Náš stranický systém neznamená — jak si hodně lidí představuje — že různost názorů dělí vždy lidské bytosti na politické strany. Takové různosti byly už před dávnými věky, kde se ještě nikomu nesnilo o systému politických stran.
Znamená však, že náš monarcha, místo aby si k podpoře při řízení státu (čili, jak říkáme, k utvoření vlády) vybíral za ministry kabinetu osoby sobě milé, musí si je všechny vybrati z té strany, která má právě většinu v dolní sněmovně, byť by je sebe více nenáviděl anebo měl sebe větší nedůvěru k jejich schopnostem — a byť by bylo nad slunce jasnější, že nejschopnější kabinet lze utvořit výběrem nejschopnějších lidí z obou stran.
Tento systém má některé podivné následky. Král musí povolávati k vysokým úřadům lidi, jež třebas soukromě pokládá za škodlivé hlupáky, nebo jichž politické a náboženské zásady se mu hnusí. Ale nejen to, každý průmětný poslanec a každý obyčejný volič jsou v podobné nemilé situaci, neboť každý jimi odevzdaný hlas ve sněmovně nebo při volbách stává se hlasováním o tom, zda vládní strana má dále zůstati vládou, či nikoli. Vláda třeba předloží návrh zákona o udělení volebního práva ženám ve stejném věku jako mužům, nebo o dani neženatých, nebo o vyplácení pensí ovdovělým matkám, stavbě dalších deseti bitevních lodí, zákazu či rozšíření rozvodů, zvýšení věku povinné školní docházky, zvýšení či snížení daní anebo o čem ještě chcete! Dejme tomu, že tento návrh předkládá konservativní vláda, a že jste konservativní poslankyní. Možná, že považujete tento návrh za nanejvýš zavrženíhodný a škodlivý. Hlasujete-li však proti němu a propadne-li návrh, nebude jíž konservativní vláda míti většiny, čili, jak se říká, nebude už míti důvěry sněmovny. Proto musí vláda podati králi demisi, načež král rozpustí parlament. Pak jsou všeobecné volby, v nichž se musíte opět ucházeti o mandát (což Vás bude státi spoustu peněz a ještě při tom můžete propadnouti). Nelze nic dělat, dokud se tohle nevyřídí. Nuže, jste-li dobrá členka konservativní strany, bude se Vám zdát, že jakkoli ostře odsuzujete ten nebo onen návrh, jest jeho uzákonění přece menším zlem, než porážka konservativní vlády a možný příchod vlády dělnické strany. A proto spolknete návrh s kyselou tváří a hlasujete přesně podle pokynů vládních bičů,[i] rovnou proti svému přesvědčení.
Dejme tomu však, že jste členem dělnické strany a považujete návrh za dobrý. Pak jste v témže rozporu: musíte hlasovati proti němu a proti svému přesvědčeni, protože — nechť považujete návrh za sebe lepší — považujete porážku vlády a naději dělnické strany za návrat k moci ještě za lepší věc. Ostatně, je-li návrh dobrý, může jej dělnická strana opět předložiti a uzákoniti, jakmile dobude většiny.
Jste-li pouhou voličkou, jste v témže skřipci. Může Vám býti úplně jasno, že kandidát Vaší strany je politický idiot, nadutý snob, sprostý tlučhuba, ješitný sobec nebo cokoli jiného, co nemáte ráda, a jeho odpůrce čestný, inteligentní člověk, plný zájmu o obecné dobro. Nic platno, musíte hlasovati pro kandidáta své strany, protože, kdybyste toho neučinila, mohla by Vaše strana být poražena a jiná by mohla přijít k moci. Ostatně, ať je Váš kandidát osobně sebe nepříjemnější, až přijde do sněmovny, bude musit hlasovat, jak mu nařídí stranický bič; proto jeho osobní vlastnosti nemají významu.
