Když jsem objasnil problém svobody tímto odbočením od zkoumání kapitalismu, nás s sebou strhujícího (byla jistě úlevou!), nebude snad na škodu, když ještě odbočím k zamotanému problému rozdílu lidských schopností. Neboť titíž lidé, kteří žijí v stálém strachu o svobodu (jíž většinou nemají), lámou si hlavu nad tímto rozdílem. Před lety jsem napsal brožurku s názvem: Socialismus a intelektuálové. Není ještě rozebrána a proto ji zde nemusím opakovati. Byla ta odpověď zesnulému Williamu Hurrelu Mallockovi, jenž pravděpodobně považoval za samozřejmé, že chytrost byla některým lidem dána proto, aby šidili hloupé o větší podíl na národním důchodu. Tento podlý názor je příliš běžný, než aby bylo možno ho nedbati. Schopnosti ducha byly nám dány proto, abychom jimi rozmnožovali společenské bohatství, jež má být rozděleno, nikoli proto, abychom z něho urvali nespravedlivě velký díl. Jedním z nejobtížnějších politických problémů naší doby je problém, jak zabrániti tomuto rvaní, neboť principem kapitalismu je, že každá žena má užívati nejen půdy a kapitálu, nýbrž i své chytrosti, aby urvala pro sebe co možno nejvíce peněz. Kapitalismus ji opravdu k tomu nutí, neboť chytrým lidem dává jen to, co si svou chytrostí sami dobudou.
Začněme s příklady, které nás těší a oslňují, totiž s majiteli nějaké výnosné osobní vlastnosti. Dáma s krásným hlasem může si najmouti pro svůj zpěv koncertní síň a nepustiti dovnitř nikoho, kdo nezaplatí. Pán, který namaloval líbivý obraz, může jej pověsiti v některém sále, opatřeném u dveří turniketem, a pouštěti dovnitř lidi jen za vstupné. Chirurg, který se stal mistrem v jistém druhu nebezpečných operací, může vlastně říci svému pacientovi: »Peníze nebo život!" Obři, trpaslíci, siamská dvojčata a dvojhlavé zpěvačky jsou zrůdy, ukazované za peníze. Půvabné dámy dostávají tolik darů, že jsou bohatší, než jejich méně hezké a svědomitější sestry. Totéž platí o mužích, kteří jsou okouzlujícími tanečníky. Oblíbené herečky činí si často nárok, aby byly hýčkány a směly provádět všeliké ztřeštěnosti a extravagance, prohlašujíce, že jinak nemohou zachovati svého osobního kouzla; obecenstvo pak shovívavě nadržuje jejich choutkám.
Není třeba se trápiti nad těmito případy. Jsou velmi vzácné; kdyby se staly běžnými, zmizela by možnost obohatiti se jimi. Nepropůjčují lidem ani hospodářské moci, ani politických výsad. Světem nevládnou primadony a malíři, dvouhlasí slavíci a na baronety povýšení chirurgové, ba ani ne organisátoři financí a průmyslu. Geniové i jarmareční zrůdy mohou si vydělati hodně peněz, ale musí za to pracovati. Já sám, maje náhodou výnosné nadání, vydělal jsem někdy za rok stokrát více, než můj otec; avšak on jako zaměstnavatel měl více moci nad lidmi, než já. Praktická politická kariéra znemožnila by okamžitě mou spisovatelskou kariéru. Pravda, mohu (a totéž může každý jiný majetník výnosného talentu nebo půvabu) za své přebytečné peníze koupit půdu nebo průmyslový důchod a státi se tak velkostatkářem nebo kapitalistou. Kdyby však tato možnost odpadla — ať zavedením socialismu, ať jakoukoli jinou změnou všeobecného sociálního řádu — myslím, že by nám každý přál naše větší kapesné. Pokus státu stlačiti nás zdaněním na úroveň obyčejných smrtelníků byl by asi velmi nepopulární, neboť potěšení, které působíme, je rozkošné a všestranné, kdežto škoda, kterou naděláme svou ješitností, náladovými výbuchy, žárlivostí a svou rozmazleností, je úzce omezena na těch několik nešťastníků, kteří s námi přicházejí do styku. Primadona s perlovým náhrdelníkem na lokty dlouhým a briliantovou čelenkou nijak neztrpčí život děvčeti, které má jen šňůrku skleněných korálků a které koupí pětišilinkové vstupenky přispěje na její perly; naopak, primadona svým půvabem její život okrášlí.
