Jednou provždy, nerodíme se svobodni a nikdy nemůžeme jimi býti. I když budou všichni lidští tyrani zabiti nebo sesazeni, bude tu stále nejvyšší tyran, jehož nebude nikdy možno zabíti nebo sesaditi. Tímto tyranem je příroda. Byť byla sebe laskavější na jihomořských ostrovech, kde se můžete vyhřávati na slunci a kde si potravu prostě nasbíráte, přece i tam si musíme vystavět chatrč, a žena i tam musí v trudu a bolestech rodit a chovat děti. Poněvadž pak tam mužové jsou hezcí, bojovní a žárliví a kromě milování nemají mnoho na práci, spojují cvik se zábavou a zabíjejí se navzájem, takže se tam musíte bránit vlastníma rukama.
V našich šířkách je však příroda pánem, jenž dává těžké úkoly. V primitivních poměrech mohli se lidé uživit, ošatit a ukrýt pouze usilovnou prací od časného rána do pozdního večera tak, aby snesli naše hrubé podnebí. Byli často poraženi morem a povodněmi, vlky a nepředvídanými dešti a bouřemi; ženy pak musily vychovávati velké rodiny, které by vyrovnaly úmrtnost dětí. Musily dělati šaty pro rodinu a péci pro ni chléb i vařiti obědy. Volná chvíle, jaké se těší moderní žena, byla nejen trestuhodnou, nýbrž i nemožnou. Náčelník musil těžkou prací vykupovati svou moc a své výsady zákonodárce, správce a policejního šéfa. Kdyby se byla třebas jeho nejzhýčkanější žena pokusila žíti v takové nečinnosti a rozmařilosti, jako dnes žije beztrestně tisíce průměrných žen, byl by ji náčelník jistě zbil na palec tlustou holí a nejenže by byl osvobozen, nýbrž i pochválen za horlivé plněni svých samozřejmých společenských povinností. Od žen se očekávalo, že se vůči svým dcerám zachovají podobně, a ne jako viktoriánské dámy, které učily své dcery, že udělati něco užitečného je nečestné a je-li — jak už to někdy bývá — zapotřebí něco užitečného udělat, musíte zazvonit na služku a nikdy to nesmíte udělat sama.
Nuže, průmyslová civilisace nebyla v podstatě ničím jiným, než vynalézáním způsobů, jimiž lze úkoly, ukládané přírodou, vykonati s menším množstvím práce. Mužové vědy vynalézají, protože chtějí odkrýti tajemství přírody; avšak obecně rozšířené vynálezy — luk a kopí, lopata a pluh, kolo a oblouk — vznikly z přání, učiniti práci mimo dům snazší. Doma ulehčují domácí práci kolovrat a stav, pekáč a pohrabáč, kartáč a mýdlo, jehla a spinadlo. Některé vynálezy práci ztěžují, avšak zkracují a oduševňují, nebo umožňují dříve nemožné úkony, na příklad abeceda, arabské číslice, počitadlo, logaritmy a algebra. Zapřáhneme-li k práci, kterou dříve konal Váš hřbet, koně nebo vola a později páru, výbušné látky a elektřinu, dospějeme k takovému stavu, že můžeme míti méně práce, než nám svědčí. Z jehly se stane šicí stroj, ze smetáku vyssavač prachu — oba místo nohou nebo rukou poháněny z vypinače ve zdi strojem na míle vzdáleným. V kapitole 42 jsme vrhli letmý pohled na vývoj, jímž jsme ztratili starou ruční zručnost a znalost materiálu jakož i umění kupovati a prodávati, nejprve v důsledku dělby práce (velmi užitečný to vynález), a pak v důsledku zavedení strojů. Přijmete-li dnes služku, vycvičenou v prvotřídním ústavu v používání veškerého moderního domácího zařízení a vezmete-li ji s sebou na venkov, nechci sice jíti tak daleko, abych tvrdil, že — ačkoli dovede zacházeti s knoflíky elektrické automatické zdviže nebo vstoupiti do výtahu a vystoupiti z něho, aniž by si rozbila nos — neumí jíti po schodech nahoru a dolů; ale může ještě k tomu dojít. Zatím budete míti na krku přecivilisovanou dívku, kterou ráda nahradíte děvčetem z nejbližší primitivní vesnice, ovšem zbyly-li nějaké primitivní vesnice v sousedství Vašeho venkovského sídla.
