Nyní jste se dověděla o bankách a výrobě peněz tolik, že je Vám jasna jejich nepostradatelnost pro civilisaci. V některých ohledech jsou to docela zvláštní zjevy. Banky hromadí ve svých rukách ohromné spousty peněz úplně zdarma, nepřihlížíme-li k výdajům na nějakou tu pokladnu k jich úschově a na úředníky k vedení účtů. A kovová měna má význam jed tehdy, zaručí-li pravost mincí stát, dále, je-li každé jich napodobení soukromou osobou prohlášeno za těžký zločin, a je-li kromě toho určena hranice, do které lze neplnohodnotných mincí (zvaných smluvními penězi) užívati k placení dluhů.
Poněvadž žádné soukromé osobě a žádné obchodní společnosti není možno vyplniti uspokojivě tyto podmínky, Je výroba peněz zestátněna, na rozdíl na příklad od výroby bot. Mincovny nenajdete v každé ulici; zato v každé ulici najdete obuvnický krámek. Veškeré peníze jsou raženy v jedné mincovně — státní to továrně na mince. Kdybyste, zhnusena nehezkými šilinky z bílé slitiny, jimiž byly za války nahrazeny staré stříbrné ši1inky, zřídila si vlastní soukromou mincovnu, byla byste odsouzena za penězokazectví do vězení, i kdybyste mohla dokázati, že Vaše hezké šilinky mají větší cenu než ošklivé státní šilinky. Dříve, měla-li jste určité množství zlata, mohla jste je poslati do mincovny, aby Vám z. něho udělali sovereigny, a zaplatila jste malý poplatek za králův obraz a ražebné; sama však jste mincí raziti nesměla ani z vlastního zlata. Dnes Vám to mincovna neudělá, protože je jednodušší, pošlete-li zlato do své banky, která Vám povolí úvěr v penězích do výše jeho hodnoty. A tak celý tento obor je zestátněn zrovna tak přísně, jako pošta. Snad ani nevíte, že můžete být stihána, dáte-li si zaplatiti za donášku dopisu, místo abyste jej předala generálnímu ředitelství pošt k dopravě. Ale je tomu opravdu tak, a stejně můžete být stihána za ražbu nebo přetavení peněz. A nikdo proti tomu nic nenamítá. Titíž lidé, kteří vždy, když se navrhuje nacionalisace uhelných dolů a železnic, řvou na plné kolo, že nacionalisace znamená loupež a bankrot, jsou tak naprosto spokojeni s nacionalisací mincovny, že jí — chudáci — ani nikdy nezpozorovali.
Přece však mohou soukromníci vydati vlastní měnu s podmínkou, že tím nenapodobují státní měny. Můžete vydati šek nebo směnku a podle libosti jich používati jako papírových peněz. Strážník nemůže se Vás ani prstem dotknouti, dokud zachováte tyto podmínky: a) Máte tolik státních peněz ve své bance, že je možno při předložení honorovati Váš šek; b) Onen kus papíru, na němž je Váš šek vytištěn nebo Vaše směnka napsána, nepodobá se v ničem státovce nebo bankovce. Velké množství obchodů je za dnešních dob vyřizováno touto soukromou měnou, šeky a směnkami. Ale nejsou to peníze, jsou to pouze vlastnické tituly k penězům, právě tak jako peníze samy jsou zase vlastnickým titulem ke zboží. Jste-li něco dlužna u svého kupce, může odmítnouti zaplacení šekem; nabídnete-li mu však státovky nebo sovereigny, musí je vzíti, ať je mu to vhod či nikoli. Jednáte-li s továrníkem o dodávce zboží, a nabídnete-li mu směnku, v níž se zavazujete zaplatiti zboží v šestiměsíční lhůtě, nemusí jí přijmouti a může trvati na hotovém placeni ve státní měně. Státních peněz však nesmí odmítnouti. Jsou zákonným platidlem.