Viděli jsme na vlastní oči nejen u primadon, nýbrž i u milionářů z obchodního světa, že běžná denní vydání nemohou být stupňována nad úroveň vydání nejbohatší společenské třídy. Jednotlivci bohatší nad tuto úroveň, jako Cecil Rhodes, Andrew Carnegie a vynálezce dynamitu Alfred Nobel (abych uvedl jen zemřelé), nemohou svých důchodů utratiti a jsou nuceni zbavovati se peněz v milionech, vydávajíce je na obrazárny a musea, která plní drahocennými sbírkami a odkazují veřejnosti, na university a kostely, na ceny a stipendia a na všemožné jiné veřejné účely, v nichž se jim zalíbilo. Kdyby byla rovnost důchodů pravidlem, nemohl by majitel náhodně vyššího důchodu žiti jinak, než ostatní lidé. Oblíbená sopranistka mohla by snad naplniti po sto večerů za sebou Albertův sál v Londýně za guineji vstupného za osobu, komorné by však nesehnala za nic na světě, kdyby nebyly komorné společenskou institucí. Právě tak by nemohla odkázati svým dětem ani jednoho črvrtpenny, kdyby nebylo dědické právo společenskou instituci, ani pro ně koupiti prací nezískaného a ještě neprodukovaného důchodu, kdyby nebyl kapitalismus společenskou instituci. A proto, ačkoli stát může vždy lehko zmařiti každý pokus, jímž by chtěla některá žena vyniknouti bohatstvím nad své bližní — buď tím, že ji mimořádně zdaní, nebo tím, že přímo zakáže její metodu získávání peněz — je nepravděpodobno, že to bude kdy státi za námahu, bude-li touto metodou uplatnění oblíbeného osobního talentu.
Přejdeme-li však k onomu zvláštnímu nadání, jež získává peníze využitím nadání jiných lidí, stává se věc daleko vážnější. Dovoliti Kleopatře, aby vydělávala peníze svými půvaby, je jedna věc; dovoliti však obchodníku, aby se nesmírně obohatil zaměstnáváním 500 Kleopater za 10 liber týdně i méně, a pronajímáním jich za jednu libru a více denně — to je něco docela jiného. Můžeme prominouti lupiči, obdivujíce na něm jeho obratnost a chladnokrevnost, nemůžeme však míti sympatií s přechovavačem, který vydělává peníze prodejem lupičovy kořisti za desetinu ceny. Přejdeme-li k slušným ženám a čestným mužům, vidíme, že jsou vykořisťováni tímtéž způsobem. Civilisace stav věcí jen zhoršuje, protože civilisace — toť dělba práce. Vzpomeňte si na špendlikáře a stroje na výrobu špendlíků! V primitivních společenských poměrech zhotovitel nějakého tovaru našetří peníze na nákup suroviny, vybere ji, koupí ji, a když potom ze suroviny vyrobí tovar, prodá jej konsumentovi. Dnes je sehnání peněz k nákupu surovin zvláštním povoláním, výběr suroviny a její nákup rovněž tak, a výroba je rozdělena mezi řadu dělníků nebo obstarávána strojem, obsluhovaným mladistvou osobou, a konečně prodej je také zvláštním povoláním. Je to vlastně ještě daleko složitější, protože ona samostatná povolání nákupu surovin a prodeje výrobků skládají se opět z několika samostatných funkcí. A tak je mezi vznikem výrobku ze suroviny vzaté z ruky přírody a jeho konečným prodejem v krámě třebas tucet prostředníků. Stěžujete si na ně, protože každý z nich na této cestě vybere mýto, zvyšující cenu zboží, a Vy naprosto nemůžete zjistiti, kteří z nich jsou opravdu nezbytnými činiteli v onom procesu a kteří jsou pouze překážkou a příživníky.
Tytéž zápletky vznikají v onom velkém odvětví světového dění, které není výrobou věci, nýbrž konáním služeb. Žena, která kdysi dostávala vlnu přímo od svého muže, jenž právě ostříhal ovci, a svýma rukama ji proměnila v šat a prodala konsumentovi nebo oblékla jím svou rodinu — tato žena je dnes nahrazena finančníkem, loďařem, velkoobchodníkem vlnou, textilní továrnou, velkoobchodníkem látkami, módním závodem, prodavačkou v tomto závodě a bůhví ještě kolika lidmi, z nichž každý umí udělat právě jen svůj úkon celkového procesu, neznaje zhola nic o ostatních; a ani toho neumí, nepracují-li s ním současně všichni ostatní. Osamocen, je každý z nich podoben dělostřelci bez děla nebo krámské bez krámu.
