Především musíte pochopiti rozdíl mezi revolucí a změnou společenského řádu. Revoluce přenáší politickou moc s jedné politické strany na druhou, nebo s jedné třídy na druhou, nebo i s jednoho jednotlivce na druhého, stejné jako výboj přenáší moc s jednoho národa na druhý. Revoluce může a začasté bývá provedena násilím nebo pohrůžkou násilí. Ze dvou našich revolucí v XVII. století, jimiž politická moc v Anglii byla přenesena s krále na dolní sněmovnu, prvá byla zaplacena občanskou válkou a druhá byla nekrvavá jen proto, že král utekl. V XIX. století stačila pohrůžka násilí k uskutečnění revoluce z roku 1832, jíž byla politická moc přenesena s velkostatkářů na městské průmyslníky. Jihoamerické revoluce, které nahrazují jednu politickou stranu jinou nebo jednoho presidenta jiným presidentem, jsou všeobecnými volbami, při nichž se místo hlasováním rozhoduje střílením.
Nuže, přechod politické moci s kapitalistů na proletáře je u nás formálně již proveden (jinak by byla socialistická propaganda potlačena vládou jako vzbouření a socialistické zákonodárství by bylo nemožné). Proletáři mohou přehlasovati kapitalisty se zdrcující převahou, kdykoli se jim toho zachce. Kdyby ve sporu mezi socialismem a kapitalismem všichni proletáři byli pro socialismus a všichni kapitalisté pro kapitalismus, byl by kapitalismus musil již dávno kapitulovati před většinou. Ale proletáři, žijící z důchodů kapitalistů jako jejich služebníci, jejich dodavatelé, zaměstnanci v přepychových oborech výroby, jejich advokáti a lékaři a podobně — nemluvě ani o vojácích, které kapitalisté odvádějí, vyzbrojují a platí k ochraně svého vlastnictví (v Americe jsou soukromé armády toho druhu) — tito proletáři jsou mnohem vášnivějšími konservativci, než sami kapitalisté, z nichž mnozí, jako Robert Owen a William Morris — o mně ani nemluvě — byli a jsou nadšenými socialisty. Hraběnka z Warwicku je známá socialistka; viděla jste už tedy i socialistickou hraběnku (aspoň na fotografii). Ale viděla jste už někdy nějakou hraběnčinu švadlenu, která by byla socialistkou? Kdyby se kapitalisté nechtěli podrobiti proti nim namířenému parlamentnímu usnesení a sáhli ke zbraním jako Karel I., měli by v četných místech většinu proletariátu na své straně.
Jste-li pohoršena zmínkou, že by naši kapitalisté mohli jednati tak protiústavně, vzpomeňte si na irský případ. V Irsku byl po třicetiletém parlamentním jednání a po zdánlivě definitivní zákonné úpravě otázky Home Rule (autonomie) zřízen ohněm a mečem Svobodný Stát Irský, při čemž vyhrála ona strana, jíž se podařilo spáliti více domů jejích odpůrců.
Parlamentní ústavnost se osvědčuje jen k určitému bodu, pokud totiž lidé, přehlasovaní v parlamentě, snesou ještě svou porážku. Ale v mnohých otázkách jsou lidé tak citliví, nebo mají v sázce tak velké zájmy, že dovolí parlamentu rozhodovati o nich jen tehdy, očekávají-li, že rozhodne pro ně. Rozhodne-li parlament proti nim a má-li jejich odpor naději na úspěch, rozeženou parlament a rozhodnou otázku bojem. Po celých třicet let parlamentní kampaně pro irskou Home Rule vystupovali stále mužové přímé akce, kteří říkali: »Obraceti se k anglickému parlamentu není nic platno; unionisté se nikdy nevzdají vlády nad Irskem, dokud k tomu nebudou donuceni. Nakonec bude stejně třeba uchýliti se k násilí a proto je lépe jíti do bje hned.« A tito lidé, ačkoliv byli rozkřičeni jako neodpovědní štváči, měli nakonec přece pravdu. Francouzi byli nuceni uříznout hlavu králi i královně, protože král nedovedl ovládati královny, a královna se nechtěla smířiti s ústavní revolucí, ani ustati od vyzývání ostatních evropských králů k ražení proti Francii a k vyvraždění liberálů. V Anglii jsme popravili krále, protože nechtěl dostáti v slovu daném liberálnímu parlamentu, ani když byl v boji poražen. Ve Španělsku rozehnal právě král s armádou parlament a vládne ozbrojenou mocí na podkladě božského práva. Přesně totéž udělal Cromwell v Anglii, když byl dříve uřízl hlavu králi Karlovi za to, že se snažil o totéž. V Italii socialista signor Mussolini rozdrtil parlament a jeho stoupenci tam nezahaleným násilím zřídili tak zvaný režim teroru.
