Nicméně, existencí dvou politických stran není dolní sněmovna nikterak ohrožena. Naopak, je jí udržována v činnosti — totiž tím, že se poslanci rozestoupí ve dvě skupiny, z nichž jedna vládne a druhá vládu ustavičně kritisuje, snažíc se ji poraziti a státi se sama vládou. Tento systém dvou skupin není doopravdy systémem dvou stran v tom smyslu, že by ony dvě skupiny zastávaly odlišnou politiku; dělí je sotva něco více, než touha po moci. S proletářského hlediska nebylo od roku 1832 mezi liberály a konservativci rozdílu — bylo to pěšky jako za vozem. Ale to nevadilo, protože vtip celého toho uspořádáni byl v tom, že vláda má být nemilosrdně a neustále kritisována skupinou politických odpůrců, odhodlaných využíti proti ní každé slabiny v jejím počínání. Vláda a oposice mohly se nazývati výkonnou silou a kritikou, při čemž výkonné síly a kritikové změnili místa po každé, kdykoli národ dospěl k přesvědčení, že kritikové mají pravdu a výkonně síly nikoli.
Rozdělení sněmovny na dvě strany s různou politikou hodí se velmi dobře k této situaci. Ale její rozdělení v půl tuctu stran by jí naprosto nešlo k duhu a mohlo by, jak jsme viděli, ochromiti parlamentární vládu vůbec. Nuže, v britském proletariátu je nadbytek materiálu pro tucet politických stran. Vezměte jen náboženský problém, neodlučně spjatý s parlamentní otázkou výchovy ve veřejných obecných školách. Není pravděpodobno, že proletářská dolní sněmovna připustí, aby děti národa byly i nadále pod maskou náboženství vyučovány kapitalistické a imperialistické morálce. A přece, kdykoli se jen dotkneme tohoto předmětu — jako když píchneme do vosího hnízda. Rodiče bývají vášnivými tvůrci proselytů: své právo na určování náboženství dětí považují za samozřejmost. Dokud všechny děti, navštěvující vůbec nějaké školy, chodily do soukromých biblických škol nebo do veřejných škol a universit, kde bylo zavedeno státní náboženství, nebylo toto právo v praksi popíráno, nebyli-li rodiče doznanými atheisty. Dnes si mohou rodiče a poručníci (nikoli děti) vybrati mezi unitářskými, kvakerskými, římskokatolickými, metodistickými, theosofickými, ba i komunistickými školami, chtějí-li vyhověti své soukromé náboženské výstřednosti.
Bude-li však školství nacionalisováno, zřídí-li stát školy v celé zemi a zavede-li povinnou denní docházku pro ohromnou většinu dětí, jejichž rodiče si pro ně nemohou dopřáti jiných škol než státních, povstane spor o duše dětí. Jakému náboženství se má vyučovati na státních školách? Římští katolíci ve snaze, aby jejich děti nemusily choditi do státních škol (do nějaké školy chodit musí), sbírají mezi sebou na vydržování svých vlastních římsko-katolických škol. Jiná vyznání, včetně anglikánské církve, jednají stejně. Nemají-li však podpory od státu — to jest podpory z peněz, vzatých z daní a dávek zaplacených všemi občany bez rozdílu — nejsou s to přijmouti všechny děti nebo udržovati slušnou vyučovací úroveň u zapsaných dětí. Jakmile padne návrh, aby jím byly povoleny příspěvky z daní a dávek, začnou mrzutosti. Nonkonformističtí[i] protestantští poplatníci dají se raději předvolávati policií a zabavovati si nábytek, než by platili na vychovávání malých Angličanů na římské nebo i jen anglikánské katolíky. Dali by se dokonce upálit, kdyby se nemohli jinak vyhnouti placení Petrského haléře na Antikrista, nebo na zavedení svých dětí na cestu věčného zatracení. Neboť není to jen Irsko, kde protestanti a římští katolíci věří jeden o druhém, že ztráví věčnost ponořeni v hořící smolu. Anglikánští zeloti věří tomu ještě pevněji o vesnických rozkolnících, než o římských katolících.