Omezme se však na vztah toho všeho k naší osobní svobodě — oblíbenému to předmětu diskuse nečinné třídy.
Co je svoboda? Volná chvíle. Co je volná chvíle? Svoboda. Můžete-li v některé denní době říci: Mohu v nejbližší hodině dělat, co mi libo — pak jste pro tuto hodinu svobodna. Pravíte-li: »Nyní musím hodinu dělati to nebo ono, ať je mi to vhod, či nikoli,« pak po tuto hodinu nejste svobodna — na vzdory Velké ústavní listině, Prohlášení lidských práv — (nebo neodvislosti) a všem ostatním politickým zárukám tak zvané svobody.
Smím Vás doprovázeti, aniž bych byl příliš dotěrným, při Vaší každodenní práci? Ráno Vás vzbudí (ať je Vám to vhod, či nevhod) služka nebo ona nervy trhající ohavnost — budíček! Musíte vstávat a zatopit, umýt se, obléci a uvařit a sníst snídani. Pořád žádná svoboda. Prostě musíte. Pak musíte ustlat, umýt nádobí od snídaně, zamést a uklidit a trochu se sama uvést do pořádku, což znamená, že se musíte více méně znova umýt a převléci, až jste tak upravená, že můžete vyjít a nakupovat čerstvé potraviny a jiné potřebné věci. Každé Vaše jídlo znamená přípravu, vaření a potom mytí nádobí. Při těchto pracích musíte se pohybovati s místa na místo, což často znamená, i když je to jenom v domě, namáhavé šlapání schodů nahoru i dolů. Chvílemi si musíte odpočinouti. Konečně pak musíte 8 hodin spát.
K tomu ke všemu musíte si vydělat peníze, za něž nakupujete a z nichž platíte činži a daně. Toho lze dosáhnouti hlavně dvojím způsobem. Můžete pracovati v nějakém závodě nejméně osm hodin denně, k čemuž třeba připočísti čas spotřebovaný cestou do zaměstnání a zpátky. Nebo se můžete vdáti a pak bude Vaší povinností, abyste obstarala pro manžela i děti všechno vaření i nakupování, které jste musila obstarávat pro sebe, mytí a oblékání dětí, dokud nejsou samy s to mýtí se a oblékati, a všechny ostatní věcí, náležející k povolání manželky a matky, čítaje v to spravování větší částí rodinného důchodu. Sečtete-li všechny hodiny, — které jste takto nucena ztráviti, a odečtete-li je od 24 hodin; jež Vám příroda povolila denně k životu, je zbytek Vaši volnou chvílí, čili Vaší svobodou. Nechť Vás historikové, novináři a političtí řečnící ujišťují, že Vás porážka španělské Armády, poprava krále Karla, dosazení Viléma Oranžského místo Jakuba Skotského, vydání zákona o vlastnickém právu vdaných žen a dobytí hlasovacího práva sufražetkami, osvobodily. V okamžicích nadšení vzbuzeného těmito výroky zpíváte snad vroucně, že Britové se nikdy, nikdy nestanou otroky. Ale přes to že ony události odstranily snad některé křivdy, jimiž byste nyní trpěla, kdyby k nim nebylo došlo — nepřidaly Vám volné chvíle a tím také ani za mák svobody. Jedinými zákony, které opravdu zvětšily svobodu — jinak řečeno; zvýšily počet minut, v nichž žena může svůj čas zváti opravdu svým — jsou tovární zákony omezující pracovní dobu, zákony o nedělním klidu, zakazující živnostenskou práci každého sedmého dne, a zákony o výročních dovolených zaměstnanců.
