Když jsem Vám takto obšírně vštípil jako základní zákon nacionalisace, že parlament musí vždy vlastníky vykoupiti a ne daněmi jim kapitál prostě vzíti, jsem připraven na námitku, že život je silnější než zákon. Vždyť přímý útok na vlastnictví jednoduchou konfiskací (to jest tím, že vláda odebere kapitalistům peníze násilím a vloží je do veřejné pokladny) je již dlouho prováděn konservativními i liberálními vládami v takovém rozsahu, že by se to státníkům XIX. století, na příklad Gladstonovi, zdálo příšerným a neuvěřitelným. Dokazuje to, že v Anglii můžete provésti téměř každé socialistické nebo komunistické opatření, jen když je nazvete jiným jménem. Navrhněte socialistickou konfiskaci důchodů boháčů, a celá země povstane k odboji proti takové ruské ohavnosti. Nazvete to důchodovou daní, daní z vyššího příjmu nebo dědickou daní — a můžete našim vlastnickým třídám bráti z kapes tolik ser milionů liber, že sověty Ruské federativní republiky se zelenají závistí.
Ukažme si to na jednom nebo dvou číselných příkladech. Gladstone považoval za jeden ze svých triumfů ve funkci kancléře pokladu, že snížil důchodovou daň na dvě pence z jedné libry; doufal, že se mu podaří odstraniti ji vůbec. Místo toho stoupla roku 1920 na šest šilinků z jedné libry, a její stoupání se zastavilo na tomto bodě jen proto, že byla doplněna další důchodovou daní (daní z vyšších příjmů) a částečným zrušením dědického práva (které činí národ dědicem značné částí našich pozůstalostí). Jen si představte bouři, jaká by vznikla, kdyby to byl navrhl socialistický premiér pod názvy konfiskace, vyvlastnění, nacionalisace dědického práva a jako opatření odpovídající komunistickým zásadám proroka Marxe! A přece jsme to klidně spolkli.
Snad jste si nevšimla, jak se dnes v parlamentě schvalují daňově zákony. Kancléř pokladu je oním ministrem, jehož povinností je sestaviti roční rozvrh pro národní domácnost, a vymačkati z neochotné dolní sněmovny souhlas k vybrání těchto peněz na domácnost v daních, ježto s nepatrnou výjimkou úroků z jistých akcií Suezského průplavu a asi desíti společností, jež potřebovaly za války pomoci, nemá národ jiného důchodu z majetku. Koho smí kancléř pokladu zdanit, závisí na tom, jaké poslance vyšleme do parlamentu. Bez jejich souhlasu rozpočet (tak totiž kancléř nazývá svůj návrh na rozvržení daní) nemůže se státi zákonem, a dokud se nestane zákonem, nelze nikoho nutiti.ku placení daní. Za Gladstonových časů skládal se parlament téměř jen z majitelů půdy, kapitalistů a podnikatelů, při čemž nepatrná hrstka dělníků byla beznadějně přehlasována ostatními třemi skupinami nebo třebas i jen jednou z nich. Každá z těchto skupin se ovšem pokoušela převaliti z daňového břemena co nejvíce na druhé, ale všechny tři se dojemně shodly na uvalení takové části břemena na pracující třídu, jak jen bylo možné s ohledem na ztrátu dělnických hlasů v příštích všeobecných volbách. A proto daní, jíž si opravdu nejméně přáli, byla daň z důchodu, kterou všichni měli platiti přímo, a jíž námezdní dělníci unikli, neboť se nevztahuje k malým důchodům. Tak se stala důchodová daň jaksi poslední daňovou zálohou, posledním útočištěm, zlem, ke kterému se sáhne teprve tehdy, když všechny ostatní plány k získání peněz se ukázaly nedostatečnými. Když ji Gladstone snížil se šesti na čtyři pence a se čtyř na dvě pence, a prohlásil, že chce vyjíti vůbec bez ní, byl považován za opravdu znamenitého kancléře pokladu. Aby toho dosáhl, musel opatřiti peníze zdaněním potravin, nápojů a tabáku, právních listin různého druhu, počínaje obyčejnými kvitancemi, šeky a smlouvami a konče směnkami, akciemi, manželskými a nájemními smlouvami a tak dále. Pak tu byla cla, čili poplatky ze zboží dováženého do země z ciziny. Průmysloví podnikatelé, kteří dováželi .mnoho surovin a přáli si, aby potraviny byly laciné, neboť laciné potraviny znamenají nízké mzdy, říkali: »Nezatěžujte jich clem a zdaňte raději majitele půdy!« Venkovská šlechta zase říkala: »K podpoře zemědělství zaveďte dovozní cla, zvláště obilní!« To vyvolalo velkou kontroversu o svobodném obchodu, v níž toryové bojovali tak dlouhá leta proti liberálům. Ale obě strany se sbodly na tom, že důchodová daň nemá býti zvýšena, dokud není vyčerpán každý jiný pramen peněz, a i potom že má býti udržována na úrovni co možno nejnižší.
