Jak vidíte, kapitalismus nás udržuje v stálém pohybu. Nu, pohyb není zlá věc. Znamená život v protikladu k stagnaci, ochromení, smrti. Znamená změnu v protikladu k jednotvárnosti, a změna je nám tak nepostradatelná, že vezmete-li ty nejlepší věci, jimiž jste obklopena — nejlepší jídla, nejlepší hudbu, nejlepší knihu, nejlepší náladu nebo vůbec nejlepší věc, která se nikdy nemění — a zůstanete-li při nich hodně dlouho, nakonec se Vám zhnusí. Na příklad, žena stále se měnící je mnohem déle snesitelná než žena věčně stejná, třebaže její změny nemusí být vždy právě příjemně. Takové ženy jsou někdy vražděny, ale zřídkakdy bývají opuštěny. V manželství je co právě změna, která je činí snesitelným. Naříkají-li lidé nad tím, že žijeme v neklidné době, zeptejte se jich, jak by se jim líbil život v pokojné době bez jakékoli změny. Člověk, který kupuje auto, neříká nikdy: »čím pomaleji, tím lépe.« Pohyb je rozkoší, můžete-li ho ovládat, řídit a zastavit, když začíná býti nebezpečným.
Pohyb, kterého nelze zvládnouti, je něčím příšerným. Představte si, že sedíte v automobilu, opatřeném nevyčerpatelnou nádržkou benzinu, jehož neumíte řídit ani zastavit, a jenž se rychlostí 50 mil za hodinu řítí po ostrově, prostoupeném skalisky a ohraničeném strmými útesy! Takový pocit má člověk, který porozumí současnému kapitalismu. Kapitál se s námi řítí nezadržitelně kupředu; víme, že v minulosti to až dosud skončilo vždy zřícením se vozu i s cestujícími přes okraj propasti, jejíž dno je poseto troskami říší. Pro všechny vlády je dnes zoufale naléhavým ovládnouti, tento pohyb, uvésti jej v bezpečné koleje a říditi jej po nich. Kdybychom si jenom mohli na chvíli usednout a přemýšlet! Kdepak! Vůz se nezastaví, naopak jeho rychlost se neustále zvyšuje, tak jak se kapitál kupí ve stále větších hromadách a jak nás stále přibývá. Jeden státník za druhým sahá po volantu a zkouší své síly. Králové, diktátoři, demokratičtí premiéři, výkonné výbory a sověty — všichni zkoušejí, co dovedou. Chvíli se na ně díváme s očekáváním, namlouvajíce si, že se jim již podařilo vůz ovládnouti; vždyť sedí u volantu tak sebevědomě a ujišťují nás, že bude vše v pořádku, budeme-li jen klidně sedět. Ale kapitál ujíždí s nimi všemi dále. Oddychneme si spokojeně, když naše neovladatelné vozidlo zabočí do vlídného údolí a zase svěsíme hlavu, když k nim hlasitěji a hlasitěji doléhá hukot vln bijících o úpatí útesů, místo aby utichal v dálce. Blahoslavení, kdož nechápou a nemyslí, neboť pro ně je život rozkošným výletem s několika malými nepříjemnostmi, s kterými se nutno smířit. Bývají nejlepšími řidiči, zrovna jako nejlepším nádražním výhybkářem je člověk, kterému odpovědnost jeho povolání neleží tak na srdci, aby strachem ztratil rozvahu. Ale konec konců civilisace závisí na tom, zda naše vlády si zjednají rozumovou nadvládu nad silami, unášejícími kapitalismus, a proto je nutné jim rozuměti. Pouhá síla vůle a energie, byť byly jinak sebe obdivuhodnějšími vlastnostmi, jsou přímo zhoubné bez inteligence a vědění.
Naše nynější nesnáze tkví v tom, že oněm silám nikdo nerozumí, vyjma několika učenců, jichž knih nikdo nečte, nebo tu a tam některého proroka volajícího na poušti, jehož si tisk buď nevšímá nebo zesměšňuje jako blázna. O peněžním trhu pak mají naši vládci plno ilusí, počítajíce 5 liber ročního důchodu jako 100 liber na hotovosti. Naši voliči nejsou ani tak daleko; devět desítin z nich, ať ženy či mužové, nevědí více o kapitálu, než ovce o přádelně vlny, třebaže vlna pochází s jejího hřbetu.
Mezi vládnoucími a ovládanými je však jeden velmi důležitý rozdíl. Vlády neumějí vládnouti, ale vědí, že vládnutí je nezbytné a že je na ně nutno platiti. Voličové pohlížejí na vládu jako na despotické vměšování v jejich osobní svobodu a na daně jako na olupování soukromých občanů úředníky a státem tyranem. Dříve to příliš nevadilo, protože lid neměl hlasovacího práva. Královna Alžběta na příklad říkala prostému lidu, ba i soudcům a baronům, z nichž se za jejích časů skládal parlament, že jim do státních záležitostí nic není a že je od nich neslýchanou opovážlivostí míti vůbec nějaký názor o těchto věcech. Pokusili-li se příti ses ní, uvrhla je bez nejmenšího váhání do vězení. A přece ani ona nemohla z nich vymačkati daněmi tolik peněz, aby mohla rozšířiti své politické úspěchy. Stačila jen tak tak udržeti své posice, a to proto, že měla úplnou pravdu ohledně neschopnosti dolní i horní sněmovny, a poněvadž sama byla nejschopnějším člověkem své doby. Tyto dvě výhody učinily ji nezávislou na stálých armádách, jimiž udržovali se při moci ostatní despotové. Mohla býti jista loyalitou svého lidu, neboť dovedla, jak se říká, dodati dobré zboží. Když se její nástupci pokusili o stejný despotismus, aniž by uměli dodati dobré zboží, byl jeden z nich sťat a druhý vyhnán ze země. Cromwell se jí vyrovnal schopnostmi; ale ač byl mužem vzešlým z parlamentu, byl konečně nucen rozehnati násilím parlament a vládnouti ozbrojenou mocí.
