Na příkladu války vidíte, jak snadno může stát zabavovati důchody jedné skupiny občanů, předati je druhé skupině, aniž by při tom zamýšlel vyrovnání důchodů nebo nacionalisaci některého oboru průmyslu nebo dopravy. Podaří-li se některé třídě, zájmové skupině nebo klice strhnouti na sebe moc v parlamentě, může jí využívati — ve svůj prospěch olupováním kterékoli jiné třídy, zájmové skupiny nebo kliky, nemluvě ani o národním celku. Tyto manipulace dějí se ovšem vždy pod škraboškou všelikých reforem nebo politických nezbytnosti, ve skutečnosti však jsou to pletichy pro využití státu k sobeckým cílům. Není třeba je již proto odmítati jako škodlivé. Vždyť darebáci, kteří se chtějí přiživit, musí užívati populárních reforem jako vnadidla, aby dostali hlasy pro zákony, na nichž mají osobni zájem. Ostatně, všechny reformy někomu prospívají. Na příklad: majitelé domů některého města jsou pravděpodobně nejhorlivějšími zastánci úpravy ulic a každého veřejného návrhu ke zvýšení přitažlivosti města pro obyvatele i turisty, protože doufají, že shrábnou veškeren peněžní efekt těchto reforem ve zvýšené činži. Je-li otevřen veřejný sad, stoupnou činže ve všech domech, která mají okna do parku. Založí-li některý z tak zvaných veřejných dobrodinců velkou veřejnou školu, aby zlevnil vzdělání, způsobí tím nechtě, že stoupnou v ceně všechny soukromé domy v obvodu školy. Konec konců vezmou nám majitelé půdy pomocí nájemného v té nebo oné formě vše, co není k životu naprosto nutné. Ale reformy zůstávají přes to reformami. Nikdo jistě nebude rušiti slavných nadačních škol v Bedfordě jen proto, že jsou tam vyšší činže než v městech, která postrádají takových výjimečných výhod. Když se Faust tázal Mefistofela, kdo je, odpověděl Mefistofeles, že je částí oné síly, která stále chce zlo a přece stále tvoří dobro. Ačkoli naši majitelé půdy a kapitalisté jistě nemyslí pořád na to, aby buď chtěli zlo nebo tvořili dobro, přece je kapitalismus ospravedlňován a byl přijímán jako hospodářský princip z toho výslovného důvodu, že pro tvořeni dobra dodává sobecké motivy, ježto všechny lidské činy prý pramení z egoismu. Nuže, ačkoli nejlepší činy musí býti vykonány k větší slávě boží, jak to říkají jedni, či k obohacení života a zlepšení lidstva, jak to vyjadřují jiní, je přece jen příliš pravdou, že chcete-li od veřejného sboru, parlamentu či městského zastupitelstva nějaké lidumilné opatření, bude to dříve hotovo, poskytnete-li darebákům možnost, aby se na tom přiživili, než přimějete-li lidumily k nějaké praktičtější činnosti, než je morální kázání darebákům. (Darebáky míním — snad trochu závistivě — lidi, kteří udělají něco, jen když z toho mají sami nějaký prospěch.) Darebáci jsou často velmi ráznými lidmi činu, kdežto idealističtí žvanilové jen sejí vítr, ponechávajíce klidit bouři mužům činů příští generace.