Když byl socialismus proniknut zásadami Fabiánské společnosti a začal ovlivňovati parlament novou proletářskou dělnickou stranou, nastala v sestavování rozpočtů nová epocha. Dělnická strana žádala, aby kapitalisté byli zdaněni v prvé řadě a nikoli až naposled, a aby zdanění nezaslouženého důchodu bylo vyšší než zdanění důchodu prací získaného. V tom bylo obsaženo tvrzení, že není zapotřebí, aby výdaje a daně byly za každou cenu snižovány. Je-li daňový systém upraven tak, že bere peníze lidem, kteří si jich nevydělali, a vrací je těm, kdož si je zasloužili, opatřuje pro ně školy, lepší domy, reformovaná města a veřejně prospěšná zařízení všeho druhu — pak je zřejmé, že čím více daní, tím lépe pro národ. Tam, kde Gladstone zvolal: »Ušetřil jsem další milion poplatníkům důchodové daně celé země. Bravo!« — tam zvolá dělnický kancléř pokladu: »Vyrval jsem další milion zahalečům, podléhajícím dani z vyšších příjmů, a použil ho ve prospěl lidu. Hurá!«
Tak se v posledních patnácti letech odehrává v parlamentě stálý zápas mezi stranami kapitalistů a dělnickou stranou, při čemž tato se snaží zvýšiti důchodovou daň, daň z vyšších příjmů, dědickou daň — všeobecně řečeno veřejné výdaje — ony pak se snaží udržeti je na nízké úrovni. Výroční rozpočtové debaty skončí nakonec vždy na tomto bodě, ačkoli to zřídka kdy bývá otevřeně doznáno. Kapitalisté ustupovali krok za krokem, až dnes — v dvacátých letech XIX. století — jsme od Gladstonovy důchodové daně dvou pencí z libry postoupili k sazbám, jako čtyř až šesti šilinků z libry, k čemuž přistupuje, že při příjmech nad 2000 liber ročně zvyšují zvláštní daně a přirážky tuto sazbu podle velikosti důchodu o dalších 18 pencí až šest šiliuků a že v případě úmrtí vlastníka musí dědicové odevzdati z pozůstalostí státu podíl z fiktivní kapitalisované hodnoty: při pozůstalosti o něco větší než 100 liber — 1 % a při pozůstalosti přesahující 2 miliony — 40%.
To znamená, že zůstaví-li Vám strýček důchod pěti guineí ročně, musíte státu vydati důchod za 73 dny. Zůstaví-li Vám důchod 100.000 liber ročně, zaplatíte z toho důchod za osm let a budete osm let hladověti, leda že si opatříte peníze zastavením svého budoucího důchodu, nebo jste si je opatřila placením velké prémie na životní pojištění — rovněž ve prospěch národa.
