Roku 1914 jsme vstoupili do války. Válka je ohromně nákladná a hrozně ničivá; pokud se týká peněz, je válka naprostou ztrátou. A všechno, do posledního cvočku, se musí platit hotově. Němců nelze zabíjeti dluhopisy, hypotékami nebo státním dluhem; potřebujete k tomu zásoby skutečných potravin, oděvů, zbraní, munice, mužů-bojovníků i žen ve věku službou povinném jako ošetřovatelek, šoférek a dělnic v muničních továrnách. Když armáda obnosí šaty, sní potraviny, vystřílí munici a prolije potoky krve, nezbude po ní nic k jídlu ani k pití, ani k nošení ani k obývání, vůbec nic viditelného a hmatatelného — jen zkáza a zmar. Za většinu těchto válečných potřeb se stát v letech 1914-1918 těžce zadlužil. Vláda brala krev i práci mladých mužů jako něco samozřejmého, nutíc je k vojenské službě, ať jim to bylo vhod nebo ne, přivádějíc jejich podniky, měli-li jaké, k úpadku — a to vše bez jakékoli náhrady. Poněvadž to však byla kapitalistická vláda, nebrala kapitalistům tímtéž způsobem hotových peněz, nutných k tomu všemu. Část jich vybrala v daních, většinou však si je vypůjčila.
Dělnická strana ovšem silně odporovala tomuto osvobození majetku boháčů od vojenské povinnosti, která byla bezohledně vymáhána na životech, živobytí a údech chudáků. Jejích protestů nebylo dbáno. Přebytečné životní potřeby, nutně k výživě vojáků jakož i dělníků vyrábějících pro vojáky potraviny a střelivo, nebyly brány daněmi bez jakékoli náhrady, nýbrž většinou vypůjčeny od kapitalistů; cenou za ně bylo právo kapitalistů bráti z každých 100 liber zapůjčených přebytečných životních potřeb ročních 5 liber z budoucího důchodu země jako odměnu za čekání do té doby, než jim bude oněch 100 liber plně splaceno.
Vyjádřeno přibližně a v okrouhlých číslech, stalo se toto: státní dluh, který roku 1914 činil 660 milionů, dlužných z předešlých válek, vzrostl novou válkou na více než 7 miliard. Dokud nebudeme s to tohoto obnosu plně splatiti, dosud musíme platiti věřitelům za čekání více než 350 milionů ročně. A poněvadž běžné výdaje na státní správu (300 milionů) s armádou, loďstvem, letectvem a všemi ostatními socialisovanými státními institucemi stojí více než ještě jednou tolik, musí dnes kancléř pokladu zaopatřiti více než 2 miliony liber denně a vytlouci je z nás, jak to jen jde. A poněvadž není nic platné vymáhat je na proletářích v době, kdy jest jich asi milion bez zaměstnání a kdy musí býti podporováni z výnosu daní, místo aby sami nějaké daně platili, musí kancléř pokladu donutit vlastníky, aby důchodovou daní z vyšších příjmů a dědickými poplatky přispěli 380 miliony liber ročně, jinak řečeno, 1.050.000 liber denně, čili více než polovinou celkového výnosu daní. To už je důkladná konfiskace!
Nepřipadá Vám tak trochu k smíchu, že jsme si oněch 7 miliard vypůjčili z největší části od našich kapitalistů a slíbili platiti jim za posečkáni asi 325 milionů ročně — a pak od nich vybíráme na daních asi 382 miliony ročně, nejen na jejich plat za čekání (úroky), nýbrž i na plat za čekání zahraničních věřitelů? Naši kapitalisté platí ročně více než 50 milionů nad to, co dostávají, takže jako třída na tom ztrácejí. Stát jim jednou rukou platí a druhou rukou opět bere tyto peníze se 17% úrokem. Proč si to dali tak klidně líbit?
Vysvětlení je lehké. Kdyby stát bral všem majitelům válečných půjček přesně výnos půjčky s přirážkou 31/2 šilinku z každé libry, zvolali by bez rozmýšlení: »A to pěkně děkujeme, to je horší než nic. To raději škrtneme celý dluh, a ať vám to jde k duhu.« Ale to se nestane. Majitelé válečných půjček jsou pouze částí třídy vlastníků, avšak všichni vlastníci musí platiti důchodovou daň i dědické poplatky a — přesahují-li jejich důchody 2000 liber — i daň z vyšších příjmů. Ti, kdož nepůjčili státu peníze na válku, nedostávají od něho nic. Ti, kdož půjčili, dostávají 325 milionů ročně jen pro sebe, ale daně na to musí platiti všichni vlastníci dohromady. Ačkoli tedy vlastníci jako celek na tom prodělávají, část vlastníků — majitelé válečných půjček — vydělává na úkor druhé části. Nejenže stát olupuje kapitalistu Petra, aby mohl zaplatiti kapitalistovi Pavlovi, nýbrž olupuje oba o více, než platí Pavlovi. Ačkoli tedy Petr a Pavel jsou následkem toho dohromady chudší, Pavel sám o sobě z toho bohatne, a proto podporuje vládu v tomto počínání, zatím co Petr naříká, že daňové břemeno je nesnesitelné.