Stalo se již vžitou metodou kapitalismu žádati stát, aby podporoval některé soukromé podniky z důvodu jejich obecné prospěšnosti. Leccos dobrého bylo tak už vykonáno. Na příklad: některá z našich moderních zahradních měst a předměstí nebyla by vybudována, kdyby stavebním společnostem nebylo zákonem o průmyslových a obecně prospěšných spolčenostech umožněno vypůjčiti si velkou část kapitálu od státu za předpokladu, že akcionáři jsou výhradně chudí lidé, nemající více podílů než za 200 liber. Toto omezení je však zcela ilusorní, poněvadž i když společnosti nevydají jedné osobě více než za 200 liber akcií, mohou sehnati neomezené obnosy (a také to dělají) emisí tak zvané obligační půjčky; titíž lidé, kteří nesmějí míti více než za 200 liber akcií, mohou míti třebas za 2 miliony obligací, může-li společnost tolik peněz umístiti. Tak se stalo, že tato zahradní města, podniky jinak nanejvýš doporučeníhodné, jsou přes to vše majetkem bohatých kapitalistů. Poněvadž mám sám část kapitálu v nich uloženu, jsem v pokušení prohlásiti jejich vlastníky za zvlášť lidumilné a smyslem pro veřejné dobro nadané občany, kteří uložili dobrovolně svůj kapitál tam, kde koná nejvíce dobra, a nikoli tam, kde vynese největší zisk. Leč nejsou nesmrtelní a nemáme záruky, že jejich dědicové zdědí i jejich nezištnost. Prozatím zůstává faktem, že své vlastnictví vybudovali z velké části z veřejných peněz, to jest z výnosu daní zaplacených celou veřejností, při čemž však se stát nestal vlastníkem, ba ani ne akcionářem zahradního města. Stát je prostě věřitelem, jenž nakonec dostane zaplaceno, a města zůstanou v rukou svých kapitalistických majitelů. Nájemníci, jimž byl slíben podíl na mimořádném výnosu města, shledají, že tohoto výnosu je fakticky vždy použito k rozšíření podniku ve prospěch nových vkladatelů. Porovnáme-li zahradní města a předměstí s továrními městy, vystavěnými nesubvencovanými soukromými podnikateli, vidíme, že je to ohromný pokrok; poněvadž však svým vlastníkům nevynášejí více, než městské brlohy — ve skutečnosti vynášejí méně — může se snadno stát, že podobná úvaha pobídne příští vlastníky k tomu, aby zrušili volná prostranství a zastavěli je domy, a z těchto udělali zase brlohy. Trvalost této reformy byla by zajištěna spíše vykoupením akcionářů od státu, než vykoupením státu od akcionářů — ačkoli i to by selhalo, kdyby stát jednal podle kapitalistických zásad a prodal města tomu, kdo dá víc.
Vyvinutějším, avšak ještě povážlivějším příkladem takového vykořisťování státu kapitalismem a odborovými organisacemi je desetimilionová subvence, kterou stát, aby předešel stávce, vyplatil roku 1925 majitelům dolů. Horníci prohlásili, že nebudou pracovati, nedosranou-li takových a takových mezd. Těžaři se zapřísahali, že nemohou udržeti dolů v chodu, nebudou-li horníkům sníženy mzdy. Začala velká tisková kampaň, která nás měla přesvědčiti, že země se následkem příliš vysokých mezd octla na pokraji propasti — ač ve skutečnosti země byla v poměrech, označovaných v mnoha dřívějších obdobích za hodně příznivé. Nakonec vláda, aby odvrátila stávku, jež by byla ochromila hlavní průmyslové obory země, byla nucena buď vyrovnati z výnosu daní rozdíl mezi mzdou nabízenou těžaři a mzdou žádanou horníky, nebo nacionalisovati doly. Jakožto kapitalistická vláda, povinně odporující každé nacionalisaci, rozhodla se pro doplnění mezd z výnosu daní. Když bylo 10 milionů vyčerpáno, začaly mrzutosti znova. Vláda nechtěla subvence obnoviti, těžaři nechtěli bez subvence dále dolovati, leč že by horníci pracovali denně 8 hodin místo 7, a horníci nechtěli ani pracovati déle, ani si nechat snížiti mzdy. Vypukla velká stávka, jíž se s počátku ze sympatie zúčastnili dělníci několika jiných oborů, až si uvědomili, že spotřebováním odborových fondů pro stávku horníkům spíše škodí než pomáhají. Jako tomu obyčejně bývá při takových příležitostech, mnoho ctihodných lidí bylo strachy bez sebe a věřilo, že je na pokraji revoluce. Jejich omluvou bylo, že za plně vyvinutého kapitalismu je civilisace vždy na pokraji revoluce. Žijeme jako ve vile vystavěné na Vesuvu.
