Nyní toho víte o socialismu a kapitalismu tolik, že můžete rozuměti tomu, co se na světě děje v hospodářském i politickém ohledu. Neradím Vám, abyste o tom mluvila .se svými přáteli. Poslouchali by v ponurém mlčení a pak by vypravovali známým, že jste tím, co si představuji pod slovem bolševik.
Ale možná, že se sama zajímáte o běžnou stranickou politiku, dokonce snad do té míry, že chodíte do stranických schůzí, tleskáte stranickým kandidátům, agitujete při volbách a proděláváte všechny pocity stranického nadšení, stranické loyality a stranického přesvědčení o tom, že druhá strana a její kandidáti jsou nepřáteli lidské rasy. Je-li tomu tak, musím Vás před něčím vatovati.
Neukvapte se závěrem, že socialismus bude zaveden některou ze socialistických stran a že bude jeho zavedení mařeno některou z protisocialistických stran. Viděl jsem za svého života, jak konservativci v oposici prudce potírali a pranýřovali opatření navrhované liberály, a když pak porazili liberály a přišli k moci, provedli toto opatření sami, a to ve značně zlepšené formě. A liberálové, jak jsem viděl, to dělali zrovna tak, ne snad ve věcech nepatrné důležitosti, ale i v sociálních změnách tak dalekosáhlých, jako je svobodný obchod, propůjčení politických práv dělnické třídě, demokratisace místní samosprávy a výkup irských majitelů půdy. Španělská dáma v Byronově básni, která přisahajíc, že nikdy nesvolí, svolila, byla vzorem stálosti oproti našim stranickým vládám. Dnes máme kapitalistickou stranu a proti ní v oposici dělnickou stranu. Je však docela dobře možno, že všechna zákonodárná opatření vedoucí k socialismu budou provedena v době, kdy bude u moci strana protisocialistická, je však víc než jisto, že jich tak bude provedena aspoň polovina. Budou-li navržena kapitalistickou vládou, bude jim dělnická oposice odporovati, a budou-li navržena dělnickou vládou, bude jim odporovati kapitalistická oposice, neboť úkolem oposice jest opanovati.
Je však ještě jedna možnost, která může zklamati Vaše očekávání. Dělnická strana rychle roste. Před 20 lety v parlamentě oficielně neexistovala. Dnes je oficielní oposicí. Bude-li vzrůstati touto měrou, není příliš vzdálen den, kdy bude míti dolní sněmovnu prakticky úplně v moci. Zbylých konservativců a liberálů bude, i když se spolčí, příliš málo na provádění účinné oposice, tím méně pro utvoření vlády. Ale chraňte se představy, že to povede k takové jednomyslnosti v dolní sněmovně, že dělnická vláda — nemajíc proti sobě oposice — přemůže veškeren odpor. Nechť Vás ani nenapadne, že dělnická strana se rozštěpí na dvě strany, jednu konservativní a druhou pokrokovou. To by bylo ještě velké štěstÍ. Nebezpečí je v tom, že se může rozděliti na půl tuctu nebo více nesmiřitelných skupin, čímž se parlamentní vláda stane nemožnou. To se stalo s Dlouhým parlamentem v XVII. století, kdy lidé byli docela stejní jako dnes, jenže neměli telefonů a aeroplánů. Dlouhý parlament byl s počátku jednotný ve svém odporu proti králi. Ale když dal stíti krále, okamžitě se znesvářil, takže Cromwell, jako dnes signor Mussolini, byl nucen vojskem učiniti konec jeho hádkám a vládnouti mnohem despotičtěji, než si kdy král troufal. Když Cromwell zemřel, parlament se opět sešel a rozštěpil hůře, než kdy předtím. Přivodil tím takové beznadějné uváznutí ve veškeré vládni činnosti, že nebylo jiného východiska ze zmatku, než poslati pro syna zemřelého krále a pod královským titulem používati ho jako vývěsného štítu plutokratické oligarchie, která vykonávala všechna bývalá královská práva a ještě je značně rozšířila.