Nuže; projdete-li všemi těmito nepostradatelnými složkami průmyslu nebo organisovaného konání služeb, narazíte na náš problém výjimečných schopností v jeho nejnaléhavější a nejnebezpečnější formě. Zjistíte na příklad, že z každé zdravé normální ženy může být spolehlivá krámská prodavačka, stenotypistka nebo manipulantka na počítacím stroji (počítání je dnes obstaráváno stroji), nebo dělnice, či učitelka, kdežto sotva 5% žen je schopno říditi podnik, spravovati statek nebo zacházeti s velkým kapitálem. Počet lidí, kteří jsou schopni pracovati podle cizích pokynů, je vždy daleko větší, než počet lidí, kteří dovedou tyto pokyny udíleti. Žádá-li vzdělaná žena za práci v závodě více než 4, nebo 5 liber týdně, nikdo se neptá, zda je dobrou či špatnou ženou, nýbrž: »Máme tu pro ni nějaké vedoucí místo?« — a v kladném případě: »Je možno se spolehnout na to, že bude schopna vedení?« Jsou-li tyto otázky zodpověděny kladně, pak dostane nadprůměrný plat, v opačném případě ho nedostane.
I tam, kde není příležitosti k osobnímu rozhodování a kde jde jen o přidržování lidí ku práci jim přidělené — všeobecně řečeno, o udržení kázně — je schopnost k tomu zvláštním nadáním, které má svou zvláštní cenu. Není v něm nic zázračného — je to třeba jen výslednice brutální energie a nevlídné lhostejnosti k citům jiných — přece však je jeho cena nepochybná. Pomocí takové schopnosti stává se osoba jí nadaná přední dělnicí (či předním dělníkem) v továrně, ve vězení dozorkyní, v pensionátě ředitelkou, v armádě seržantem, ve škole učitelkou a tak dále. Je možno (a obyčejně to bývá), že jsou jak vedoucí osoby, tak pouzí dohlížitelé upřímně nenáviděni; jsou však tak nepostradatelní, že skupina obyčejných lidí, zůstavená bez tak zvaných představených, okamžitě si je zvolí. Banda pirátů, nepodléhající zákonům (vyjma zákonu přírody) zvolí si dělmistra, aby je honil do práce, a kapitána, aby je vedl a řídil loď, třeba by onen byl nejnesnesitelnějším násilníkem a tento nejtyranštějším lotrem na palubě. V revoluční armádě Napoleonově se stalo, že velitel expedičního oddílu dragounů dostal strach a předstíral nemoc; dragouni trvali na tom, aby velení převzal nejmladší z nich, 16letý hoch, protože byl aristokrat a oni byli zvyklí, že aristokraté myslí za ně. Byl to pozdější generál Marbot; onu událost najdete v jeho pamětech. Každá žena ví, že žena nejsilnější vůle v domě může založiti domácí tyranii, jež se vyvine někdy v přímý terorismus. Bez představených by se většina z nás podobala koním bez jezdců v oživené ulici. Filosof Herbert Spencer, ačkoli velmi chytrý člověk, měl v povaze milý rys zásadního odporu k jakémukoli donucování. Nezmohl se ani na to, aby zkrotil svého koně, takže ho nakonec musel prodat a chodit pěšky, protože kůň, nejsa k tomu nucen, nedělal nic, jen se zastavoval a pásl. Tolstoj, stejný vyznavač humanity, krotil a ovládl nejdivočejší koně, ale dělal to obvyklým způsobem: Ztrpčoval koni život tak dlouho, až kůň poslouchal.