Za stávky státní poplatník nebyl vykořisťován těžaři, avšak obecní poplatník byl vykořisťován dělníky. Stávkující nemá nároku na chudinskou podporu, mají jej však jeho žena a děti. Mohl tudíž ženatý horník s dvěma dětmi býti jist, že dokud nepůjde do práce, bude na účet obecního poplatníka dostávati libru týdně. Tento vývoj obecního komunismu vlastně odnímá kapitalistickému systému půdu pod nohama; vždyť kapitalismus je založen na nemilosrdném donucování proletáře k práci pod pohrůžkou smrti hladem nebo uvěznění v chudobinci za ohavných podmínek. A tak jste byla svědkem toho, jak napřed stát na účet státního poplatnictva poskytl chudinskou podporu (desetimilionovou subvenci) majitelům dolů, a jak potom samosprávné korporace na účet poplatníka poskytovaly chudinskou podporu proletářům — neboť vláda se skládala převážně z kapitalistů a místní samospráva převážně z proletářů.
Byli to chudinští inspektoři v proletářských čtvrtích Londýna, zejména v Poplaru, kteří si první osobovali právo poskytovati všem nezaměstnaným chudinskou podporu ve výši plného existenčního minima, čímž osvobodili své proletářské voliče od biče hladu a umožnili jim vydržeti v boji za nejvyšší mzdy v jejich oboru vůbec přípustné. Hornické okresy následovaly za hornické stávky roku 1926 tohoto příkladu. Vláda toto právo popírala a pokusila se nahraditi samosprávné chudinské instituce ústředním ministerstvem zdravotnictví. Toto ministerstvo předepsalo prostřednictvím revisorů veřejných účtů chudinským inspektorům náhradu oné části výdaj u na chudinské podpory, kterou považovalo za neprávem vyplacenou. Poněvadž však inspektoři by nebyli mohli náhrady zaplatiti, ani kdyby řízení proti nim zahájená byla měla výsledek, ujala se vláda sama provádění chudinských zákonů a dala si schváliti příslušná zmocnění. Byl to v podstatě pokus ústřední kapitalistické vlády zmocniti se opět zbraně hladu, kterou proletářská samospráva vyrvala z rukou vlastníků. Ale časy ultrakapitalistických chudinských předpisů XIX. století již dávno minuly — časy, kdy výroční statistika generálního matrikového úřadu o příčinách úmrtí uváděla vidy, jak si dobře vzpomínám, mezi jinými příčinami také hlad jako nějakou samozřejmost. Nejnižší výměra chudinské podpory, jakou se odváží dnešní vláda navrhnouti, zdála by se zhoubnou a znemravňující výstředností Gradgrindům a Bounderbyům, pranýřovaným Dickensem roku 1854.
Stran znemravnění nebyli by příliš vzdáleni pravdy. Dostanou-li se majitelé dolů — nebo kteříkoli jiní majitelé — do nesnází svou leností, zabedněností, přílišnou hrabivostí. Nebo zaostalostí, anebo pro všechny tyto příčiny dohromady, a zpozorují-li,že mohou přiměti vládu, aby jim pomohla z nesnází subvencemi, hrazenými ze zabavených poplatnických důchodu, pak si budou počínati ještě hůře. Zpozorují-li horníci — nebo dělníci kreréhokoli jiného oboru — že samosprávné úřady zkonfiskují důchody obecních poplatníků, aby je živily v době, kdy nepracují, bude jejich chuť živiti se prací, mírně řečeno, značně oslabena. Ale není nic platné tyto konfiskace prostě odmítnouti. Nechce-li národ vzíti průmysl soukromým vlastníkům, musí jim umožniti, aby jej bez ohledu na to, zda se to vyplácí, spravovali dále. Nechtějí-li majitelé platiti mezd postačujících k živobytí, musí je platiti národ, neboť nemůže dopustiti, aby jeho děti trpěly podvýživou a jeho občanská i vojenská síla byla podryta, ačkoli za královny Viktorie to ve své pošetilosti považoval za možné. Subvence a podpory znemravňují jak podnikatele, tak proletáře, avšak kladou hráz socialismu, jejž bůh sám ví proč lidé asi považují za větší zlo; než žebráckou zadluženost!
