Nyní víte, jak je důležité pro dělnost našeho parlamentního systému — ať za dělnické či za jiné vlády — aby kabinet byl podporován sjednocenou stranou, dosti silnou, aby přehlasovala každou jinou stranu ve sněmovně. Víte také, že strana, která má jen malou většinu, udržuje se pohromadě strachem z porážky, kdežto strana tak početná, že zahrnuje vlastně celou sněmovnu, přestává býti vůbec stranou a rozpadne se jistě ve skupiny; tyto skupiny se pak musí sloučiti v bloky, aby bylo možno utvořiti kabinet a řádně vládnouti. V XIX. století jsme byli všichni přesvědčeni, že k podobnému roztříštění nikdy nedojde. Ve XX. století je jisto — pokud ovšem lze v takové věci míti vůbec nějakou jistotu — že proletariát bude pokračovati ve svém nynějším vpádu do parlamentu, až dosáhne fakticky naprostého vítězství. A proto bychom měli zkoumati několik otázek, v nichž je očividná jednotnost názorů dělnické strany pouze zdánlivou.
Abych vzbudil Váš zájem, jsem v pokušení začíti otázkou faktického vyloučení žen z některých povolání. Dnes ráno jsem dostal dopis ze státní koleje při universitě v Lahore v Pendžabu, ve kterém je psáno: »V Indii činí počet lidí, mluvících různými dialekty řečí Urdu, kolem 96 milionů. Z toho je 46 milionů žen, žijicích v purdah (ženské komnatě) a nevycházejících vůbec ven.« Nuže, neodvážím se Vám říci, i kdybych to věděl, kolik členů dělnické strany je přesvědčeno, že ženy jsou stvořeny pro purdah. Jest jich však tolik, že mohou zahájit pořádnou bitvu s těmi, kdož žádají odstranění každého umělého rozlišování mezi muži a ženami. Ale musím to přejít, protože tato otázka, ač velmi důležitá, nezpůsobí rozkolu v dělnické straně, jako ho nezpůsobila v starších stranách. Kdyby byli mužové právně otroky žen (jako jimi někteří jsou skutečně), nebo kdyby byly ženy skutečně otrokyněmi mužů (jako jimi byly provdané ženy právně), nemělo by to vlivu na přechod od kapitalismu k socialismu. Proto se omezme na případy, které na to mají vliv.
Základem socialismu je zásada, podle níž zahálka nesmí býti trpěna vůbec. A základem odborového hnutí je zásada, podle níž dělník má v kterékoli chvíli právo složiti nástroje a nehnouti prstem, dokud není vyhověno jeho požadavkům. Není možno představiti si většího protikladu. A otázka práva na stávku stává se každým rokem naléhavější. Viděli jsme, jak malé podniky vyrostly ve velkopodniky a velkopodniky v trusty, ovládající celá výrobní odvětví. Ale odborové organisace držely s nimi krok. Malé odborové svazy vyrostly ve velké odborové svazy, velké odborové svazy se spojily ve velká odborová sdružení. Následkem toho se z malých stávek staly obrovské stávky. Moderní stávka elektrotechniků, železničářů nebo horníků může dotyčné obory zcela zastaviti a k tomu ještě tucet jiných, od nich závislých, a způsobiti celému národu nesnesitelnou tíseň a bídu.