Vidíte tedy, že je pošetilým návykem mluviti o svobodě, jako bychom byli všichni buď naprosto svobodnými lidmi nebo úplnými otroky. Příroda nedovoluje, aby kdokoli z nás byl zcela svoboden. Pokud se týká jídla a pití, mytí a oblékání, spaní a jiných potřeb fysického života, jest i ten nejnenapravitelnější tulák, obětující svobodě každý pojem slušnosti a cti, nejméně po dobu 10 nebo 11 hodin denně právě takovým otrokem, jako konstituční monarcha, jehož život je téměř úplně upraven spoustou předpisů. Černá otrokyně, která má šest hodin denně pro sebe, má více svobody, než svobodná běloška, která má jenom tři. Běloška sice smí stávkovat a černoška nikoli. Černoška však může se utěšiti, že smí spáchat sebevraždu (což je v podstatě skoro totéž), a polituje Angličanku, která — majíc o tolik méně svobody — jest jen ubohým bílým smetím.[i]
Zajisté, že ve své touze po svobodě sympatisujeme všichni s tulákem. Co nás od něho odlišuje, je to, že někteří z nás touží po volné chvíli, aby mohli pracovati na oblíbené věci usilovněji, nežli pracují otroci i za nejsurovějšího nátlaku na věci, jim přikázané. Tulák plýtvá svou volnou chvílí a má se bídně. My chceme využíti své volné chvíle a míti se dobře. Neboť vzpomeňte si, volná chvíle není totéž, co odpočinek. Odpočinek, podobně jako spánek, je nutností. Opravdová volná chvíle je totéž, jako volnost dělati, co se nám líbí, nikoli nedělati nic.
Co toto píši, vyvrcholil zuřivý boj mezi horníky a těžaři prodloužením denní pracovní doby horníků ze sedmi na osm hodin. Říká se, že horníci žádají sedmihodinovou pracovní dobu. To je nesprávně vyjádřeno. Horníci nežádají sedm hodin práce v dolu; žádají 17 hodin prázdna, z něhož příroda ubere nejméně 10 hodin pro své potřeby a cesta do práce a z práce další hodinu. A tak horník, hospodaří-li úzkostlivě se svým časem, vyhne-li se jakémukoli povalování a má-li štěstí s počasím a roční dobou, může teoreticky vyjíti s časem tak, aby na podkladě sedmihodinové výdělečné práce a 11 hodin spánku, zotavení, oddechu a pochůzek vytloukl z 24 denních hodin šest hodin skutečné prázdně. A právě těchto šest hodin chce dělník prodloužit. I když jeho volání po kratší pracovní době má bezprostředně účel maskovati skutečný úmysl — totiž pracovati stejně dlouho, jako předtím, avšak dostávati za poslední hodinu jakožto za práci přes čas vyšší mzdu (o polovinu) — jest jeho konečným cílem domoci se více peněz na výdaje pro volnou chvíli. Jakmile dělník, pracující v úkolu, může vydělati za tři nebo čtyři dni tolik, kolik obyčejně vydělával za týden, udělá si pravděpodobně dva nebo tři dni prázdna, místo aby pracoval stejně dlouho za dvojnásobnou mzdu. Cení volnou chvíli nad peníze.