Ale koně i lidé jsou si podobni v tom, že velmi zřídka něco namítají proti rozkazování. Obyčejně jsou náramně vděčni za to, že se jim ušetřuje námaha, aby sami myslili a dělali plány. Neovladatelní lidé jsou výjimkou a nikoli pravidlem. Jak zneužití autority, tak vytvoření pokořujících podmínek poslušnosti vyvolává nenávist a může vésti k čemukoli, počínaje vzpourou a konče revolucí. Ale není zaznamenán ani jediný případ, že by blahodárně a taktně užívaná autorita vyvolala nějaký odpor. Naše duševní lenost je zárukou naší poslušnosti. Matka, která říká: »Jak se můžeš opovážit odejít bez dovolení?« — zvolá za chvíli: »Copak nemůžeš sama myslit a musíš se vším přicházet na mne?« Byla by však značně překvapena, kdyby jí nezdvořilý výrobce automobilů řekl: »Copak si nemůžete udělat automobil sama a musíte s tím chodit na mne?«
Já sám jsem povoláním člověkem, jemuž se říká originální myslitel. Mým úkolem je pochybovati o všech ustálených větách a zákonech a zkoumati, zda ještě platí, anebo jsou-li již opotřebovány a přežity, ba dokonce — navrhovati nové víry a nové zákony. Ale víry i zákony jsou pouze dvě věci z mnoha set užitečných věcí, zlepšujících život. Všechny ostatní věci musím přijímat, jak jsou mi nabízeny, spoléhaje na autoritu lidí, kteří jim rozumějí. Ačkoli tedy mnoho lidí, nesnášejících pochybností o ustálené víře nebo zákonu, považuje mne za nebezpečného revolucionáře a osobu nanejvýš neukázněnou, jsem ve většině případů nejposlušnější tvor na světě. Odkáže-li mne nádražní zřízenec na peron číslo 10, nesrazím ho k zemi s výkřikem Pryč s tyrany, nýbrž se horlivě ženu na peron číslo 10. Přijímám jeho pokyn, protože si přeji býti řízen a dostati se do správného vlaku. Ovšem, kdyby mne zřízenec hrubě odbyl a dal mi falešnou informaci a já, řídě se jí, zjistil později, že můj vlak odjel ve skutečnosti s peronu číslo 7, kdežto vlak s peronu číslo 10 mne veze do Portsmouthu, ačkoli jsem přece chtěl do Birminghamu, povstal bych proti onomu zřízenci a učinil vše k jeho svržení. Byl-li však korektní a odkázal-li mne na správný peron, přispěchal bych mu na pomoc při každém pokusu o jeho sesazení. Potřebuji stále, aby mi někdo vedl domácnost, pečoval o mne, ošetřoval mne a vůbec zacházel se mnou jako s dítětem v nejrůznějších situacích, v nichž si nevím rady. A nejenže mne to poručenství ani trochu nemrzí; jsem rád, že je mám. Když jsem se po prvé ocitl v elektrické zdviži, v níž nebylo zřízence manipulujícího s knoflíky a doprovázejícího pasažéry nahoru a dolů a kde tito musí manipulovati knoflíky sami — div jsem se nerozplakal a byl jsem nesmírně šťasten, když jsem se dostal ven živ.
Snad si myslíte, že odbíhám od věci, vím však ze zkušenosti až příliš dobře, že někde vzadu ve Vaší hlavě se skrývá představa, že zásadní odpor k autoritě a poslušnosti je základní vlastností lidské povahy, a že jen nelidský a brutální útisk jej drží na uzdě. Což jsem se Vám ještě před chvílí nesnažil vštípiti myšlenku, že dnešní bída je hodně zaviněna naším odporem — nikoli pouze proti špatné vládě, nýbrž proti jakékoli vládě? Musíte však rozeznávati. Je pravda, že nemáme rádi vměšování a chceme dělati, co se nám libí, víme-li (nebo aspoň myslíme-li, že víme), co chceme dělati. Je-li však zřejmo, že určitá věc musí býti vykonána a ví-li ze sta lidí pouze pět, jak se to má provésti, pak nejenže se zbylých 95 dá vésti oněmi pěti, ale budou přímo volati po vedení a — bude-li třeba — zabijí každého, kdo se vzepře vůdcům. Proto se mohou ctižádostiví dryáčníci tak snadno vyšvihnouti za vůdce. Není pochyby, že i schopný vůdce se může státi špatnými mravy a nárokem na neomylnost neoblíbeným; rovněž poslušnost se může pokořováním poslouchajících státi nesnesitelnou. Vůdce, který to dopracoval k těmto koncům, měl by býti bezohledně sesazen, ať je v jiném ohledu sebe schopnější, neboť tím ničí sebeúctu i spokojenost, a vyvolává nebezpečný nenávistný komplex, snižující spolehlivost a podrývající rozvahu těch, které vede. Ale můžete býti jista, že autorita a subordinace nejsou samy o sobě nikdy nepopulární; můžete se také spolehnouti, že i po nejtěžších společenských otřesech se znova vžiji. Větším nebezpečím, než jejich odstranění, je zbožnění těch, kdož uplatňuji autoritu úspěšně. Nelson byl svými námořníky zbožňován, Lenin byl revolučním Ruskem pohřben jako světec, signor Mussolini je uctíván v Italii jako Vůdce (Il Duce). Ale ani jeden anarchista, který hlásal vzpouru proti autoritě jako takové, nestal se ještě populárním a také se jím nikdy nestane.