Aby mohly býti stávky účinněji prováděny, byl vytvořen nový druh odborové organisace, jménem průmyslový svaz, na rozdíl od starých cechovních (řemeslných) organisací. Organisace cechovního typu spojovala všechny osoby, živící se tímtéž řemeslem, tímtéž oborem výroby, na příklad: tesaře, zedníky, koželuhy a tak dále. Ale v jediném moderním průmyslovém oboru pracují příslušníci třebas tuctu různých řemesel; na příklad stavební průmysl zaměstnává tesaře, zedníky, přidavače cihel, truhláře, klempíře, pokryvače, natěrače a různé druhy nekvalifikovaných dělníků, nemluvě ani o personálu v kancelářích. Patří-li všichni k různým odborovým organisacím, nemůže míti stávka vedená jednou z nich takového účinku, jaký by měla stávka vedená všemi společně. Proto byly utvořeny organisace zahrnující jeden celý průmyslový obor, bez ohledu na jednotlivá řemesla a pracovní odbory — čili průmyslové svazy. Dnes máme taková tělesa, jako Unie dopravních dělníků a Národní unie železničářů, v nichž jsou spojeni dělníci náležející k tuctu různých pracovních oborů. Jejich stávka může ochromiti celý obor. V XIX. století bylo velmi málo stávek nebo výluk tak velikých, aby si jich veřejnost blíže povšimla. Ve XX. století bylo jich už několik, které byly národním neštěstím. Vláda musila zakročovati, pokoušejíc se buď podplatiti bojující strany subvencemi, nebo přemluviti zaměstnavatele i stávkující k nějaké dohodě. Ježto však vláda nemá moci, aby donutila buď dělníky k práci nebo zaměstnavatele k vyhovění dělnickým požadavkům, nemívá její zakročení pronikavějšího výsledku a nevede nikdy dříve k cíli, než je naděláno hodně škody. Nakonec byla vláda dohnána k pokusu o omezení rozsahu stávek zákonem z roku 1927, jenž zakazuje stávky a výluky ze sympatie (výluky jsou zahrnuty proto, aby zákon vypadal spravedlivě). Avšak poněvadž tento zákon nezakazuje tvoření průmyslových svazů, ani nepopírá práva na stávku nebo výluku, lze-li prokázati nějakou nesprávnost (což lze ovšem vždy), jest jenom gestem nemohoucího vzteku, bezcenným jako odpomoc, významným však jako příznak rostoucí nechuti národa k trpnému snášení velkých stávek. Jsou to občanské války mezi kapitálem a prací, jimiž trpí celá země.
Socialistický lék proti tomuto nebezpečnému zlořádu je jasný. Socialismus by uložil povinnou společenskou službu všem schopným občanům, zrovna jako za války byla všem dospělým mužům uložena povinná vojenská služba. Dnes není za války nikomu dovoleno, aby se vymlouval, že má tisíc liber ročního důchodu a nepotřebuje vojančit, aby se uživil. I kdyby měl 50.000 liber, musí si odsloužit svůj díl s ostatními. Nadarmo zdůrazňuje, že je gentleman a nemá toho zapotřebí, aby žil mezi prostými vojáky nebo byl mezi ně počítán. Nemá-li důstojnického výcviku, musí se stát infanteristou a dožije se třebas, že jeho seržantem je jeho bývalý lokaj, poručíkem jeho bývalý krejčí, majorem jeho bývalý obuvník, plukovníkem jeho bývalý právní zástupce a brigádníkem ředitel jeho oblíbeného golfového hotelu. Nepřesné a nedochvilné plnění povinností — a to i za bezprostředního nebezpečí hrozného poranění nebo roztrhání na kusy — trestá se smrtí. A přece je oprávněnost vojenské služby tak pochybná, že člověk odmítající její konání z důvodů svědomí, může se ospravedlniti kriteriem, navrženým filosofem Kantem; může se totiž hájiti tím, že kdyby každý jednal jako on, byl by svět mnohem bezpečnějším, Mastnějším a lepším místem.
Odmítnutí sociální služby nebylo by lze takto odůvodniti. Kdyby nikdo nechtěl pracovati, bylo by devět desetin obyvatel těchto ostrovů do měsíce mrtvo a ostatní by byli příliš zesláblí, než aby je před svou vlastní smrtí pohřbili. Nemá smyslu, odvolává-li se dáma na to, že nemusí pracovat, ježto má dost prostředků k živobytí. Vždyť nevyrábí-li své potravy, šatstva a bytu, musí to pro ni vyrobiti jiní lidé, které ona — nekoná-li pro ně nějaké rovnocenné služby — olupuje. Naprostý nesmysl je, snaží-li se nám dáma namluviti, že žije z úspor své pilné babičky: neboť nejenže tvrdí něco zřejmě nemožného, nýbrž není ani nejmenšího důvodu, proč by jí mělo být dovoleno, aby zahalečstvím odčinila dobro, jež svou pílí vykonala její babička. Povinná sociální služba je tak nesporně oprávněná, že je nejpřednější povinností vlády hleděti k tomu, aby každá žena pracovala tolik, aby se sama uživila a aby ještě něco zbylo ku prospěchu její vlasti a zlepšení celého světa. Nicméně je to to poslední, k čemu by se kdy některá vláda odhodlala. Dnes vlády pomocí ozbrojených sil vhánějí lid do situace, v níž má na vybranou bud' pracovati pro kapitalisty nebo zemříti hladem. Při tom neukládají kapitalistům žádné podobné povinnosti, takže tito nejenže mohou zaháleti, nýbrž mohou i vyvolati umělé přelidnění tím, že ubírají pracovní síly produktivním oborům a plýtvají jimi, hýčkajíce svou zahálčivost a hovíce své ješitnosti. To nazývají naše kapitalistické vlády ochranou vlastnictví a osobní svobody. Socialisté však jsou přesvědčeni, že v tomto smyslu je vlastnictví krádeží, a že přípustné osobní vlastnictví zahrnuje právo na zahálku právě tak málo, jako právo na vraždu.