Za příklad uvádím sebe a svou ženu. Jsme oba kapitalisté, ale já mám něco válečných půjček, ona má všechny peníze v bankovních, železničních a jiných akciích. Jsme pro výplatu úroků z válečných půjček oba stejně zdaněni; poněvadž stát mně tento úrok platí a jí neplatí nic; já při tom na její účet vydělávám. A kdybychom nebyli náhodou v přátelských manželských stycích, nikdy bychom se o tom nedohodli. Většina kapitalistů této transakci nerozumí a jsou jí voděni za nos, a ti, kdož jí rozumějí, neshodnou se nikdy na jednomyslném odporu. Proto není možno, aby tato otázka byla kdy rozřešena hlasováním při parlamentních volbách.
Tato kuriosní situace dává dělnické straně možnost dokázati, že by se zrušení státního dluhu vlastnické třídě jako celku vyplatilo a učinil tím konec nemožné situaci, při niž národ klesá pod nesnesitelným břemenem dluhů, ačkoli většinu peněz dluží sám sobě. Zrušení dluhu (až na zlomek, připadající na zahraniční závazky) bylo by prostým znovurozdělením důchodu mezi občany, aniž by to národ jako celek stálo jediný haléř.
Způsob shánění peněz na veřejné výdaje zápůjčkou u kapitalistů místo konfiskací přímými daněmi nazývá se konsolidací a půjčování peněz státu bývalo nazýváno ukládání ve státních fondech. A poněvadž je podmínkou půjčky, že půjčující osoba má po dobu čekání dostávati zadarmo důchod, dochází k podivuhodnému zjevu, že věřitelé, místo aby trvali na vrácení peněz, přímo se toho obávají, takže stát, aby umístil půjčku, musí se zavázati, že ji zaplatí až po uplynutí jisté lhůty, čím později, tím lépe. Podle kapitalistické morálky jsou lidé, kteří žijí ze svého kapitálu místo z úroků (tak totiž se nazývá plat za čekání), hýřily a marnotratníky. Kapitalista nesmí nikdy spotřebovati sám svých přebytečných životních prostředků, i když jsou to věci, které by se uchovaly až do doby, kdy bude mít opět hlad. Musí jich použíti k nákupu důchodu; přestane-li prodavač důchod platiti a zaplatí-li dluh, nesmí věřitel této částky utratiti, nýbrž musí za ni ihned koupiti jiný důchod, čili, jak se říká, investovati ji.
Není to jen opatrnost, ale i nutnost. Poněvadž investovati kapitál znamená půjčiti ho k spotřebě dříve, než se zkazí, nemůže kapitál býti nikdy opravdu vrácen ukladateli. Investovati kapitál, znamená, jak víme, krmiti jím jistý počet dělníků, kteří jsou zaměstnání budováním nějakého důchod nesoucího závodu, jako továrny nebo železnice. Je-li jednou spotřebován, žádná moc na světě nemůže mu vrátiti existenci. Prokážete-li člověku, obchodní společnosti nebo státu úsluhu tím, že jim postoupíte k spotřebě letošní přebytečné životní prostředky, prokáží Vám zase oni úsluhu tím, že Vám za dvacet let postoupí věci stejného druhu a hodnoty, mohou-li jich postrádati, a zatím Vám budou platiti za čekání; nemohou Vám však vrátiti oné hmotné věci, kterou jste jim půjčila.