Na neštěstí je jedním z nejhorších neřestí kapitalistického systému, že odstraňuje společenskou rovnost, nepostradatelnou pro přirozenou autoritu i subordinaci. Již samo slovo subordinace (podřazení) svědčí o této zvrácenosti — správně by se mělo říkat koordinace (seřazení). Za kapitalismu se vůdcovské schopnosti prodávají na trhu jako ryby a je to s nimi, jako s kaviárem: jsou drahé, protože jsou vzácné. Tím, že platí ředitele lépe než podřízeného, vytváří kapitalismus mezi nimi třídní rozdíl. Třídní rozdíl pak okamžitě promění řízení a poroučení — jemuž za přirozeného stavu věcí nejenže se nikdo nevzpírá, nýbrž všichni si ho přímo přejí a vyprošují — v projev třídní převahy, což vzbudí zuřivou nenávist. »Kdo jsi, že mi tu poroučíš? Jsem tolik, co ty.« K takovému výbuchu nikdy nedojde, dává-li rozkaz plukovník Smith poručíku vévodovi z Tencounties. Ale paní Hicksová, žijící v předměstském brlohu, má ho často na jazyku (byť toho nevyslovila z vrozené zdvořilosti nebo strachu před následky), když jí paní Huntingdon-Howardová, žijící na náměstí, dá rozkaz — sebe případnější rozkaz — způsobem, který zdůrazňuje a má zdůrazniti přesvědčení této dámy, že paní Hicksová je nižší druh živočicha. A paní Howardová si někdy pomyslí, když ji lady Billionhamová ignoruje, že erb lorda Billionhama je beztoho jen koupen za guineje, kdežto její Huntingdon — to je něco jiného, to je pravé staré zlato! Dala by za to nevím co, kdyby mohla své v penězích se topící sousedce srazit jednou hřebínek! Kdyby však paní Hicksová, paní Huntingdon-Howardová a lady Billionhamová měly všechny stejné důchody a jejich děti se mohly bez překážky ženit a vdávat, nenapadlo by jim do smrti se hádati jen proto, že některá z nich (nebo manžel některé z nich) nařizuje druhým, co mají dělati, nevědí-li toho sami. Dát si poručit, co má člověk dělat, znamená uniknouti odpovědnosti za následky, a lidé strachující se mrzutostí, které z toho mohou povstat mezi sobě rovnými lidmi, znají málo lidskou povahu.
Nejhorší je, že kapitalismus vytváří třídu lidí tak ponížených bídnými životními poměry, že nejsou s to poslechnouti zdvořilého rozkazu; je třeba vaditi se s nimi, vynadati jim nebo je bíti, než z nich dostaneme nějakou práci. Od těchto ubožáků pak pochází třída dozorců otroků, kteří neznají jiného způsobu udržení discipliny. Lze tomu odpomoci jen tím, že bude znemožněna existence takových lidí. Jsou to sociální potraty zaviněné chudobou a s ní také zmizí.