Dejme tomu nyní, že tento důchod 100.000 liber ročně patří aristokratické rodině, v níž je důstojnická služba fakticky závaznou tradicí. Ve válce se může snadno stát — a také se v poslední válce skutečně stávalo — že vlastník takového majetku a jeho dva bratři, kteří dědili jeden po druhém, padli v několika měsících. To by snížilo důchod 100.000 liber na pouhých 12.000 liber ročně, neboť rozdíl bude zabaven státem. Kdybychom se dočetli v Morning Post, že ruské sověty vzaly soukromé rodině roční důchod 78.000 liber bez haléře náhrady, většina z nás by děkovala nebi, že nežije v zemi, kde jsou možny takové hrůzy komunismu. A přece naše britské antisocialistické vlády, liberální nebo konservativní, dělají to denně, ačkoli jejich kancléři pokladu nepřestávají řečnit proti socialistické konfiskaci, jakoby to mimo Rusko nikdy nikomu ani ve snu nenapadlo!
To je nám podobné. Zatím co pranýřujeme komunismus jako zločin, svědčí každá pouliční lampa, každé dláždění, každý kohoutek u vodovodu a každý strážník o tom, že bychom bez komunismu neobstáli ani týden. Zatím co vykřikujeme, že socialistická konfiskace důchodů bohatých je loupeží, která musí skončiti rudou revolucí, jdeme v ní ve skutečnosti mnohem dále, než kterákoli jiná plně stabilisovaná země, takže mnozí naši kapitalisté se na sedm měsíců v roce stěhují do jižní Francie, aby se tomu vyhnuli — ačkoli dokazují svou nehynoucí oddanost ke své vlasti požadujíce, aby se na Riviéře zpívala každou neděli anglická národní hymna jako součást anglických bohoslužeb. A zatím doma v Anglii kancléř pokladu modlí se k nebi, aby zmařilo jejich bídácké triky,[i] než se mu podaří vynalézti nějaké zákonné opatření proti jejich útěku před výběrčím daní.
Ale ať jsou obnosy točně boháčům odebírané s viktoriánského hlediska sebe více zarážející, vcelku nejsou větší, než mohou vlastníci platit hotově ze svých důchodů, nebo než kolik je vláda ochotna dáti opět do oběhu bezodkladnými výdaji. Přenesly kupní sílu s bohatých na chudě, vyvolaly tu a tam menší obchodní krise, a mnohdy krutě ochudily statě boháče. Měly však v zápětí takový rozvoj kapitalismu, že je dnes více boháčů — a větších boháčů — než kdy předtím, a že se přepychová výroba rozšířila, místo aby se omezila, a zaměstnává více lidí než dříve. A konečně prokázaly, že můžete bezpečně zabavovati důchod odvozený z majetku za předpokladu, že ho můžete ihned znovu rozděliti. Nemůžete však daní jedním rázem vyčerpati celého důchodu. Musíte vždy dobře uvážiti, jak daleko a jak rychle můžete postupovati, aniž by došlo ke srážce. Základním a za všech okolností platným pravidlem je, že stát nesmí vybírati vůbec žádnou daň dotud, dokud nemá okamžitého umístění pro vybraně peníze. Stejně nezměnitelné je pravidlo, že použije-li jich k nacionalisaci již zavedených průmyslových podniků nebo zařízení, musí připraviti nový úřad k převzetí provozu a vlastníky odškodniti. Není-li účelem daně nacionalisace, nýbrž prostě nové rozdělení důchodu uvnitř kapitalistického systému přesunem koupěchtivosti s jedné vrstvy obyvatelstva na druhou — obyčejně s bohatší vrstvy na chudší, čímž se v krámech poptávka odvrací od drahých přepychových výrobků k poměrně laciným potřebám — pak tento proces nemá jíti dále, než pokud se kapitalistické obchody dovedou změně přizpůsobiti. Jinak to může míti za následek tolik úpadků, že to velmi uškodí popularitě vlády při nejbližších volbách.
Prozkoumejme sensační případ, při němž jsme na sebe uvalili další břemeno prací nezaslouženého důchodu, tak nenáviděně lidem, že naše vlády, ať dělnické, ať konservativní, nebudou dlouho vzdorovati požadavku jeho nového rozdělení!
[i] Verš z anglické národní hymny. (Pozn. překl.)