Válka užívala našich přebytečných peněz nikoli k budování, nýbrž k ničení. V knihách Anglické banky jsou zapsána jména jistého počtu osob jako majitelů kapitálu do výše 7 miliard liber. V obchodní mluvě je možno o nich říci: Jsou dobří za 7 miliard liber. Ve skutečnosti nejsou dobří vůbec za nic. Jejich 7 miliard liber bylo už dávno snědeno, vypito, obnošeno, rozbito na padrť spolu s mnohým jiným vzácným majetkem a drahocennými lidskými životy na bojištích celého světa. Vypadáme tedy směšně, namlouváme-li si, že naše země byla obohacena o vlastnictví v ceně 7 miliard, kdežto ve skutečnosti je každoročně ochuzována opakující se nutností sehnati nových 350 milionů pro lidi, kteří za to ani nehnou prstem, čili kteří konsumují ohromnou spoustu statků, aniž by za to něco vyráběli. Je to tak, jako by nějaký bankrotář, tázán po aktivech, prohlásil hrdě: »Ale kde, nemám nic, už jsem všechno rozházel. Zato mám však spoustu dluhů.« Oněch 7 miliard kapitálu, zapsaného na jména majitelů válečných půjček v Anglické bance; není jměním, nýbrž, dluhem. Kdybychom tohoto dluhu prostě neuznali, zbohatl by národ ročně nejen o 350 milionů, nýbrž i o práci majitelů válečných půjček, jíž by se tito musili živiti, když by jim byly důchody zastaveny. Jako námitku proti zrušení válečných půjček nelze tedy uváděti zchudnutí národa, nýbrž okolnost, že by to bylo porušení smlouvy, a že by potom nikdo jakživ nechtěl státu opět půjčiti. Ostatně Spojené Státy, které nám z těchto peněz půjčily miliardu, mohly by vymáhati svou pohledávku ozbrojenou mocí. A proto se zapřísaháme, že nic nás nemůže přiměti k aktu tak cynické nepoctivosti. Ale pokud jde o pohledávko našich kapitalistů, nebrání nám to nikterak v tom, abychom jim jednou rukou poctivě platili a druhou rukou jim tyto peníze se 17% úrokem násilně opěr brali.
Pro případ, že by někdo přišel a tvrdil Vám, že tyto údaje jsou nepřesné a že mi není co věřit, upozorním Vás raději hned na některé věci sám: čísla mnou uváděná jsou pouze přibližná a mění se každoročně splácením dluhu a kolísáním kursů. Onu miliardu, kterou jsme si vypůjčili z Ameriky, půjčili jsme dále spojencům, z nichž někteří nejsou s to nám platiti vůbec nic a druzí, kteří jsou schopni placení, napínají naši trpělivost co nejmenšími splátkami. Zbytek potřebných peněz opatřily banky za takových podmínek, že nás podle tvrzení rozlícených statistiků zadlužily dvojnásobným obnosem, než jaký jsme skutečně vydali. Dále: vzestup tržní ceny za nájem přebytečných peněz obohatil kapitalisty jistě více, než je ochudily válečné daně. Řeknu Vám zkrátka, že jednoduchost věci může býti zkomplikována stem bezvýznamných maličkostí, je-li účelem věc zkomplikovati a nikoli objasniti. Mým cílem jest otázku objasniti, a proto jsem to vše vynechal, neboť nechci, abyste pro stromy neviděla lesa.
Nejdůležitější na tom je, že válka vyvolala ohromnou spotřebu kapitálu a že tato spotřeba, místo aby vedla k dalšímu rozšíření našich závodů, dopravních prostředků a jiných zařízení ke zvýšení výroby Statků, byla příčinou ničení těchto věcí ve velkém, takže jejím působením je nyní na světě daleko méně důchodů k rozděleni, než předtím. Snad se Vám zdá, že zničení tří císařství a nahrazení monarchií republikami jakožto převládající vládní formou v Evropě, čímž byla Evropa posunuta do jedné řady s Amerikou co republikánský kontinent, stojí za ty peníze. Snad se Vám naopak zdá, že je to politováníhodné neštěstí, ježto toho ani Britanie ani kterákoli jiná z ostatních válčících mocností neměly vůbec v úmyslu. Ale to je věc sympatie, nikoli národního hospodářství. Ať pohlížíte na politický výsledek války s uspokojením nebo se zklamáním — nezměníte nic ani na výši válečných výdajů, ani na tom, jaké následky má náš systém jejich splácení na rozdělení národního důchodu. Platíme všichni těžké daně proto, aby ona část kapitalistů, která uložila peníze ve válečných půjčkách na 5% úrok (vysoký úrok vzhledem k jistotě papíru), mohla: nepřetržitě ubírati milion liber denně z plodů naší denní práce, aniž by k ním sebe méně přispěla. Je pravda, že týž obnos, ba o něco větší, bereme opět daněmi celé kapitalistické třídě, takže to znamená vlastně znovu: rozdělení důchodů mezi kapitalisty, které proletariátu spíše prospívá než škodí, ačkoli to není, žel, takové znovurozdělení, jež by mělo za účel rovnost důchodů a zdiskreditování povalečství. Je však dokladem pro hlavní poučku této kapitoly. A touto poučkou je zásada, že faktická konfiskace kapitálu ve výši mnoha miliard liber se ukázala úplně proveditelnou, jakmile měl stát okamžitou možnost zaměstnati ve svých službách byť i při ničivém díle — neomezený počet proletářů, mužů i žen. Byly by to bývaly krásné časy, nebýti krveprolití.