K tomuto zavržení konstitucionalismu ve Španělsku a v Italii nedošlo pro uskutečnění nějaké určité společenské změny, nýbrž proto, že španělská a italská vláda se staly tak nemožně nedělnými, že několik dostatečně energických jednotlivců považovalo za nejjednodušší způsob obnovení veřejného pořádku vzíti zákon do vlastních rukou, a nechtějí-li se lidé řádně chovati, prostě jim rozbíjeti hlavy. I u nás může docela snadno dojíti k něčemu podobnému. I když bude parlamentem, složeným z řádně zvolených lidových zástupců, schválena řada naprosto dokonalých fabiánských zákonů o ústavním zavedení socialismu v naší zemi, i když budou tyto zákony s kyselou tváří spolknuty sněmovnou lordů a pak podepsány králem a uveřejněny ve sbírce zákonů — mohou přece kapitalisté, jako signor Mussolini, prohlásiti parlament za nevlastenecký, škodlivý a úplatný, a pokusiti se násilím zabrániti provedení fabiánských zákonů. Pak bychom se octli uprostřed občanské války, při čemž by bezpochyby — nádavkem k ostatnímu ve válce obvyklému vraždění a — kapitalistické voje zapalovaly družstevní sklady a proletářské voje venkovské zámky, jako se to dělo v Irsku.
Jak jsme viděli, kapitalisté by neměli nouze o proletářská vojska. Tato válka by nevypadala tak, jak si marxističtí doktrináři — zdá se — představují třídní válku. Při našem zkoumáni o účincích netavného rozdělení důchodů jsme zjistili, že na účet chudých žijí nejen boháči, nýbrž také služebnictvo a dodavatelé, žijící z peněz utrácených boháči, kteří zase mají své služebnictvo a své dodavatele. V bohatých předměstích a přepychových čtvrtích středu velkoměst, dále po celé jižní Anglii, kde jsou rozseta rozkošná venkovská sídla v nejrozkošnějším kraji Anglie, je stejně těžko prosaditi zvolení dělnického kandidáta do parlamentu, jako v Oxfordské universitě. Kdyby odpadly prací nezískané důchody boháčů, musela by města, jako Bournemouth, buď zajíti po způsobu Ninive nebo Babylonu, anebo by se obyvatelé musili ucházeti o přízeň jiné společenské třídy, čili, jak by to oni sami vyjádřili: loviti nové zákazníky. Mnozí z nich by byli zničeni dříve, než by se mohli přizpůsobiti novým poměrům. Připočtěte k těmto lidem mladé nezaměstnané muže, kteří budou bojovati za každého, kdo jim dobře zaplatí za napínavé dobrodružství, dále všechny lidi, kteří se obávají každé změny a dali si novinami namluviti pitomou představu o socialistech jako o darebácích, nebo kteří jsou příliš hloupí, než aby porozuměli takové knize, jako je tato, kdyby ovšem bylo lze přiměti je k tomu, aby si přečetli něco jiného, než laciný novinářský škvár. Poznáte hned, že hranice mezi lidmi, žijícími z bohatých zákazníků, a lidmi, žijícími z chudých zákazníků jinak řečeno: mezi lidmi majícími zájem na udrženi kapitalismu a lidmi majícími zájem na jeho nahrazení socialismem — není vedena mezi boháči a chudáky, kapitalisty a proletáři, nýbrž přímo prostředkem proletariátu od shora až dolů k jeho nejubožejší vrstvě. Proto by našli kapitalisté v občanské válce, vedené za udržení kapitalismu, spousty přivrženců ve všech vrstvách společnosti. Vůdcové dělnické strany tohle vědí, a proto se tak rozhořčují nad extremisty, kteří mluví o takové válce jako o třídní a opakuji Shelleyovy značně problematické sloky: Vás je mnoho, jich je málo. A vzhledem k tomu, že to kapitalisté také vědí — vždyť je jim to stále připomínáno ohromným počtem hlasů odevzdávaných pro ně při každých volbách chudáky — nebylo by dobře, abyste se spoléhala na to, že z jejich nynějšího odsuzování přímé akce (u odpůrců) plyne, že svou porážku od dělnické strany v parlamentě, ke které dříve nebo později nevyhnutelně dojde, klidně snesou.