Přece však by si vlády neměly při povolování subvencí počínati tak nemožně neobchodnicky. Britská vláda zvykla si povolovati subvence za války, kdy bylo nutno udržeti určité závody pro jejich nepostradatelnost v chodu stůj co stůj, bez ohledu na zisk nebo ztrátu. Bylo to proti všem zásadám kapitalismu. Avšak za války jsou hospodářské (stejně jako křesťanské) zásady pro smích — a válečných zvyku nelze vykořenit hned po příměří. Když byla roku 1925 vyděračským jednáním majitelů dolů vláda donucena, aby jim vyplatila 10 milionu liber z peněz poplatníků (též z mých i Vašich), mohla nám aspoň zajistiti příslušný podíl na dolech. Mohla uložiti majitelům dolů, aby za podporu na další provoz dali národu v zástavu své vlastnictví, jak by to musili učiniti, kdyby si byli vypůjčili peníze obvyklou obchodní cestou. Horníci v tom ohledů nepociťovali odpovědnosti; vždy těžaři kupují práci na trhu stejně jako šachetní dříví, takže žádati na hornících, aby pro onu subvenci vzali na sebe nějaké závazky, je asi zrovna tak oprávněno, jako to žádati na dodavatelích šachetního dříví. Podle všech kapitalistických zásad měla vláda buď nezasahovati a nebrániti úpadku poměrně nevýnosných dolů, které nejsou s to platiti normální mzdu za normální výkon — anebo měla vyplatiti ony miliony jako zálohu na hypotéku, zajištěnou ne na bezcenných upadajících dolech, nýbrž na všech dolech, dobrých i špatných. úrok z hypotéky musily by v tomto případě platiti státu dobré doly, které by tak byly nuceny vyrovnati deficity špatných dolů. A kdyby nebyl úrok řádně placen, mohla by vláda doly definitivně nacionalisovati prostým zabavením záruky, místo výkupem.
Avšak kapitalistům se naprosto nezamlouvá, postupuje-li stát při svých transakcích s nimi podle kapitalistických zásad. Proč by ostatně měli šťastní vlastníci výnosných dolů podporovati vlastníky pasivních dolů? Je-li vláda ochotna subvencovati špatné doly, ať se spokojí se zajištěním hypotéky na špatných dolech! Celá věc skončila tím, že vláda darovala těžařům oněch 10 milionů. Těžaři je musili předati horníkům ve mzdách tak to aspoň bylo míněno a tak také tomu více méně ve skutečnosti bylo. Ale ať na to pohlížíme jako na subvenci horníkům nebo těžařům, nebo oběma dohromady — byly tyto peníze zabaveny všemu poplatnictvu a dány jako almužna privilegovaným osobám.
Lidé, kteří tvrdí, že takové subvence jsou něčím socialistickým, mluví nesmysly, ať už chtějí subvence zdiskreditovati nebo doporučiti. Stejným právem by mohli prohlásiti za socialistické zařízení trvalé pense, jež Karel II. propůjčoval svým nemanželským dětem. Subvence jsou nezahaleným vykořisťováním poplatníka úpadkovým kapitalismem a jeho proletářským přívěskem. Socialističtí agitátoři naprosto nebudou propagovati takových subvencí, naopak budou Vám křičeti do uší: Platíte část hornických mezd, zatím co těžaři zastrkují celý zisk; snesete-li tohle, snesete už všechno na světě! Platíte na nacionalisaci, ke které nedojde! Zatěžují Vás systémem gigantické chudinské podpory, vyplácené boháčům přídavkem k jejich rentám a dividendám, když už na Vás předtím převalili výdaje na podpory v nezaměstnanosti propuštěným zaměstnancům! Kapitalisté, oloupivše kdekoho — půdu, kapitál i práci — vrhají se nyní na státní pokladnu! Nemají dosti na tom, že Vám svými přirážkami zdražují vše, co kupujete; nyní Vás ještě zdaňují prostřednictvím státního výběrčího! A poněvadž část z toho, co z Vás tímto způsobem vymačkají, budou nuceni předat svým dělníkům ve formě mezd, postarají se odborové organisace o to, aby dělnická strana hlasovala v parlamentě pro subvence!