Přesvědčivým toho dokladem je vlastnictví. Ženy touží po majetku, protože majetek jim zajišťuje maximum volné chvíle. Majetná žena nemusí ráno o šesté vstávat, aby zatopila. Nemusí sobě nebo manželovi vařit snídani. Nemusí prát ani vylévat špínu ani stláti. Nemusí chodit do trhu ani nakupovat, leda že si v krámě ráda vybírá věci sama. Nemusí mít s dětmi více starostí, než je jí milé. Nemusí se ani sama česat. A musí-li přece sama jíst, spát, mýt se a pohybovat se — jsou tyto úkony doprovázeny co největším přepychem. Může počítati denně nejméně s 12 hodinami volné chvíle. Je možno, že se více namáhá při zkoušení nových toalet, na honech, při tanci, na návštěvách nebo přijímáním návštěv, hraním bridge a tennisu, turistikou nebo kteroukoli jinou věcí, jež je právě jejím koníčkem, než nádeníkova žena při nutné práci v domácnosti, dělá však po celou dobu, co chce, a ne, co musí. Oplývajíc sama svobodou, je obyčejně nadšeným stoupencem každého politického hnutí, které chrání její výsadu, a zavilým, ba nevraživým odpůrcem každého politického hnutí, jež hrozí zkrátiti její volnou chvíli, nebo omeziti množství peněz, které má k disposici pro svou zábavu. Lpí na svém postavení, protože jí poskytuje nejzazší míru svobody, a naříká si na to, že je těžko najíti a udržeti služku, třeba by nabízela vyšší mzdu a lepší stravu, ubytování a prostředí, než mohou děvčata dostati jako dělnice v továrně. Vždyť tím nabízí méně svobody. Kromě občasných volných večerů nemají služky nikdy, jak se říká, ani chvilky pro sebe. Dříve ženy všech tříd od guvernantek až ke kuchyňským myčkám sloužily v domácnosti, protože to byla jediná možnost kromě hrubé práce v nesnesitelně hrubém okolí a protože při poměrně ušlechtilých sklonech byly většinou nevzdělané a ne, vědomé. Za dnešních dob, kdy jsou ženy nejméně po dobu devíti let mořeny denně ve škole, nejsou již nevzdělány; je jim přístupno mnoho povolání (na příklad v kancelářích), které. byly dříve vyhrazeny mužům. Dokonce i v hrubých povoláních není dnes prostředí tak hrubé, jak bývalo, a ženy s jemným vychováním nejsou již pro tato povolání fysicky nezpůsobilé svým oblekem a zvyky, které činily ze ženy viktoriánské epochy polovičního mrzáka. Před sto lety lišily se služky od žen, vyvrhujících sledě, nebo hadrářek tak, že to byli v běžném životě tvorové různého druhu. Dnes jsou ve volné chvíli všechny stejně slečnami, a jednoduchá okolnost, že služka má méně volné chvíle než tovární dělnice, způsobuje, že v továrním městě nedostanete služky, která by nebyla polovičním idiotem, a že ji těžko dostanete v rybářském přístavním městě.
Stejně je to s muži. Ale nevyvozujte z toho, že každá žena i každý muž touží především po svobodě. Někteří lidé mají z ní. velký strach. Jsou si dobře vědomi, že, se nedovedou sami protlouci ani v praktickém ani v morálním smyslu, a proto se cítí, bezpečni pouze pod poručenstvím někoho, kdo jim vždy řekne, nejen co mají dělati, nýbrž také, jak se mají chovati. Ženy toho, druhu vyhledávají zaměstnání v domácnosti, mužové pak vojenskou službu — nikoli přes ztrátu své svobody, nýbrž proto, aby ji ztratili. Nebýt této okolnosti, bylo by dnes ještě těžší. dostati služku i vojáka. Ale nemyslete si, že ideálem služky: a vojáka jest ustavičné poslouchání ,a služba; jejich ideálem. je poslouchání, oslazené občasným flámem. Také služka i voják chtějí si v mezích své troufalosti dopřát svobody. A dále: práce je to poslední, nač chce průměrný průmyslový dělník myslit; přemýšlet o práci je věc dílovedoucího. Dělník chce myslit na svou zábavu. Pro ni žádá nejkratší pracovní dobu a volnou chvíli pokud možno nejdelší. Ženy si vzhledem k potřebám i obyčejům práce v domácnosti zvykly na svou práci více mysliti, než muži, neboť hospodyně musí pracovati i říditi. Ale i ona je ráda, když je s prací hotova.