Odpor k velení je vážnější obtíží. Jsou-li dva vojáci posláni na jakoukoliv službu, musí býti jeden pro tu chvíli povýšen na desátníka, neboť musí být někdo, kdo rozhoduje a je za to odpověden. Obyčejně oba mužové se tomu brání a svalují břímě velení jeden na druhého. Je-li tomu náhodou jinak, zvolte podle platónského pravidla vzpěčujícího se muže, poněvadž je pravděpodobno, že ten druhý, ctižádostivý, je ješitný hlupák, který se nebojí odpovědnosti, protože ji nechápe. Tento druh odporu nemůže být překonán zvýšením platu. Lze jej jednoduše překonati donucením, jako to bývá s obyčejným porotcem. Platíte-li přímé daně, můžete býti každou chvíli vyzvána, abyste zasedala v porotě a rozhodovala o ztrátě cti nebo ospravedlnění, o uvěznění nebo osvobození, o životu a smrti svých bližních, a k tomu ještě obhajovala práva poroty proti ustavičné soudcově snaze po nadiktování rozsudku porotě. Nedostanete za to zaplaceno a jste k tomu donucena, podobně jako dříve byli mužové donucováni ke vstupu do námořnictva nebo k zasedání v parlamentě proti vůli své i svých voličů.
Ačkoli tedy je vždy možno v poslední instanci sáhnouti k donucení jakožto exekučnímu prostředku proti občanům, vyhýbajícím se svým povinnostem, víme přes to ze zkušenosti, že schopnost pro některé zvláštní druhy práce bývá spojena s přáním jí uplatniti, dokonce i při značných hmotných nevýhodách. Mozart mohl vydělati mnohem více peněz jako lokaj, než vydělal jako největší skladatel své doby, ba jeden z největších skladatelů všech dob, přes to však si zvolil životní dráhu skladatele a nikoli lokaje. Věděl, že by byl špatným lokajem, tušil však, že bude dobrým skladatelem, a to u něho zvítězilo nad všemi materielními úvahami. Napoleon, dokud byl podřízeným důstojníkem, neměl úspěchu. Nelson, dokud byl kapitánem, vyhovoval tak málo, že mu po několik let nebylo svěřeno velení na lodi, a byl mu vyplácen pouze poloviční plat. Ale Napoleon byl slavný generál a Nelson slavný admirál. Kdyby Napoleon byl nucen voliti, chce-li býti za týž plat bubeníkem nebo generálem, a Nelson, chce-li za týž plat býti plavčíkem nebo admirálem, byli by — jsem si tím naprosto jist (a Vy asi také) — oba zvolili místo, v němž se jejich genius mohl plně rozvinouti. Byli by se dokonce spokojili s menším platem, kdyby si nebyli mohli jinak zajistiti místa, pro něž měli schopnosti. Což jsme nekonstatovali již v kapitole 6., že kapitalistický systém ponechává muže výjimečných a užitečných schopností v chudobě, dávaje zato hrabivým ziskuchtivcům nesmírná bohatství?
Zhosťme se proto obavy, že výjimečně nadaní lidé potřebují nějaké zvláštní
pobídky ke krajnímu uplatnění svých schopností. Zkušenost ukazuje, že sebe
přísnější pohrůžky a tresty nemohou jich odvrátiti od této snahy. Vraťme se
ke skutečnému sociálnímu problému, jenž zní:
»Jak zabrániti těmto lidem, aby
nevyužili naprosté nepostradatelnosti a poměrné vzácnosti některých zvláštních
schopností k vynucení přehnaně velkých důchodů?«
V socialisovaných institucích není to nic obtížného. Správní úředník, soudce, kapitán válečné lodi, polní maršálek, arcibiskup — ti všichni, ať jsou sebe talentovanější, nedostávají více, než kterýkoli rutinér stejné hodnosti a stejného věku. Předpokládá se, že opravdový gentleman se neprodává tomu, kdo dá nejvíce; nikoli, od své vlasti žádá jen slušné zaopatření a vážené postavení, a za to pracuje podle svých nejlepších sil. Opravdová dáma nemůže to dělat jinak. Ale v obchodním ovzduší kapitalismu jsou oba nuceni jednati záškodnicky, to jest vybírati výpalné od lidí, pro něž jsou jejich služby nepostradatelny, a státi se na jejich úkor boháči. Pouhý dozorce nemůže si vymoci mnoho peněz, protože dozorci jakéhokoli druhu nejsou tak vzácní. Avšak organisátoři a finančníci mají silnou posici. Majitel velkého podniku, na němž jeho zaměstnanci žádají více než existenční minimum jakožto podíl na výtěžku podniku, může vždy říci: »Dobrá, nejste-li spokojeni, vezměte si podnik a veďte ho beze mne.