Názory stran jsou tak nesmiřitelné a jejich nepřátelské city tak vášnivé, že stát, až se jednou rozhodne pro všeobecné povinné vyučování — ať už přímo svými školami, nebo nepřímo subvencemi jiným školám — bude nucen vypracovati jakési neutrální náboženství, které se bude hoditi každému, anebo zakázati na školách jakoukoli zmínku o náboženství vůbec. Příkladem prvého způsobu je klausule Cowper-Templova ve vyučovacím zákoně z roku 1870, která stanoví, že bible má být ve školách čtena bez jakéhokoli vztahu k přesvědčení nebo katechismu kteréhokoli vyznáni. Druhý způsob — úplný zákaz je znám pod jménem laická výchova a byl vyzkoušen ve velkém měřírku v Australii.
Cowper-Templův způsob nevyhovuje ani římským katolíkům, kteří nechtějí, aby každý bez rozdílu měl přístup k bibli, ani židům, od nichž je těžko žádati, aby přijali čtení Nového zákona za náboženskou výchovu. Ostatně, mají-li se děti učiti něčemu více než oněm třem předmětům (čtení, psaní, počítání), pak to musí být Koperníkova astronomie, fysika elektronů a vývojová teorie. Není v tom smyslu, vykládáme-li dítěti v 10 hodin jako součást náboženské víry, že země je plochá a nehybná a obloha strop nad ní s nebem, vypraveným jako královský palác, a v 11 hodin, že země je koule otáčející se kolem své osy a řítící se okolo slunce v nekonečném prostoru spolu s množstvím jiných koulí. Rovněž je nemožno srovnati s rozumem rozkaz, aby se v hodinách náboženství vykládalo dětem, že všechny formy života byly stvořeny v šesti dnech, do čehož spadá i vyrobení dospělé ženy z mužova žebra, a po zazvonění začíti s výkladem, že po miliony let se dály pokusy o vytvoření různých forem života, počínaje nesmírnými obludami a konče neviditelně malými tvory, a že to vyvrcholilo ve velmi složitém a ještě daleko nevyhovujícím organismu, zvaném žena, jenž si vytvořil odrůdu, zvanou muž, vyhovujícím v mnohém ohledu dokonce ještě méně. Nevadilo by to, kdyby učitel směl říci na vysvětlenou, že astronomie i biologie bible jsou zastaralé a že my, jak jsme přesvědčeni, máme dnes větší vědomosti; že proto byly odloženy stejně jako barbarská morálka Israelských králů a modla, již tito přinášejí lidské oběti. Ale takové vysvětlení bylo by porušením klausule Cowper-Templovy, jež přenechává dětem, aby si samy vysvětlily, jak nejlépe dovedou, protiklady mezi náboženským a světským vyučováním. Rozřeší to obyčejně tak, že o tom nepřemýšlí vůbec, nepletou-li se do toho rodiče, což vždy nebývá.
Pokud se týká druhého možného způsobu — nevyučovati náboženství a omeziti školní výchovu na tak zvanou laickou či světskou výchovu — není to vskutku proveditelný způsob, protože děti musí být vyučovány mravnému chování zrovna tak jako počtům, a konečné důvody mravného chování jsou metafysické. Touto imposantní frází chci říci, že s věcného hlediska není rozdílu mezi dnem, věnovaným krádeži, a dnem, věnovaným poctivé práci, mezi šťastnou nevědomostí a pěstováním vědy pro vědu, mezi lhaním ze zvyku a pravdomluvností. S tohoto hlediska to všechno jsou lidské činnosti nebo lidská opomenutí, mezi nimiž volíme, jak je nám to příjemné nebo pohodlné, a není důvodů, proč bychom něčemu z nich dávali zvláštní přednost před ostatními. Zpozorujete-li, že Vaše děti jednají docela světsky (což se často stává, stejně často jako u dospělých) — že lhou, kradou nebo lenoší — musíte je buď věcnými nebo náboženskými důvody přesvědčiti, že musí zanechati špatností a naučiti se správnému jednání. Opatřiti si věcný důvod, je náramně snadné. Můžete říci: »Přistihnu-li tě pří tom ještě jednou, dám ti pohlavek (nebo: nařežu ti, pošlu tě spát bez večeře, nebo něco podobného, co nemáš rád).« Na neštěstí, ačkoli tyto světské důvody lze snadno vynalézti a provésti a ačkoli jsou příjemné pro toho, kdo má v nich zálibu, zdá se, že je vždy lehké vyhnouti se jim lstivým zatajováním a trochou dodatečného lhaní. Však víte, co se stane ze zdánlivé mravnosti, docílené bitím, jakmile se jen obrátíte zády! A zač stojí Váš život, musíte-li jej tráviti špehováním svých dětí s rákoskou v ruce. Řekl bych, že sotva stojí za to, aby se žil, nejste-li ovšem jednou z těch, jež jsou milovníky bití, jako někteří lidé jsou milovníky nepřirozené smyslnosti. V tom případě můžete padnouti do rukou Společnosti proti týrání dětí, jež s Vašimi morálními záminkami udělá krátký proces. Rozhodně přijdete do velkého pokušení tlouci své děti, abyste je donutila — ne k opravdu správnému chování v jejich vlastním zájmu, nýbrž k takovému chování, jaké Vám působí nejméně nepohodlí, což není vždy totéž.