Avšak bez ohledu na to, jak přejde vláda v zemi z rukou kapitalistů do rukou socialistických proletářů — ať pokojným parlamentním opatřením nebo sebe krvavější občanskou válkou — budou pozůstalí po této události, pokud se týká praktického komunismu, přesně tam, kde byli před ní. Zvolení socialistické většiny do parlamentu nepředělá samo o sobě hospodářského systému země tak, aby bylo dosaženo rovnosti důchodů. Ještě méně tomu pomůže pálení a bořeni domů nebo zabití určitého počtu odpůrců socialismu, případně zabití určitého počtu socialistů. Nelze zamávati kouzelným proutkem nad zemí a řici: Budiž socialismus! A uděláte-li to přece, nic se nestane.
Ruský případ je toho dokladem. V této zemi zvítězili po velké politické revoluci roku 1917 marxističtí komunisté tak naprosto, že mohli vytvořiti vládu daleko mocnější, než kdy byla vpravdě carská vláda. Poněvadž však v Rusku car nedovolil tvoření Fabiánských společností, které by byly uvedly socialismus v soubor zákonodárných opatření, nevěděla tato nová ruská vláda, co dělat. Když byla vyzkoušela všemožné diletantské pokusy, z nichž nevzešlo nic více, než zdánlivý komunismus tam, kde byly pouze trosky kapitalismu, a rozdělila půdu sedlákům, kteří okamžitě žádali její opětné převedení v soukromé vlastnictví, musila spěšně ustoupiti a přenechati národní průmysl soukromým podnikatelům (zrovna tak, jako velcí pozemkoví vlastníci našich měst přenechávají práci v továrnách a dílnách svým nájemníkům) a dovoliti sedlákům, aby podrželi půdu a prodávali své výrobky zrovna tak, jako je prodávají francouzští rolníci nebo angličtí nájemci.
To však neznamená, že ruská revoluce byla nezdarem. V Rusku dnes platí zásada, že kapitál byl stvořen pro člověka, nikoliv člověk pro kapitalismus. Děti jsou vyučovány v křesťanské morálce komunismu a nikoli v mamonářské morálce kapitalismu. Paláce a letohrádky plutokratů slouží nyní k zotavení dělníků, místo k hýření výstředních povalečů. Se zahaleči obojího pohlaví se zachází se zdravým pohrdáním, kdežto dělníkova bluza se těší patřičné úctě. Umělecké poklady — vážené a ochraňované s kulturní svědomitostí, jež nás zahanbuje vzhledem k našemu plenění v Číně a našemu obrazoborectví a vandalismu doma — jsou každému přístupny. Řecká církev je trpěna (bolševici nepopravili svého arcibiskupa, jak jsme to udělali my s arcibiskupem Laudem); není jí však dovoleno to, co smí u nás anglikánská církev, totiž pod záminkou náboženské výchovy lháti bez námitky malým dětem o bibli a učiti je poníženosti k lidem, jichž jedinou předností je, že jsou boháči. Takové učení je oficielně a úplně správně zavrhováno jako opium lidu.
To vše se nám zdá tak krásným, jako by to ani nebyla pravda. Staví to sovětskou vládu, aspoň pokud se týče dobrých úmyslů, v čelo kultury a civilisace. Ale není to socialismus. Zahrnuje to ještě mnoho nerovnosti v důchodech, což dříve nebo později může vésti k odčinění tolika z jejích úspěchů, že to sníží komunistickou republiku na úroveň starých kapitalistických republik Francie a Ameriky. Zkrátka řečeno: ačkoli to byl jeden z oněch přechodů politické moci, jenž je cílem revolucí a dosahován prostým zabíjením a terorem, a ačkoli rento přechod moci zvýšil ruské sebevědomí a změnil morální stanovisko ruského státu s kapitalistického na protikapitalistické, přece ještě nezavedl ani tolik opravdového komunismu, kolik ho máme v Anglii, ani nepovznesl ruských mezd na anglickou úroveň.
