboží v pořádku; rovněž obchodník má jistotu, že Vás najde, nebude-li Váš šek v pořádku. Vezmete-li si však na cestě domů taxi, nemůžete přece chtíti na šoférovi, aby pro Vás otevřel účet, a vyrovnáte se s ním zaplacením jízdného penězi.
Potřeba drobných peněz je značně zmenšena komunismem. Za časů, kdy se na silnicích vybíralo mýto a na mostech mostné, musil být každý cestující zásoben penězi k placení u každé závory na silnici a každého mýta na mostě. Dnes, kdy silnice a mosty jsou komunisovány, může každý cestovati po silnici autem z Londýna do Aberdeenu, aniž by byl nucen sáhnout do kapsy a platit na udržování silnice, neboť na to platil již poplatkem za obecní licenci pro svůj vůz. Platí-li své účty v hotelu šekem, nepotřebuje po celé cestě peněz, leda na zpropitné. A až zmizí i zpropitné — podobně jako starý zvyk dávaní darů soudcům lze si lehko představiti, že v komunistické budoucnosti budou podnikány automobilové výpravy v největším přepychu lidmi velmi zámožnými, nemajícími však v kapse doslovně ani vindry.
Tak jsou skutečné peníze stále víc nahrazovány účetními penězi. Jinak řečeno, počítáme své výdělky i dluhy a oceňujeme své postavení ve výrazech, označujících peníze: vyděláváme po stech librách, platíme po stech librách, máme nábytku, šatů a automobilů v ceně tolika a tolika set liber — a přece od kolébky až do hrobu nemáme v kapse nikdy víc, než několik liber a hrst stříbra. Náklad na opatření mincí a bankovek pro nákupy a prodeje v celé zemi klesá na stále menší procento hodnoty koupeného a prodaného zboží.
Snad Vás bude zajímati okolnost, že zmizí-li mince vůbec, bude lhostejno, nazveme-li své dluhy sovereigny, pencemi, šilinky nebo miliony, biliony a triliony. Když Němci platili miliony za tramvajové lístky a poštovní známky, nikomu nepřekážela zdánlivá velikost ceny, a chudí lidé stále ještě jezdili tramvají a posílali dopisy. Jen kdyby bylo bývalo možno se spolehnouti, že ceny se udrží na této úrovni, aby chudý člověk (a bohatý ostatně též) mohl býti jist, že za svou milionovou bankovku dostane zítra tolik co dnes a napřesrok tolik co letos, nebylo by mu nijak vadilo, že místo milionové bankovky bývala dříve bronzová mince. Německo nyní stabilisovalo svou měnu podle starého poměru: 20 marek za 1 anglickou libru šterlinků. Rakousko stabilisovalo svou měnu nejprve na překvapující úrovni 300.000 korun za 1 anglickou libru, ale musilo to pak změniti k poměru 341/2 šilinku (sedmipennyových) za 1 anglickou libru. Nehledě k vnějším znakům neměla tato změna pro nakupující hospodyni významu. Jsou-li ceny vyjadřovány v milionech, zvykla si brzy při vyjednávání v krámě nevyslovovat posledních 6 nul. Takové ceny se nám zdají něčím nesmyslným, poněvadž nejsme zvyklí na to, aby metaři měli v kapse miliony a aby libra hovězího masa stála biliony. Jsme zvyklí na libry, které mají hodnotu 160 uncí másla; bude-li však libra míti hodnotu poloviny granu anebo 10 tun másla, půjde to stejně dobře, pokud budou peníze stabilisovány na této úrovni a pokud to budou toliko účetní peníze, inkoustové to záznamy v hlavních knihách, nebo papírové peníze bez vnitřní hodnoty. Je-li tramvajový lístek za milion liber, může stát fakticky měně, než je-li za 1 penny, bude-li jen milion liber představován kouskem papíru menší ceny než bronzový kotouč.
Abych to vše shrnul: nejdůležitější při penězích je stálost měny, to jest, že za libru dostaneme za rok nebo za 10 let nebo za 50 let stejně jako dnes a ne více. Při papírových penězích má se o stálost měny starati vláda. Zlatá měna si obyčejně udržuje rovnováhu sama, i když přirozená nabídka zlata se zvětší objevy nových zlatodolů. Příčinou je podivuhodná skutečnost, že prakticky je poptávka po zlatě na světě nekonečná. Jako volička musíte voliti mezi dvěma věcmi: zda chcete důvěřovati přirozené stabilitě zlata nebo přirozené stabilitě poctivosti a rozumu členů vlády. A při vší úctě k těmto pánům — dokud existuje kapitalistický systém — radím Vám: zvolte zlato!
[i] Karát = 4 gramy. (Pozn. překl.)
[ii] Sovereign = 20 šilinků. (Pozn. překl.)
[iii] Angličané číslují zákony podle svých panovníků. Act IV, Geo V, znamená zákon č. 4, vydaný za vlády Jiřího (George) Pátého. (Pozn. překl.)