Zatím slyšíte zuřivý pokřik se všech stran, že poplarismus je způsob, jímž Vás výběrčí obecních dávek olupuje o Vaše, snad těžce vydělané peníze, často až do výše 24 šilinků z každé libry hodnoty Vašeho domu jen proto, aby zdraví dělníci mohli zaháleti a míti se lépe a více utráceti, než si můžete dovoliti Vy, majitelka domu!
To je všechno pravda, odečteme-li ovšem od toho táborové řečnění. Pokoušeti se o záchranu upadajícího systému subvencemi a poplarismem je totéž, jako páliti svíčku na obou koncích, a vede to rovnou k bankrotu průmyslu. Jste-li však moudrá, nebudete plýtvati energií hněvivým rozhořčením. Kapitalisté se nesnaží uvědoměle oloupiti Vás. Jsou mouchami, sedícími na otáčejícím se setrvačníku svého vlastního systému, jemuž rozumějí stejně nedokonale, jako jste mu rozuměla Vy, než jsme spolu zasedli k jeho studiu. Zajímá je jedině skutečnost, že odborové organisace bojují proti nim jejich vlastními zbraněmi s takovým úspěchem, že přirážky na cenách zboží (placené Vámi), které dříve připadaly na zisk, připadají dnes stále více na mzdy. Kapitalisté volají vládu na pomoc a vláda je zachraňuje (na Váš účet) jednak proto, že se bojí velké stávky, jednak proto, že chce jedinou možnou alternativu — nacionalisaci pokud možno oddáliti, jednak proto, že musí mít zřetel na proletářské voličstvo při nejbližších volbách a hlavně proto, že v oněch řídkých okamžicích, kdy má čas se zamysliti, nedovede nic lepšího najíti. Britský podnikatel, britský odborář a britská vláda nemají hlubokomyslných plánů a žijí ještě pořád z ruky do úst. Proto se nemusíte nad nimi morálně rozhořčovati, všimněte si však slova britský, třikrát v předešlé větě užitého, rovněž slov ještě pořád. Američtí podnikatelé a finančníci jsou daleko uvědomělejší, než naši podnikatelé a dělníci, a naši lidé se přiučují novým metodám od Američanů. Moderní vědecké vynálezy vzbudily v nich sny o nesmírném zvýšení výroby. Řekli si: Poněvadž svět závisí na pracujících lidech — ať už pracují hlavou nebo rukama — můžeme vhodným jich spojením docíliti toho, aby zahaleči a neschopní majitelé půdy a kapitálu nedostali příliš mnoho z onoho zvýšení výroby. Vědí dobře, že jejich duševní schopnosti naprosto nestačí k řádnému uskutečnění tohoto snu nebo oné kombinace, a proto platí ohromné honoráře bystrým osobám, jichž jediným úkolem je mysliti za ně. Představte si, že jste ředitelkou velkého podniku, a že jste pevně rozhodnuta netrpěti odborářů mezi svými dělníky, a že musíte proto s nimi zacházeti tak slušně; aby jim odborová organisace nechyběla. V Anglii by se Vašemu závodu říkalo krysárna neboli dům stávkokazů, v Americe prostě závod, nepřístupný odborářům. Představte si, že Vás navštíví dobře oblečená dáma nebo pán, chovající se s příjemnou nenucenosti osoby, jejíž schopnosti a soudnost se osvědčily, a která o tom také ví. Přišla (budeme předpokládati, že je to dáma) Vám navrhnouti, abyste nařídila všem svým dělníkům vstoupiti do příslušné odborové organisace, jejíž ona je sebevědomou representantkou. Div nepadnete do mdlob a ráda byste jí ukázala dveře, kdybyste si jen troufala. Ale jak je možno ukázati dveře