Pokud se týká obecného lidu, byl až do mých dob všeobecně rozšířen názor, že jeho chudoba a politická nevědomost jej činí neschopným k jakémukoli podílu na vládě země. Názor, že by měl každý muž (o ženách nemluvě) míti hlasovací právo, byl za života mého otce považován za směšný a při eventuelním provedení za nebezpečný. To se zdálo samozřejmostí nejen toryům, jako byl starý vévoda z Wellingtonu, nýbrž i krajním revolucionářům, jako byl mladý básník Shelley. Připadá mi, jako by to bylo teprve včera, když pan Winston Churchill prohlásil, že dělnická strana není schopna vlády.
Nuže, souhlasíte asi s královnou Alžbětou, Cromwellem, Wellingtonem, Shelleyem a panem Winstonem Churchillem. Je-li tomu tak vskutku, máte pravdu,.Neboť ačkoli pan Ramsay MacDonald snadno přesvědčil národ, že dělnická vláda dovede vládnouti při nejmenším právě tak dobře jako liberální nebo konservativní vlády, které se těšily podpoře pana Winstona Churchilla, je faktem, že ani jedna z nich neumí vládnouti: kapitalismus unáší je s sebou všechny. Naděje, které jsme skládali v rozšíření politických práv nejprve na dělníky a potom na ženy (tedy skutečně na všechny dospělé osoby), byly zklamány, pokud jde o zvládnutí kapitalismu — byly ostatně většinou zklamány i v jiných směrech. Nabytého volebního práva použily ženy především k vyhození pana MacDonalda z parlamentu a k hlasování pro oběšení německého císaře a donucení Německa k zaplacení válečných výdajů, obě to nemožné věci, jež by nebyly měly učiniti dojmu dokonce ani na mužské voliče. Ženy dostaly hlasovací právo především z toho důvodu, že jsou politicky stejně uvědomělé jako muži. Když ho dostaly, použily ho okamžitě k důkazu, že jsou politicky stejně neuvědomělé. Jediným bodem, v němž ženy při volbách zaznamenaly úspěch, byla MacDonaldova porážka ženskými hlasy v Leicesteru, která dokázala, že ženy nevolí — jak tvrdili nejhloupější z jejich odpůrců — vždy jen nejhezčího muže.
Rozšíření politické moci na všechno obyvatelstvo (říká se tomu demokracie) zesílilo jen lidový odpor proti vládě a daním v době, kdy jedině značné zvýšení vládní moci a daní může skýtati nadějí na ovládnutí šíleného úprku kapitalismu do propasti. To vyvolalo jistou snahu, která by byla bývala u starých sufražistů a sufražetek tím posledním, co by jim bylo napadlo, a když už by jim to bylo napadlo, tím posledním, co by byli propagovali. Mám na mysli požadavek odstranění parlamentní vlády a nahrazení jí diktaturou. V zoufalosti nad selháním parlamentu, jenž nedovede průmyslu ochrániti před vyděrači a měny před finančníky (jinak řečeno: nedovede ochrániti živobytí lidu před čistě loupežnou stránkou kapitalismu), začala Evropa k své záchraně volati po politických biřicích. O vítězné Francii, jejíž měna je ve psí, lze říci, že hledá inserátem nějakého Napoleona nebo jiného politického Mesiáše. Italie svrhla svůj parlament a předala bič signoru Mussolinimu, aby do italské demokracie a byrokracie vpráskal trochu pořádku a účinnosti. Ve Španělsku nechtěli král a vrchní velitel armády snášeti dále demokratické hlouposti a vzali zákon do svých rukou. V Rusku udržuje menšina pravověrných marxistů čirým násilím takovou vládu, jaká jen je možna vůči do kořene nepoddajným sedlákům. V Anglii bychom uvítali druhého Cromwella, kdyby nebylo dvou věcí. Předně: není druhého Cromwella. Za druhé, dějiny nás učí: kdyby byl a po pokusech se všemi možnými druhy parlamentu, jednoho horšího než druhého, opět nad námi vládl vojenskou mocí, byl by za několik let přepracován nebo mrtev. My bychom se potom vrátili, podobni prasatům, opět k válení v blátě, a znova dosazení vyděrači by si vylévali na mrtvole zničeného vládce vztek, který se za jeho života neodvážili dáti najevo. A tak nás naše neschopnost k vládnutí přivádí do takového chaosu, že tento úkol předáme každému, kdo je proň dost odvážný. Potom zase naše nechuť k poslouchání dožene nás k odporu proti silnému jedinci, Cromwellovi nebo Mussolinimu, jakožto proti nesnesitelnému tyranu, a v okamžiku, kdy se obrátí zády nebo je pohřben, upadáme v situaci Bunyanových postav: Prosťáčka, Lenocha a Nadutce. Z hlubin anarchie voláme po despotické disciplině, a když se nám jí dostane, voláme z pout přísné kázně zákona a pořádku po tom, co zveme svobodou. Při každém zaslepeném rozběhu z jedné krajnosti do druhé, vyléváme z vaničky vodu i s děckem, nic se nenaučivše a jsouce příkladem jak pro zneužití moci, tak pro zlořády svobody, aniž bychom vyšetřili hranice jednoho nebo druhého.
Podívejme se, zda můžeme trochu vyjasniti spor vláda versus svoboda, než uděláme kříž nad lidskou rasou jako nad politicky beznadějnou.