Uvidíte nakonec — nejste-li ovšem sobecká a krutá — že musíte dětem nějak odůvodniti, proč se mají mravně chovati i tehdy, když se nikdo nedívá, a kdy tedy nehrozí prozrazení, nebo když jejich chuť na něco zakázaného je větší, než strach z bití. Můžete jim říci, že Pánbůh je všude vidí a že je po smrti určitě potrestá. Ale shledáte, že posmrtné tresty nejsou dost bezprostřední ani dost reální, aby odstrašily smělé dítě. Nakonec Vám nezbude, než pohroziti mu jakousi pomyslnou škodou na oné části jeho bytosti, jíž se říká duše a pro jejíž jsoucnost mu nemůžete uvésti sebe menšího hmotného dokladu. Nemusíte užívati slova duše, můžete se odvolati k jeho cti. Ale také jeho čest jest orgánem, který se ještě žádnému anatomovi nepodařilo pitvou vyjmouti a uložiti k poučení školní mládeže v lihu nebo ve víně. Když se dítě dopustí poklesku, můžete se s ním vždy vyvaditi, nazývajíc je nezvedencem, usmolencem nebo hamižníkem. Nebo mu můžete udělati kázáni a slavnostně prosloviti, že ukrásti špendlík je hřích nebo jiné podobné pořekadlo. Kdyby však byl takový zázrak, jako naprosto věcné dítě, vyslechlo by asi s klidem vádu i kázání a zeptalo by se: »A co dál? Co je to hřích? Co myslíš tím nezvedencem a hamižníkem? Chápu docela toho usmolence, ale proč bych si myl ruce, když se mi se špinavýma rukama vede docela dobře? Chápu, co je to hamižnost, mám-li však tak rád čokoládové bonbony, proč bych jich měl dát polovinu Janě?«Řeknete na to asi: »Dítě, dítě, copak nemáš svědomí?« Ale věcnou odpovědí na to je: »Co je to svědomí?« Oproti takovému věcnému skepticismu je posledním útočištěm čirá metafysika; jste nucena učit své dítě, že mravné chování není věcnou otázkou, nýbrž otázkou náboženské povinnosti. Mravné chování jest úcta, jíž jsou lidé z nějakého tajemného důvodu povinni sami sobě. Jak mnoho se dá s lidmi poříditi, závisí právě na lehkosti této sebeúcty. Vadíte-li se s dospělým člověkem, říkáte mu: «Což nemáte ani trochu sebeúcty?« Ale dítěti to jaksi nejde říci. Zalhalo-li si, neřeknete mu: »Jsi povinen sám sobě mluviti pravdu« — protože ten malý živočich si není vědom takového závazku, ačkoli později se tento pocit dostaví. Řeknete-li mu: »Nesmíš lhát, protože ti jinak nikdo nebude věřit« — říkáte mu sama vědomě lež jako věž, protože příliš dobře víte, že většina lží má docela pěkný úspěch a že lidská společnost by byla nemožná bez značného počtu dobromyslných lží. Řeknete-li: »Nesmíš lhát, protože jinak nebudeš moci sám ničemu věřit« — jste již pravdě daleko blíže, ale takové pravdě, jíž dítě nemůže pochopiti. Stejně dobře byste mu mohla říci konečnou pravdu o celé věci: že je něco tajemného, čemu se říká duše, která jest ubíjena úmyslnou špatností, a bez níž ani pří největším hmotném úspěchu není život snesitelný. Věříte tomu, že to může pochopiti rozpustilé dítě? Řeknete mu: »Nesmíš lhát, protože by se tvoji drazí rodiče trápili« — je výsledek závislý na tom, jak mnoho záleží dítěti na tom, zda se jeho rodiče trápí, či nikoli. Ve většině případů jsou rodiče pro malé