Mimochodem řečeno, když jsem Vám dokazoval, že je postátnění bank nutností, nezapomněl jsem, že jste snad akcionářkou banky a že Vaše pozornost byla snad rušena přáním, abyste se dověděla, co se stane s Vašimi akciemi, budou-li banky postátněny. Já sám jsem musil tuto otázku důkladně uvážiti, protože moje žena má náhodou bankovní akcie. Kdyby lidé chodili do státní nebo komunální banky místo do její, musili bychom pravděpodobně omeziti své výdaje na domácnost. Ostatně, budou-li banky zestátněny, bude asi soukromé bankovnictví zakázáno jako zločin, zrovna jako soukromá ražba peněz nebo soukromá doprava dopisů. A proto budeme jistě trvati na tom, aby vláda, až postátní banky, vykoupila akcie mé ženy.
Vláda je koupí docela ráda a bude k tomu míti výborný důvod, že na to sežene peníze zdaněním důchodů všech kapitalistů. Kdyby tedy byla má žena jediným kapitalistou v zemi, byla by taková transakce bezpředmětnou; vláda by jí jednou rukou vzala a druhou zase dala všechno nazpátek. Na štěstí pro ni je tu mnoho jiných kapitalistů, kteří mohou býti zdaněni současně s ní. A tak, místo aby musila opatřiti všechny peníze k vykoupení svých akcií, opatří z nich jenom malou část, a všechny ostatní malé částky opatřené ostatními kapitalisty poplynou jí do kapsy. Tomu se říká odškodnění.
Je velmi důležité, abyste pochopila tento kuriosní pochod, jenž se zdá tak úplně spravedlivým a běžným. Jím lze vysvětliti, jak vlády odškodňují, aniž by opravdu odškodňovaly, a jak takové odškodnění národ nic nestojí, neboť je to v podstatě svého druhu vyvlastnění. Jen uvažte! Koupí-li stát pozemek nebo železnici, banku nebo uhelný důl a zaplatí-li cenu z výtěžku nějaké daně, je zřejmo, že stát tu věc dostal zadarmo a že ji zaplatila poplatnice oné daně. A je-li to taková daň, jako důchodová, od níž je lid buď zcela nebo částečně osvobozen, nebo daň z vyšších příjmů a dědická daň, jež zatěžují pouze kapitalistickou třídu, znamená to, že stát donutil kapitalisty, aby sami vykoupili jednu ze svých příslušnic a darovali její vlastnictví národu bez jakéhokoli odškodnění. Tak zvané odškodnění je pouze vyrovnáním, podle něhož ztrátu nese celá kapitalistická třída, místo aby ji celou nesla dotyčná její členka, jejíž pozemek, bankovní akcie nebo jiný majetek stát právě potřebuje. I tato příslušnice kapitalistické třídy zaplatí svůj díl daně bez odškodnění.
Některým dámám to bude jasnější, předvedu-li jim vymyšlený příklad s ciframi. Řekněme, že stát potřebuje pozemek v tržní ceně 1000 liber. Řekněme, že stát nesežene tohoto obnosu zdaněním národa, nýbrž zdaněním důchodu jednoho sta bohatých majitelů půdy včetně vlastníka dotyčného pozemku, a že vybere od každého z nich příspěvek 10 liber. Stát potom převezme onen pozemek a slavnostně vyplatí 1000 liber bývalému vlastníku. Řekne mu při tom, že si nemá nač stěžovati: vždyť mu byl jeho pozemek zaplacen plnou tržní cenou a nikoli násilně vyrván revolučním způsobem, jak to udělali roku 1917 bolševici s ruskými velkostatkáři. Odpovídá to zcela rozumu, ústavě i tradici. Může to udělati i nejkonservativnější vláda; konservativní vlády to také mnohokráte dělaly pouze s tím rozdílem, že místo jednoho sta vybraných majitelů půdy přiměly k placení všechny. Nicméně v důsledku transakce přešel kus půdy ze soukromého vlastnictví do vlastnictví národa a každému z onoho sta majitelů půdy byl snížen důchod o 10 šilinků ročně (t. j. o úrok z 10 liber při 5%). Je zcela jasno, že bude-li tato transakce často opakována, bude míti národ veškeru půdu a důchody majitelů půdy klesnou na nulu, i kdyby každé jitro půdy bylo svému vlastníku odkoupeno za plnou tržní cenu. S bankovními nebo jakýmikoli jinými akciemi jde to stejné snadno, jako s půdou.