« Toho však nedovedou. Příslušná odborová organisace přijde snad v pokušení chopit se toho; brzy však se ukáže neschopnou k dalšímu vedení podniku, neboť tento druh správy není jejím oborem. Fakticky tím říká podnikatel (někdy to říká výslovně): »Nemůžete se beze mne obejíti a poroto musíte pracovati podle mých podmínek.« Odpovědí mu úplně správně: »Ty se též neobejdeš bez nás; ukaž nám jen, jak se organisuje, když není dělníků k organisování.« Podnikatel je však potře. Ne proto, že by se snad spíše mohl obejíti on bez nich, než oni bez něho (nebo bez ní, je-li to žena), nýbrž proto, že jeho smlouva o uplatňování jeho schopností není ve skutečnosti uzavírána s nimi, nýbrž s majiteli půdy, jichž pozemků používá, a s kapitalisty, kteří mu do podniku půjčili kapitál. A jim může podnikatel říci jako poslední slovo: »Nemůžete se obejíti beze mne.« Mohou mu snad ještě říci: »Ó, ano! Poněvadž dělníci nemohou vyráběti bez půdy a kapitálu, a poněvadž my vlastníme všechnu použitelnou půdu a všechen použitelný kapitál, můžeme dělníkům říci: Nedáte-li nám — mimo prostředky naprosto nutné k živobytí a k výchově náhradních generací dělníků — vše, co vytěžíte z naší půdy a našeho kapitálu, zemřete hlady.« »To je pravda« — odpoví nadaný organisátor a finančník — »ale nezapomeňte, že bez složité vědecké organisace práce nemohou vyrobiti více, než vyrobí dav majitelů trpasličích hospodářství nebo nevolníků středověkého panství, kdežto budu-li je za vás organisovati průmyslově i finančně já, mohu množství jejich výrobků ztisíceronásobiti. I když mně budete nuceni platit velký podíl z přírůstku vzniklého díky mým schopnostem, jste pořád mnohem bohatší, než byste byli beze mne.« A na to není odpovědi. Tak tvoří se za kapitalismu nejen renta z půdy (pozemková renta) a renta z kapitálu (úrok), nýbrž i renta ze schopnosti (zisk). A jako je k dosažení rovnosti důchodů nutno nacionalisovati půdu i kapitál, tak je nutno nacionalisovati také schopnosti. Částečně to již děláme zdaňujíce zisky. Úplně to děláme pouze tam, kde — jako ve veřejné službě — zaměstnáváme schopné lidi přímo u státu nebo obce.
Všimněte si, že renta ze schopnosti je formou pracovní renty. Renta je slovo, jemuž třeba velmi dobře rozuměti, a jemuž rozumí velmi málo lidí; myslí totiž, že renta zahrnuje pouze nájemné a pachtovné odváděné majiteli půdy. Ale v technickém slova smyslu je renta cenou, která vzniká z rozdílu ve výnosu kteréhokoli pramene bohatství. Je-li mezi výnosem dvou polí, dvou dolů nebo mezi výhodností dvou stavebních parcel přirozený rozdíl, zaplatí lidé za lepší více, nežli za horší. Renta je právě tento příplatek. Podobně je tomu s rozdílem mezi podnikatelským nadáním dvou osob; cena rozdílu — toť renta. Nelze odstranit renty, protože nelze odstranit přirozeného rozdílu mezi dvěma obilními poli, dvěma doly, dvěma lidmi; můžete však ji nacionalisovati nacionalisací půdy, dolů a práce celé země — buď přímo nebo tím, že si národ přivlastní jejich výtěžek daněmi, při kteréžto metodě však, jak jsme viděli, jsou určité meze. Dokud se to nestane, obohacuje renta ze schopnosti k vydělávání peněz svého majitele, z jeho dětí stanou se povaleční majitelé půdy i kapitalisté a hospodářská rovnost se tak zničí. Slavní hvězdáři, chemikové, matematikové, fysikové, filosofové a světci bývají tak chudí, že jejich vdovy zestárly v neustálém zápasu o to, aby zachovaly zdání slušné rodiny a přece s příjmem vystačily. Avšak průmysloví a obchodní organisátoři hromadí miliony, zatím co jejich nešťastné dcery chodí ověšeny brilianty a sobolinami, aby hlásaly bohatství rodičů, a pijí cocktaily, až je jim