děti bohy, to jest bytostmi příliš vznešenými, než aby podléhaly bolu — pokud ovšem rodiče dovedou tuto roli hráti. Rovněž není tak lehké být milován i obáván; rodiče, kteří se chovají se vznešeností bohů, nesmějí si dovoliti láskyplných důvěrností a mohou mluvit o štěstí, nedoženou-li tím děti k přímé nenávisti vůči sobě. Jistější a pohodlnější je vynalézti otce, který je velkým tatínkem pro každého, dokonce i pro tatínka, a představiti ho dítěti jako Pána Boha. A musí to být bůh, kterého by si dítě umělo představiti. Nesmí to být nějaká abstrakce, princip, životní elán, životní síla, ba ani bůh anglikánské církve, který nemá těla ani údů ani vášní. Musí to být — podobně jako skutečný tatínek — dospělá osoba v nedělních šatech, mze hodná, nesmírně však mocná a vševědoucí, to jest schopná viděti, co dělá dítě, když se nikdo nedívá. Tak je dítě, které je příliš útlé, než aby mohlo míti dostatečně vyvinutou sebeúctu a dobře pochopený smysl pro čest — zkrátka řečeno svědomí — opatřeno umělým, prozatímním a značně fiktivním svědomím, které je přepraví přes dobu nezletilosti až do doby, kdy dospěje a může si ideu Boha naplniti vážným obsahem.
A tak dávno před Voltairem poznali v dětském pokoji, že kdyby nebylo Boha, musili bychom ho vynalézti. Po smrti Voltairově přešla vláda ve Francii na skupinu příslušníků svobodných povolání, vzešlých ze střední třídy, kteří byli plni velmi vznešených ideí, o vládnutí neměli však ani ponětí; dopracovali to nakonec k takovému chaosu, že Francie by byla bývala ztracena, nebýt toho, že si na štěstí — v souhlasu s nejvznešenějšími ideami — navzájem všichni uřezali hlavy. A poněvadž mnoho z toho, co se dětem povídá o Bohu, zřejmě není přísnou pravdou, pokusil se tehdy jeden z nich, jenž byl nejvíce naplněn vznešenými ideami, nesmírně ctihodný advokát jménem Robespierre, vládnouti bez Boha. Shledal však, že vlády se při jednání s národem nemohou obejíti bez Boha právě tak, jako rodiče pří jednání s dětmi. Také on prohlásil — napodobuje Voltaira — že kdyby nebylo Boha, musili bychom ho vynalézti. Předtím to — mimochodem řečeno — zkusil s bohyní, kterou nazval Bohyní rozumu. Nebyla však k ničemu, ne snad proto, že byla bohyní (neboř římsko-katolické dětí mají nejen velkého tatínka, nýbrž i velkou maminku, čili maminčinu maminku, která je maminkou všech lidí a usnadňuje náramně zacházení s kluky), ale proto, že mravné chování není určováno rozumem, nýbrž božským instinktem, přesahujícím hranici rozumu. Rozum ukazuje pouze nejkratší cestu, neukazuje však cíle. Bylo by od Vás docela rozumné, kdybyste ukradla své sousedce peněženku, jsouc jista, že těch peněz použijete lépe než ona. Ale nebylo by to jaksi čestně, a čest — toť část božské podstaty osobnosti, něco metafysického — náboženství. Může se z ní někdy v budoucnu státi vědecky založená psychologie. Avšak dnes je psychologie ještě v plenkách, a až dospěje, bude velmi pravděpodobně příliš obtížná nejen pro děti, nýbrž i pro dospělé, jako všechny ostatní, jen poněkud odlehlejší vědy.