Výhodou tohoto systému je, že v dolní sněmovně jest asi tucet schopných ministrů a přibližně stejný počet je jich odpůrců — řekněme tedy asi 25 schopných lidí všeho všudy a 590 hlupáků, jichž inteligence stačí právě jen na to, aby odešli do hlasovací místnosti, na kterou jim ukáže bič jejich strany, a udali u vchodu svá jména.[ii] Takto složená sněmovna může vyřizovati vládni záležitosti země docela hladce, kdežto 615 neodvislých lidí, každý se svým vlastním názorem a přesvědčením, kteří by také podle toho hlasovali, znemožnilo by jakoukoli stranickou vládu. Ovšem, tohle nebylo důvodem k zavedení stranického systému, ačkoli to při jeho udrženi hraje velkou úlohu. Byl zaveden, poněvadž náš Oranžský Vilém III., slavné, zbožné a nesmrtelné paměti, zpozoroval, že nemůže válčiti proti francouzskému králi Ludvíku XIV., le Roi Soleil, má-li sněmovnu, která mu odpírá svou podporu a snižuje počet vojska podle libovůle jednotlivých poslanců. Bystrý státník tehdejší doby, Robert Spencer, druhý earl ze Sunderlandu, upozornil ho, že vybere-li si ministry vždy z nejsilnější strany v dolní sněmovně (tehdy ji byli právě Whigové), bude tato nucena jej ve válce podporovati a přiměti k tomu své přívržence, jak jsem to právě vylíčil. Král Vilém nenáviděl Whigů, jsa sám rozhodným tory, a Sunderlandova rada mu nebylo po chuti. Ale uposlechl ji a zavedl tím stranický systém, jenž nám od té doby vládne.
Je kromě stranického systému nějaká jiná praktická možnost? Představme si třebas, že se rozšiří všeobecně odpor proti nucenému hlasování pro panáky a nuly, a neodvislí kandidáti získají si takové obliby, že porazí všechny stranické kandidáty. Nebo — zdá-li se Vám to příliš silným — bude zvoleno tolik neodvislých kandidátů, že budou s to svými hlasy poraziti každou vládu, jako bývalá irská národní strana. Takový odpor existuje vždy a vždy bude existovati. Výsledek všeobecných voleb není určován voliči, kteří voli svou stranu za všech okolností, nýbrž kolísavým davem neodvislých voličů, kteří hlasují podle zájmů a zálib, často při jedněch volbách pro jednu a při následujících pro protivnou stranu. A právě tito politicky indiferentní lidé mají poslední slovo v tom, která strana má vládnouti. Buď nevědí docela nic o politických stranách, nebo dělají na ně dlouhý nos a volí, jak jim napadne. Jsou pravděpodobně četnější než straničtí voličové, a volí stranické kandidáty do parlamentu jen proto, že stranické organisace jiných nekandidují, a že se proto zřídkakdy vyskytne neodvislý kandidát.
Je též myslitelná taková situace, že by král měl před sebou dolní sněmovnu, v níž by žádná strana neměla většiny, takže skutečné rozhodováni by bylo v rukou poslanců nenáležejících žádné straně. V tomto případě by asi Jeho Veličenstvo marně apelovalo k vůdcům stran, aby utvořili vládu. K tomu došlo už vícekrát ve Francii; příčinou toho jest existence tak velkého množství stran ve francouzské sněmovně, že žádná z nich nemá většiny; politický vůdce může tam tedy utvořiti vládu jen tak, že přiměje některé z těchto stran k dočasné koalici a vytvoří tím to, čemu se říká blok. Ale to není vždy snadné, a i když je blok hotov a vůdce bloku utvoří vládu, je udržení bloku tak těžké, že nikdo nepočítá s pětiletým trváním vlády (tak dlouho se totiž počítá s trváním stranické vlády u nás v Anglii); její trváni kolísá mezi jedním týdnem a šesti měsíci. Není tomu dávno, kdy jsme si třeba ani dva dni za sebou nebyli jisti, kdo je tam právě premiérem: zda pánové Briand, Herriot, Painlevé nebo pan Poincaré. Co se stalo ve Francii, může se státi i u nás v Anglii, buď proto, že ohromná převaha některé strany povede k jejímu štěpení na nepřátelské skupiny a nahradí tak půltuctem malých stran dvě velké strany, jichž je zapotřebí k stranickému systému, nebo proto, že bude zvoleno tolik neodvislých poslanců, že bude každá stranická vláda na nich závislá. Budete tedy úplně v právu, zeptáte-li se mne, značně znepokojena, zda se parlament nemůže udržet v chodu ještě něčím jiným, než stranickým systémem.