Dovolte, abych znovu zdůraznil, že to není něco, co může být uděláno, nýbrž něco, co už bylo uděláno a dělá se ustavičně. Došlo to již tak daleko, že ohromné množství majetku náležejícího dříve soukromým osobám, patří nyní stáru a obcím — to jest národu — kdežto zdanění dosáhlo neví daného stupně, což boháčům důrazné připomíná, že jejich libry znamenají ve skutečnosti jen 13 šilinků a 4 pence, i méně, neboť stát zabírá důchodovou daní a daní z vyšších příjmů ostatních 6 šilinků 8 pencí i více. Ba i z těchto 13 šilinků 4 pencí zaberou obce, v nichž mají boháči své domy (neboť boháči mají obyčejně dvé až 5 domů), značný zlomek dávkami k účelům čisté komunistickým. Za dnešních časů boháči prodávají stále své domy spekulantům a dodavatelům, kteří vytloukli velká jmění z inflace a války. Avšak i na tyto nové boháče dojde, a budou pak nuceni vykupovati jeden druhého zrovna jako k tomu byli nuceni staří boháči, jimž se dnes říká noví chudáci.
Takto jsme si udělali přirozené pravidlo pro nacionalisaci soukromého vlastnictví: za každý drobet nacionalisovaného vlastnictví zaplatiti vždycky vlastníkům plnou tržní cenu nebo i více. A platiti to z daní, postihujících vlastnictví (jež ovšem nejsou nahrazovány). Vaším pravidlem jako voliče mělo by býti: nevoliti nikdy kandidáta, který propaguje vyvlastnění bez náhrady, ať si říká socialista nebo komunista — v ktetémžto případě nerozumí svým vlastním politickým záležitostem — nebo liberál. U liberálů převládá skoro vždy nálada hledati za každou cenu hůl na psa, kterého chtějí zbíti, jinak řečeno: prohlásiti ohrožené majitele půdy za nepřátele lidstva a v záchvatu ctnostného rozhořčení je přivésti na mizinu. Avšak liberálové ve své podstatě nejsou nepřáteli kapitalistů, ba vůbec nepřátelé nikoho, snad s výjimkou krčmářů a imaginárních feudálních lordů. Konservativci jsou v praksi téměř vždy pro náhradu vyvlastněným majitelům a mají pravdu, jenže nevidí vtipu, který věc obsahuje a který Vám je nyní zřejmý.
Volte rozhodně proti kandidátu propagujícímu vyvlastnění bez náhrady — leda že jste zaujata proti nacionalisaci a dosti zchytralá, abyste věděla, že nejjistějším způsobem, jak ji poraziti, je propagovati, aby byla provedena jako msta bez haléře náhrady.
Při soukromém průmyslu však kromě nacionalice za náhradu jest ještě jiná možnost. Proč by nemohla vláda založiti v oboru, jejž chce nacionalisovati, svých podniků a poraziti soukromé podnikatele nižšími cenami a všemi ostatními způsoby konkurenčního boje, podobné jako velké obchodní domy porážejí malé krámy? Birminghamská městská rada začala municipalisovati bankovnictví, aniž se při tom starala o soukromé banky; otevřela jednoduše v jedné ulici svou banku a začala obchodovati. Pošta povozní byla zavedena bez jakékoli náhrady soukromým povozníkům a její pozdější rozšíření zásilkami na dobírku bylo provedeno bez jakéhokoli ohledu na prostředníky tím vytlačené. Soukromí podnikatelé vždy jednali podle těchto konkurenčních zásad. Proč by nesměl stát, jako veřejný podnikatel, dělati totéž?
Proti tomu se uvádí, že metoda konkurence je úžasné marnotratná. Pracují-li dvě pekařství v okrese, kde by docela stačilo jedno, nebo jezdí-li dva mlékařské vozíky v téže ulici a snaží se urvati si navzájem zákazníky, je jisto, že rozdíl mezi režijním nákladem jednoho a dvou těchto podniků je čirým mrháním statků. Obnosí-li žena klobouk — či lépe řečeno, změní-li modistky módu tak, že ji donutí koupiti si nový klobouk dříve, než je starý jen z polovice obnošen — a udělá-li 50 závodů nové klobouky v očekávání, že jí ten jeden klobouk prodá, pak to znamená nadprodukci i s jejím doprovodem, nezaměstnaností.
Zkusme to nyní na příklad s nacionalisaci železnic. Stát by mohl beze vší pochyby vybudovati státní železniční sít souběžně se stávajícími drahami, takže byste mohla jeti z Londýna do Penzance buď Velkou západní drahou nebo novou státní drahou běžící vedle ní. Potom by mohl stát zavedením jednopennyového jízdného — navrhovaného panem Arnoldem Whately po způsobu jednopennyového porta — konkurovati lácí se soukromými železničními společnostmi a přebrati jím všechnu dopravu. To by byla metoda konkurence. Byly by pak dvě dráhy do Penzance i do Thurso, do Bristolu i Cromeru a kamkoli jinam, z nichž jedna by obstarávala téměř všechnu dopravu a druhá pouze její odpadky a přebytky návalů ve sváteční dny, dokud by v beznadějném a žalostném úpadku nezpustla úplně.