Vysvětluje se to tím, že se komunismus může šířiti jen tak, jako se šířil kapitalismus, totiž rozvíjením existující hospodářské civilisace a nikoli jejím náhlým a úplným svržením. Nesměřuje k zničení hmotných výrobních prostředků, zděděných po kapitalismu, nýbrž k novým metodám jejich správy a rozdílení statků jimi vyráběných. Avšak v Rusku tohoto vývoje kapitalismu na stupeň zralosti k socialisaci nebylo dosaženo, a proto vítězní komunističtí bolševici neměli roku 1917 vysoce organisovaného kapitalistického průmyslu, na němž by budovali dále. Měli na krku ohromnou agrární zemí, obydlenou necivilizovanými sedláky, nevědomými, negramotnými, pověrčivými, hrubými a hladovými po půdě. Nečetná a od sebe hodně vzdálená města se svým poměrně nepatrným průmyslem, řízeným z velké části cizinci, a se svým městským proletariátem, žijícím z týdenní mzdy 5 šilinků 3 pencí na rodinu, bouřila se zajisté proti špatnému rozdělení statků i volné chvíle. Ale byla tak vzdálena jakékoli organisace, schopné zavádění socialismu, že je bylo možno jen s velkými výhradami považovati aspoň za počátky městské civilisace. Nebylo tam míst, jako jsou u nás Port Sunlight a Bournville, nebylo tam Fordových továren, v nichž dělníci vydělávají 9 liber za pětidenní pracovní týden a mají své automobily, nebylo průmyslových trustů celostátních rozměrů, nebylo veřejných knihoven, nebylo velkých státních institucí, řízených vybranými a zkušenými správními úředníky, nebylo zástupů zaměstnání hledajících mužů, vycvičených v řízení a správě průmyslu, nebylo nacionalisovaných a municipalisovaných závodů s početným a schopným štábem úředníků, nebylo národního pojištění, nebylo velkých odborových organisací, zastupujících mnoho milionů dělníků, které by dovedly hrozbami zastavením dopravy a uhelného zásobování vymoci subvence od kapitalistických vlád, neměli za sebou padesáti let povinné školní docházky, doplněné čtyřiceti lety neustálé propagandy sociálních věd fabiánskými a jinými řečníky, nebylo zdrcující převahy organisovaného průmyslu nad individualistickým zemědělstvím, nedošlo k zřejmému krachu kapitalismu pod válečným tlakem a k triumfální záchraně socialismem, která by prokázala, že i ony veřejné úřady, které se staly příslovečnými pro neschopnost a byrokratismus, jsou mnohem výkonnější, než obchodní dobrodruzi, kteří se jim posmívají. Právem říká pan Trockij, že tajemství naprostého vítězství ruské proletářské revoluce nad ruskou kapitalistickou civilisací je v tom, že vlastně nebylo kapitalistické civilisace, nad níž by bylo možno triumfovati, a že ruský lid byl spasen před nakažením buržoasními ideami — nikoli proslulou metafysickou dialektikou, kterou Marx zdědil po filosofu Hegelovi, nýbrž jedině tím, že je ještě příliš primitivní, než aby mohl chápati ideje střední třídy. Až bude v Anglii proveden socialismus, vztyčí rudý prapor na vrcholu pyramidy jíž dostavěné. Rusové však musí budovati přímo od základů. Musíme vybudovati kapitalismus, dříve než jej můžeme proměniti v socialismus. Zatím se musíme naučit jej ovládati, místo abychom se jím nechali znemravňovati, zabíjeti a napolo zničiti, jak jsme to ve své nevědomosti až dosud činili.