Dále jsou peníze, jak jsme viděli, měřítkem hodnoty, a šeky a směnky jím nejsou. Šeky a směnky by neměly vůbec smyslu a účelu, kdyby nebyly vyjádřeny v peněžních hodnotách. Znějí na tolik a tolik liber, šilinků a pencí. Kdyby nebyly vydány na podkladě liber, šilinků a pencí, musel by šek zníti asi takto: »Zaplaťte na řad Emmy Wilkinsové dva páry obnošených punčoch, nepatrně zalátaných, můj podíl na rodinném pekinčíku a půl vajíčka.« Každá banka by odmítla výplatu takového šeku. Šeky i banky závisejí na existenci nacionalisovaných peněz.
Bankovnictví není ještě postátněno, ale bude, protože lidé budou hlasovati pro postátnění, až si uvědomí, jak na tom veřejnost získá. Totéž platí o postátnění uhelných dolů. Podnikatelé potřebují kapitálu k založení i rozšiřování svých podniků právě tak, jako potřebují uhlí k zahřátí. Potřebují-li statisíce liber, musí za ně, jak jsme zjistili, zaplatiti ohromné provise finančníkům, kteří jsou nesmírnými zisky tak zhýčkáni, že se neuráčí snížiti k něčemu, co považují za malý obchod. Ti, kdož potřebují desetitisíce liber, jsou přehlíženi; ti, kdož potřebují skromná sta, jsou často nuceni vypůjčiti si je od lichvářů za vysoký úrok, protože bankovní ředitel si myslí, že nestojí bance za to povolit jim překročení účtu. Kdybyste těmto podnikatelům mohla pověděti o bance, jejíž činnost nesměřuje k tomu, aby vydělala na účet svých klientů, nýbrž k tomu, aby rozdělovala kapitál co nejlevněji a ve prospěch celé země mezi všechny podniky, ať velké či malé, které jej potřebují, rozběhli by se tam okamžitě a luskli by radostí prsty, že jsou zbaveni vyděračných finančníků. Takovým ústavem by byla právě státní nebo obecni banka. Snížila by cenu kapitálu, stejně jako postátněni uhelných dolů by odstraněním vyděračných majitelů snížilo cenu uhlí. A všichni vyděrači s výjimkou peněžních vyděračů (finančníků a bankéřů) budou nakonec získáni pro tuto myšlenku vyhlídkou na zlevnění kapitálu, neboť ačkoli chtějí na Vás vydělati co nejvíce, jdete-li nakupovat, usiluji stejně důrazně o to, aby druzí na nich vydělali co nejméně.
Není proto třeba, aby nacionalisace bank byla střední třídě doporučována socialistickými argumenty. Ze k ni nakonec dojde, je stejně pravděpodobně za konservativni vlády jako za dělnické. Důkazem toho je, že pevni komunální banka byla zřízena v Birminghamu, jenž vysílá do dolní sněmovny 12 poslanců, z nichž 11 je konservativců — a to skalních — a pouze jeden člen dělnické strany. Birminghamská komunální banka dobyla tak lehko skvělých úspěchů, že nebude-li proti ní vyvolán tiskovou kampaní v zájmu finančníků systematický bojkot — což je v městě továrníků prakticky nemožno — bude podnětem k rozvoji komunálních bank ve všech továrních okresech. Již dnes je několik podobných bank.
Zatím bankéři a finančníci nepřestávají nás ujišťovati, že jejich práce je tak záhadně obtížná, že žádné ministerstvo a žádný městský úřad by ji nemohly úspěšně obstarati. Maji pravdu ohledně záhadnosti, což je způsobeno tím, že rozuměj i vlastní věci jen na polovic a že jejich klienti jí nerozuměj i vůbec. Doufám, že teď ji rozumíte daleko lépe než průměrný bankéř. Ale s tou obtížností — to je naprostý nesmysl. Zopakujme si ještě jednou, co má banka na práci.