Velký problém rozdělení národního důchodu se takto stává problémem, jak rozděliti nutnou práci a jak rozděliti volnou chvíli čili svobodu. A volná chvíle čili svoboda je tím, po čem toužíme, totiž oblastí romantiky a nekonečných možností, kdežto pracovní doba je oblastí hotové, nutné i nudné skutečnosti. Všechny vynálezy a pomůcky, jimiž práce sestává produktivnější, jsou nadšeně přijímány a zvány pokrokem, protože nám přinášejí více svobody. Žel, rozdělujeme volnou chvíli získanou vynálezem strojů nejnesmyslnějším způsobem, jaký lze vůbec vymysliti. Podívejte se na onu zámožnou ženu, o níž jsem právě hovořil, která má ze 24 hodin 15 hodin prázdně! Jak dosáhne této prázdně? Ne tím, že by něco sama vynalezla, nýbrž tím, že vlastní stroje vynalezené někým jiným a podržuje veškeru jimi získanou volnou chvíli pro sebe, zatím co lidé skutečně se strojem pracující nemají více volné chvíle, než měli předtím. Nezazlívejte jí toho! Ona za to, chudák, nemůže; je to zákon kapitalismu.
Podívejte se na to s vyššího hlediska celého národa! Moderní výrobní metody umožňují, aby každý člověk v zemi vyrobil daleko více, než potřebuje na živobytí a vychování potomstva. To znamená, že moderní metody vytvářejí nejen národní fond hmotných statků, ale také národní fond volné chvíle čili svobody. Nuže, jako můžete rozdělit hmotné statky tak, že několik lidí bude úžasnými boháči, a všichni ostatní zůstanou stejně chudými jako dříve — právě tak můžete rozdělit volnou chvíli tak, že několik lidí bude mít denně 15 hodin prázdna, a ostatní budou na tom zase tak špatně se svými sotva čtyřmi hodinami volné chvíle. Tohle zavinila instituce soukromého vlastnictví, a proto byl na prapor socialismu napsán požadavek, aby bylo soukromé vlastnictví zrušeno a národní fond volné chvíle čili svobody rozdělen rovným dílem mezi všechno obyvatelstvo.
Pokusme se představiti si zhruba, co by se stalo, kdyby volná chvíle — a následkem toho i produktivní práce — byla rovnoměrně rozdělena. Předpokládejme, že kdybychom všichni pracovali 35 let po 4 hodinách denně, mohli bychom všichni žít na téže úrovni, jako dnes lidé s důchodem nejméně 1000 liber ročně. Mysleme si, že tohoto stavu bylo dosaženo všeobecnou dohodou, obsahující také kompromis mezi lidmi, kteří chtějí pracovati pouze dvě hodiny a žíti na úrovni důchodu 500 liber ročně, a lidmi, kteří chtějí pracovati čtyři hodiny a žíti dvojnásob nákladně.
Nastane hned potíž s některými druhy prací, jichž nelze sloučiti se zavedením čtyřhodinového pracovního dne. Mysleme si na příklad, že jste vdána. Je-li Váš manžel v zaměstnání, nemá s tím nesnáze. Bude dělati denně, co dělá nyní v soboru, totiž začne pracovati v 9 a skončí v 1 hodinu. Jak to však bude s Vaší prací? Nejdůležitější prací na světě je rození a výchova dětí, neboť bez ní by lidský rod brzy vyhynul. Všechny ženské výsady jsou na tom založeny. Ale žena nemůže býti těhotná čtyři hodiny denně a v ostatní době normální. Také nemůže chovati dítě čtyři hodiny a pak si ho nevšimnouti až do příštího rána. Pravda, těhotenství není spojeno s úplnou a trvalou neschopností k jakékoli jiné produktivní činnosti; vždyť žádná jiná skutečnost není tak důkladně prokázána zkušeností, jako ta, že každý pokus zacházeti s těhotnou ženou jako práce neschopnou je chorobným a nebezpečným počínáním. Není to, jak to vyjadřují obhrouble někteří spisovatelé, celodenní zaměstnání. Péče o malé děti klade trvale daleko větší nároky, jak je vidno z toho, že děti v ústavech, kde se jim dostává pouze toho, co tupci nazývají potřebnou péčí, většinou umí tají, kdežto doma, kde si hrají a kde se s nimi mazlí, je hýčkají, kolébají a jim zpívají, zůstanou na živu, i když jsou oblečeny v cáry a bydlí v doškově chatrči o jedné místnosti s hliněnou podlahou.