Skutečnost, že sověty musily se uchýliti ke kontrolovanému kapitalismu a buržoasnímu podnikání, ač je za cara tak prudce napadali ve výrazech, jichž užíval Marx k pranýřování anglického kapitalismu, neznamená tudíž, že budeme nuceni i my odvolávat podobně svá slova, až dovršíme u nás přechod politické moci s majetných tříd a jejich přívěsku na socialistický proletariát. Takový kapitalismus, jaký ruská vláda nejen trpí, nýbrž i podporuje, znamenal by pro nás, dokonce i za dnešních kapitalistických podmínek, pokus o postrčení hodinové ručičky nazpátek. Nemůžeme jít nazpátek, ani kdybychom chtěli, leč bychom rozbili své stroje, zničili svou průmyslovou organisaci, spálili všechny plány a listiny, z nichž by mohla být znovu zřízena, a dali namísto dnešního počtu obyvatelstva počet, jaký byl v XVIII. století. Morální naučení z toho všeho je: Politická revoluce může se sice státi nutností, jde-li o zlomení moci odpůrců socialismu, kteří se vzpírají přijmouti socialismus jako parlamentní reformu a kladou zuřivý odpor — buď organisováním režimu, jemuž se dnes říká fašismus, nebo převratem, zavádějícím diktaturu kapitalistů. Ale ani násilná revoluce ani pokojně provedená řada parlamentních reforem nemohou samy o sobě stvořiti socialismu, neboť socialismus není ani bitevní výzvou, ani volebním heslem, nýbrž plánovitou organisací výroby a rozdělení statků způsobem, jenž nám všem zaručuje stejné důchody. Proto jsou socialisté, kteří rozumějí své věci, vždy proti krveprolití. Nejsou nijak mírumilovnější, než jiní lidé, vědí však, že krveprolitím nedosáhnou uskutečnění svých požadavků, a že bezhlavé pustošení — nevyhnutelně spojené s občanskou válkou — jejich uskutečnění jenom zdrží. Pana Sidneye Webba hodně citovaná — a v jistých kruzích hodně vysmívaná — nevyhnutelnost postupného vývoje, je nesporným faktem. Nezahrnuje však na neštěstí také nevyhnutelnost pokojného vývoje. Jsme-li tak pošetilí, můžeme každý rok postupného vývoje vybojovati násilím. V případě, že kapitalističtí vůdcové příživnického proletariátu svrhnou parlament, zruší ústavu a prohlásí se pro řešení ohněm a mečem místo hlasovacím lístkem, dojde k ozbrojenému zápasu o politickou moc mezi příživnickým proletariátem a socialistickým proletariátem. Ale po skončení boje budeme všichni chudší, nebudeme o nic moudřejší, a někteří z nás budou mrtvi. Zvítězí-li socialisté,bude tím snad uvolněna cesta k socialismu, dlažba bude však vytrhána a cíl pořád stejně daleko, jako předtím.
Všechny předchozí případy z dějin jsou toho dokladem. Monarchie může být přeměněna v republiku, oligarchie v demokracii, nebo jedna oligarchie nahrazena druhou, zabijí-li občané, přející změně, tolik občanů z protivné strany, že za. straší zbytek. A uskuteční-li se změna, mohou se vytvořit směry, které místo hlasování válčí mezi sebou o vlivná místa a hodnosti, až se násilné revoluce stanou — jako v Jižní Americe v XIX. století — tak běžným zjevem, že si jich jiné země už ani nevšímají. Ale ani boj a zabíjení do posledního muže nezmění nic na rozdělování statků nebo výrobních prostředků. Po stětí 4000 lidí v18 měsících za francouzské revoluce byl lid chudší, než dříve; když veřejný žalobce, jenž poslal většinu z oněch 4000 na guillotinu, byl na ni sám poslán a lid na jeho poslední cestě ho proklínal, zvolal: »Bude proto váš chléb zítra lacinější, vy blázni?« To ovšem na kapitalistické původce francouzské revoluce nijak nepůsobilo, protože zlevniti chléb pro chudé nebylo jejich přáním; jejich přáním bylo převésti vládu nad Francií s krále a šlechty na střední třídu. I kdyby však byli bývali socialisty, snažícími se o zlevnění všech věcí kromě lidského života, byli by musili připustiti, že se občan Fouquier Tinville smál právem. A i kdyby William Pitt a evropští králové byli nechali francouzskou revoluci na pokoji, a kdyby tato revoluce byla bývala tak klidná a parlamentární, jako naše volební reforma z roku 1832, nebyla by přidala ani za penny více mléka do dětské láhve, a byla by tedy — aspoň v tomto směru — stejně marná.