tak zle, že platí velké honoráře chirurgům, aby je rozřezali a podívali se, co jim chybí. Vytýkáte-li těmto organisátorům jejich neslušné zisky, řeknou Vám — nebo řekli by Vám, kdyby rozuměli svému postavení a dovedli se o něm srozumitelně vyjádřiti — že každý penny, který vydělají, vydělávají současně také pro jiné lidi; neboť nežli mohou pro sebe vydati třeba jen jeden čtvrtpenny, musí napřed sehnati nájemné nebo pachtovné pro majitele půdy, úrok pro kapitalistu a mzdy pro proletáře v takovém měřítku, jaké by, nebýt jich, bylo nemožné. Řeknou dále, že Anglie živí nyní pětkrát tolik lidí než před sto lety díky tomu, že její průmysl je jimi lépe organisován a hojněji financován, než byl tenkrát, a podobně. To je pravda, ale nesmíte proto přijít do rozpaků. Vždyť kdo z nás nemusí sháněti činže pro domácího, úroku pro kapitalistu, mezd pro dělníky, dříve než může vydati penny pro sebe? A proč by měl organisátor a finančník za využití specielní schopnosti být placen lépe než my, nemůže-li vyrobiti ani bochník chleba nebo sklenici mléka, dokud mu nepomůžeme využitím svých specielních schopností? Není to přírodní nutnost, nýbrž kapitalistický systém, jenž mu umožňuje, aby z proudu obchodního konkurenčního života urval více, než jeho spolupracovníci. Pokud bude tento stav existovati, pokud to bude vypadati tak, že finančníkova dcera může říci metařově dceři: "Co by dělal tvůj sprostý špinavý otec bez mého otce, kterého brzy udělají lordem?« — a metařova dcera dceři finančníkově: »Co by dělal tvůj otec, ten hrabivý lupič, kdyby můj otec nezametal pro něj čistě ulic?« Samozřejmě, že jste jakživa neslyšela takto mluviti ani dámu ani mladou holku, a ani snad neuslyšíte. Jsou na to příliš zdvořilé a duševně líné, než aby přetřásaly otcovo postavení. Ostatně, nikdy spolu nepřijdou do řeči. Ale kdyby přišly a něco je rozčililo — jejich poslední slova předtím, než by si vjely do vlasů, byla by přesně ta, jež jsem si vymyslil. Pochybujete-li o tom, přečtěte si, co říkají kapitalistické noviny o odborářích a socialistech, a co proletářské noviny říkají o majitelích půdy, kapitalistech a šéfech. Myslíte, že posluhovačka, která ve svém prospěšném oboru pracovala po celý život tak usilovně nebo usilovněji než finančník, a nakonec nezanechala dceři nic, než putýnku a rýžák — myslíte, že tato žena opravdu věří nebo bude někdy věřiti, že lady Billionhamová, zdědivší ohromné jmění od svého otce finančníka, má nějaké morální právo na své peníze? Nebo kdyby Váš otec objevil a propracoval teorii relativity a byl by po celém světě uznáván za nejlepší mozek po Newtonovi, považovala byste za mravně uspokojivé, že jste nucena přímo skočit po nabídnutí k sňatku, učiněném Vám chicagským vepřovým králem, jen abyste svému slavnému otci umožnila, aby si pořídil více než jeden slušnější kabát — a při tom si dobře uvědomovala, že kdyby nebylo čistě vědecké práce takových lidí, jako je Váš otec, nehnulo by se ani kolečko v ohromné mašinerii moderní výroby, a žádný obchodní cestující by nemohl cestovati rychleji než Marco Polo? Soukromě přivlastňovaná renta — ať z půdy, kapitálu či schopnosti — dělá zlou krev. A civilisace hynou na zlou krev! Proto je naším naléhavým úkolem dohlédnouti k tomu, aby lord Billionham nedostal více než Einstein, a oba ne více než posluhovačka. Jejich schopností nemůžeme vyrovnati, na štěstí však můžeme vyrovnati jejich důchody. Billionhamova půlkoruna je zrovna tak dobrá jako Einsteinovy 21/2 šilinku, a za 30 pencí posluhovačky se koupí stejně chleba.[i] Postavte je v tom ohledu na roveň, a jejich synové a dcery budou se moci ženit a vdávat mezi sebou, což bude pro ně velmi zdravé a povede k nesmírnému zlepšení lidské rasy, jejíž jakost je nejdůležitější věcí na světě.
[i] 1 půlkoruna = 21/2 šilinku = 30 pencí. (Pozn. překl.)