Čtyřhodinový pracovní den tedy neznamená, že každý může s prací začíti v 9 a přestati v 1 hodinu. Těhotenství a péče o malé děti jsou dvě položky z dlouhého seznamu životně důležitých prací, jichž nelze přerušiti a znova s nimi začít na zapískání sirény. V továrně je možno udržeti nepřetržitý provoz šesti směnami dělníků, jež se během 24 hodin vystřídají, takže každá směna pracuje jen čtyři hodiny; avšak loď, která je nejen místem práce, nýbrž i obydlím, nemůže umístiti šest posádek. A i kdybychom vystavěli bitevní lodi dosti veliké, aby pojaly 5000 mužů i zásoby pro ně, nemohly by v Jutlandské bitvě jíti směny vždy po čtyřech hodinách z práce. Také volná chvíle na palubě lodi není totéž, co volná chvíle na pevně zemi, jak dobře vědí pasažéři, ubíjející svou volnou chvíli hloupými palubními hrami a zoufalým běháním s přídě na záď pro trochu pohybu.
Pak tu jsou práce, jichž nelze konati ve směnách, protože je musí od začátku do konce provésti bez přerušení tatáž osoba, takže napínají lidskou vytrvalost do nejzazších mezí. Chemik nebo fysik provádějící pokus, hvězdář pozorující zatmění, lékař nebo ošetřovatelka bdící u těžce nemocného, ministr studující za války zprávy z fronty, rolník zachraňující seno před ohlášenou bouří, četa metařů odklízejících sněhové závěje — ti všichni musí v případě potřeby pracovati tak dlouho, dokud nepadnou — čtyřhodinová práce sem, čtyřhodinová práce tam! Skládal-li Händel oratorium, pracoval na něm dnem i nocí, až je dodělal, udržuje se při bdění, jak to šlo. Badatelé mají štěstí, nezemrou-li vysílením, jak se to mnohým z nich následkem stálého úsilí a přepětí stalo.
Ačkoli je tedy čtyřhodinový pracovní den právě tak proveditelný, jako dnes pracovní den osmihodinový (nebo pětidenní pracovní týden, jenž je heslem dne), přece je v praksi pouze základem rozvrhu pracovní doby. V továrnách, kancelářích a příbuzných zaměstnáních mimo dům může býti proveden do poslední čárky. Může to znamenati buď krátké, než časté volné chvíle, nebo dlouhé a řídké. Nevím, jak jste si to zařídila Vy. U mě aspoň — ačkoli se vždy zuřivě zapřísahám, že si po druhé rozdělím práci rozumněji, a ačkoli je fakt, že práci spisovatelovu lze zpravidla docela dobře rozděliti na přesně stanovené denní partie — dopadne to obyčejně tak, že se musím udřít až do úpadu a pak jít na několikanedělní zotavenou. Osm nebo devět měsíců přepínání sil a pak tři nebo čtyři měsíce změny a naprostého lenošení jsou velmi obvyklým zjevem u příslušníků svobodných povolání.