Kdyby bylo v příštích volbách zvoleno 600 dělnických poslanců, historie by se asi opakovala. Okamžitě by se porvali socialisté, odboráři (kteří nejsou socialisty), komunisté (kteří nejsou komunisty, nýbrž jen pseudobolševiky), republikáni, konstituční monarchisté, staří parlamentáři (naprostí to oportunisté) a nekompromisní idealisté — o klerikálech i antiklerikálech (anglikánských i rozkolnických) , deistech i atheistech ani nemluvě. Pokud mohu soudit, jedině pevná socialistická většina z poslanců rozumějících opravdu socialismu a ochotných podříditi všechny své tradiční politické a náboženské různice jeho zavedení — jedině taková většina mohla by odvrátiti opakování pohromy, známé ze XVII. století nebo z moderní Italie a Španělska. Na neštěstí však většina lidí, nazývajících se dnes socialisty, nerozumí socialismu a dává toto jméno nejrůznějším nápadům a názorům, náladám a pošetilostem, jež s ním nemají nic společného. Volební vítězství dělnické strany může skončiti buď novým Cromwellem, Napoleonem III., Mussolinim či generálem Primo di Riverou, bude-li nějaký poruce — nebo přechodem moci ke kterékoli straně, jež bude dosti pevná, aby držela dohromady a hlasovala soustředěně, třeba by tato solidarita byla jen tupou solidaritou stáda ovcí, či zbabělou solidaritou bezhlavě prchajícího davu. Tupost a zbabělost mají vždy tuto výhodu. Jistě jste si všimla u svých známých, že právě ti nejkonvenčnější lidé mají všichni tytéž zastaralé názory a jsou zcela nepřístupni novým, kdežto nekonvenční lidé, překypující nejrůznějšími nápady, nesouhlasí jeden s druhým a zuřivě sebou navzájem opovrhují. To je příčina, proč nekonvenční lidé, kteří jsou pro změnu, mají tak málo politického vlivu, ačkoli na nich závisí veškerý pokrok. Táhnou usilovně za provaz, ne však všichni za jeden, a ne v stejném směru. Lidé, které v okamžitém návalu zlosti nad jejich nehybnosti nazvete zaostalci, buď táhnou za jeden provaz a v témž směru (obyčejně nazpátek), nebo — což je ještě strašnější — stojí pevně sraženi jako zeď a nechtějí se hnouti ani kupředu ani nazpátek. »Proti hlouposti,« pravil Schiller, »sami bohové marně bojují.« Šalamoun řekl dávno před Schillerem: »Lépe je člověku potkati medvědici, jíž vzali mláďata, než blázna v jeho bláznovství.« A oba měli pravdu.
Přes to jest omylem hlasovati pro hloupost jen z toho důvodu, že hloupí se navzájem neprou. V rámci svého konservativismu se prou mnohem nesmiřitelněji — poněvadž mnohem nerozumněji — než poměrně bystří lidé. Proto je nazýváme paličáky. Kdyby jich bylo 600 zvoleno v příštích všeobecných volbách, takže by se už nemuseli báti dělnické strany, liberalismu nebo kteréhokoli jiného politického směru, bylo by právě tak nemožno udržeti je pohromadě, jako proletáře. Roku 1924 byla země tak poplašena směšnou protiruskou panikou, že zvolila antisocialistickou většinu v poměru dvou k jedné. Výsledkem nebyla velmi pevná, nýbrž velmi rozervaná vláda. Brzy se rozpadla na zuřivé reakcionáře a bojácné kompromisníky i opatrné oportunisty, puritánské protestanty a anglikánské katolíky, ochranáře z vnitroanglických hrabství a přívržence svobodného obchodu z přístavních měst, venkovské šlechtice a městské zaměstnavatele, imperialisty a přívržence Malé Anglie, prosťáčky, přesvědčené, že odborové organisace musí být vyhlazeny jako hnízdo zmijí, a praktické podnikatele, vědoucí, že velkých podniků nelze bez nich vésti, propagátory zvýšení branného rozpočtu k ochraně Říše a slepé odpůrce jakýchkoli daní, přívržence inflace a zbožňovatele zlaté měny, skalní konservativce, žádající všude a ve všem zásah státní autority, a doktrináře značky Laisser-faire, kteří by ho nejraději netrpěli vůbec nikde, a bůhví na kolik ještě jiných frakcí, jež všechny strkaly vládou v různých směrech ochromujíce její činnost a neutralisujíce se navzájem — zatím co vůz kapitalismu, řítící se bez řidiče kupředu, unášel je po celou tu dobu v nové situace a v nová nebezpečí.