Vskutku, vedle dolní sněmovny máme v naší zemi všude malé parlamenty. Máme velká městská zastupitelstva, zastupitelstva hrabství, krajská, okresní a místní zastupitelstva a tak dále až ke schůzím farníků ve vesnicích. Ani jedna z těchto korporací není spravována na podkladě stranického systému. Obejdou se docela dobře bez něho. Vyslovíte-li to, setkáte se ihned s odporem, protože v mnohých z těchto korporací je stranická příslušnost pociťována velmi silně. Jejich členové pořádají stranické schůze. Volby jsou vybojovávány na podkladě stranických hesel. Volí se podle stranického rozvrstvení, a členové strany, která je v menšině, nejsou nikdy připouštěni k funkci předsedy (funkce to ministerským funkcím nejobdobnější), ačkoli takové vylučování, je-li hnáno příliš daleko, považuje se za nehezké jednání. Ale to vše dohromady nedává ještě stranického systému, jako hrnec marmelády a libra mouky nejsou ještě puddingem. Není ani ministerského předsedy ani kabinetu. Král se do věci nemíchá a nepovolává nejschopnějších, aby je pověřil utvořením vlády. Není tam vlády ve smyslu platném v dolní sněmovně, ačkoli se v městě nebo hrabství také vládne, a často vládne s takovou energií, že to zahanbuje dolní sněmovnu. Každý člen zastupitelstva nebo výboru může hlasovati pro to, co považuje za nejlepší, aniž by se vydával v sebemenší nebezpečí, že podvrátí moc své strany a přivodí všeobecné volby. Je-li nějaký návrh zamítnut, nikdo nepodává demise; je-li přijat, nezměnilo se tím ničí postavení. Věci se tam nevyřizují zamotaným způsobem.
Způsob, jímž tyto korporace vyřizují své záležitosti, je dosti jednoduchý. Zastupitelstvo je voleno na tři léta a dokud tato lhůta neuplyne, nemůže býti všeobecných voleb. Jeho záležitosti jsou vyřizovány v komisích: zdravotní komise, komise pro elektrické osvětlení, finanční komise a podobně. Tyto komise se scházejí odděleně a svá usnesení o tom, co by zastupitelstvo mělo dělati v jejich oboru, shrnují v řadu resolucí. Když se sejde celé zastupitelstvo, jsou mu tyto soubory resolucí před loženy jako zprávy komisí a buď potvrzeny nebo zamítnuty či pozměněny hlasováním v plenu zastupitelstva. Mnoho dělnických poslanců prodělalo svou parlamentní učební dobu v tomto poctivě jednoduchém systému místní samosprávy.
Ač se oba tyto systémy dnes značně liší, pocházejí přece z téhož kořene. Dříve než Sunderland přiměl Viléma III. k zavedení stranického systému, jmenoval král k vedení různých oborů vládních záležitostí komise, které se tehdy všechny bez rozdílu nazývaly kabinety. Tyto kabinety byly užšími výbory jeho rady a v tomto stadiu byly vzorem samosprávným komisím, jež jsem právě vylíčil. Tajemníci těchto kabinetů, zvaní státními tajemníky, scházívali se, aby jejich činnost uvedli v soulad. Politika,na které se takto shodli, byla jejich politikou; jim samým pak, poněvadž byli všichni ministry jednotlivých kabinetů, začalo se říkati kabinet. Tohoto výrazu se pak pro ostatní sbory již nepoužívalo. Dnes neznamená kabinet v politice nic jiného, než ministerskou radu; bývalé kabinety se dnes nazývají ministerstvy (vnitra, války, zahraničních věcí), úřady, kancelářemi, pokladnami a různými jinými jmény, ne však kabinety.