Musíme si ostatně dobře uvědomiti, že naše názory přecházejí ustavičně z metafysického a legendárního stadia ve vědecké. V Číně, nastane-li zatmění slunce, vyběhnou všechny inteligentní a zdatné ženy na ulici s pohrabáči a lopatkami, pokličkami a pekáči, a třískají jimi o sebe, aby zastrašily démona, pohlcujícího slunce. A naprostý úspěch tohoto jednání, které ještě za lidské paměti nikdy nezklamalo, je jim důkazem, že je správné. Vy však, informována o všem, co se týká zatmění, sedíte klidně dívajíc se na ně střepinou začazeného skla, ježto váš názor o něm je vědeckým a nikoli metafysickým názorem. Snad si myslíte, že ženy v Číně, třískající do nádobí, jsou hloupé. Nikoli; jednala byste stejně, kdybyste žíla v zemi, kde astronomie je ještě v metafysickém období svého vývoje.
Z toho, že se Vám jejích chování zdá směšným, a ježto víte, že není takového démona, nesmíte hned usouditi, že zatmění vůbec neexistuje. Řeknete mi snad, že nikdo neudělá takové chyby v úsudku, než ujišťují Vás, že vzhledem ke spoustě dětinských báchorek a směšných obřadů, spojovaných s pojmem božství, ,mnoho lidí došlo k ukvapenému závěru, že neexistuje nic takového, jako božství. Odrostli-li víře v Boha jako starého pána s bílým plnovousem, myslí, že tím se již zbavili všeho, co tento starý pán znamenal pro jejich dětské rozoumky! Naopak, přišli jen pravdě o kousek blíže.
Nuže, anglický národ se skládá z mnoha milionů rodičů a dětí, z nichž sotva dvě osoby mají stejný názor na víru, jakožto na důvod mravného chování. Mnozí rodičové jsou ještě na úrovni dětského pokoje, mnohé děti jsou na poměrně vědecké úrovni. Většina si tím vůbec neláme hlavy, dělá to, co dělají jíní a vyznává to, co vyznává většina jejich bližních. Ti však, kteří si dm lámou hlavu, rozcházejí se velmi značně a velmi vášnivě. Vezměme na příklad občany, kteří zavrhují první články víry anglikánské církve a vkládají do slova Bůh představu Vládce nad vesmírem, jenž má tělo, údy a vášně člověka, jehož vědění a moc je však neomezená. V tomhle aspoň — myslila byste — se shodují. Ale kdepak! V této víře jsou dva přesné odlišné směry. Jeden z nich věří v Boha hněvu, jenž nám přikazuje mravné chování a v případě neposlušnosti hrozí, že nás uvrhne na věčnost do neuvěřitelné hrozného pekla. Druhý směr věří v Boha lásky a prohlašuje otevřené, že kdyby je někdo přesvědčil o existenci Boha schopného takové krutosti, jaká je míněna peklem, naplili by mu do tváře. Jíní zase dokazují, že chování s tím nemá nic společného; ačkoli peklo existuje, může se mu každý, byť sebe větší ničema, vyhnouti tím, že věří, že Bůh přijal krutou smrt svého vlastního syna jako smírnou oběť za jejich zlé skutky; kdežto žádný, byť sebe ctnostnější člověk se mu nevyhne, má-li v tomto směru sebe menší pochybnost. Jiní pak prohlašují, že ani chování ani víra nemá významu, ježto o každém člověku je před narozením předurčeno, zda bude po smrti uvržen do pekel nebo vstoupí na nebesa, a že mu od toho nepomůže nic, co v životě řekne a udělá nebo čemu věří nebo nevěří. Voltaire nazval Angličany národem s třiceti náboženstvími a jednou omáčkou. Byla to sice velká poklona čilosti a neodvislosti našeho ducha, bylo jí však zároveň řečeno, že se o náboženství sotva kdy shodneme.