V prvé polovině mého života, totiž v druhé polovině XIX. století, strana konservativní i liberální byly v rovnováze mnohem větší než dnes. Vlády se chovaly slušně, protože jejich většiny byly malé. Dolní sněmovna vzbuzovala tehdy respekt a měla moc. Jihoafrická válka zahájila periodu velkých většin. V zápětí začala dolní sněmovna upadati ve stav, který ve srovnání s dřívější vážností blížil se opovržení. Většiny byly tak velké, že každá vláda se domnívala, že si může všechno dovolit. Ono zvláštní svědomí, vynalezené anglickými státníky za účelem zachování jich v počestnosti a zvané všeobecně veřejným míněním, bylo svrženo jako modla; nastalo takové cynické kupčení s nevědomostí, zapomnětlivostí a pošetilostí voličstva, že několik málo myslících lidí, kteří četli řeči politických předáků a pamatovali si aspoň týden sliby a prohlášení v nich obsažená, žasli a pohoršovali se nad drzostí, s jakou je lid šálen. Přípravy, určené zvláště pro válku s Německem, byly zatajovány, později, když podezření příliš zesílilo, popírány. Když jsme se pak konečně zřítili do hrůzy let 1914-1918 — války, která zneuctila anglikánskou církev a rozbila velká evropská císařství na zmírající se republiky (věru poslední to věc, kterou původci války zamýšleli) — ztratil svět víru v parlamentární vládu tak dalece, že v Italii, Španělsku a Rusku byla parlamentární vláda zrušena a nahrazena diktaturami. Kromě znaveného pokrčení ramen nevyvolalo to ani trochu všeobecnějšího protestu se strany demokracie. Staří parlamentní demokraté byli dokonalí a neúnavní řečníci, než jejich — skutečnosti neodpovídající — teorie, že se v politice nesmí nic podniknout, dokud toho nepochopila a nežádá většina lidu (což vskutku znamenalo, že se v politice nesmí vůbec nic podniknouti) , učinila je jako lidi činu neschopnými. A když náhodné skupiny netrpělivých a neodpovědných proletářských mužů činu se pokusily svrhnouti kapitalismus, aniž by věděly, jak se to dělá, a aniž by uznávaly podstatu a nutnost vlády, rozšířila se nálada, kterou bylo signoru Mussolinimu umožněno státi se absolutním generálním ředitelem (diktátorem čili Duce) italského národa, jakožto spasitelem před parlamentní nemohoucností a demokratickou nekázní.
Nicméně socialismus nemůže zahynouti v takových politických bouřích a převratech. Socialisté se dvořili Demokracii a dokonce nazývali socialismus sociální demokracií, aby naznačili, že jsou to nerozlučné věci. Stejným právem by mohli dokazovati, že jsou to neslučitelné věci. Socialismus není vázán ani v tom, ani v onom směru. Stojí tváří v tvář Caesarům i sovětům, presidentům i patriarchům, britským kabinetům i italským diktátorům nebo papežům se svou neotřesitelnou argumentací, že bez rovnosti důchodů není trvalého a šťastného státu. Nechť se hájí tvrzením, že taková rovnost je směšná! To jich nespasí před důsledky nerovnosti. Musí zavésti rovnost nebo zahynouti. Týká se to jak despoty, jenž se chvěje o svůj život, tak i lidové masy, strachující se o svou svobodu. Nazval bych socialismus — nikoli demokratickým, nýbrž jednoduše katolickým, kdybych se nebál, že mí nebude nikdo rozuměti, protože tento výraz byl tolika církvemi brán nadarmo.