Banka nabízí lidem, že jim bezpečně schová peníze, že z nich bude za ně konati platy, t. j. vypláceti peníze každému, koho uvedou (na šeku), a že jim povede prostý pokladní účet. Touto jednoduchou transakci přijde do banky spousta přebytečných peněz. Banka se zavazuje, že tyto peníze bude mít pohotově k okamžité disposici svých klientů, ale ví ze zkušenosti, že může z každé libry půjčit asi 16 šilinků, neboť každý téměř klient udržuje na účtě trvalý kreditní zůstatek. To není přece nic záhadného ani nesnadného. To mohou dělati státní nebo komunální banky stejně dobře, jako naše státní poštovní úřady a poštovní spořitelna obstarávají malé bankovní transakce s poštovními a úspornými známkami jako oběživem. Jediná část činnosti banky, jejíž úspěch není automaticky zajištěn, je půjčování peněz u ni uložených. Chybně usuzující bankovní ředitel zapletl by velmi brzy banku do nesnází tím, že by půjčoval přebytečné peníze obchodníkům, kteří jsou právě v nesnázích, buď proto, že jejich podniky jsou předstihovány novými podniky, nebo proto, že jsou příliš poctiví, nebo zase málo poctiví, nebo lehkomyslní, pijáci, lenoši, špatni podnikatelé nebo se minuli povoláním. Naproti tomu ředitel, který by byl tak opatrný, že by nepůjčil vůbec nic, byl by ještě větším neštěstím. Musíme si totiž stále uvědomovati, že věci představované přebytečnými penězi uloženými v bance se neuchovají; kdyby bylo ušetřeno za 50 bilionů liber potravin z letošní žně a uloženo v státní bance (nebo v kterékoli jiné bance), bylo by to naprostou ztrátou a mrháním statků, leda že by je hezky zčerstva snědli dělníci zaměstnaní přípravou příští žně. Bankovní ředitel může si vybírat mezi lidmi, jimž půjčuje přebytečné peníze banky, v tom však, zda má vůbec půjčovati či nikoli, si vybírat nemůže. Je to stejné, jako když pekař prodal za hotové co možno nejvíc bochníků chleba; musí potom buď dáti zbytek někomu na dluh nebo jej hoditi na smetiště.
Je však přece rozdíl mezi pekařem a bankéřem. Pekař může napéci tolik bochníků chleba, kolik asi podle své zkušenosti bude moci prodat, a pak přestat. Bankéř však jednou je zahrnut daleko většími obnosy přebytečných peněz, než může rozpůjčiti úvěru schopným dlužníkům; pak je nucen nejen sám riskovati, nýbrž také sváděti podnikatele a obchodníky nízkou sazbou k výpůjčkám (noviny napíšou v národohospodářské rubrice, že banky povolují úvěr za výhodných podmínek) — jindy zase má tak málo přebytečných peněz k disposici, že bude pečlivě vybírati a žádati vysoký úrok (banky omezují úvěr). To je příčina, proč je zapotřebí více vědomostí a kritiky k vedeni banky, než k provozování pekařské živnosti.
Není divu, že bankéři — kteří docilují nadměrných zisků a proto se hrozně bojí, že by o ně přišli nacionalisací bank prohlašují, že žádná vláda by nesvedla takové těžké práce, jako je půjčování peněz, a že musí býti ponecháno jim jakožto jediným lidem, kteří jí rozumějí! Především tedy ani jí nerozumějí, ani jí nedělají sami. Jejich špatné tady vedly po válce v celé Evropě k úpadku jen proto, že nerozuměli základním pojmům bankovnictví a tvrdošíjně vycházeli z předpokladu, že utracený kapitál existuje dále, a že úvěr je něco hmotného, co lze jísti, píti, oblékati a obývati. To pravé výnosné půjčování v bance uložených přebytečných peněz k účelům podnikání není prací bankéřů (majitelů bank), nýbrž bankovních ředitelů — pouhých to zaměstnanců. Jejich postavení jakožto zaměstnanců není nijak — ani co do platu, ani co do společenského stupně — žádoucnější, než postavení vyššího státního úředníka, ba v mnohém ohledu mnohem méně žádoucí. Byli by jenom rádi, kdyby se mohli státi ze soukromých zaměstnanců státními úředníky. Pokud pak se týká vedeni nejdůležitějších záležitosti banky — toho, čemu se říká všeobecná investiční politika banky na rozdíl od drobných půjček průměrným podnikatelům a obchodníkům — namlouvati lidem, že by toho nesvedli úředníci finančního ministerstva nebo kteréhokoli moderního finančního úřadu, je věšeni bulíků na nos. Anglická banka je ráda, může-li pro sebe získati některého bývalého úředníka ministerstva financí, zrovna tak jako Společnost londýnsko-středoanglické a skotské dráhy je pyšna, má-li v představenstvu některého bývalého správního úředníka.