Bude-li tedy jednou dělnická dolní sněmovna nucena zásadně jednati o nějaké zhoubné celostátní stávce, můžeme v souhlasu s výše uvedeným očekávati, že socialističtí členové dělnické strany navrhnou jako odpomoc povinnou sociální službu pro všechny schopné osoby. Zbytky starých stran a nesocialisté z od. borových organisací spojí se okamžitě proti návrhu a budou místo toho hlučně žádati, aby bojující strany byly podplaceny subvencí. Ale ať už se subvencí nebo bez ní — odborové organisace se nikdy nevzdají práva na stávku, ba ani ne v socialisovaných oborech průmyslu. Stávka je jedinou zbraní odborové organisace. Podnikatelé budou se stejnou rozhodností hájiti své právo na výluku. Pokud se týká majitelů půdy a kapitalistů, je možno si představiti jejich zděšení. Budou tím dotčeni daleko citelněji, než podnikatelé a finančníci, poněvadž podnikatelé a finančníci jsou pracovníky a práce pro ně není nikterak utrpení. Ale našemu druhu dam a pánů — těm, kteří hospodářské činnosti nerozumějí, a byli vychováni v představě, že produktivní práce znamená společenskou méněcennost, uvěznění v kancelářích a továrnách, nucené časné vstávání, bídu, sprostotu a hrubé chování, surovost, špínu a dřinu — těmto lidem by se zdála povinná sociální služba koncem světa, pokud se dotýká jich a jejich třídy — což by ostatně na štěstí bylo v jistém smyslu pravdou. Postavení mnohých z nich by bylo tak žalostné (nebo aspoň by je považovali za tak žalostné), že by bylo nutno dáti jim každému lékařské vysvědčení neschopnosti, dokud by nevymřeli. Vždyť konec konců to není jejich chybou, že byli vychováni k zahálce, výstřednostem a neužitečnosti, a až bude tento způsob života (jejž, mimochodem řečeno, často učinili úžasně namáhavým) odstraněn, mohou si s jistým oprávněním činiti nárok na tytéž ohledy, jaké se budou prokazovati jiným lidem, ztrativším následkem zákona své povolání. Můžeme si dovoliti být k nim laskavými.
Ať je tomu jakkoli, je jisto, že neužitečné třídy spojí se s odborovými organisacemi k divoké oposici proti povinné sociální službě. Pokusí-li se ministři dělnické strany — kteří asi budou, jak tomu bývá i dnes, socialisty — prosaditi návrh zákona o povinné sociální službě, je možno, že budou poraženi touto koalicí. V tom případě budou nutny všeobecné volby s tímto heslem; v nich nebude veden boj mezi dělnickou stranou a kapitalisty, nýbrž mezi konservativním či odborovým křídlem dělnické strany — jemuž by se říkalo pravice — a socialistickým křídlem — jemuž by se říkalo levice. A tak i kdyby dnešní konservativci byli vypuzeni z parlamentu, existovaly by asi i nadále dvě politické strany, zápasící o moc. A inteligentní žena bude zpracovávána agitátory, aby volila pravici, případně levici — či snad se bude říkati bílé, případně rudé — zrovna tak, jako je dnes zpracovávána, aby volila konservativce, případně dělnickou stranu.