Naše úvaha o nacionalisaci s odškodněním čili o rozvržené konfiskaci zbavila Vás bezpochyby všeho strachu před nutností nacionalisace bez náhrady. Ale pořád existuje velkohubá, ctnostně rozhorlená politická skupina, prosycená ještě revolučními tradicemi liberalismu, která se vzpírá náhradě a říká: Jsou-li vlastníci vlastně zloději, proč by měli býti odškodňováni za to, že budou nuceni ustati ve svých ničemnostech a naučiti se konání dobra? Můžeme-li daněmi donutiti celou kapitalistickou třídu k vykoupení majitelů uhelných dolů a v tomto rozsahu převésti jejich vlastnictví na národ, proč jim jednoduše nevzíti i zbytek jejich vlastnictví a nepřevésti je rovněž na národ? Našim akciovým společnostem je lhostejno, s kterou skupinou akcionářů pracují; vždyť i tak akcie jdou na peněžním trhu z ruky do ruky tak rychle, že společnosti nepracují ani dva po sobě jdoucí všední dny s toutéž skupinou akcionářů. Kdyby všechny železniční akcie v zemi patřily v pondělí obyvatelům Park Lane[i] a v úterý britské vládě, dráhy by jezdily jako dříve. Totéž platí o kterémkoli jiném velkém oboru průmyslu nebo dopravní služby, patřícímu nyní akciovým společnostem. Kdyby majitel půdy musel předati státní pokladně vlastnické listiny na půl tuctu statků a na domy v celé jedné ulici, nájemci by rolničili dále a nájemníci by žili v domech, aniž by se jich nějak dotklo, že mají platiti nájemné napříště státními zřízenci místo zřízenci některého vévody nebo jiného plutokrata. Banka by dělala obchody zrovna tak hladce i potom, když by vlastníci postoupili své nároky na zisk kancléři pokladu. Proč tedy nehnat zdanění kapitálu až k bodu, kdy poplatník-kapitalista, neschopen sehnati peníze, bude nucen vydati vládě své akcie, úroky z válečných půjček a vlastnické listiny? Akcie by na burse cenných papírů neměly ceny ani jednoho čtvrtpenny, ježto by tam byli samí prodavači a žádní kupci. Přes to však by každá akcie, podobně jako listina o vlastnictví pozemku, opravňovala k důchodu z budoucí sklizně země. A kdyby stát mohl užíti tohoto důchodu neprodleně ve prospěch národa, jistě by se mu náramně vyplatilo, kdyby se zmocnil akcii převzetím jich za nominální cenu.
Stát by to mohl dokonce udělati se zdánlivou velkomyslností a říci kapitalistovi: Jste dlužen výběrčímu daní (řekněme) 1000 liber. Ale místo, abychom vám prodali majetek v dražbě, zmocníme ho, aby vám dal kvitanci — nikoli na peníze, nýbrž na 10 akcií po 100 librách, za něž by vám nejšikovnější bursovní agent v celém Londýně nesehnal ani dvě pence. »Ale co bude s mým důchodem?« zvolá kapitalista přitisknutý ke zdi. »Co mám dělat, abych se uživil?« Bude mu řečeno: Pracuj, jako to činí jiní! Zkrátka, ačkoli je zdanění kapitálu nemožné jako prostředek k opatření hotových peněz na státní výdaje, je se stanoviska svých socialistických propagátorů metodou konfiskace vlastnických oprávnění bez náhrady, a tím i nacionalisace půdy, dolů, železnic a všeho průmyslu, který kapitalisté dodnes drží jako své soukromé vlastnictví. Tento plán se zdá dost nadějným.
[i] Třída v Londýně, kde bydlí největší boháči. (Pozn. překl.)