Můžete si však představiti něco bláhově marnotratnějšího? Náklad na ony konkurenční státní železnice by byl nesmírný a docela zbytečný. Zruinování soukromé železnice bylo by čirým ničením užitečného a postačujícího dopravního prostředku, který stál spoustu peněz. Pozemky zabrané jednou z těchto drah nenesly by užitku. Která vláda, mající všech pět pohromadě, by navrhla něco takového, může-li převzíti existující železnice a odškodniti akcionáře výše uvedeným způsobem, totiž rozvrhnouti jejich ztrátu na celou třídu vlastníků a nezpůsobiti celému národu ani haléře výdajů.
Těmitéž úvahami musí se stát říditi při převzetí stávajících bank. Komunální banky podle birminghamského vzoru mohou býti založeny jako konkurenční; dojde-li však k nacionalisaci bankovnictví, dojde k němu nacionalisací existujících soukromých bank.
Je ještě jiná námitka proti metodě konkurence. Chce-li stát soutěžit se soukromými podniky, musí dovoliti, aby soukromé podniky soutěžily s ním. To však není proveditelné, chceme-li z nacionalisace míti všechny výhody. Pošta je s to zavésti dopravu dopisů i dobírkovou dopravu balíčků za sazeb počítaných na pence a půlpence v každé vesnici po celém státě a telefonní a telegrafní službu ve většině z nich — s tou však podmínkou, že nebude dovoleno soukromým vyděračům, aby se pletli do věci a vybírali si k vykořistění nejlepší obchody. Generální poštovní ředitelství obstarává ve prospěch národa věci, jichž by žádný ziskuchtivý podnikatel nechtěl a nemohl obstarati, ale jeho heslem je: Vše nebo nic.
Generální bankovní ředitelství by musilo trvati na téže zásadě. Zařídilo by banky, ne-li doslovně všude, tedy aspoň po celých stovkách v místech, kde by soukromým bankám ani ve snu nenapadlo zříditi filiálku, ba ani ne filiálku úřadující jednou týdně, jako jim nepřijde na mysl vystavěti tam Velkou Operu. Ale i toto ředitelství by řeklo: Všechno, nebo nic; nemohu trpěti, aby nějaký inteligentní židovský pán nebo nějaký hrabivý křesťan, vyučený v kanceláři inteligentního židovského pána, vybíral hrozinky z mého koláče!
Neusuzujte z toho, že veškerá činnost státu bude monopolisována. Vždyť zestátnění bank jistě v nejrůznějších směrech rozšíří pole pro soukromou iniciativu. Poněvadž však velké veřejné ústavy musí býti vedeny jako opravdu universální zařízení, která v jednom místě žádají více a v druhém místě méně než režijní cenu, musí býti chráněny proti místní soukromé konkurenci. Jinak by to dopadlo jako je tomu dnes s většinou obecních staveb: všechny výnosné zakázky na stavbu domů boháčů, obchodních paláců kapitalistů, kostelů, úředních budov a podobné strhnou na sebe soukromí podnikatelé, kdežto obci zbudou na krku pouze činžáky pro chudé, stavěné s prodělkem, jejž obec před poplatníky zatajuje fiktivními údaji o hodnotě pozemků. Obec staví věčně s deficitem. Kdyby měly obce monopol, mohly by z každého města v celém státě udělati ráj poplatníků a nájemníků.
To mi uvádí na mysl, abych Vás upozornil, že při nacionalisaci kteréhokoli průmyslového oboru nebo veřejné služby musí býti současně státem zabrány příslušné pozemky. Tyto pozemky měly by vždy býti zestátněny výkupem za náhradu. Jsou-li pouze najaty — jak tomu žel někdy bývá — musí býti poplatky obecenstva zvýšeny o obnos nájemného, čímž peněžní hodnota všech výhod nacionalisace plyne do kapes majitele půdy.
Nezmínil jsem se dosud o jednom z nejkrutějších důsledků, k nimž vede vytlačení některého oboru soukromého průmyslu konkurencí místo výkupen. Tímto důsledkem jest pozvolné ochuzování a ničení lidí tento obor provozujících. Kapitalismus je v tomto ohledu nemilosrdný; jeho heslem je: Každý ať se stará o sebe a toho zadního ať vezme čert! Ale stát musí brát stejný ohled na poškozeného i získávajícího. Nesmí ochuzovat nikoho. Musí zacházeti slušně s poškozeným. A to nelze jinak, než výkupem za náhradu.