Je však jedna námitka, kterou můžete uslyšeti od nejomezenější ženy na ulici, jíž se na to zeptáte. Řekne Vám, že nesmíte bráti bohatým jmění, poněvadž — boháči dávají práci. Nuže, jak už víme, je zásadně pochybené říkati, že neproduktivní boháč může dáti někomu práci v jiném smyslu, než ve kterém šílenec dává práci dozorci. Bohatá zahalečka nemůže dáti produktivního zaměstnání; každé zaměstnání u ní slouží marnotratnosti. Ale ať produktivní, ať neproduktivní — ona je dává a platí za ně. Peněz, jimiž platí, si snad nevydělala, její zaměstnankyně však si za ně koupí stejně dobrý chléb a stejné hezké šaty, jako za peníze v celém království nejpoctivěji vydělané.
Zahalečka je příživnicí a zaměstnankyně zahalečky, ať jakkoli pracovitá, je proto příživnicí příživnice. Ochudíte-li však příživnici, ochudíte tím také příživnici příživnice. Nemáte-li pro ně pohotově produktivního zaměstnání, nezbývá jim nic jiného, než zemříti hlady, krásti nebo se vzbouřiti — a zajisté si nevyberou smrt hladem. Zvolí-li některou ze zbývajících možností (pravděpodobně sloučí obě), a je-li jich dosti, mohou svrhnouti vládu. A vskutku, je jich velmi mnoho, jak můžete viděti z počtu hlasů odevzdaných při každých všeobecných volbách pro konservativce lidmi, kteří pracují za týdenní mzdu v za městnáních zcela či částečně příživnických. Vykořisťovatelé proletariátu sdílí velkomyslné svou kořist s částí proletariátu. Kdyby naši kapitalisté nemohli olupovati našich proletářů, nemohli by naši proletáři a jejich organisátoři ze střední třídy — obchodníky uměleckými díly a klenotníky z Bond-Streetu počínaje a poslíčky v Boutnemouthu konče — žíti ze zakázek kapitalistů. To je příčina, proč nelze ani Bond-Srreet ani Bournemouth přemluviti k hlasování pro vyvlastnění bez náhrady; kdyby se místo hlasování válčilo, válčili by proti ní.
Nesnáze by nevycházely od nacionalisovaných oborů průmyslu, nýbrž od nenacionalisovaných. Jak jsme viděli, bylo by možno konfiskovati doly, banky a železnice — organisované již nyní jako velkopodniky a řízené správními radami zvolenými hlasy akcionářů — tak těžkým zdaněním akcionářů, že by byli nuceni postoupiti své akcie státu jako splátku na daň. Avšak důchod, plynoucí z těchto akcií, šel by tudíž do státní pokladny místo do kapes akcionářů. V důsledku toho by kupní schopnost akcionářů přešla na stát, a všechny obchody a továrny, závislé na jejich zakázkách, musily by zavříti a propustiti všechny zaměstnance. Spořivá schopnost akcionářů — což je, jak nyní víme, totéž, jako schopnost dodati přebytečné peníze, potřebné k založení nových průmyslových podniků nebo rozšíření starých k udržení kroku s pokroky civilisace — by rovněž přešla na stát. Tyto schopnosti, které musí býti naprosto nepřetržité udržovány v činnosti, působí neustálým utrácením (zejména výdaji na domácnosti) a neustálými investicemi ohromného souhrou našich soukromých důchodů.
Co by mohl stát dělati s tímto souhrnem? Kdyby jej zavřel prostě do národní pokladny a sedl si na ni, většina by přišla na zmar přirozeným rozkladem a mnoho lidí by zatím zahynulo. Došlo by k příšerné epidemii bankrotů a nezaměstnanosti. Vlna bídy by smetla každou vládu, neprohlásila-li by se za diktaturu a nenajala-li by, řekněme, třetinu obyvatelstva k postřílení druhé třetiny, zatím co zbylá třetina by zaplatila účet svou prací. Co může vláda dělati, aby to odvrátila a přece nemusela vrátiti konfiskovaný majetek vlastníkům a ještě se jim omluviti, že se tak blamovala?