Ztrnulost stranického systému má příčinu, jak víme, v tradiční zvyklostí, podle níž vláda, kdykoli je při hlasování ve sněmovně potažena, musí odvolati se k národu. To znamená, že ministři kabinetu musí podati demisi a král rozpustí parlament a vypíše volby kabinetu nového. Avšak když otázka, o kterou šlo, je málo důležitá a hlasování se dálo v době, kdy bylo mnoho poslanců nepřítomno, vede to k nesmyslným důsledkům — rozhodně pak to snižuje řadové poslance na podřízené hlasovací stroje. Kdyby to bylo dodržováno do poslední písmeny, mohli by poslanci zůstat rovnou doma a hlasovat plnou mocí na korespondenčních lístcích zasílaných bičům, jako to dělají akcionáři o valných hromadách. Takové otroctví nevydrží dokonce ani fysická trpělivost poslanců, nemluvě ani o jejich duševním stavu. Proto jsou vlády nuceny ponechati svým poslancům občas trochu svobody: prohlásí totiž, že projednávání některého opatření není otázkou stranické politiky, a odvolají biče, což znamená, že poslanci smějí hlasovati podle své libosti bez obavy, že přivodí porážku vlády své strany a tím také všeobecné volby. Tato prakse bude se jistě rozmáhati v té míře, jak se budou poslanci stávati neodvislejšími a tedy náchylnějšími k štěpení na frakce. Již dnes je tendence, aby vlády podávaly demisi jen tehdy, jsou-li poraženy při hlasováni o návrhu, jimž se vládě výslovně vyjadřuje důvěra nebo nedůvěra sněmovny — nehledě ovšem k oněm případům, kdy se hlasovalo o jedné z oněch základních politických otázek, při nichž porážka vlády znamená za všech okolností nutnost odvolání k národu. Biče budou jistě i nadále hroziti poslancům slabších povah, že nejnepatrnější projev neodvislosti svrhne vládu; a ti poslanci, jichž volby byly hrazeny z volebního fondu strany, budou si i nadále mysliti: »Čí chleba jíš, toho píseň zpívej« — ale jsem jist (pro případ, že byste se chtěla dosrati do parlamentu), že dolní sněmovna se postupně přestává podobati operuj scéně, kde se kolem hrdých pólistů hemží zmateně sbor statistů, který nikdy neotevře svých sto úst, ač-li nedělá hlavním osobám ozvěnu nebo jim neposkytuje chvíli k nabráni dechu. Již nyní je zřejmo, že sněmovna, čím více bude míti ženských členů, dm bude vzdorovitější vůči logickým výstřelkům stranické discipliny, a dm spíše se stranické otázky stanou výjimkou a stranickou disciplinou nevázané otázky pravidlem.
Na tomto místě musím Vás však varovati ještě před jinou možností. Obě sněmovny jsou opravdu nemoderní jakožto orgány k obstaráváni veřejných záležitostí v životě moderní společnosti — asi tak, jako pár koní k tahu omnibusu. Roku 1920 uveřejnili dva slavní socialističtí profesoři sociologie, Sidney a Beatrice Webbovi, Ústavu Socialistické Republiky Velké Britanie. V této ústavě je myšlenka na další činnost naši staré politické mašinerie ve Westminsteru zavržena jako neproveditelná a dnešní stav této instituce označen jako progresivní paralysa. Místo ní se tam navrhuje, abychom zřídili dva parlamenty, jeden politický a jeden hospodářský, při čemž politický by podržel kabinetní systém a hospodářský by převzal samosprávný systém. Nemohu se zde pouštěti do podrobností o takové změně; najdete je v uvedené knize. Zmiňuji se o tom jen proto, abych Vás připravil na takové události. Jisto je však jedno: necháme-li naši starou westminsterskou mašinu v nezměněné formě měřiti se s moderním vývojem kapitalismu, kapitalismus ji rozdrtí. A potom budeme nuceni navrhnouti a zaříditi něco vhodnějšího, ať je nám to vhod, či nikoli.
[i] Tak se nazývá v Anglii poslanec, jemuž bylo vedením strany uloženo, aby sháněl poslance své strany k hlasování a dával jim při něm pokyny. (Pozn. překl.)
[ii] V Anglii se nehlasuje zdvižením rukou, nýbrž rozchodem sněmovny do dvou různých sálů podle toho, jsou-li poslanci pro nebo proti. (Pozn. překl.)