osobě vystupující s takovým sebevědomím a jistotou! Zatím, co na ní nestačíte otvírati oči, pokračuje dáma klidně ve svém výkladu. Říká, že se Vám to vyplatí, neboť odborová organisace je ochotna do Vašeho podniku vložiti trochu čerstvého kapitálu; ostatně je možno přátelsky se dohodnouti o různých, odborovou organisací diktovaných omezeních provozu, jimž se tolik vzpíráte: Dokáže Vám, že nebudete-li zvyšovati dividend svých akcionářů-povalečů, budete-li jim napříště dávati jen to, nač už jsou zvyklí, a použijete-li ostatního zisku ke zlepšení poměrů lidí, pracujících v závodě (Vás v to počítaje) — dostane se závodu nového podnětu, a Vy, i všichni lidé, opravdu v něm pracující, budou daleko více vydělávati. Navrhne Vám k tomu takové metody, o jakých se Vám jakživ nezdálo. Je možno takový návrh odmítnout z jiného důvodu, než z pitomého konservatismu?
Není to smyšlenka: V Americe k tomu opravdu došlo v důsledku toho, že odborové organisace získaly do svých služeb prvotřídní obchodní talenty a neskrblily na nich, dávajíce jim platy rovnající se mzdě tuctu dělníků: Až se anglické odborové organisace zamerikanisují, jako se začíná amerikanisovati anglické velkopodnikání, budou to dělati právě tak. Naše velkopodniky ostatně už si vybírají z universit a ze správní služby vynikající hlavy k obstarávání podobných úkolů. Brzy budou jak velkopodnikatelé, tak kvalifikovaní dělníci vyřizovati své záležitosti vědeckými metodami, místo aby se nemotorně a bez obrazotvornosti ploužili po starých cestách, a — až bude tento proces dokonán — zotročí nekvalifikované a neorganisované proletáře, jakož i ony příslušníky střední třídy, kteří, jak jsme poznali, neumějí vydělávati. Zotročí také vládu. A dosáhnou toho především socialistickými metodami, při čemž zlepší hmotné poměry lidových mas tak očividně, že překážeti jim v tom by bylo nelidskostí. Organisovaní dělníci nebudou už žíti v brlozích, ale v místech, jako jsou Port Sunlight, Bournville a zahradní města. Podnikatelé, jako jsou pan Ford, lord Leverhulme a pan Cadbury, nebudou výjimkou, nýbrž pravidlem; lidé budou — na úkor dobrodružnosti svých individuálních životů — závislí na nich stále bezradněji. Staré heslo obecné politiky: Vysoké obecní dávky a zdravá města — ustoupí Fordovu heslu:. Vysoké mzdy a nesmírné zisky!
Tyto zisky jsou úskalím, o něž se rozbíjí proud blahobytu. Jsou-li rozděleny nerovně, zaviní ztroskotání systému, jenž je vytvořil, a národ bude do katastrofy stržen s sebou. Přes všecky do očí bijící triumfy zvýšené podnikatelské zdatnosti musí socialisté i nadále trvati na tom, aby rozdělování a vyrovnávání důchodů se dálo pod dozorem veřejnosti. Jinak se stane, že kapitalistické velkopodniky ve spolku s odborářskou aristokracií využijí stáru pro své soukromé cíle. Jako volička budete asi velmi těžko rozeznávati opravdový socialismus — jenž chce průmysl převésti ze soukromého do veřejného vlastnictví — od pseudosocialismu, jenž konfiskuje peníze jedné skupiny občanů bez náhrady, jen aby je předal jiné skupině občanů; jenž tedy nepůsobí k vyrovnávání našich důchodů, nýbrž dává ještě více těm, kdo už mají příliš mnoho.