Kdykoli náš městský proletariát byl v dobách před zavedením podpor v nezaměstnanosti (řekněme třebas roku 1885) dohnán nezaměstnaností k hrozbám spálení domů boháčů, říkali socialisté: »Nedělejte toho; jste-li už tak pošetilí a myslíte-li, že spálení domů odstraní nezaměstnanost, pak aspoň mějte trochu rozumu a spalte své vlastní domy, z nichž většina se naprosto nehodí k obývání. Domy boháčů jsou dobré domy, a těch máme beztoho málo.« Kapitalismus vytvořil nejen brlohy, ale také paláce a hezké vily, nejen sklepní díry k vyssávání dělníků, ale i prvotřídně vybavené továrny, loděnice, parníky, mořské kabely, dopravní službu nejen národní, nýbrž i mezinárodní, a mnoho jiného. Vytvořil také hodně komunismu, bez něhož bychom nemohli existovati ani den (nemusíme znova probírati všechny příklady uvedené vpředu: silnice, mosty a tak dále). Mohl by socialista, který má všech pět pohromadě, uvítati občanskou válku, která by to vše nebo značnou část toho zničila a zůstavila jeho straně — i kdyby tato zvítězila — jako dědictví zčernalé zříceniny a tlící hřbitovy? Z kapitalismu se vyvinul socialismus tak, že v průmyslu země vznikly z malých podniků, vedených malými vlastníky, ohromné trusty, vedené proletářskými zaměstnanci, disponující dělnickými armádami a operující milionovými kapitály na rozlehlých lánech půdy. Zkrátka, neustálou tendencí kapitalismu je hnáti rozvoj průmyslu tak daleko, že se průmysl stává celostátní záležitostí a je zralý k přechodu do veřejného vlastnictví. Zničiti průmysl znamená zničiti naděje socialismu. Dokonce vlastníci, kteří považují tento přechod za loupež, nacházejí v tom aspoň tu útěchu, že zloděj nezničí vlastnictví muže, kterého hodlá oloupiti, neboť má na něm sám stejný zájem, jako osoba, jíž ho chce vzíti. A pokud se týká vedoucích osob — socialismus jich bude potřebovati mnohem více, než je jich dnes, a zajistí jim jejich místa a společenské postavení daleko lépe, než může většina z nich očekávati za kapitalismu.
Myslím, že už se dále nemusíme zabývat otázkou, zda zvolení rozhodné socialistické většiny do parlamentu bude míti za následek, že se kapitalisté a jejich přívěsek chopí zhraní k ne. ústavnímu násilí. Tato otázka může znamenati hodně mnoho pro ony nešťastníky, kteří v tom boji — dojde-li k němu — ztratí jmění nebo život, ale až bude po zuření, zabíjení a pálení, budou pozůstalí nuceni domluviti se o nějaké formě trvalé vlády. Možná, že bude k odstranění chaosu zapotřebí nějakého diktátora, jako byli Napoleon III., král Alfons, Cromwell, Napoleon, Mussolini nebo Lenin. Ale silní diktátoři brzy umírají nebo stárnou, a všichni — jak králové, generálové, tak i proletářští diktátoři — poznají, že nemohou dlouho vládnouti bez nějakých rad nebo parlamentů, a že tyto nebudou schopny práce, nebudou-li tak či onak zastupovati veřejnost. Neboť nespolupracují-li občané se státním aparátem, zhroutí se nejsilnější vláda, jako se zhroutilo anglické panství v Irsku.
Tedy dříve nebo později (což dnes znamená hodně brzy) musí se znovu zříditi parlament a zavésti ústava. Pokud se týká positivní a konstruktivní práce socialismu, mohla všechna povstání a coups d'états i s jejich krveprolitím, pálením a popravami zcela dobře vůbec odpadnouti. A tak i my můžeme stejným právem vynechati úvahy o všech bitvách, které snad budou nebo nebudou vybojovány, a zkoumati dále, co se stane s nynější dělnickou stranou, bude-li její dnešní systematický vzrůst pokračovati, vyvrcholí-li v dosažení rozhodné socialistické parlamentní většiny a ujme-li se dělnická strana opět vlády, nikoli již, jako v letech 1923-1924, z milosti dvou kapitalistických stran a fakticky pod jejich vrchním dozorem, nýbrž majíc všechnu moc k tomu, aby vedla proletářskou politiku a — bude-li si toho přáti — učinila socialismus platným ústavním řádem v Britanii.