Ani kdybychom mohli omeziti vyučování náboženství na občany, o nichž se předpokládá, že již přešli od metafysického stadia k vědeckému (neboť tohle mají vlastně propagátoři laické výchovy na mysli), nebyli bychom nijak blíže jednomyslnosti. Vždyť přece názory našich vědeckých fanatiků se liší tak ostře, jako názory církví a náboženských sekt; oni sami pak se snaží vymoci si od vlády právo k nemilosrdnému pronásledování jinak smýšlejících. Ale nejen to! Jejich domnělý pokrok od metafysického nazírání k vědeckému je mnohdy zahaleným návratem k předmetafysickým časům pustého čarování, starobylého věštění a metod afrických medicinmanů.
Vlády, které zavádějí vyučování mezi lidem, mají — zhruba řečeno — co dělat s trojím druhem fanatismu. Předně s tím, který věří v Boha hněvu a vidí v každém zemětřesení, každé epidemii a válce, zkrátka v každém velkém, dojem nebo hrůzu vzbuzujícím neštěstí, důkaz hrozné boží moci a výstrahu hříšníkům. Za druhé s tím, který věří v Boha lásky, bojujícího s Mocí zla, personifikovanou ďáblem. Třetí pak je fanatismem čarodějů a jejich obětí, kteří nevěří v Boha ani ďábla, žádají pro vědecké badaní naprostou volnost od morálky, byť byly jeho metody sebe ukrutnější, a předstírají, že umějí dělat zázraky (tak zvané divy vědy), jimiž drží v rukou klíče od života a smrti a mohou učinit lidstvo bezpečným proti každé nemoci, bude-li jim jen dána úplná moc nad našimi těly.
Mnohé ženy jsou stále ještě tak primitivní a osobně zaujaté v náboženských otázkách, že slyší-li i jen rozhovor o nich, je jejich prvním nápadem prohlásiti, že jejich víra je jedinou pravou vírou a musí býti samozřejmě vnucena všem lidem, všechny ostatní víry pak musí být trestány jako ohavné rouhání. Nepovažují Jehovu, Allaha, Brahmu za různá pojmenování Boha. Nazývají-li Boha Brahmou, považují Allaha a Jehovu za hnusné modly a všechny křesťany a moslemíny za ohavné modloslužebníky, s nimiž se žádné, o svou čest dbalé osobě nelze stýkati. Nazývají-li jej Jehovou, počítají moslemíny a Indy mezi pohany a vysílají misionáře k jejich obrácení. Avšak kdyby naši vládcové hověli této dětinské ješitnosti, zničilo by to Britskou říši. Pouze asi 11 % britských poddaných je křesťany; ohromná většina jích nazývají Boha Allahem nebo Brahmou, a buď nedělají rozdílu mezi Ježíšem a každým jiným prorokem, nebo o něm nikdy ani neslyšeli. A proto, vstupuje-li žena do parlamentu, ať ústředního ať místního, měla by tuto sektářskou část svého náboženství nechati doma a míti zřetel pouze k té části, která je společná všem sektám a církvím, ať se svým názvem jakkoli různí. Na neštěstí je tohle skoro tím posledním, co kdy napadne zvoleným kandidátům. Všichni se snaží vnutiti školním dětem své místní zvyky, názvy, zřízení, ba i nářečí hrubým násilím.