Dále je zásadní rozdíl mezi rutinou a tím, čemu se říká tvůrčí a iniciativní práce. Uslyšíte-li o někom, jenž proslul tím, že 30 let pracoval 16 hodin denně, podivíte se snad tomu nepřirozenému výkonu, nesmíte však z toho souditi, že vyniká ještě něčím jiným. Naopak, můžete na to vzíti jed, že je to člověk docela neschopný udělati něco nového nebo udělati něco novým způsobem. Neměl kdy na myšlení nebo vynalézání. Dnešní práce byla mu vždycky opakováním včerejší. Srovnejte ho na příklad s Napoleonem. Zajímáte-li se o životopisy takových lidí, slyšela jste už asi do omrzení, jak Napoleon dovedl s divokou energií pracovati ještě dlouho potom, když už všichni členově jeho rady byli tak vyčerpáni, že nemohli bdělost již ani předstírati. Pročtete-li však méně často citovaně paměti jeho tajemníka Bourrienna, dozvíte se, že Napoleon se často klackoval celý týden, a jen si hrál s dětmi nebo četl nějaký škvár, nebo dělal něco stejně neužitečného. Při svých nucených prázdninách na Svaté Heleně — které ho tak málo těšily — že asi často volal s Cowperovým Selkirkem: »Lépe žíti uprostřed hluku zbraní, než v tomto hrozném místě« — byl tázán, jak dlouho vydrží takový generál. Odpověděl: »Šest let.« O americkém presidentu se předpokládá, že nevydrží déle než čtyři leta. V Anglii, kde není zákona, jenž by zabraňoval vyčerpanému staříku státi se ministerským předsedou, musil být i tak skvělý parlamentní zjev, jako byl Gladstone, fakticky pensionován, když se v osmdesátých letech XIX. století pokoušel pokračovati v mohutné činnosti, jež jej v předchozím desítiletí vyčerpala. Abych přešel k všednějším příkladům: pokladník nemůže pracovati tak dlouho, jako účetní; rovněž historik nemůže tak nepřetržité pracovat, jako stenotypistka, ačkoli provádějí tytéž početní a manuelní výkony. Historik bude za tři hodiny unaven; stenotypistka si při nějakém zákusku a šálku čaje odpracuje svých osm hodin a nebude jí proto nijak hůře. Vzhledem k těmto rozdílům není možno rozdělit práci rovnoměrné podle časových úseků. Je pouze možno poskytnouti pracovníkům přibližně stejnou volnou chvíli a míti při tom na paměti, že odpočinek a zotavení není totéž, co volná chvíle, a že těm, kdož byli zdeptáni mimořádným a přehnané dlouhým napětím sil, je nutno dobu nezbytného zotavení počítati jako práci, a někdy jako velmi nepříjemnou práci.
Smysl toho všeho je, že Svobody — všeobecné a absolutní Svobody s velkým S — v přírodě nikde není. Pod tímto slovem skrývají se dva praktické problémy. Za prvé: Jak mnoho volné chvíle si můžeme dopřáti? A za druhé: Do jaké míry může nám být ve volné chvíli dovoleno dělati, co chceme? Smíme na příklad loviti jeleny v Dartmooru? Někteří lidé říkají, že ne; stane-li se jejich názor zákonem, bude tím svoboda dartmoorských honů omezena. Smíme v neděli v době bohoslužeb hráti golf? Královna Alžběta by byla nejen odpověděla záporně, nýbrž byla by dokonce nařídila povinnou účast na bohoslužbách a tím udělala z neděle poloviční svátek místo celodenního. Dnes je dovoleno v neděli hrát golf. A zase na příklad za Karla II. nesměly se ženy účastniti shromáždění kvakerů, jinak byly zmrskány. Ostatně účast na každé jiné bohoslužbě, kromě anglikánské, byla trestným činem, a ačkoli vůči římským katolíkům a židům nebyl tento zákon nikdy úplné prosazen, byli podle něj nemilosrdně potrestáni George Fox a John Bunyan, třebaže sám král Karel s nimi sympatisoval. Zavedení poměrné svobody svědomí stálo nás revoluci; dnes můžeme, baví-li nás to, stavěti a navštěvovati hezké kostelíky sekty křesťanských vědců, nebo po tuctech zakládati nejroztodivnější rozkolnické sekty.