K těmto snahám lze říci asi tolik: Všechen pokrok spočívá v tom, že se dětem vštěpují ušlechtilejší názory a ukazují lepší instituce, než jsou až doposud jim vštěpované názory a dosavadní instituce. Každá socialistka na příklad věří, že komunismus je ideově ušlechtilejší a prakticky prospěšnější, než soukromé vlastnictví a konkurence; účelem jejího vstupu do parlamentu bude tudíž rozšíření tohoto názoru vyučováním po celém národě — vyučováním na veřejných školách vedeným tak, aby děti vyrůstaly v přesvědčení, že je to běžná a zřejmá pravda, a hrozily se kapitalismu jako ohavného modloslužebnictví. Za dnešních dob budou proti sobě míti státníky, kteří ještě docela nedávno vydali 100 milionů z anglických veřejných prostředků na vojenské nájezdy proti ruské vládě, poněvadž to byla vláda socialistická. Pro takové státníky jsou socialista, komunista, bolševik totéž, co darebák, zloděj, vrah. Naproti tomu socialisté přirovnávají dělnictvo, vykořisťované majiteli půdy a kapitalisty, ke Kristu, přibitému na kříž mezi dvěma lotry. Obě stany zdůrazňují, že pro náboženství není již nikdo pronásledován. Ale to znamená jen tolik, že nechtějí pronásledované názory zváti náboženstvím, zatím co názory, které nazývají náboženstvím, jim poměrně zlhostejněly. Potlačiti povstání, vzpouru nebo útoky na vlastnictví — nebo na druhé straně: zastaviti olupování chudých, potlačiti nestoudnou zahálku, vrátiti národu půdu, kterou Bůh stvořil pro nás všechny — obojí se zdá prostým uplatněním morálního zákona, nikoli pronásledováním A proto ti, kdož to provádějí, nejsou podle svého vlastního mínění pronásledovateli; na důkaz toho uvádějí, že smíme zcela podle své libosti chodit nebo nechodit do kostela, a podle svého vkusu věřit nebo nevěřit v transsubstanciaci. Nedejte se oklamati moderním ujišťováním o snášelivosti. Ženy jsou pořád tím, čím byly v dobách, kdy Tudorovny posílaly protestanty na hranice a jesuity na mučidla a šibenici, kdy obhájci vlastnictví a otrokářského systému v Římě stavěli aleje křížů podél veřejných silnic a přibíjeli na ně stoupence vzbouřeného otroka-gladiatora Spartaka, kteří na nich po tisících hrozně umírali, a kdy Torquemada, prohlášený téměř za svatého, upaloval za živa každého žida, kterého mohl chytiti, stejně zbožně jako by se modlil růženec. Rozdíl mezi sporem socialismus proti kapitalismu a sporem židé proti křesťanům nebo římští katolíci proti protestantům není v tom, že by moderní fanatička byla jen o poznání snášenlivější nebo méně ukrutná, než její předkové, ba ani ne v tom, že proletáři jsou příliš početní a vlastníci příliš mocní, než aby bylo možno je pronásledovati. Kdyby spor mezi nimi mohl být urovnán tím, že by jedna strana vyhladila druhou, udělaly by obě strany vše, čeho jsou schopny, aby dosáhly tohoto výsledku. Historie nám o tom neponechává žádné sentimentální iluse. Počínaje ohromnými jatkami, následujícími po potlačení Pařížské komuny roku 1871, a konče příšerným a zcela bezdůvodným pronásledováním Rusů ve Spojených státech po světové válce z let 1914-1918 (za tohoto posledního pronásledování byla děvčata odsuzována k příšerně dlouhým trestům vězení za výroky, které mohl pronésti kterýkoli učitel nedělní školy) — všude najdeme nadbytek dokladů, že moderní reakcionáři nejsou o nic lepší než středověcí zeloti. Nepodaří-li se jim, aby po starém způsobu zaplavili svět krví a utrpením, nebude to proto, že snášelivost a humanita nějak pokročily. V této chvíli (1927) se zdá, že naše vlastnické vrstvy nemají jiné představy o ruské sovětské vládě a lidech s ní sympatisujících, než jako o neřádu, jejž nutno nemilosrdně vyhladit. A když ruští komunisté a jejich západní napodobitelé mluví o vlastnících a jich politických přivržencích jako o buržoasii, neskrývají se nijak s tím, že je považují za nepřátele lidské rasy. Duch proslulého manifestu, jímž roku 1792 ohlašoval brunšvický vévoda jménem evropských monarchů, že zamýšlí potřít francouzskou republikánskou vládu a města, která ji trpěla, vydat vojenské exekuci a srovnat se zemí — rento duch se přesně odráží v řečech, pronesených našimi vlastními státníky pro zamýšlené vojenské ražení proti Svazu Sovětských Republik, kteréžto tažení bylo před několika léty odvoláno jen proto, že nesouhlas britských proletářských voličů se stával stále zřejmějším, takže bylo nutno rychle upustiti od této kapitalistické křižácké výpravy.
Proto je naprosto nutné, abych Vám vyložil, proč ani dělnická strana nemůže zavésti socialismus vyhlazením jeho odpůrců, ani odpůrci socialismu zameziti socialismus vyhlazením socialistů.
[i] Viz poznámku na str. 216