Naproti tomu mnoho, co bylo dříve dovoleno, je dnes zakázáno. V Anglii až donedávna (v Italii až dodnes) přešlo sňatkem veškeré jmění ženy na manžela. Vzala-li si k svému neštěstí pijáka, mohl ji manžel opustiti, a když svou prací vybudovala nový domov pro sebe a své děti, vrátiti se a vše jí vzíti a prohýřiti. Mohl to tak udělati několikrát a někdy se to také stalo. Snahy o nápravu byly počestnými občany, žijícími v šťastném manželství, rozkřičeny jako útoky na posvátnost manželského svazku, ženy pak, které propagovaly novou úpravu, byly prohlašovány za neženské. Nakonec však zvítězil zdravý lidský rozum; dnes jsou v Anglii provdané ženy chráněny před oloupením a násilím se strany manžela tak dokonale, že už vzniklo hnutí za práva ženatých mužů.
Mimo dům byla situace taková, že továrníci směli beztrestné udříti malé děti k smrti (a také to dělali) a ve své továrně vše zaříditi (nebo nezaříditi) podle své libosti. Dnes to smějí asi rak, jako se Vy smíte roztahovati ve Westminsterském opatství. Dnes je továrník přinucen zákonem, aby na význačném místě vyvěsil dlouhý seznam toho, co smí a co nesmí, ať se mu to líbí či nikoli. A má-li volnou chvíli, podléhá při tom pořád zákonům, které omezují jeho svobodu a ukládají mu různé povinnosti i zachovávání předpisů. Nesmí jezditi autem rychleji než20 mil za hodinu (ačkoli vždy dělá opak) a musí v Anglii jezditi vlevo a vyhýbati vpravo, ve Francii jezditi vpravo a vyhýbati vlevo. Na veřejnosti musí býti aspoň částečné oblečen, i když bere sluneční lázeň. Nesmí pro zábavu střílet divokého ptactva a chytati ryb, leda v určitých ročních dobách, a na děti nesmí pro zábavu vůbec střílet. Svoboda žen je v tomto ohledu omezena právě tak, jako svoboda mužů.
Není třeba, abych Vás trápil dalšími příklady, můžete si jich sama vymysliti na tucty. Stačí říci, že bez volné chvíle není svobody a bez zákona není bezpečné volné chvíle. V ideálním Svobodném státě napomenul by policista (nebo třeba policistka) ihned občanku, které by ve volné chvíli napadlo dělati něco, co by její spoluobčanky a spoluobčané považovali za újmu pro sebe, nebo i jen pro ni samu — zásadně by však měla nejsvětější právo dělati, co se jí líbí, byť by se její chování zdálo sebe výstřednějším, jen když by neškodilo nikomu jinému.
Opačná zásada — totiž, že nesmí dělati nic, co jí není výslovně dovoleno, jako dítě, jež musí prositi matku o dovolení ke všemu, co se vymyká z rámce denní rutiny — je hrobem vší svobody. V britské povaze (měl bych říci v lidské povaze vůbec) je velmi silný sklon k zakazování pro zakazování. Vzpomeňte si vždycky na děti z humoristického časopisu Punch, které si chtěly hráti a vynašly si hru, dávat pozor, co dělá děcko a říkat mu: »To nesmíš.« Zakazování je projev moci, a my všichni máme vůli k osobní moci, jež se sráží s vůlí k sociální svobodě. Je správné, že je jí nutno bedlivě odporovati, kdykoli vede k činům neodpovědné tyranie. Avšak uvážíme-li vše, lidé, kteří se hlučně domáhají svobody, neznajíce jejích mezí, a kteří nazývají socialismus nebo každý jiný pokrok civilisace zotročováním proto, že s sebou nese nejen nové svobody, nýbrž i nové zákony, jsou stejnými překážkami rozmnožení volné chvíle a tedy i svobody, jako ještě četnější oběti zákazového komplexu, které mají takový strach z natlučení, že by daly nejraději každému na ruce želízka.
[i] V americké černošské hantýrce bílé smetí znamená bělochy. (Pozn.překl.)